Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72013/mid_epos-o-gilgamesovi-0OW-72013.jpg
4
628
628
Jedna z nejstarších dochovaných památek literární činnosti lidstva, rozsáhlý, dějově souvislý epos o hlubokém přátelství a dobrodružstvích dvou hrdinů, o hledání věčnosti a nesmrtelnosti. Toto vydání je prvním překladem z originálních verzí a nahrazuje starší rekonstrukci podle německých převodů pořízenou F. Stiebitzem. Z asyrsko-babylonských a ze sumerských tabulek přel., úvodem, komentářem a indexem opatř. Lubor Matouš.... celý text
Přidat komentář
K tomuto kulturnímu dědictví mám velkou úctu, ale nedovedu ho náležitě ocenit. Nelíbil se mi jako studentce a nedozrála jsem k němu ani jako babička. S tím asi už nic nenadělám.
Na tento příběh shlížím s velkým respektem a také obdivem. Jedná se totiž o nejstarší dílo světové literatury. Někdy z doby kolem 1700 př.n.l. kdy se dochovalo pouze dvanáct hliněných destiček. Z kterých pak vznikl tento epos. Gilgameš jako tyranský vládce nutí své poddané k těžké práci na stavbě hradeb města. Obyvatelé žádají bohy o pomoc a ti sešlou na zem Enkidua, který má Gilgameše přemoci. Ti se však stanou přáteli a vykonají spolu mnoho hrdinských činů. Když pak Enkidua zemře v důsledku prokletí bohyně Ištar Gilgameš pocítí strach ze smrti a vydává se hledat tajemství nesmrtelnosti. Bez úspěchu se vrací do svého města Uruk a poznává, že hradby které nechal vybudovat chrání město před nepřáteli. A tak zjistí, že nesmrtelnost spočívá v jeho činech, a že to ho vlastně činí nesmrtelným.
Tak tohle jsem opravdu nečekala. Epos o Gilgamešovi se stal nedílnou součástí povinné četby, což logicky znamenalo, že jsem se mu vyhýbala dokud to jen šlo. Jenže pak jsem na něho narazila jako na audioknihu či rozhlasovou hru a zaposlouchala se. No a během toho jsem zjistila, že mě to hodně baví. Překvapilo mě, jak poutavý a jazykově přívětivý tento příběh je. Až zase otevřou Levné knihy, tak si pro něho skočím a přečtu si ho. Protože tohle nutně potřebuju ve své knihovně. Stejně jako u všeho i u Gilgameše platí, že když nemusím, tak do toho jdu s mnohem větší chutí. A jeho bolest nad ztrátou Enkidua...prostě si mě získal.
Gilgameše jsem četla kvůli škole a bohužel jsem se s tím hrozně trápila :( I přes to, že je to krátká knížka jsem ji četla neskutečně dlouho a i po dočtení vůbec nevím o čem pojednávala. Příběh jsem nepochopila, hrozně jsem se v tom plácala a nic mi to nedalo. Za mě bohužel ne.
Přečíst si "Gilgameše", Bibli, korán nebo Andersenovy pohádky asi patří k všeobecnému rozhledu. Člověka pak může diskutovat "se znalostí věci" nebo konfrontovat přečtené s dennodenní realitou.
Člověk by čekal, že když už se jednou jako druh povznesem nad piktogramy otisků dlaní a malůvek lovců, koní, turů a lvů po stěnách jeskyní, tak technologického skoku záznamu jednotlivých složek hlasu užijeme nějak chválihodně, třeba k přehlednému vedení daní. Chyba lávky!
Pamatujte, že se ocitáme v době, kdy ještě žhavá novinka písma znamenala v pravém smyslu slova magii klenoucí se nad řekou času zapomnění (v souvislosti s úvodní pasáží:„Nikdo na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a jež se jmenuje Země, nebyl Gilgamešovi roven.“ mi dokonce napadá, že hliněné desky s vrypy klínového písma mohly pro sumeřany/akkaďany klidně představovat model světa s magií písma spoutaným dějem na svém povrchu) a starověké národy jejím prostřednictvím namísto dluhů (i když i na ně došlo, né, že ne) zaznamenaly doměnky o svém místě v řádu světa. Včetně smrti.
