Zabijak
Émile Zola
Sedmý román z cyklu Rougon-Macquartové vycházel původně na pokračování v letech 1876-1877 a šokoval svým naturalismem. Zabijákem, o kterém román pojednává, je alkoholismus. V románu sledujeme sestupný vývoj rodiny kdysi úspěšných a pracovitých lidí, které závislost na alkoholu dostane do bídy, šílenství, vězení a smrti v osamění.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku se četla hodně špatně, ale jelikož sem si jí vybrala k maturitě nezbývalo mi než se s ní prokousat. Ke konci už sem občas přemýšlela jak je tohle možný to co se v knize děje... Ale hodnotim jako skvělou knihu, to co s vámi udělá nadměrné pití alkoholu je opravdu drsné. Nebudu se zlobit, když si jí vytáhnu u maturity :)
Nádherně napsaná kniha o smutných osudech. Můj první kousek od tohoto autora, ale již nyní řadím Zolu mezi mé oblíbené autory. Doporučuji.
Naturalismus... nic víc netřeba dodat, mě při čtení této sorty knih vždy pohltí beznaděj. Opravdu velmi realisticky napsaná kniha.
Četla jsem již několikrát, patří mezi mé nejoblíbenější knihy. Musím přiznat, že mě pokaždé vcucne do děje. Moc hezky napsaný román.
Četl jsem dvakrát. Asi každý ví, o čem tato kniha je. Snad jen pro ty, kteří nemají rádi zdlouhavé popisy by kniha mohla být leckdy nudná, ale tak se prostě dříve knihy psaly. Dobře napsaný popis je potřeba pro navození atmosféry a pro umocnění dějů a pocitů a to se Zolovi povedlo skvěle.
Tak tato kniha mě doslova vcucla do svého děje. Vyjímečná svým popisem dobové společnosti a osudem jedné ženy. Jejích šťastných chvil i pádů na dno. Zde máte důkaz, že život není peříčko a s nikým se nemazlí.
Zdá se, jakoby se ani samotný Zola nedokázal přesně přiblížit důvodům, které přivedly Gervaisu na úplné dno. Popisuje její pád jaksi zvnějšku, i když to všechno líčí dokonale. Jo, jasně, že byla mlsná, atd. Ale ten skutečný vnitřní důvod mi tam jaksi chybí - její pocit vyhoření, absolutní ztráta naděje, od níž se potom všechno odvinulo. Možná k ní byl sám autor poněkud nespravedlivý.
Nechala bych ho deset let žehlit!
Zola - těžký naturalismus, co k tomu dodat. Snad jen že některé detaily byly až moc detailní. Taky si člověk říká, že takhle by nikdy nechtěl skončit a trochu se zamyslí nad svými hodnotami. Po přečtení knihy se mi opět trošku vyhranil rozdíl mezi "potřebuji" a "chci".
Na začátku jsem z ní měl strach a dlouho jsem se jí vyhýbal. Když jsem se do ní pustil, zjistil jsem že není tak špatná a dokonce jsem byl mile překvapen. Místy je sice děj velmi zdlouhavý, ale není utahaný jako u jiných spisovatelů oné doby. Zola používá detailní popisy téměř všeho. Ovšem na rozdíl od jiných spisovatelů umí popisovat tak, že to člověka baví. Naturalismus v knize místy vybíhá až do extrému (obzvlášť v popisech deliria tremens), což zde není vůbec na škodu, protože Zola to umí vyložit tak, že si z toho plno lidí vezme ponaučení.
Kdyby byla kniha zkrácená o 100-200 stránek, věřím, že by si našla více fanoušků. Komu však nevadí rozsáhlé popisy (nebo je schopen je překousnout), ten si knihu užije.. :)
Ano v knize jsou hodně zdlouhavé popisy činností a míst, ale někde jsem se dočetla, že to je prostě druh psaní té doby. Já osobně ty zdlouhavé popisy pak i trošku přeskakovala,ale jinak jsem knížku hltala, protože mě se to hodně líbilo sledovat život hlavní hrdinky a proto mám ted rozečtenou i Nanu.
Po kladných komentářích jsem se na knihu těšil ale moc mě zklamala.Kniha je zbytečně popisná,prostě velká nuda.
