Domov na konci světa
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16022/bmid_domov-na-konci-sveta-dyB-16022.jpg
4
413
413
Ohijské kluky Jonathana a Bobbyho k sobě už od dětství pojí pouto, které by nezasvěcenec nazval „čtyřprocentním“. Jenže zdání klame. Jak totiž s Michaelem Cunninghamem postupně nahlížíme pod pokličku jejich dávných katastrofálních ztrát i současných všedních obav k nímž se později v New Yorku přidává i ironický hlas jejich společnice a důvěrnice Clare, zjištujeme, že v knize půjde o víc než jen o postavení menšiny, na jejiž oprávněné touhy a přání není svět zdaleka připravený. Když oba hrdinové vytvoří s odkvétající Clare nonkonformní „rodinu“, dosáhne autor situace, o kterou mu šlo především. Za pomocí monologů jednotlivých postav, jejich rozdílných pocitů a stanovisek defiluje před našimi zraky rozpor mezi tím, jak chceme být druhými viděni – a jak se jim místo toho jevíme. Druhý román tvůrce světoznámych „Hodin“ udivuje nejen lehkostí jinak obtížné zpovědní formy a množstvím originálních metafor, ale také tím, s jakou otevřeností před námi autor odhaluje krizi svých Kristových let a bitvu o další směřování. Cunninghamova kronika zrání generace třicátníků z velkoměsta 80. a 90. let ukazuje problém důvěrně známý všem: budoucnost si vytváříme pouze z matriálu, který jsme dostali k dispozici, neboť nic jiného nám ani nezbývá. Důležité bude, jak navzdory genům, bolesti i zkušenostem přilneme k druhým, zdali nemáme přece jen být přísnější na sebe i na své blízké a kolik ze svého ega dokážeme obětovat pro místo, které chceme nazývat domovem. Cíl cesty a současně její prostředek je zřejmý a jako by se v něm ozývala Pavlova epištola Korintským: můžeš mít nakrásně víru i naději, nemáš-li však lásku, nemáš nic. To koneckonců potvrzuje také legendární rockový víkend ve Woodstocku, rámující jeden z nekřehčích a nejsrozumitelnějších amerických románů posledních let o schopnosti, z níž bude bez výjimky vyzkoušen každý z nás – o umění, jak naložit se svým životem. (Vydavatel)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
A Home at the End of the World, 1990
více info...
Přidat komentář
Tato kniha mě bavila. Sice neobsahovala převratnou myšlenku, ale četla se mi dobře. Navíc každá kapitola byla psána z pohledu jiného účastníka (jako např.u Milana Kundery).
Úžasný Michael Cunningham a mé první setkání s Ním... Knížku mi kdysi doporučila mladinká slečna v Librexu, doslova mi řekla: "Kupte si ji, je nádherná!" a měla pravdu. Musím si ji zase přečíst...
Není to kniha primárně o homosexualitě, ale musím to zdůraznit, protože zde si uvědomíte, že gayové/lesby opravdu jsou normální lidé se všemi radostmi a strastmi. Lepší pro získání tolerance a respektu než všechny gay pride apod. Cunningham je mistr, který umí rozehrát velké příběhy o obyčejných lidských osudech s netušenými obraty a zákrutami. Navíc je každá jeho kniha bohatým zdrojem efektních citátů (a proto sem žádný nedám).
Velmi zvláštní kniha. O životě, o smrti, o tom, jak nás spojuje všechno a zároveň vůbec nic. O tom, jak nedokážeme ovlivnit nás osud a jak se životem prostě řineme tak, jak je nám to předem dané. A taky o tom, že rodina nemusí nutně znamenat pokrevní příbuzenstvo. Kniha se vyvíjela úplně jiným směrem, než by čtenář předem dokázal odhadnout.
Tahle kniha se rozvíjí stejně jako život postav - od méně záživného a neuceleného začátku přes chytlavý děj až k naplňujícímu, smysluplnému závěru. Autor do příběhu vložil hodně ze své osobnosti, to je zřejmé z blízkosti, která působí na čtenáře. Styl je čtivý, nikterak složitý, přesto jsou myšlenky a pocity velmi pěkně a výstižně popsány.
Moje premiérové setkání s M.Cunninghamem. Vůbec jsem netušila, co mám čekat a dostalo se mi úžasných darů... Tohle je jedna z nemnoha knih, které jsem prostě musela číst pomalu. Velmi, velmi pomalu. Což je u mne věc nevídaná! Na rozdíl od mé fyzické schránky je má mysl neposedná a splašená jako makak, a knihy obvykle hltá až neslušně. Ovšem v tomto případě to nešlo... K větám i odstavcům jsem se opakovaně vracela a to nikoliv z důvodu, že by to bylo čtení těžké či nesrozumitelné. Bylo ... takové zvláštně vnitřní.
Měla jsem dojem, že Cunningham píše o lidech, jejich životech, myšlenkách a vnitřních pochodech z rubu, z vnitřní ukryté strany, z hloubek které má v sobě každý, ale málokdo má odvahu do nich nahlížet. Tento autor je, v pozitivním smyslu, patologem lidských duší... dokáže rozpitvat a vynést na Boží světlo naše strachy, úzkosti, obavy, naděje, lásku, otázky bez odpovědí. Jsem si jistá, že tato kniha (a její autor) na mne záměrně čekali až do mé pozdní dospělosti. V době mladistvější bych ji zřejmě nedokázala dostatečně docenit.
"Začínám chápat, v čem spočívá základní rozdíl mezi mládím a stářím. Mladí lidé mají dost času plánovat všechno možné a vymýšlet stále nové nápady. Starší jedinci vynakládají veškerou energii na to, aby stačili držet krok s tím, couž je v pohybu."