Nebudu se nijak zvlášť sáhodlouze vylévat z břehů a rovnou řeknu, že se Gilgameš svými otisky nade vší pochybnost usvědčil z držení rukojeti vidličky mnoha vyprávění dalších, a byť v něm nejde o kdovíjaký vzor literárního umu (I když přinejmenším jednou specifičností ve vyjadřování se vymyká; aspoň teda na základě tohohle, Luborem Matoušem z klínopisu přes anglo-německé slovníky do češtiny přeloženého, vzorku mi přijde, jakoby těžiště sumersko/akkadského jazyka, potažmo těžiště jejich myšlení, netkvělo v objektech, ale v ději, činu, změně, pohybu...díky čemuž působí strohý text eposu nesmírně tekutě a živě - a když ho srovnám třeba s obdobnou, byť elegantnější, strohostí Božské komedie {kterou shodou okolností už pár měsíců beze spěchu oprašuju a vypisuju si zní} jejímž jádrem je také zpytování věčného, tak na mě oproti Gilgamešovi a jeho skutkům {a to beru na zřetel i jeho posedlost vršením hliněné matérie městských hradeb!!!} působí...omlouvám se Dantovi, ale fakt mě to bije do očí... materialisticky a...ehm...no, staticky; ono mi vůbec přijde, že živočišného Gilgameše, na rozdíl od Danta, moc na rozjímání neužije; ten když se jednou rozjede, tak prostě hlava nehlava jede a hotovo {pravda, občas jsem ani pořádně nevěděl, co, a hlavně proč, se děje; je Chumbaba bůh, drak, sopka, noc, Libanon? nevím, to už se ale mstí odmítnutá Ištar, nebeský býk boří město, stínají se hlavy, sestupuje do podsvětí...zjevení stíhá šílené zjevení a čtenář na to vyvaleně zírá jak na hořící keře...podstatné je, že se něco děje!} - tato jeho ve své naivní prostotě mile přímočará energičnost a ráznost do mě četbou vsákla natolik, že jsem se udiveně přistihl, jak s účtenkou v ruce troufale vysvětluji prodavačce, že mi, nic dbajíc posvátných slibů akční nabídky letáku, naúčtovala plnou cenu!...jo, a taky že si Gilgamešovo jméno napůl nevědomky tlumočím zhruba ve smyslu Stlačené pružiny, či Napjatého luku) tak už jen skutečnost, že k vám z něj přes propast čtyř tisíciletí mluví člověčími (strach, obavy, odvaha, zármutek, přátelství, láska..) obsahy nějací ufoni, může nechat netečným jen vola; alespoň já se (a to volem jsem častěji a víc, než milo by mi bylo) po celou dobu nefalšovaně bavil - bez jakékoli nadsázky a legrace, fakt, že jo! Vážně; přečíst si tenhle padesátistránkový slepenec fragmentů eposu, který je zároveň nejstarším písemným (ve smyslu opravdového hláskového písma) pramenem kultury západní civilizace, je naprostý „no-brainer“...stejně jako jeho prachsprostě materialistická koupě za Baťovo bez koruny kilo (paperbekové vydání od Garmondu 2018 je hezky opoznámkované, obsahuje bonusové dodatky, seznam postav, jiné verze vyprávění, a nějaké to úvodní a závěrečné povídání) v Levných knihách...i když 400+ stránkové vydání od Lidovek může mít taky něco do sebe.
5 ▼▲ ►▲◄
PS: Představte si - Pergamonské muzeum v „cobykamenemdohodil“ Berlíně vystavuje skutečný, hliněný zlomek eposu...a Ištařinu bránu a...a mnoho dalšího. No a to Pergamonské muzeum se nachází na ostrově s mnoha jinými muzei...hmm...důkladně to ze všech stran rozeberu a určitě se tam možná asi někdy vydám, nebo taky ne, uvidím.
U knihy jako je tato, je člověku zcela přirozené, že při jejím komentování chce sdělit něco chytrého, něco zajímavého. I já tuto touhu mám, vím však, že se mi to - stejně jako mnohým zde v komentářích - nepovede. To mi však nebrání se pokusit.
