Dopisy ztraceným
Brigid Kemmerer
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402651/bmid_dopisy-ztracenym-b0T-402651.jpg
5
1593
1593
Dopisy ztraceným série
1. díl >
Maminka Juliet Youngové byla reportážní fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, jak se s tím Juliet dovede vyrovnat. Declan Murphy je ten typ kluka, na kterého nechcete narazit. Během veřejně prospěšných prací, které mu přikázal soud, se pokouší uprchnout démonům své minulosti. Když si Declan přečte dopis, který najde vedle hrobu, neodolá a odepíše. Netrvá to dlouho a už se svěřuje úplně cizímu člověku a je jasné, že mají opravdu hodně společného. Ale Declan ani Juliet netuší, s kým si ve skutečnosti píší. Když se do jejich dopisů zamotá dění ve škole a přeskočí jiskra, tak však Juliet s Declanem zjistí, že pravda by je mohla navždy rozdělit.... celý text
Literatura světová Pro děti a mládež
Vydáno: 2019 , CooBooOriginální název:
Letters to the Lost, 2017
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Dopisy ztraceným je kniha, ke které se pravidelně vracím. Její krásná, jednoduchá obálka mě nalákala v knihovně, když mi bylo kolem dvanácti let, tedy někdy po jejím prvním českém vydání, a od té doby na ní nedám dopustit a horlivě ji doporučuji každému, kdo si potrpí na YA romány.
Příběh, který se točí kolem dvou osob - Juliet a Declana, je tak emotivní, smutný, krásný, originální, ale i šťastný, že pokaždé, když jej znovu čtu, slzy si neodpustím. Opravdu. Považuji ho za nejlepší dílo od Kemmererové, (i když dvojka je o mém oblíbenci Revovi, nepřijde mi tak vydařená, aby trumfla toto).
Všechny postavy jsem si naprosto zamilovala a i když jsem knihu četla už nespočetněkrát, vždy jsem znovu cítila ty emoce, vždy jsem se znovu divila nad zvraty a vždy jsem znovu plakala s Juliet na hřbitově s Declanem Murphym.
Opravdu, zde není co vytknout.
Ze srdce doporučuji, fakt to stojí za to.
(SPOILER)
Dokonalé!
Úžasně popsaná rozervaná srdce mládí. Nejistota, sebeponižování, nepochopení, útočnost, stádovitý pohled (když to říkaj', je to pravda) hrubost, neomalenost, touha po lásce, po objetí, po uznání, někam patřit...
Vyjádření skrze dopisy...
Spoiler:
Jasně, všechno dopadne jak má. Je to kniha o naději, kterou ty puberťácké entity potřebují jako sůl.
Krásný intenzivní román, na kterém se autorka snaží ukázat, že jeden den/jedna událost by nám neměla definovat celý život.
Je to smutný příběh o dvou lidech, kteří se našli v boji se zármutkem.
V této knize bylo mnoho smysluplných poselství, která mě donutila o mnoha věcech přemýšlet. Kniha se z 60 % vyvíjela skvěle, jenže Juliet mi k srdci nepřirostla a Declan byl časem protivnější a protivnější. A pak se najednou každá složitá situace, nebo problém změnili rázem v happy end.
Zmateně jsem vracela na stránkách a ptala se sama sebe: Přehlédla jsem něco? Obvykle tento typ rodinných problémů vyvolává negativní emoce, jako je úzkost, smutek, deprese a hněv. A není snadné a asi ani možné se těchto problémů zbavit přes noc nebo za týden. Ve skutečnosti to vyžaduje delší čas na to se zahojit a mělo by to být v románu napsáno přesněji. Vím, že je to jen fikce, ale přišlo mi to jako nespravedlnost vůči hlavním hrdinům, kteří nekonečně trpěli. Je smutné vidět tolik promarněného potenciálu.
