Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78125/epos-o-gilgamesovi-78125.jpg
4
640
640
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Perfektné spracovanie. Predhovor Zamarovský : )
Nikdy som nevedel ako málo a ako utrzkovito sa v skutočnosti z Gilgameša dochovalo. A ako veľmi sa líšia sumerská a neskoršie verzie.
Tak ako tak veľdielo.
Hezký náhled do historie literatury. Oceňuji komentáře před jednotlivými pasážemi, které děj osvětlují. Bez nich by četba byla o dost náročnější. Jelikož mnoho pasáží chybí nebo je nekompletních působí dnes tento epos v některých místech spíš jako kostra, kde si čtenář musí hodně domýšlet.
Každopádně je celkem zajímavé, jak se některá témata z eposu o Gilgamešovi přenesla dál např. do Bible nebo řecké mytologie. Čtenářský zážitek to tedy moc není, ale zajímavé a poučné ano. Umím si představit, že moderní fantasy retelling by měl celkem potenciál.
Knihu jsem přečetla kvůli povinné četbě, a velmi jsem se bála, že ji nebudu chápat. Nakonec se mi četla dobře, až na některé části a jména bohů. Takže jestli tu brouzdáte, abyste viděli, co si to ta češtinářka zase vymyslela, že máte číst, tak se nemáte čeho bát :) .
Jak křehoučký a krásný může být vztah dvou obrovských siláků... Strašně dobře se to čte, v tomto vydání jsou výhodou vysvětlivky, které např. představí zmíněné božstvo, nebo informace o chybějících částech. Na Gilgameše nezapomenu!
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě do školy. Strašně moc jsem se bála, že se mi to bude číst špatně. Byla jsem velmi překvapená, když mě děj chytl a knihu slupla jako malinu
Poezii jsem bohužel nikdy nepřišel úplně na chuť, a to ani té epické. To se bohužel odráží i v mém hodnocení této knihy, která by si bezpochyby zasloužila plný počet hvězdiček. Je to kniha mnoha vrstev – dá se číst "jen" jako příběh o přátelství a touze po nesmrtelnosti či jako krásná hra se slovy, ale dají se v ní také hledat rozmanité významy a poselství. V tomto ohledu doporučuji knížku Ekonomie dobra a zla Tomáše Sedláčka, která se z tohoto pohledu eposem podrobně zabývá (nejen jím samozřejmě).
O tomto příběhu toho bylo napsáno tolik že asi nemá smysl nic dodávat. Pro mě je to důkaz, že se to s lidstvem pokazilo až někdy v průběhu.
Mám ve velké úctě veškeré památky a umění dávné minulosti, a proto také Epos o Gilgamešovi jsem si přečetla hned 2x a snažila jsem se ponořit do vod daleké historie a prožít si tento hrdinský příběh o statečnosti, odhodlání a přátelství spolu s hlavním rekem. Zajímavé je, že stejně jako u mnoha dalších dochovaných prastarých textů z různých částí světa, zde nacházíme stejné události, které jsou součástí starého zákona v Bibli.
Patřím ke generaci, které školství vštípilo znalost Gilgameše jako samozřejmé kulturní dědictví hned vedle Iliady nebo Aeneady. Ve středoškolských letech jsem četla nebo slyšela shrnutí jeho děje alespoň desetkrát, což je paradoxně důvod, proč jsem se k jeho četbě dostala až teď.
I tak mi časem epos hluboce prorostl podvědomím. Gilgameš s Enkiduem pro mě ztělesňují archetyp přátelství stejně jako třeba Orestés s Pyladem; a nepochybuji, že při oplakávání přítele by mi přišly na mysl verše Gilgamešova nářku v noční stepi. Což je neuvěřitelně fascinující, když uvážíme, že se dílo vrátilo do paměti lidstva teprve před půl druhým stoletím.
Vlastně všechno, co se Gilgameše týká, je neuvěřitelně fascinující. Už samotný fakt, že první dochovaná kniha světa není, řekněme, pouhým seznamem entit pro kultické účely (jaké Mezopotámci s oblibou psali), ale příběhem o přátelství a nesmrtelnosti – dobrodružstvím s metafysickým přesahem, čili přesně tím, čím by kniha být měla.
„Kuklu svou opouštı́ vážka,
aby lı́ce jejı́ zřely tvář slunce.
Od pradávna nic stálého nenı́.“
Myslela jsem si, že Gilgameše zhruba znám, a přece mě toho tolik překvapilo. Třeba psychologický realismus, s nímž je podáno truchlení (tedy popírání smrti). Gilgameš odmítá dát Enkidua pohřbít v naději, že jeho bolest zesnulého vzkřísí, až dokud z nosu mrtvoly nevypadne červ...
Nebo zjištění, že tady hrdinové ani bozi neskrývají strach či pláč. Gilgameš otevřeně říká, že se bojí výpravy do cedrového lesa – což mě překvapilo stejně jako přiznání strachu u (ne právě pacifistických) autorů válečných vzpomínek z 20. století, kupříkladu Orwella. Autoři na obou koncích historické osy ukazují, že obavy ještě nemusejí diskreditovat mužnost. O slzách pak platí totéž: Gilgameš hořekuje takřka neustále, ovšem i bohové při Potopě světa „sedí schouleni v pláči“ na rampě nebes, kde se k sobě tisknou „jako psi“.
Ano, bohové – další fascinující aspekt eposu. Bratříčkují se s lidmi (Šamaš, Ea), dokonce projevují prométheovské sklony (Ea). Musejí se smířit se vzdorem lidské vůle (Inanna, Šamaš) a sami chybují. Takto Ea vyčítá Anovi Potopu světa:
„Ty, hrdino, nejmoudřejší z bohů,
jak jen, jak jen jsi mohl potopu seslat bez rozvahy?