Tento epos je skvělou definicí lokálního vývoje, tradic, mytologie a antropologie, to je jasné. Zajímavé u eposů a mytologických vyprávění je možnost vidět a srovnávat mnoho mytologií, tak jak se vzájemně ovlivňovaly - ale i nezávisle na sobě vyvíjely - většinou do dosti identické podoby, až na detaily, které právě jsou to, co definuje věci výše zmíněné. (Do kategorie mytologie řadím i Biblické texty, u kterých těžko přehlédnout jistou inspiraci Gilgamešem…)
Epos o Gilgamešovi nám představuje velice zajímavého protagonistu (který – což je právě to zajímavé - zabrušuje i do role antagonisty), silného, moudrého a všemožně jinak zdatného, který ovšem zároveň despoticky vládne nad svým panstvím a je ukázkovým představitelem tyrana. Zajímavé v kontrastu s tím, je, že Gilgameš (šestimetrové chlapisko s hrudníkem kolem dvou metrů v průměru a ze dvou třetin bůh) je v mnohých případech vyděšený. Člověk by až nevěřil kolikrát je v Eposu jeho strach zmíněn, což je v rozporu s většinou jiných hrdinů, kteří se neohroženě postaví svému nepříteli. Ale nakonec Gilgameš vždy zvítězí. Filozofie za tím se mi líbí.
Vskutku se jedná o velice zajímavý dobový neideální ideál, který by mohl imponovat i mnohým našim spoluobčanům. Je na něm vlastně vidět, jak málo se lidé (nikoliv potom lidstvo) vyvinuli za čtyři tisíciletí, která se nám zase jednou ukazují být z hlediska vývojového neuvěřitelně malým časovým úsekem.
Z hlediska čitelnosti bych snad neměl výhrad. Dlouho předělávaný a upravovaný epos, složený (ohromná poklona badatelům) z mnoha částí, s tím, že se mám veliký kus nedochoval, je příjemný co do složení veršů, tak i z hlediska jazykového a já mohu jedině truchlit, že se například pohřební obřady Enkidua nedochovaly. (Enkidu patří z hlediska filozofického k těm nejzajímavějším částem eposu a to hned z několika důvodů. Přátelství, kultivace člověka, jak sám Gilgameš zmiňuje, je Enkidu dokonce symbolem lidstva.) Je jasné, že musím dát pět hvězd.
Epos z 2. tisíciletí př. n. l. popisuje dobrodružství Gilgameše, který nebyl (z našeho současného pohledu) hrdinou. Spíše naopak, byl despotický vládce, který trápil všechny své poddané, protože je vnímal jako méněcenné bytosti (toto mi evokuje současnou dobu, kdy hrstka vybraných lidí si myslí, že stojí nade všemi ostatními). Sám byl ovšem privilegovaný hovořit s bohy a dělat vše co si sám zamanul. Škoda, že se nezachovali všechny hliněné tabulky, třeba by nakonec došel poklidu a moudrosti.
Parádně zpracovaná monografie o nejvýznamnější starověké literární památce z oblasti Mezopotámie od našich předních odborníků. Obzvláště texty Blahoslava Hrušky se čtou samy (s. 240):
"Výuka byla přístupná jenom vybraným chlapcům z rodin, v nichž písařské povolání a kněžské poslání přecházelo z generace na generaci. Přesto se ve třídách vyskytovaly i černé ovce, jimž se učitelovi oblíbenci, dávní "šprti", vysmívali:
Tvá ústa se k sumerštině nehodí!
Když píšeme, jsi zabedněný,
když sumersky se mluví,
jsi hlupák němý,
vždyť správně nevyslovíš nic!"
A pak, že se lidé vyvíjejí. Ha ha ha!
Obzvláště sumerské básně o Bilgamesvi na mě zanechaly dojem a upoutal mě jejich zvláštní vtip. Např. Bilgames o zapadlé odpalovací kouli: "Kuličko moje, moc jsem si tě neužil, ty moje paličko, teď už nemohu hrát!" Nebo když si Bilgames posteskne, že si z vlastní blbosti kýtou poničil hradby ve skladbě Bilgames a nebeský býk (s.294): "Jak mohl jsem jen zničit hradbu, co ještě dále pokazím?" Myslím, že takové "stesky" představovaly humorné prvky, nadsázku, přiblížení velkých hrdinů obyčejným lidem.
Knihu vzal ke čtení do březového hájku za letního parna, rozdělal oheň křesadlem a otevřel studenou šestnáctku. Příběh se rozletěl takovou rychlostí a elegancí, že za sebou rychle nechal první nedůvěru a následně i euforii ze silného piva, které jsem stále držel v ruce, naprosto stržen příběhem; chlad oroseného skla se slil v pocit studené zdi hrazeného města Uruku, které jsem okouzlen pustil až ve chvíli, kdy se hrdinové vypravili mezi statné cedry, zbytek knihy už jsem si jenom užíval, ovíván vlahým větříkem, který rozhýbával dlouhá stébla suché trávy rostoucí mezi stepilými břízami.
