Dopisy Mileně

Dopisy Mileně
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/244261/dopisy-milene-244261.jpg 4 67 67

Dopisy, které napsal Franz Kafka Mileně Jesenské. Kafka poznal Milenu během jednoho jejího pobytu v Praze v předjaří roku 1920. Bylo to v kruhu společných přátel a známých v kavárně. Už předtím Kafku dopisem z Vídně požádala, aby jí dovolil přeložit jeho povídky do češtiny. To byl podnět, který vedl k jejich bližšímu seznámení a posléze k milostnému vztahu, jemuž vděčíme za dopisy Mileně.... celý text

Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: , Československý spisovatel
Originální název:

Briefe an Milena


více info...

Přidat komentář

yousips
26.10.2023

Čtení této knihy je velmi náročné, bylo pro mě těžké se do dopisů zapojit i po emoční stránce. Věřím, že by to knihu velmi pozvedlo. Zároveň také věřím, že by tuto schopnost měly spíše čtenářky, než čtenáři, takže za mě kniha spíše pro něžné pohlaví. :)

Amalberga
21.08.2023

Četla jsem anglickou verzi, editovanou Kafkovým přítelem Willy Haasem. Nevím, jestli se něco ztratilo v překladu, ale dopisy na mě nepůsobily tak silně jako dopisy Ottle a rodině. V knize mi chyběly také podrobnější vysvětlivky zmíněných osob a věcí, uvítala bych taky chronologii vztahu Kafky a Mileny, Mileniny životní osudy atd.


18LenkA12
03.10.2022 3 z 5

Toto dílo bylo pro mě na čtení velice náročné a po dočtení stále nevím jak jej mám uchopit. Třeba časem si knihu přečtu znovu a bude to to ok mě lepší, ale momentálně mi tato kniha nic nedala.

Ossobuco_TU
27.06.2022 5 z 5

Žádná jiná kniha ve mně nevyvolala tolik emocí. Je nádherná.

JP
14.09.2020 5 z 5

"Tvé vlasy na mém spánku."

Vždycky říkám, že Kafka je jako vesmír. Čím víc ho čtete, tím víc se prohlubuje vaše znalost, ale zároveň sílí i váš zájem o něj, jít dál. A jak se v závěru trefně poznamenává, jeho tvorba se do sebe vzájemně propíjí, jeho romány... kratší práce a korespondence, poznámky a deníky, vše prakticky psané dohromady... koneckonců já to tak dělám taky. Je to myšmaš.

"To jsou ty věty. Mohla bys je, Mileno, vzít nějak zpět, vysloveně vzít zpět, tu první, chceš-li, jen zčásti, ale tu druhou úplně?"

Korespondence s Milenou mě, když jsem ji začal číst, zlomila, jak jsem psal v prvním komentáři, z důvodu toho, jak Kafka vnímal a proč napsal 'Proces', knihu, která svého času měla na mě zásadní vliv. Vliv, který jsem ale nebyl schopen ani chápat, ani popsat. V mnoha úrovních i situacích jsem si vzpomněl na jednu mou vlastní podobnou "korespondenci" a je až pozoruhodné, na kolik paralel jsem postupně narážel... a že to vlastně opět byl i sám Kafka, kdo to celé započal (za vším hledej Kafku, mohlo by se říct). Je to zvláštní a fascinující část historie a proč jí dokážeme být tak fascinovaní. Kafka je enigma. Archetyp obskurna. I po tolika stránkách nejsem blíže rozluštění, než jsem byl na začátku. Často si říkám, jak asi zněl Kafkův hlas, jaké by to bylo sledovat ho třeba den, nebo alespoň pár hodin. Tohle je fascinující a jiná literatura. Intimní, hluboká, sofistikovaná, nerozluštitelná... a jednu dobu jsem dokonce nesouhlasil s tím si dopisy číst, ale Kafkovo mysteriózno mě nakonec přitáhlo. Jak okolo sebe může jeden člověk koncentrovat tolik a ještě ke všemu století zpátky? Tolik souznění a zároveň odříznutí... všechna ta tichá bolest. Tolik vrstev.

"... a pravda není ani tam, ani tady, někdy, když se vzbudím časně ráno, mám pocit, že pravda je těsně vedle postele, totiž hrob s několika povadlými květy, otevřený, připravený přijmout."

