Dveře v přítmí

27.05.2018

„Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši.
Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.“

Drobná sbírka básní, která nabídne kombinaci různých emocí a také různých stylů – mimo klasického rýmovaného ve strofách zde má své místo i poezie v próze, tedy vlastně posloupnost vět, které nejsou členěny do veršů. Je to podobný styl, jaký autorčin manžel (a překladatel) použil třeba v Rybích šupinách. I tam se mi to líbilo, a i tady se mi to, v podání madam Renaud, zdá působivé.
Suzanne Renaud je temnější než Reynek, ale není to jen černočerná deprese, dokáže být i něžná a taky hravá. Třeba ve své ódě na kávu („Což, řeknete, tolik je toho v koflíku kávy? Jen se usmívejte, nezasvěcení. Píši pro věřící své setmělé a hřejivé církve. Ti srozumějí.“)

Kdyby paní Renaud nebyla manželkou českého básníka, asi bychom dnes její dílo neznali. Byla by to škoda.