Nápad dobrý, začátek krásně plynul, ale postavy mi nesedly a ten konec mě až moc vytrhnul z uvěřitelnosti příběhu. Nakonec je z toho průměr, kterých bych četla normálně u vína na dovolené, kdy na tom vlastně až tak nezáleží, což je u takového žánru škoda.
Prostě si nemyslím, že záporák, který se chová jako totální blbec, protože má tragický příběh, ale ve skutečnosti má zlaté srdce, bude někdy můj typ.
A to samé platí pro holky. Navíc hrdinka byla strašně nesympatická.
Takže jako... ne pro mě, ale když zavřu jedno oko a budu se hodně snažit, tak v tom vidím kus hezkého příběhu.
Dopisy ztraceným jsem měla už dlouho na seznamu, a to hlavně proto, že mě zaujal popis knihy na přebalu. Bohužel, postava Juliet mi byla nesympatická, a ani postava Declana mi nepřirostla při čtení k srdci. I přesto a možná právě proto, že se příběhem prolínalo několik vážných témat, nedokázalo mě ani jedno upoutat natolik, abych se nad knihou více zamýšlela. Určitě jsem ale našla několik myšlenek, které mě zaujaly, čte se hezky a kapitoly akorát dlouhé:)
Ne že by kniha byla špatná. Líbilo se mi jak se do sebe postavy zamilovaly. Ale nemám ráda psaní skrz dopisy/maily v knihách a ani depresivní témata. Kniha je fajn, ale můj žánr to pozdně není.
Je to ctive. Ma to napad, ma to spad.
Vlastne tam neni nic zbytecneho, zadna vata, zadne zdlouhave vysvetlovaní
Jedine, co mi vadilo, bylo zpocatku pro me necitelne pismo (font) Julietinych dopisu.
(SPOILER)
90% - Právě jsem knížku dočetla a po opravdu dlouhé době jsem v rámci tohoto žánru opravdu nadšená. Takhle se má psát! Žádná hluchá místa, naprostá absence zbytečných postav, žádné dialogy o ničem – a to je přitom román na rozhovorech postav přímo založený.
Jasně, je to taková trochu ždímačka emocí a koncentrace osudem ubíjených postav na metr čtvereční je až nepravděpodobná, ale to mi vůbec nevadí, protože ta knížka se čte sama. Příběh Juliet „holky ze hřbitova“, která dlouhé měsíce nechává na hrobě své matky dopisy přesně tak, jak jí je na zahraniční fotožurnalistické akce posílala celý život, až jednoho dne nalezne v jednom z dopisů krátkou odpověď od neznámého „Tmy“, s nímž si posléze začnou vzájemně vylévat své životní stesky, na první pohled nemusí působit zas tak originálně, ale chytl mě od první stránky.
Autorka prakticky bezvýhradně dodržuje styl co kapitola, to nový dopis a následující reakce adresáta na něj s kouskem jeho příběhu a to střídání perspektiv funguje bezchybně a dokonce i bez opakování totožných částí děje (jak je viděl ten druhý), které je u autorů, kteří takto píšou, častou únavnou praxí.