"Tak jsem teď, aniž jsem dělal ještě co jiného, seděl do 1/2 2 v noci nad tímto dopisem, díval jsem se na něj a skrze něj na Tebe. Někdy, ne ve snu, mám tuto představu: Tvoje tvář je zakrytá vlasy, podaří se mi je vprostřed rozhrnout doprava a doleva. Objeví se Tvůj obličej a já Ti přejedu dlaněmi přes čelo a spánky a držím pak Tvůj obličej v rukou."

"A tak to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že mi jsi nožem, kterým se rozrývám."

"Nepsat a zabránit našemu setkání, jen tuto prosbu mi v tichosti splň, jen to mi umožní nějak žít dál, vše ostatní jenom dál ničí."

JP
05.01.2020 5 z 5

Zaplavil mě hluboký smutek, když jsem se hned v jednom z dopisů na začátku dozvěděl finální dílek skládačky, po kterém konečně uvidíte celý obrázek a jste jen :o

U mě je to navíc komplikovanější s ohledem k tomu, jaký na mě 'Proces' měl vliv při mém vlastním psaní a jak jsem si to uvědomil až mnohem později.

(str. 32/33) "Všem těm 3 příběhům zásnub bylo společné, že jsem byl vším vinen, zcela nezpochybnitelně vinen..."

Je dost obtížné to popsat, všechny ty roky, kdy Kafku znáte skrze jeho tvorbu (já od roku 2008), která měla upadnout v zapomnění a nikdy neexistovat pro ostatní. Pak si jeho tvorbu dáte do kontextu jeho života skrze deníky a dopisy a skrze tohle vycentrujete záměr jeho prózy, která se tvářila, že by eventuelně mohla být publikována. U tohohle dopisu mě zaplavil smutek, když u mě zaklapl právě kontext toho, proč Kafka napsal Proces. A jak rád zmiňuji (a nejde o moji myšlenku), že Proces není o tom, pochopit nebo přijít na to, z čeho je Josef K. vinen, ale o tom, přijmout vinu. Je to jako sdílet celý život, rok za rokem, s tak geniálním člověkem, který ale proplouvá nezpozorován nikým a o století později se s tím identifikovat. Nicméně tenhle detail mě zasáhl. Znám to sebemrskačství, ten moralismus za tím.

al.bik
20.04.2019 3 z 5

Knihu jsem četla v angličtině, což možná umocnilo všechny myšlenky popsané v dopisech od F. Kafky Mileně. Rozhodně musím zmínit, že to není kniha pro každého a pro každou příležitost. Často jsem se pak přistila, že po přečtení některého z Kafkových dopisů se zasněně dívám z okna a přemýšlím. Rozhodně nelituji času, který jsem strávila s touto knihou.

milamarus
05.01.2018 5 z 5

Bylo to takhle: první pohled do jeho tváře, první zastavení se, první pátrání v knihovně po jeho knize, první přečtení Proměny, první nepochopení, zklamání a první rozchod. Pak dlouho nic. Až do objevení díla Josefa Čermáka, kdy proběhla první společná procházka Prahou, první radost, touha a postrádání. Tři týdny poté, stále v silném poblouznění, konečně Dopisy. A pak šlus! Ticho. Od té doby je můj život zase jednotvárný, napjatý, bolestný, těsný a plný nepochopení…
Lidé říkají, že mám dvě možnosti. Buď zapomenout a jít pátrat po někom jiném, snad mladším, abych si mohla užívat další první xxxxx, anebo se k němu vrátit. Volím druhou možnost, protože na taková poprvé zapomenout nelze. Děkuji Vám, drahý, jedinečný, Kafko. :-)

A teď k tomuto kusu (1967, Dilia): Myslím, že je lepší, rozumnější, (neznám správný výraz), přečíst si text hry zcela o samotě. Nebýt divákem a neposlouchat ho v plném hledišti. Ta souvětí, jejich pointa a častokrát nevšední volba slov si to zaslouží. Chce to vychutnat si je. Ano, dopisy nejsou celé, chybí u nich datum a místo napsání, chybí podpis a také poznámkový aparát, který by průběžně instruoval herce a naznačil jevištním řešení…. a přesto, kouzlo, které mají, neztrácí.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a nepřestane mě fascinovat Kafkova schopnost rozebrat soukromé, jen jím postřehnutelné maličkosti a duševní lapálie. Schopnost pojmenovat, vysvětlit, popsat, vést. Schopnost psát.
-----------------------------------------------
,,Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Dočteny zanechávají dojem tak úplně obsaženého světa, že by nebylo už třeba ani slova dodat. Franz Kafka byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, se cítili bezpečni.“ – str. 79, poslední věty hry

