Brucho Paríža
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/102922/bmid_brucho-pariza-rqN-102922.jpg
4
255
255
Prudký odklon k subjektivizmu v literatúre v ostatnom polstoročí vyvolal nechuť k Zolovi pre jeho naturalizmus, ktorý pripadal v období symbolizmu a experimentovania ako čosi zastaralého a obráteného proti hlavnému prúdu života. Po časovom odstupe vidíme dnes Zolovo miesto vo vývine literatúry presnejšie a správnejšie. Zolov naturalizmus svojím hľadaním a hromadením faktov života bez akejkoľvek zábrany k jej odporným stránkam bol vlastne protestom proti kritickému realizmu a jeho nedynamičnosti. Dávno je známe, aký veľký podiel má Zola na víťazstve impresionizmu v maliarstve, no a impresionizmus bol práve prvým smerom hľadajúcim vo výtvarníctve dynamiku života. Zola utvoril v literatúre svoj typ naturalizmu a záľaha detailov zacláňa, že to bol vlastne krok k impresionizmu aj v literatúre, ako ho uskutočnili nasledujúce roky. V jednom však súvisí Zola už rovno s dneškom: reportážnosťou svojich románov, svojím zameraním k novým a zaujímavým skutočnostiam v technike i v živote spoločenskom. Aj Brucho Paríža je takýmto reportážnym románom. Maľbou takmer už impresionistickou, ako ju videl na plátnach svojich maliarskych druhov, opisuje parížsku Centrálnu tržnicu s jej záplavou potravín, jej osobitným obyvateľstvom a ľudskými typmi a farbistým ruchom od včasného rána do neskorého večera. Do tohto prostredia viac naznačil ako včlenil postavu revolucionára Florenta, pripravujúceho po návrate z Diabolského ostrova novú revolúciu proti samovláde Napoleona III. Profesor Florent je utopistický socialista z tej ostatnej generácie, ktorá končí v parížskej komúne z roku 1870. Hnacou silou jeho nepokoja v tejto fáze je rozpor medzi množstvom potravy a hladom pracujúcich ľudí. Zolovo reportážne umenie dostupuje v tomto románe vrchol.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Le Ventre de Paris, 1873
více info...
Přidat komentář
Moja prvá kniha od Zolu a musím sňať pomyselný klobúk za úžasnú atmosféru, ktorá ma doslova preniesla do Paríža v 19. storočí. Ocitla som sa tu v prostredí ľudí z rôznych spoločenských vrstiev, od chudobných trhovníkov a robotníkov až po bohatých buržoáznych obchodníkov.
Hlavným dejom románu je príbeh Floriana, mladého muža z vidieka, ktorý prichádza do Paríža hľadať prácu a šťastie.
Zola v románe vykresľuje Paríž ako mesto kontrastov, kde sa bohatstvo a chudoba stretávajú v ostrom konflikte. Opisuje špinavé uličky, preplnené slumy a kruté pracovné podmienky v továrňach a na trhoch. Zároveň zobrazuje aj krásu a pôvab mesta, jeho bohatú históriu a kultúru.
Brucho Paríža je naturalistický román, v ktorom sa autor snažil zobraziť realitu čo najobjektívnejšie a najdetailnejšie.
Trochu mi v týchto "natur"opisoch zanikali dejové posuny, čo nakoniec ovplyvnilo aj môj celkový dojem.
Nic pro zhýčkaného čtenáře, který potřebuje spoustu akce a zvratů na každé druhé stránce. Toho se tady nedočká, příběh jako takový tady je, ale není tak výrazný jako třeba u Člověk bestie, ale je protkaný spousty popisy pařížské tržnice, která je nám prostřednictvím autora takřka zpersonifikovaná, jakoby pulzující tvor žijící vlastním životem. V tom je Zola prostě mistr a já jsem jemu naprosto propadl, považujíc se za absolutního Zolistu, užil jsem si každé slovo. Opět a znovu ukazuje jací lidé jsou a nezáleží na době, a pokračuje tak v nastavování zrcadla lidstvu prostřednictvím svého románového díla rodu Rougon-Macquartů.
Zola spadá do škatulky "naturalismus", ale tohle mně připadalo spíš jako kříženec romantismu s realismem.
Zola - věčné téma. po téhle knize jsem po letech sáhla, protože ji dostala dcera jako povinnou četbu. U Zoly se čtenáři dělí na dva tábory - buď je baví, nebo je k smrti nudí, protože jeho obsáhlé dlouhé popisy jsou fakt unavující.
Břicho Paříže je ale kniha, která umí sice pohladit na duši a kde hlavnímu hrdinovi držíte vlastně celou dobu palce, ale platí zde to, že Vás bude strašně v některých pasážích nudit. Je potřeba uvědomit si, že vznikla v roce 1885 nebo kolik a její literární forma tomu odpovídá.