Juliet, která se měsíce nemůže vyrovnat se smrtí zbožňované matky, která pro ni byla vzorem, mi přirostla k srdci a stejně tak i Declan Murphy a jeho mučednická spirála vedoucí od otce „veselého“ alkoholika, kterého všichni měli rádi a snažili se ho krýt (třeba i řízením auta ve třinácti), přes nehodu v opilosti, při níž otec zabil Declanovu sestru Kerry, následné odcizení s matkou, která synovi neodpustila, že neřídil místo otce i tenkrát a zároveň cítila vinu, že to především sama neměla dopustit, až po spory s jejím novým manželem Alanem, který zná sotva deset procent toho příběhu a Declana zkrátka nesnáší jako nevděčného spratka a delikventa. A pokus o sebevraždu a obecně prospěšné práce a odsouzení prakticky celé školy…
Hlavní postavy jsou zkrátka napsány nesmírně silně, ale na rozdíl od řady jiných románů autorka umí stejně tak silně napsat i postavy vedlejší, každá z nich má v příběhu nezastupitelné místo (ať už je to Julietin otec, její kamarádka, učitel fotografie nebo matka, která se také nakonec ukáže, že nebyla zas tak charakterní hrdinka, či Declanův šéf ze hřbitova, jeho matka a nevlastní otec, učitelka angličtiny či nejlepší kamarád s vlastním nelehkým dětstvím, které ho dovedlo až do pěstounské rodiny) a každý rozhovor, který s nimi hlavní hrdinové vedou, je posouvá někam dál v uvědomění si toho, na čem opravdu záleží. Snad jen příliš dlouhá doba, kdy Juliet ani nenapadlo, že by jejím anonymním protějškem mohl být Declan, mi přišla poněkud nepravděpodobná, ale když v té škole bylo 800 maturantů, tak to asi zas není tak nepravděpodobné, že by dotyčného pisatele vůbec nemusela osobně znát. Další knihy od autorky si rozhodně nenechám ujít.
Tak to bylo skvělé čtení, příběh mě dostal, krásně se četla a přečteno během dvou dnů. Určitě doporučuju k přečtení.
Tuto knihu jsem si úplně zamilovala. Mohu knihu jenom doporučit. Má zajímavý příběh a na můj věk přímo vystižená. A jestli chcete jaká knížka byla tak si ji musíte přečíst ;))
Úžasně depresivní a úžasně vystihující obtížné období dospívání. Deprese, beznaděj, pocit marnosti a zbytečnosti to vše zažívají hlavní hrdinové. Příběh také zvýraznil potřebu mluvit a komunikovat problémy. Hlavně s lidmi co nás mají rádi. A nejdůležitější je druhá šance a spousta lásky a pochopení. V dnešní době je to zvláště poplatné.
Psát dopisy, na které už neočekáváte žádnou odpověď, může být pro někoho způsob sdělování myšlenek, součást procesu truchlení nebo pevně zakořeněná tradice, kterou ani smrt nerozdělí. Pro Juliet to znamenalo právě tohle. Proč tedy s psaním dopisů přestat, i když si je adresát už nemůže přečíst.
Juliet i Declan prožívají nejhorší období svého života, oba jsou plní bolesti a mají pocit, že jsme ztraceni.
Někdy je jednodušší bolest sdělit naprosto cizímu člověku bez tváře a jména. Juliet a Declan si začnou vyměňovat dopisy, které je oba vlastně uzdravují ze zármutku. Ani jeden z nich netuší, kdo se skrývá za řádky plné porozumění. Navzájem se uzdravují a pomalu ale jistě se vrací zpátky do života.
Byla jsem naprosto lapena emocemi, které mi čtení této knížky přineslo.
Někdy je potřeba si přečíst o smutku a hněvu někoho jiného aby porozuměl tomu svému. Přesto, že je kniha zařazená v YA žánru, tak se v ní nachází tolik pravd a otevírá tolik důležitých témat, že se i jako "dospělák" nebojím říct, že jsem jí zhltla za jeden den. Obě hlavní postavy a zejména jejich vnitřní svět je výborně vykreslen, a člověk hned chápe tíhu jenž nesou na svých bedrech. Ačkoliv je děj předpokládaný, i tak mě zahřálo u srdce, že v sobě mladí hrdinové našli své pilíře.
Moc hezke.
Moje zimni nadseni do young adult knih pokracuje. A opet trefa. Zajimave a dojemne pribehy Juliet i Declana (ikdyz teda jsem trochu cekala, co sympatak Rev?). Pod ustredni myslenku, ze vzdy je lepsi komunikovat, nez to nechat vyhnit, bych se podepsala. Prvni prectena roku 2024. Parada.