Hanka_Bohmova
20.06.2017 5 z 5

"... nejsou na čtení, ale aby je člověk rozprostřel, položil do nich obličej a ztratil rozum."

milamarus
22.04.2017 5 z 5

Nepopsatelné...

-----------------------
,,(...) A přese všechno si někdy myslím: jestliže je možné štěstím zemřít, pak se to musí stát mně. A je-li možné, aby ten, komu je určeno zemřít, zůstal štěstím naživu, pak naživu zůstanu." – str. 87

,,(...) Tohle buď-anebo je příliš velké. Buďto jsi má, a pak je to dobré, nebo se mi ale ztratíš, pak to nebude řekněme špatné, nýbrž potom nebude vůbec nic, potom nezůstane žádná žárlivost, žádné utrpení, žádná tíseň, vůbec nic. (...)" - str. 133

,,(...) Kde jsi? Na cestě do vsi, kde stojí chaloupka? Já jsem také na cestě, je to dlouhá pouť. Netrap se tím ale prosím, aspoň že jsme na cestě, víc než vyjet se nedá." - str. 163

,,(...) Není mi tak smutno, jak by se po tom dopise dalo čekat, jenže se právě v tento okamžik nedá říci nic jiného. Všechno tak ztichlo, takové ticho se nikdo neodváží porušit slovem. Nu, však budeme v neděli spolu, 5, 6 hodin, na povídání příliš málo, ale na mlčení, držení za ruku, hledění do očí – dost." - str. 174

,,(...) Telegram jsem přečetl jen dvakrát, jednou zběžně, kdy jsem ho dostal, a několik dní nato, než jsem ho roztrhal. Těžko se dá popsat, jaké bylo to první čtení, sešlo se toho tolik dohromady. Ze všeho nejvíc jsem vnímal, že mě biješ; začalo to myslím tím ,,okamžitě“, to byla první rána.“ – str. 228

,,(...) Existuje jen málo jistot, ale určitě mezi ně patří, že my spolu žít nikdy nebudeme, ve společném bytě, jeden na dosah druhého, za společným stolem, nikdy, ani v témže městě ne. Málem bych teď byl řekl, že se mi to zdá jisté, jako jistota, že zítra ráno nevstanu (...) " - str. 244

,,(...) Ne, Mileno, tu společnou možnost, o které jsme si ve Vídni mysleli, že ji máme, nemáme, v žádném případě, ani tehdy jsme ji neměli, já jsem vyhlédl „přes svůj plot“, jen jsem se nahoře podržel rukama, pak jsem zas spadl s pořezanými dlaněmi zpět. Jistěže jsou ještě jiné společné možnosti, svět je plný možností, jen je ještě neznám." – str. 261

Salonka
16.10.2016 5 z 5

Čítala som, čítala... a celkom často som sa pristihla pri tom, že uplynulo aj desať minút, počas ktorých len hľadím do prázdna, utopená v myšlienkach, knihu sotva držím a v očiach cítim slzy dojatia, ľútosti a závisti.

Dojatia preto, že tieto listy majú neuveriteľný náboj a sú nádherné. Asi najlepšie ich pochopí čitateľ, ktorý má s Kafkovými dielami pozitívnu skúsenosť. Totiž ideálne je vcítiť sa do nich a otvoriť im srdce – čo znamená prijať podivína Franza za svojho (pozor na vedľajšie účinky jeho sugestivity). Nie je možné čítať jeho listy rýchlo alebo ich zhltnúť veľa naraz. Oplatí sa vychutnávať si vetu po vete a naladiť sa na ne, v opačnom prípade sa môže stratiť mnoho vnemov a súvislostí (pripomínam fakt, že Milenine listy neexistujú).