Zola je proslavený hlavně díky tomu, že své romány psal podle toho, co v té době viděl, nevymýšlel si romantické představy, ale chodil po Francii a sledoval. Takže ano, pokud máte rádi historické knihy, které Vám přiblíží danou dobu, je cokoliv od Zoly skvělé. Břicho Paříže rozhodně není špatná kniha, čte se dobře, ale je opravdu rozvleklá a plná posisů tržnice Halle. A silně ji nedoporučuji číst, pokud máte hlad :)
Za mě má Zola ale rozhodně lepší knihy. Nicméně, nelituju, že jsem ji četla znovu.
Příjemné čtení, které mě vtáhlo a přiblížilo atmosféru pařížské tržnice a lidí kolem. Florent si ale moje sympatie nezískal.
(SPOILER)
Další ze série Rougon-Macquart, byť se zdá, že členové této rodiny v románu hrají až druhé housle za Florentem. Nutno dodat, že zkoumání dědičných rysů rodiny je zde odbyto jednou větou. Ovšem jinak je román veskrze naturalistický - popis prostředí i charakterů je opravdu důkladný, s veškerou jejich hloubkou a změnami v průběhu času.
Zajímavá může byt kniha i z hlediska historického, neboť ve světle popisů musím říct, že současný chov drůbeže, se všemi jeho nedostatky a chybami, je velmi humánní.
Pokud se někomu zdá román nudným, zřejmě nepostřehl to drobné avšak silné drama všedního života "počestných" lidí. Tito lidé, a že jich není ani v současnosti málo, si zakládají na svém dobrém jméně, na správnosti svych úsudku, na tom, že vše co dělají, dělají ospravedlnitelně. Ale jaká počestnost, když sami udávají, sami konflikty vytvářejí, honí se drsně za zlými zprávami a svá nemravná rozhodnutí omlouvají a ospravedlňují? Žijí dle hesla účel světí prostředky.
Ano, toto vše je zcela lidské, ale lze se pak honosit ctností? Celá tržnice věděla, co se chystá, vždyť to nevědomky společně zosnovali, každý jeden z nich mohl zasáhnout, zachránit, varovat ... nikdo to neudělal. Pro vlastní potěchu, zlomyslně. Jediná Klára, nepřátelská, vnitřně zraněná a snad i zrazená si zachovala dostatek cti, nebylo jí však umožněno, aby ji projevila.
Drama, téměř nepoznané, ale ne proto malé. A nutno dodat, že do dnešních dnů aktuální ...
Půlka knihy jen popisy - trhu, lidí, vybavení.. Příběh dost předvídatelný a nudný. S hlavním hrdinou nesoucítíte, protože je to chudák, hlupák a naprosto nezajímavý charakter, který vlastně myslí jen na pomstu (což je pochopitelné). Kniha se zabývá hlavně klevetami hloupých ženských. To mě naprosto znechucovalo. Kniha se mi vůbec nelíbila.
(SPOILER) Řekl bych, že ta kniha je takový "Zola starter pack". 250 stránek je spíš jednohubka vykreslující Pařížskou tržnici. Všechno na Zolu typické tam je, ale žádná velká tragédie se neodehraje. Skoro nikdo neumře a jediný, kdo nakonec skočí blbě jsou socialisti, jak to má být. Ať žije císařství! Navíc Eva Outratová (překladatelka) píše fakt sexy jazykem.
Příběh Pařížské tržnice mě bolel celou dobu co jsem jej četl. Nebylo se zde ke komu připoutat. Hlavní postava je zde úplně ztracená a bezradná, skoro na facku. Ostatní zde jen kují pikle a číst to vyvrcholení klepů a pomluv bylo utrpením. No nedívím se, že kniha neměla ve své době úspěch jak jsem četl v doslovu, ale na některé postavy opravdu nezapomenu. Nejvýraznější postavou v knize není Florent, ale Líza majitelka uzenářského krámu a další nejvýraznější postavou je zde samotná tržnice, která žije sama za sebe ...
Měla jsem pocit, že se po pařížském trhu procházím společně s Florentem. Zápach z tržnice jsem cítila i ze spaní, protože Zola ji popsal naprosto přesně, až je to sugestivní. Je poctivím zástupcem naturalismu. Bylo vidět, že pan spisovatel trh navštěvoval a moc dobře ho znal. Taky si určitě dělal poznámky a náčrty. Ta příprava je tam znát. Postavy jsou tady spíše do počtu. Hlavní prim hraje trh. Přála jsem Florentovi lepší život.
Asi som sa nevedela úplne vžiť do časov minulých francúzskych aby som pochopila dielo naplno avšak tóna pocity, ktoré kniha u mna nastolila boli silné.
Prvý Zolov román, ktorý sa mi dostal do rúk.
Pri čítaní vás stále prenasleduje zápach rýb všemožného druhu. Z mora, z riek, z jazier, z ďaleka. Všetky tu čakajú aby ich nejaká kofa výhodne predala, aby skončili v žalúdku nenásytného Parížana, aby zhnili v tmavých labyrintoch podzemia Centrálnej tržnice. A podzemie toho skrýva mnoho. Od hrkútajúcich holubov až po hrkútajúce deti tržnice Cadina a Marjonina. O pár metrov nad nimi sa po úzkych uličkách pomedzi plné zeleninové debne prechádza nový strážnik Florent, ktorý má celkom zaujímavú minulosť...
