Dumasův klub
Arturo Pérez-Reverte
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15571/bmid_dumasuv-klub-9oV-15571.jpg
4
319
319
Lovec knih Lucas Corso, žijící osaměle v Madridu, je velmi vyhledáván knihkupci, nakladateli, sběrateli i bibliofily, kteří jsou ochotni vynaložit značné finanční částky, aby získali cenné tituly pro své sbírky. Jeho přítel jej požádá, aby ověřil pravost rukopisu jedné kapitoly Dumasova románu „Tři mušketýři“. Zároveň má pro klienta, jednoho z majitelů záhadné knihy „Devět bran Říše stínů“, zjistit, který z jejích tří existujících exemplářů je pravý. Roku 1666 je v Benátkách vytiskl tiskař Aristide Torchia, který byl inkvizicí obviněn z čarodějnictví a upálen. Corso postupně navštěvuje další majitele v portugalské Sintře a v Paříži, aby mohl jednotlivé knihy důkladně prostudovat a vzájemně porovnat. U rytin zjišťuje určité odlišnosti a uvědomuje si, že se jedná o rébusy, které po vyřešení a v kombinaci s textem přinášejí formuli, umožňující vyvolat ďábla. Začíná propadat pocitům nejistoty a ohrožení, sám se stává obětí manipulace. Autor dovedně splétá fiktivní hrdiny z literatury s reálně existujícími postavami a využívá žánrových postupů dobrodružného románu 19. století. Dílo jednoho z nejčtenějších španělských spisovatelů zfilmoval Roman Polanski pod názvem „Devátá brána“.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány Thrillery
Vydáno: 2000 , Mladá frontaOriginální název:
El club Dumas, 1993
více info...
Přidat komentář
Ke knize jsem se dostala díky filmu Devátá brána a jsem opravdu ráda, jelikož jsem do té doby o Dumasově klubu neslyšela. Kniha mě stejně jako film uchvátila a hodně mě bavila.
Dumasův klub, příběh lovce knih, je psaný poutavým stylem. Svět bibliofilů je stejně tvrdý jako svět velkého obchodování. Ožívající Dumasovy románové postavy mu sice dodávají nádech neskutečna, ale smrt, touha vlastnit a posedlost jsou reálné dost. Kniha mě v počátku vtáhla stylem i dějem, byť emočně jsem cítila jistý odstup. Ten se ovšem s proplétajícími se nitkami a příchodem záhadné ochránkyně hrdiny zcela rozplynul. Románové postavy dostaly kontury z masa a kostí a gradace příběhu mě zcela uspokojila. Mimochodem tahle kniha obsahuje snad nejkouzelnější popis mužného selhání, jaký jsem kdy četla :-). A čtenáři mužského pohlaví nebojte, hned na následující stránce dojde na vítězství.
Z knihy mam rozporuplne pocity. Dve dejove linky mi prisly spojeny tak nejak chaoticky a vlastne z toho mohly byt dva samostatne pribehy, konec byl trochu naprehledny a Corso byl docela nesympaticky macho. Na druhou stranu se mi libila tajemna atmosfera, literarni a historicke odbocky a napad s Dumasovym klubem, ktery musi u vsech nadsencu Tri musketyru vyvolat nadseni. Zacatek me trochu zklamal (mela jsem jina ocekavani), potom me kniha zacala bavit, konec opet vyvolal drobne rozcarovani. S odstupen hodnotim knihu jako originalne pojatou a davam 4 hvezdicky.
Kdysi dávno jsem viděl Devátou bránu a moc mě nezaujal a, tak jsem si nedávno řekl, že bych si mohl přečíst předlohu, ze které Polanski vůbec vycházel. A dobře jsem udělal - kniha je daleko zajímavější a zamotanější. Dvě příběhové roviny se zpočátku míjí, ale je jasné, že časem se setkají a protnou. Kniha nepůsobí tak zbytečně temně jako film a je navíc plná zajímavých informací o starých tiscích, ďáblu či Alexandru Dumasovi, které se jen tak někde neuvádějí.
Před dlouhou dobou jsem viděla film a také našla jeho protějšek, tuto knihu. Bohužel se v knize hodně řeší Tři mušketýři, jeho rozbory, postavy, kdo co udělal nebo neudělal, jestli žil atd. Tyto pasáže jsem přeskakovala. Také latina mi nic moc neříká, takže názvy odborných knih šly úplně mimo mě. Nebavila jsem se, nedočetla. Radši zase shlédnu film.
To jsem fakt překvapená, co filmaři provedli s knihou. Ani to snad nebudu srovnávat nebo pitvat nebo se vyjadřovat v tom smyslu, co se mi líbilo víc, protože jde o dvě naprosto odlišná díla. Neskutečný /palec dolů scénáristům!/ Já jsem s knihou velmi spokojená, jen závěr byl na můj vkus trochu chaotický.