Ľútosti preto, čím obaja vo svojom vzťahu-nevzťahu prešli, nazvem to duševnými mukami zbližovania sa i vzďaľovania. Kafka sa navyše veľmi trápil sám so sebou, svojou nešťastnou povahou a krehkou telesnou schránkou, za ktorou načahovala ruky smrť.

Prečo osteň závisti? Závidím im túto korešpondenciu. Kafkove listy robia obrovský dojem aj takto sprostredkované, pomaly po sto rokoch a v istom zmysle vytrhnuté z kontextu... nuž aké silné museli byť vtedy a pre našu dvojicu? ... Tiež je na pováženie, ako veľmi ich oboch tieto hojné listy zamestnávali. Už len to (ručné) písanie, premýšľanie a zas písanie, chodenie na poštu, čakanie na poštárov a listy, samé listy poletujúce tam a späť, od jedného k druhému... výkyvy radosti a bolesti.

V slovenskom vydaní sa nachádzajú aj Milenine fejtóny a zopár jej listov adresovaných Maxovi Brodovi (židovskému spisovateľovi a priateľovi F. Kafku). Z tohto materiálu je jasné, že bola talentovanou žurnalistkou; citlivou, premýšľavou a inteligentnou mladou ženou, ktorá rozumela životu a špeciálne Kafkov svet chápala asi ako nikto iný. Skutočnosť, že jej listy nemáme, považujem za obrovskú škodu.

Listy Milene sú poklad. Pokojne aj za dvadsať hviezd.

RobertRoberts
16.02.2015 5 z 5

Dopisy Mileně jsou plné lehkosti, humoru a nadhledu, a to i přes to, že je Kafka napsal v době kdy trpěl nevyléčitelnou tuberkulózou. Vysmívá se v nich sám sobě, své nemoci a také smrti způsobem jemu vlastním. Je v nich však především mužem dvořícím se ženě kterou nadevše miluje a snaží se ji zároveň i pobavit. Onou ženou byla Milena Jesenská, Kafkova životní láska, intelektuálka, překladatelka některých jeho děl do češtiny, ale také vdaná žena, která nakonec zemřela pár let po něm v koncentračním táboře Ravensbrück.

Kafka píše své dopisy s neuvěřitelným šarmem, nalézá v Mileně obrovskou oporu, milující ženu a také svého nejintimnějšího zpovědníka. Zároveň v nich odkrývá své nejjemnější pohnutky vlastní mysli a bojuje se svými city, které jsou pro něj za všech okolností ve kterých se oba nacházejí téměř nesnesitelné. Psaní milované ženě se kterou se ve skutečnosti setkal jen dvakrát mu však navzdory tomu dává sílu dál žít a bojovat se svou nemocí. A i přes tuto svou nemoc a bezútěšné pobyty v nejrůznějších sanatoriích nikdy neztratí svůj smysl pro humor.

Současně však na Milenu naložil neuvěřitelnou existenční tíhu a to nejenom díky svému váhání a strachem před jakoukoli pevnou vazbou, ale také proto, že byla vdaná za Ernsta Pollaka. Navzdory tomu, že ji její manžel zanedbával a byl ji prakticky celé jejich manželství nevěrný, ona na něm byla zcela závislá a odmítala ho opustit. Za jeho slovy je také i díky tomuto faktu mnohdy cítit zoufalství a úzkost. Velmi často se ji také snaží od sebe odradit, je tady jeho nemoc, jejich věkový rozdíl - On má 38, Milena 24, navíc on je žid a ona křesťanka, žijí v rozličných finančních poměrech a jejich okolí jim také příliš nežehná. Milena Jesenská se paradoxně se svým manželem rozešla krátce po Kafkově smrti!

Dopisy Mileně jsou příběhem velké lásky, kterou přerušila smrt a také dramatem závěrečné etapy života Franze Kafky. Dle mého názoru patří k tomu nejkrásnějšímu a nejpravdivějšímu ve světové literatuře a stávají se tak jednoznačně tím největším literárním pokladem v mé knihovně ke kterému se budu často a velmi rád vracet..

WEIL
02.07.2011 5 z 5

Dopisy F. Kafky Mileně Jesenské. Bohužel dopisy z Mileniny strany se nezachovaly.
Ve skutečnosti se setkali pouze třikrát.