Mám ráda i knihy, které se dají přečíst jedním dechem a tato to splňuje. Zajímavá kniha o popisu tehdejší nižší společnosti, determinismu a hlavně o zabijáku - alkoholu. Doporučuji přečíst.
Kniha skvělá.. občas jsem se nad dějem kroutila, že jsme chtěla, aby to bylo jinak.. bohužel.. konec jsem jako vždy obrečela :))
Četla jsem jí jako povinnou četbu a velice mě příběh překvapil, moc se mi líbil. Knížku jsem přečetla jedním dechem. A myslím, že problém alkoholu a trochu i chudoby je aktuální i dnes.
Na začátek mi přijde příhodné přiznat můj velmi pozitivní vztah k alkoholu, na němž, zdá se, nic moc nezmění ani Zolův výborný naturalistický román Zabiják. Přesto mě propracovaná psychologie jednotlivých postav a bravurně popsané prostředí nižší a střední společenské třídy obyvatel Paříže druhé poloviny devatenáctého století do románu okamžitě vtáhly. Několik románových let strávených po boku do hloubky vykreslené postavy ve mě k pradleně Gervaise přirozeně vytvořilo emoční pouto. Bylo už pak nasnadě, že jsem tak nějak celou dobu věřil ve znovunalezení Gervaisiny vnitřní síly, která jí dopomůže nejdříve do dalšího průseru nespadnout, poté se z něj ještě jednou vylízat, a to i přese všechno vnitřní tušení, že se od Zoly žádného konfetového happy endu nedočkám. A tato víra v uzdravení je Zolou pomaloučku a nekompromisně, stránku po stránce, zadupávána do prachu cesty Zlatnické ulice, jejíž neustálý klokot jako kulisa lhostejně plyne pod srdcervoucím úpadkem pradlenina života.
Čím to, že dramata, krize a utrpení lidských životů jsou čtenářsky tak přitažlivé? Je to proto, že vnitřně tušíme, že nikdy nejsme těmto osudům natolik vzdáleni, aby se nám nemohly přihodit? Je to strach z nás samých?
Velice zajímavá kniha. Musela jsem si ji přečíst, ale doslova jsem si ji užila. Byla jsem napnutá co se dál bude dít se všemi postavami a rozčilovala jsem se, když "zlým" osobám všechno prošlo a ti hodní se nechali obalamutit a poté klesli na úplné dno. Pokládám si otázku: Je mi líto Gervaisina tragického konce? Jistě, ale svým způsobem si za něj může sama. Kdyby se nenechala ovlivnit okolím, určitě by dopadla jinak a mohla žít spokojeně. Už několikrát dostala šanci, ale pokaždé jí zahodila a tak se pak nemůžeme divit, že umřela sama a nikdo se o ni nezajímal.
Nezapomenutelná kniha. kdo je jakýmkoli způsobem v životě poznamenaný alkoholismem nebo špatnými podmínkami k důstojnému žití a živobytí, kniha jím 100% otřese.
Štítky knihy
19. století Francie Paříž naturalismus alkoholismus světová literatura
Autorovy další knížky
2009 | Zabiják |
1965 | Nana |
2004 | Člověk bestie |
1923 | Břicho Paříže |
1969 | U štěstí dam |
Dodnes mám z této knihy zakořeněný takový ponurý pocit a přitom paradoxně se mi četlo toto dílko docela dobře (i když je to už nějaký čas, co jsem Zabijáka četla). Dodnes si také pamatuju na tu atmosféru prádelny, i na to jak jsem toho příživníka Lantiera i ty další záporné postavy nesnášela a jak mi Gervaisa připadala naivní tou svou neustálou vírou, že se přece jen vše v dobré obrátí (tou naivitou myslím její vírů v ty příživníky, co se o ně starala, a co na ni kašlali) a přitom se propadala až na dno. A přitom to s ní nevypadalo až tak hrozně, když byla schopná se o sebe postarat po Lantierově odchodu… Další poznatek, co mi utkvěl v hlavě, jak autor dokázal vystihnout, jak alkohol dokáže udělat z člověka trosku (i ten jeho popis deliria). Konec mě zasáhl asi nejvíc, dodnes mám tu scénu uloženou v hlavě i když na druhou stranu pro hlavní hrdinku znamenal nejspíš vysvobození… (za přečtení stojí, a ten nemizící pocit ponurosti, co mě provázel při četbě, přetrval až dodnes ).