PS. Zrovna v těchto dnech vychází kniha znovu ze velmi pěkné grafické úpravě v nakladateltví Argo, takže pokud máte zájem, ignorujte nesmyslně předražené bazarové nabídky :-)
„je to celé tak trochu intelektuálské a zároveň infantilní; taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garcíu Márqueze, Durrella nebo Kafku... Rozrůzňujeme se, dokonce se z nás stávají protivníci. Ale všechny nás spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro nás objevily literaturu, ale nevnutily nám žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je naše pravá společná vlast: příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní.“
Četla jsem už asi potřetí a rozhodně nejsem objektivní, na většině v knize citovaných románech a filmech jsem vyrostla a Dumasův klub je tak pokáždé tuze zábavná hra plná citací a narážek. Ačkoliv se mi docela líbí i film, myslím, že je škoda, že tu druhou linii úplně vynechává. Ale ze všeho nejvíc mi vadí, že doteď nejsem takového klubu členem (a že vím úplně přesně jakou kapitolu bych si vybrala).
Ke knize jsem se dostal jako divák filmu s výbornou atmosférou (Devátá brána) a byl jsem zvědavý, jestli autor knihu zakončil lépe. Bohužel konec v knize je ještě horší.
Až na posledních 15% knížky je to vynikající, ale ve finiši jakoby autoru došel dech anebo nevěděl jak, až do posud vynikající, knihu zakončit.
Škoda.
Ani nepočítam,ako veľa krát som túto knihu čítala a ani to,ako často som videla film.Každý kto čítal knihu vie,že film bol slabší,Johnny Depp to ale pekne držal.Späť ku knihe.Napínavá,zaujímavá,skvelé postavy a cynický Corso ostane moja srdcovka stále.Niektoré veci sú mi stále troška nepochopené,miestami troška zdĺhavé,ale nič mi tú knihu nebráni si prečítať aspoň raz za rok,znova a znova...
Kniha to byla výborná, ale kdyby se rozdělila na dvě (podle dějových linií), tak by byla ještě lepší.
trochu dlhšie sa mi dostávalo do deja...keďže nikdy neodložím knihu neprečítanú, tak som pokračovala.....postupne naberala tak trochu napätie....bolo to trochu slabšie, ale nakoniec sa mi páčila.....možno ani nie štýl knihy - možno ma len upútal dej - šialenci kníh, ktorí dokázali zaplatiť majetok za niektorý titul knihy.....
Nevím jestli to bylo tím, že jsem nejprve viděl film (ten se mi velmi líbil), ale do 2/3 knížky jsem nebyl schopný si čtený děj představit. Ke konci se to zlepšilo, ale i přes celkem pěkné a zajímavé téma je ta knížka taková nemastná neslaná.
Na rovinu přiznávám, že se mi knížka nelíbila. Jistě, téma je zajímavé. Ale podání je mírně podprůměrné, spousta dlouhých souvětí, zbytečné okecávání, sem tam macho styl, jak vše vím a znám, spousta dat a údajů, které mne jako čtenáře mají ohromit, ale po asi pátém detailním rozboru nějaké knihy jsem už neměl sílu ty další číst. Trochu mi to připomnělo Umberta Eca v tom, jak neví, kdy má své vědomosti upozadit na úkor příběhu, takže pak knihy vypadají jen jako zajímavější učebnice dějepisu, šmrncnutá pro jistotu nějakou záhadou. Autor navíc nedovede vytvořit atmosféru, pocit z místa, vtáhnout mne do toho prostředí a ani mi neulehčuje možnost s nějakou postavou jít. Pro mne je to průměrná kniha, a docela zklamání.
Už asi počtvrté se mi nepodařilo knihu přečíst celou,i když námět,děj a způsob psaní mě zaujal. Možná je to hlavním hrdinou,který je tak cynický,že je to pro mě nestravitelný. Přesto se za nějaký čas pustím do knihy popáté.
K této knize jsem se dostala díky oblíbenému filmu a čekala jsem něco v podobném duchu. Její atmosféra je ale jiná a proto byla o to příjemnějším překvapením.
Skvělý příběh. Dumase jsem sice hltala před třiceti lety, ale tato kniha opět trochu poodhalila tajemství jeho "fabriky na romány".
Štítky knihy
zfilmováno satanismus španělská literatura thrillery horory okultismus bibliofilie, bibliofilství, knihomilství o knihách metafikceAutorovy další knížky
| 2000 |  Dumasův klub |
| 1997 |  Vlámský obraz |
| 2005 | Královna jihu |
| 2002 | Hřbitov bezejmenných lodí |
| 2004 | Kůže na buben |
Arturo Pérez-Reverte je na můj vkus příliš užvaněným autorem, který dvěma odstavci vylíčí scénu, na kterou by stačila věta. Podobné uměle nafouknuté knihy mě vždycky rozčílí, protože mám pocit, že autor pohrdá čtenářovým časem. Ale kdo hledá nekomplikovanou zábavu, přijde si jistě na své.
Pravděpodobně jsem měla ohledně téhle knihy přehnaná očekávání, která se nenaplnila, jak to často bývá. Moje romantická duše ale ocenila zápletku s dívkou/ďáblem a sympatické vykreslení hlavního hrdiny. Jinak mě kniha spíše nudila a závěrečná scéna vyvolávání ďábla byla přímo srandovní. Ale obálka nejnovějšího vydání je parádní, moc se mi líbí.