Élektrá

24.07.2023

Chápu, je to řecká klasika, ale publikum je aspoň teoreticky stále stejné. Titulní postava je podle mě přemrštěná, ta afektovanost je podle mě trochu přes míru i na antické drama, je výrazově plochá a nudná a její význam podle mě nezasluhuje místo v názvu hry. Čekala jsem jsem poněkud pestřejší paletu emocí, víc vzteku na matku, víc znechucení k sestře.
Celkový příběh by zasloužil širší pojetí, ne takové Fňuk-hurá-bim-bác a hotovo. Čekala jsem prostě něco víc epického.

Pro nedostatek lepšího prostoru mi dovolte se tu pozastavit i nad Euripidovou adaptací mýtu. Na Databázi jsem ji nenašel a nevím o žádném českém vydání, které bych sem mohl přidat, takže kratičkou komparatistiku vložím sem.

Hned od začátku se Euripidés blíží spíše Aischylovu dramatu, ale zásadně se od něj odklání. Přibližuje nám opět více smrt Agamemnonovu, a Trojské války před ní, ovšem Elektra sama se nachází ve zcela jiné situaci a hra tak od začátku má poněkud jinou atmosféru.

Nejgeniálnější scéna je poznávání Oresta. Podle vlasu, stopy a šatu. Tady si Euripides z Aischyla vysloveně dělá prdel a… a je to prdel no. Cožpak vlasy muže, který rostl jako válenčík mohou být stejné jako vlasy dívky, která je několikrát denně češe? Sotva. Což stopa může vzniknout v kamenité půdě a i kdyby, byla by snad stopa dospělého muže stejná jako stopa dívky? Sotva. A jak by se sakra stalo, že by dospělý Řek nosil svůj šat ještě z dětství? To je blbost. Bože, tohle bylo skvělé.

Konec hry je také velice zajímavý, přichází další proroctví, které nám připomíná „Usmíření lítice“ – obecně tak lze říct, že Euripidés dodržuje Aischylovy struktury, přetváří je však do mnohem živějšího dramatu s mnohem hlubším obsahem „Její smrt je spravedlivá sice, ale ne tvůj čin“.

Jedná se o drama alespoň tak kvalitní jako Sofoklovo, ovšem bez přehnané démoničnosti Klaytaimestřiny, která je tu opět představena jako člověk a lituje toho jak bídně se její rodině vedlo. Navíc hra obsahuje snad ještě méně proklamovaných monologů a soustředí se na vztahy mezi postavami a když už nějaký monolog obsahuje, není tento nikterak méně kvalitní, než Shakespearovy monology a to je co říct.

Musím říct, že Euripidova hra se mi líbila ze všech tří jmenovaných nejvíce a možná si ji i přečtu znovu, je na ní totiž leccos krásného.

Hm… a tohle je zajímavé. Bezprostředně před Élektrou jsem četl Aischylovu Oresteiu, v níž zastává právě drama Élektra hra se jménem Oběť na hrobě. Ta, jak uvedeno, je součástí trilogie Oresteia. A hle, změna názvu je opravdu příznačná. Aischylos Élektru staví na druhé místo, v dramatu je postavou nezajímavou a vedlejší, proto nese drama jméno po jejím bratru. Ne tak Sofoklés! Sofoklés feminizuje! Nejenže dává Élektře výrazně větší prostor pro vyjevení charakteru, on jí, na rozdíl od Aischyla, vůbec nějaký charakter dal! Její psychologie je pro hru důležitá, projevuje se mimořádně výrazně – což se u Aischyla neděje ani u psychicky zdevastovaného Oresta! Ten zůstává stále relativně chladný, jeho promluvy jsou i v nejvypjatější chvíli chladné. Ale Élektra od Sofokla? Pohleďte na její promluvy se sestrou!

(Takhle, komentář přísně vzato může obsahovat prozrazení děje.... ale sakra, 2500 let!)

Nemohu si pomoci, ty dvě jsou střetem jednotlivých psychik. Té, která se pružně přizpůsobí a té, která se nepřizpůsobí, nanejvýš zlomí. K čemu bych to… ano, Chrysothemis je jako taková ta socialistická šedá vrstva, lidé, kteří svou nečinností podporují vládnoucí režim. („Ne, nijak v bezectnost, než v moudrou bezpečnost.“) Élektra je jako disident… ale konkrétně jako… dejme tomu… Jirous! Magor! Přehnaná posedlost myšlenkou, extrémismus. Pochopitelný? Jistě. Leč stále extrémní. A to neříkám, zda je Élektra dobrá, či nikoliv. Agamemnon si zasloužil zemřít, to jako pardon. Přečtěte si Iliadu! A vůbec, ony měly holky ještě třetí ségru, Ífigeneiu, byla na vdávání, ale tatík ji raději obětoval bohům, takže… hej.

Drobný poznatek, kupodivu Klaytaimestra reaguje na Orestovu smrt mírněji, démoničtěji než v Aischylovi. Opravdu, jakoby Sofokles chtěl z matky-vražednice udělat pravého záporáka. Však v Oresteie se po té zprávě prakticky hroutí. A co řekne tady? „No… však víš, byl to syn, měla jsem ho celkem ráda, je to otrava, že je mrtvej, ale což, já mám alespoň klid, pomsty se bát nemusím… Poď si dát kafe.“. Oproti tomu Sofoklés napravuje co jsem vyčítal Aischylovi – dřevěnost shledání Élektry a Oresta. To je zde živé, divoké, slastné. Prostě zcela jiné.

Čili, jednoznačným vylepšením je, že Sofoklés přiblížil postavy sobě navzájem, nechává je interagovat, nejen proklamovat své repliky. Vytvořil postavy, které mají psychologii a sledují specifické cíle – a to očividně, což u Aischyla nebylo samozřejmé. Z toho plyne fakt, že z původně relativně neutrálního páru (Klaytaimestra a Aigisthos) udělala páreček ďáblů, připomínajících až absurdní zlo. Je to poslední vylepšením? Nevím, nemyslím si. Každopádně obecně je to mnohem lepší drama, než Oresteia a jsem rád, že jsem si jej přečetl.

31.10.2019

Už je tomu asi 10 let, možná více, kdy jsem v ruce držela tohle krátké, ale poutavé antické drama. Vlastně jsem si pamatovala jen to, jak se jmenují hlavní postavy a částečně konec dramatu, ale už ne děj. Nečetlo se mi to nyní ale lehko, přeci jen na ten styl a jazyk si člověk musí nějakou dobu zvykat. Při čtení jsem si ale dokonale dokázala představit hranou verzi dramatu v nějakém antickém amfiteátru. Ten děj není nijak závratný a konec je částečně předvídatelný, ale to tomuhle dílu neubírá na atraktivitě.

30.10.2019

Trošku se to ve mně bije. Na jednu stranu mě pohltil příběh, pomsta, jakási spravedlnost, na druhou stranu se nedokážu přenést přes krkolomnost jazyka. Co se obsahu týče, jsem velmi mile překvapena.