Pán autor sa zameral hlavne na opisy. Brilantne odvedená práca. Ale pri deji a pri niektorých postavách to trošku pokrívkava. Hlavne pri Florentovi. Je jednoducho rojko, hlupák, snílek. Najlepšie sú vedľajšie postavy (z tržnice, z posedení u Lebigra), ale mne to nevadilo, kvalitu čítania to ovplyvnilo minimálne.
Rozmýšlam, ako mohol niekto postaviť takú obrovskú príšeru akou je toto "brucho Paríža". A som vlastne tučný alebo chudý? Neviem si odpovedať...
Pekný román a teším sa na ďalšie romány zo série Rougon-Macquart. Snáď sa mi ich podarí prečítať všetky (možno to bude mať dokopy silnejší účinok).
Při čtení jsem cítil zápach rybiny, hluk tržnice.
Zola skvěle charakterizuje postavy a dokázal je zasadit do historických událostí.
Postavy Cadiny a Marjolina nepatří mezi hlavní, jsou to děti ulice, ovšem i jejich příběh Zola zvěčnil poutavě.
"Za čas naplnili celou velkou tržnici svým milováním bezstarostných vrabců. Žili jako šťastní živočichové, ponechaní pudům, ukájející své touhy uprostřed těch hald jídla, mezi nimiž vyrostli jako rostliny z masa a krve." (s. 147)
Byla to první kniha od autora, kterou jsem četla. A tehdy jsem si říkala, aha, tak tohle je naturalismus. Ty detailní popisy tržiště do podrobností v podobě každé ryby vyložené na pultě už pro mě byly na těsné hranici čtivosti. Nicméně po čase jsem si přečetla od autora něco dalšího - a to už byla úplně jiná káva! Nebo spíše jiná láhev.
Skvělá kniha. Už jsem ji četla dvakrát. Paříž rozdělená na dva druhy lidí, "tlustí" a "hubení". Líbí se mi i barvitý popis tržnice a prodavaček v něm. A nechybí zde ani ženské intriky a pomluvy.
Skvělá myšlenka, skvěle zachycena realita onoho ponapoleónského období. Nicméně na Zolomi mi trochu vadilo přehnané vykreslování prostředí. Přišlo mi zbytečné, že když vím, že je tam krámek s drůbeží, že se tam válí 3 krůty, 5 holubů, 4 kačeny, 6 hus. Nicméně jsem to ochoten Zolovi neustále dokola odpouštět.
Břicho Paříže ve mne zanechalo poněkud rozporuplné dojmy. Příběh je z velké části vyprávěn způsobem, že máte pocit, jakoby jste se na hlavní postavy dívali z ptačí perspektivy. Tomu asi nelze nic vytknout, ale na mne tento druh vyprávění působí trochu odosobněně.
To s čím jsem měl u Břicha Paříže zásadní problém, byla hlavní postava Florenta. To je člověk, který má poměrně složitou a těžkou minulost. V mládí se musel postarat o sebe a o svého mladšího bratra. Později byl nespravedlivě odsouzen k vyhnanství. Odtud se mu podařilo s několika vězni utéct a jako jediný přežil nebezečnou cestu zpět do své vlasti. Po tom všem co Florent zažil, bych očekával, že to bude zralý muž, který si snadno dovede poradit s většinou každodenních problémů. Nicméně tak to není. Florent je naopak vylíčen, jako takový naivní dobrák a to na mne působí nepřesvědčivě a vykonstruovaně.
Dále mi pak v knize přišla zajímavá pasáž, kdy Florent navštívít paní Francoisovou. To byl pro mne asi jediný okamžik, ze kterého jsem měl pocit, že zde příběh nabízí snadné vyření Florentovi situace. Florent zde zkrátka mohl žít klidný a obyčejný venkovský život. Přesto se však rozhodl, vrátit zpátky do Paříže. A mne tak nepadá, zda tento motiv není pro nás lidi typický. Zda v okamžiku, kdy nám život nabízí jednoduché a přímočaré řešení, raději nesáhneme po tom více komplikovaném, protože zkrátka nedovedme uvěřit tomu, že by to mohlo být vše, co nám život nabízí. A přesto, že se jedná o vedleší a zdánlivě bezvýznamnou epizodu, tak pro mne je tohle asi ta nejdůležitější myšlenka, kterou si z této knihy odnáším.
Zde v komentářích zmiňované téma konzumní společnosti, já osobně v tomto příběhu nespatřuji.
Dávám tři hvězdy.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Fascinující kombinace naturalismu a impresionismu. Měla jsem pocit, že se celou dobu dívám na obraz zachycující pařížskou tržnici ve vší své hrůznosti a kráse. Karel Livanský v doslovu knihy píše možnou inspiraci Brueghelovým obrazem boje Tlusťochů a Hubených, což by v rámci celého vyznění románu dávalo zcela smysl. Jediný problém jsem měla s postavou Florenta, kdy jsem celou dobu přemýšlela, zda je tak neskonale naivní, nebo vlivem života na galejích šílený.