V mnoha částech knihy jsem se našla, mnohé její části se mne intenzivně dotkly - ať už bolestně či slastně.
"Těžko jsem jí mohl vykládat, že mi každý den připadá krásný a že mě nikdy neunaví pohled na telefonní dráty, pozlacené kolem šesté ráno prvním slunečním paprskem. Když jsem byl mladší, těšil jsem se, že se mi jednou podaří překlenout propast mezi sebou, jak se znám já, a tím, co jsem slyšel o sobě říkat. Čekal jsem, že si pak snad konečně budu připadat jako jediná osoba."
"budoucnost si vytváříme pouze z materiálu, který jsme dostali k dispozici. neboť nám nic jiného nezbývá..."
Další skvělé dílo tohoto autora. Pocit sdílení a sounáležitosti - to je domov.
Už v dětství vzniká přátelství mezi dvěma chlapci, které postupně přeroste v pouto milostné. Ale život je rozdělí a přivede jim další partnery.
Kolik lidí může vlastně vytvořit domov? Autor benevolentně ukazuje tři postavy, které dokáží spolu žít a poté i vychovávat dítě bez egoismu a vlastnictví.
A v případě nutnosti vytvořit domov i umírajícímu příteli:
"už je ztracený v záhadě sebe sama a upírá pohled do černé díry, která se před ním stále více rozevírá".
"Domov máme proto, abychom z něj mohli utíkat
a máme ho i proto, abychom se do něj mohli vracet".
Myslím, že jsem přišla na chuť knihám Michaela Cunninghama a jeho osobitým postavám hledajících svou identitu. Jsem příznivcem tradičního uspořádání vztahů, ale pochopila jsem, že i takto nekonvenční seskupení homosexuála, bisexuála a nevyhraněné ženy může dát člověku to, po čem každý touží v běžné rodině - jistotu, pouto, pocit sounáležitosti. A hlavně lásku - jakkoukoliv.
Výborná knížka, pro mě jedna z těch, které mile překvapí, když si od čtení tolik neslibujete... četla jsem jedním dechem (Cunningham píše skvěle) a narozdíl od některých negativních komentářů jsem si naopak všechny postavy oblíbila. 4,5/5
Nemůžu uvěřit, že než jsem přečetla tuhle knížečku tak uběhli skoro čtyři měsíce. Ale nebyla to chyba knihy, neměla jsem čas a pak přišlo období, kdy jsem neměla chuť číst a raději jsem se dívala na seriály. Každopádně kniha mě zaujala od začátku do konce. Je pravda, že konec bych označila asi za nejslabší část z celé knihy, malinko mně zklamalo, že jsem se nedozvěděla nic o Clare, nebo co se stalo s dalšími postavami, ale to asi autor chtěl nechat na naší představivosti.
Zajímavý příběh o přátelství a lásce.I když jeho hrdinové jsou trochu zvláštní. A tím nemyslím sexuální orientaci.
Jsem trochu v rozpacích. Žádná postava románu mi nebyla doopravdy sympatická a s žádnou jsem nedokázala soucítit, takže jsem se ani nedokázala do příběhu náležitě ponořit. Nejlepší byl asi začátek, dětství, od puberty jsem občas dost nechápala motivaci hlavních postav a už vůbec jsem nechápala Clare, obzvlášť její poslední rozhodnutí. Přišlo mi vůči Rebecce obklopené pozorností a láskou sobecké a hloupé.
Homosexuální román? Ale kde že.To by nesměl být Cunningham. Toho totiž do žádné škatulky nezařadíte.
Je to především příběh o přátelství, lásce, odvaze žít si po svém a být šťastný ale i o prázdnotě, planých nadějích, hořkých zklamáních....Prostě o životě.
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem, snad větší než autorovo nejznámější dílo Hodiny.
Kniha se mi celkem líbila, ale pořád mi v ní chybělo něco, co by mě opravdu oslovilo. Nemile mě překvapil překlad-zdálo se mi, že si s ním pan Jindra moc nelámal hlavu, co se týče určitých prvků americké kultury. Překládat Central park jako Ústřední park vyznívá pro mě opravdu uměle a mluvit o Dusty Springfield jako o muži... To už ani nekomentuju. Kdybych měla za úkol překládat zahraniční knihu, zajímala bych se nejspíš víc do hloubky o kulturu dané země, o to, CO vlastně překládám a jestli to ve výsledku bude znít přirozeně, nebo z toho čtenáře budou bolet oči.
nádherná kniha, četla jsem ji sice jen 2 x , ale již brzy se chystám na znovuotevření tohoto pokladu a užívání si těch pocitů, které přicházely při čtení (např. ve vlaku do lipska na koncert placeba......), některé pasáže jsou úžasné, při kterých se směju až skoro brečím, a smutné, kdy slzy tečou po tváři....skvělá kniha...
Tato kniha je jako dobré víno. Po otevření musíte nechat chvíli dýchat, pak zkoušet bukét, barvu a pomalu se seznamovat. A po přečtení zjistíte, že jste nalezli klenot. Jednu z těch knih, která vám zůstane. Zůstane v paměti navždy. Podobný pocit jsme měl kdysi po přečtení Baldwinovy Jiné země.
Kniha, která mi změnila život. Syrový příběh života v celé jeho kráse. Smutné i veselé v dokonalém propojení.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura hledání smyslu života AIDS introvert milostný trojúhelník gayové
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Typický americký duch v knize, místy šokující, později velmi melancholické až marné, syrovost i v tak netypickém mnohoúhelníku propletenci vztahů...