Hodně příjemný zážitek, že to bylo překvapení si psát nedovolím, za to snad může zvláštní strnulost učitelek češtiny, které mě s existencí knihy seznámily, tahle kniha si podle mě ke čtení zasloužila právě spíš příchuť záškoláctví Sebastiena z Nekonečného příběhu.
Opět vánoční záležitost, popravdě velmi neobvyklá. Nečekal jsem, že se mi do rukou dostane fragment nejstarší literatury lidské civilizace. Se všemi těmi poznámkami pod čarou a vůbec, celkovým slohem to není úplně snadné čtení. Já jako amatér (přestože mě dějiny vždycky zajímaly, minimálně starověk a raný středověk) jsem v tom měl zmatek, přeci jen období vzniku je látkou prváku gymplu, navíc tématikou hodně specializované... ale člověk si alespoň trochu udělal obrázek. Takže proč ne. Nicméně hodnotit se mi to nechce, asi by to nebylo objektivní.
Vydání z roku 2018 od NLN je konečně pořádným zpracováním, jaké si tento epos zaslouží. Uvedení všelijakých fragmentů, poznámek a komentářů nezaujme asi každého, ale pro ty, co to mají jen povinně do školy, tu naštěstí existuje převyprávěná verze od Zamarovského.
Četba eposu je fascinující záležitostí, obzvláště když si člověk uvědomí, že v rukou drží text, který prošel staletími:) Všechna ta práce archeologů, badatelů, překladatelů, filologů a dalších profesí se odráží v brožované publikaci z Levných knih za pár korun:)
Dalo by se říct, že Epos o Gilgamešovi je klasika, kterou by měl číst každý, kdo to s literaturou myslí alespoň trochu vážně. Mě to, stejně jako u mnoha dalších klasických děl, trvalo poněkud déle, ale v tomto oboru nikdy není pozdě. Kéž bych toto své poznání dokázal přenést na své děti, až budou plnit první stránky svých čtenářských deníků....
Epos o Gilgamešovi jsme četli na vejšce. A rozebírali ho a diskutovali o něm, milovali ho a nenáviděli a modlili se, abychom si ho nevytáhli u státnic. :-) Díky tomu se stal mým nejmilejším eposem vůbec. Ale jen díky všem těm informacím kolem. Myslím, že pokud je čten jen tak z voleje, bez vysvětlivek, může ve čtenáři vzbuzovat minimálně rozporuplné pocity. Ale zase nelze nikoho nutit, aby kvůli útlé knížečce studoval dopodrobna dějiny a literaturu Sumeru. :-) Njn ... o to báječnější je, že si tenhle překrásný příběh dokáže najít své čtenáře i po více jak čtyřech tisíciletích.
HNUS, HNUS a ještě jednou HNUS!!!
Špatně se to četlo, vůbec mě příběh nezaujal a nebavil. Knihu jsem nakonec nedočetla a jsem za to ráda.
Přiznám se, že kdybych knihu neměla v povinné četbě, nejspíš bych po ní dobrovolně nesáhla. Ale navzdory lehčí počáteční nechuti jsem se do knihy začetla, byla příjemně překvapena, a i když by se mělo jednat o nejstarší dochovaný psaný příběh, nakonec se mi četl velmi dobře ^_^
Protože se jedná o tak strašně moc starý příběh, cítím k němu určitý respekt. Sama jsem asi také měla štěstí na srozumitelný překlad a spoustu vysvětlivek k textu, proto se mi to celkově hodně líbilo a četlo se mi to dobře.
Štítky knihy
eposy potopa světa rozhlasové zpracování nesmrtelnost Gilgameš
Autorovy další knížky
| 2001 |  Bible |
| 1997 |  Epos o Gilgamešovi |
| 2013 |  Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
| 1986 | Píseň o Rolandovi |
| 2003 | Béowulf |
Je úžasné vidět, jak žili lidé před skoro 4 tisíci lety a jak bylo jejich myšlení v některých ohledech úplně odlišné, v jiných zase tolik podobné tomu našemu. A hlavně, že už v té době tvořili literaturu. S tímhle eposem si člověk připadá, jako by měl vlastní stroj času.
Příběh jako takový mi přišel zajímavý spíš po psychologické stránce, čtenář se z eposu dozví, jaký byl summerský postoj k ženám, k životu, k přírodě... A na konci nechybí ponaučení.
Není to kniha, kterou bych musela číst každý den, ale rozhodně je to jeden ze základů kulturního dědictví, na který bychom měli být hrdí.