Jako první se mi od autorky do rukou před pár lety dostalo Na co slova nestačí a vzpomínám si, jak jsem tehdy knížku za tři dny přečetla a úplně se do ní zamilovala. Proto jsem od Dopisů měla možná až přehnaná očekávání.
Samostatné příběhy Juliet a Declana se mi líbily. Soucítila jsem s nimi a jejich problémy se mi zdály opravdu věrohodně vykreslené. Vedlejší postavy měly své místo, stálý charakter a nepůsobily jen jako výplň. Fungovaly a často jsem je měla mnohem raději než hlavní hrdiny (třeba Reva, ten už ale má soft spot v mém srdci dlouho). Stejně tak se mi zamlouval i nápad s dopisy. Co ale podle mě nefungovalo, byla dynamika a chemie mezi Juliet a Declanem. Nechápala jsem, jak se vlastně Juliet s Declanem a Revem sblížila, protože se chovala naprosto příšerně, ač to člověk čekal spíš od Declana. To, že oba kopali do všech kolem sebe, by se v jejich situaci dalo pochopit, ale zdálo se mi, že jejich chování příliš dlouho stagnovalo. A když mezi nimi z čista jasna nastal nějaký hluboký moment, nerozuměla jsem, jak se k němu dostali.
Co mě ale dostalo, byl konec. Výborný, dojemný, šokující, ale logický. Ten mi natolik vykompenzoval rozpačitost, kterou jsem během čtení často cítila, že jsem knížku zaklapla s rozmazanou řasenkou a pocitem, že jsem si to vážně užila. Takže ano, rozhodně se pustím i do její třetí knížky!
Tak tuhle knihu bych dala jako povinnou četbu na základce. Tohle bylo tak skvělý. V poslední době čtu tenhle žánr ač nejsem cílovka věkově a říkám si jaká škoda že dnešní mládež a děcka všeobecně nečtou jen tupě zírají do mobilu . To je tak smutný protože tolik nádherných knih které mají v sobě tolik co říct a mnohým by určitě pomohla víc než kdejaký rádoby terapeut. Tuhle knihu jsem nikde neviděla. Poradila mi jí prodavačka v Dobrovským a jsem za to moc ráda. Tolik emocí, tolik životních pouček prostě skvělý a vřele doporučuji všem.
Tak tohle byla PECKA! Knihu jsem přečetla rychle a vždycky jsem mela problem, se od ni odtrhnou. Je úžasné, že autorka zahrnula tolik důležitých témat. Těším se na druhý díl a knihu jsem rozhodně nečetla naposledy.:))
Štítky knihy
dopisy fotografování láska tajemství střední školy smutek pro dospívající mládež (young adult) ztráta blízkých ztráta matky anonymní dopisyAutorovy další knížky
| 2019 |  Dopisy ztraceným |
| 2019 | Temné a osamělé prokletí |
| 2020 | Na co slova nestačí |
| 2021 | Říkej tomu, jak chceš |
| 2020 |  Statečné a zlomené srdce |
(SPOILER) "Líbil se mi autorčin styl psaní, pohrávala si s mojí náladou, její hlášky, u kterých jsem se smála, ale i dojemné části, u kterých jsem brečela. Píše ich formou, z pohledu obou hlavních hrdinů. Bavilo mě pozorovat, jak Juliet i Declan přicházeli na to s kým si píšou, přestože čtenář to ví od začátku a může si jenom říkat: „Panebože, vždyť je to úplně jasné, to přece musí vidět!“ Ale příběh je napsaný tak, že mi to vůbec nevadilo. Tím, že se tam řeší vážnější témata jako jsou domácí násilí a smrt, tak to není takový ten typický dívčí román. Knížku můžu jenom moc a moc doporučit, holkám, i klukům od třinácti let," píše Barča (15 let) ve své recenzi pro facebookovou skupinu Nezletilí kritici.