Na hřı́šnı́ka vlož hřı́ch jeho,
na zločince vlož jeho zločin!“
Už nejstarší text světa tedy obsahuje kritiku konceptu kolektivní viny (bože, trestej „hříšníka a zločince“, nikoli celé lidstvo). Proč je to zajímavé? Protože jak literatura židovská (Starý zákon), tak starořecká, minimálně do hellénismu, s tímhle zvráceným konceptem neustále operují. Obě kolosální literatury starověku nedošly tak daleko jako Gilgameš, který přitom stojí na nejzazším počátku všeho.
A pak je tu soucit a milosrdenství – věc, kterou bych v mezopotámském písemnictví, jinak excesivně násilném, nečekala. Gilgameš jednou omilostňuje poraženého nepřítele (což byla vždycky dějinná rarita) a podruhé by to alespoň udělal rád:
„Tenkrát soucit jal Gilgamešovo srdce.
I praví́ Enkiduovi, služebníku svému:
Enkidu, nechť odejde na své místo lapený pták,
nechť v klín matky své vrátí se chycený muž.“
Takže jsem nakonec překvapená značně. A lituji, že se nám text nedochoval kompletně. Nejen proto, že absence veršů a celých pasáží vytrhuje ze čtení, ale také proto, že jsme určitě přišli o leccos zajímavého. Například výzva k epikurejskému životu, kterou prosloví Siduri, se zachovala jen na destičce, již německý archeolog šťastnou náhodu koupil na trhu v Bagdádu. Co se asi ztratilo? A jak nespravedlivé je, že Starý zákon s jeho hrůzami a nechutnostmi (zdravím knihu „Ester“) máme v tolika exemplářích! Nebo... že jsme tolik staletí uctívali Jehovu... místo Ey.
Velmi mile jsem překvapená překladem i čtivostí příběhu. Tolik poznámek pod čarou i vysvětlivky překladatele dávají znát, že je tato kniha byla pečlivě připravena. A příběh je zajímavý a rychle plyne, což jiná "stará" díla moc ne.
Epos o Gilgamešovi jistě všichni znáte coby povinnou četbu ze školy. Jenže děti a mladí lidé tohle většinou absolutně neocení a ani netuší, jaký poklad jim byl uložen k četbě. Já se ke Gilgamešovi s Enkiduem vrátila znovu po padesátce, abych mohla žasnout znovu a lépe.
Tisíceletý příběh Gilgameše, vládce Uruku, jenž je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, je velice neobyčejný v tom, že můžeme právem předpokládat jeho pravdivý základ. Gilgameš je pyšný vládce, který dostane od bohů darem přítele Enkidua stvořeného z hlíny na poušti, a s nímž se rozhodne zavraždit Chuvavu, jenž střeží horu porostlou nádherným cedrovým lesem. A víte proč? Aby se o něm vědělo a jeho jméno nebylo zapomenuto. A to se mu vlastně podařilo.
To, co měli na svědomí Anunnaki - tedy sumerští bohové Enlil, Anu, Enki, Ištara, Ereškigal a další, nás přílišnou radostí nenaplňuje. Vrtkaví bohové život tvoří a berou, vyžadují krvavé oběti, jsou zlostní, náladoví, urážliví a málokdy velkomyslní.
Součástí knihy je i příběh sestupu Ištary do podsvětí nebo příběh o potopě světa, kdy Anunnaki způsobené potopy, záplavy bahna, a celkové zkázy lidstva a všeho živého na zemi, kdy země "pukla jako hliněný hrnec" sami vylekali a v pláči se skrývali "na rampě jako psi".
Uta-napištim, což je předobraz starozákonního Noea poslechne varování a doporučení jednoho z Anunnaki, vystaví archu...a dál už to znáte.
Můžeme se zamýšlet nad tím, kdo vlastně byli tito bohové (snad mimozemští genetičtí inženýři?), kdo byl Chuvava (snad nějaký prastarý elf?), kdo byl Enkidu (snad výtvor z laboratorní kádinky?). A jak se tento prastarý příběh transformoval ve Starý zákon, který uctívá a nosí na srdci tolik lidí, i se všemi krutými tresty a krvavými oběťmi.
V tomto eposu není jediná postava, se kterou byste mohli snad cítit sympatie, můžete jen žasnout, jak se svět změnil a lidé zůstali stejní.
Nejzajímavější na této knize je její literární kontext. Ipřesto musím uznat, že tento na svou dobu nadčasový epos, je dobré si přečíst. Jako skoro každý příběh se i Epos o Gilgamešovi původně předával mezi lidmi pouze ústně. V Mezopotámii byl známý v mnoha jazycích-A proto se nemůžeme divit, že se z obyčejného člověka(buď kněze, nebo krále) stal polobůh a v některých verzích i samotný bůh. Epos o Gilgamešovi není první literární dílo světa, ale je možná prvním dílem, které ovlivnilo lidstvo natolik, že se postava Gilgameše vyskytuje i v jiných mytologiích(např. v Bibli se mu velmi podobá Nimrod). A můžeme se s ním setkat i moderním umění, jako např. film a komiksy Eternals. Myšlenka tohoto přes 4000 let starého příběhu zůstává ale stejná. Jednoduchý děj, malý počet stran, hluboký a nesmrtelný odkaz-to vše dělá z Eposu o Gilgamešovi knihu, která snad navždy zůstane součástí povinné četby.
Taková klasika, která byla jedna z maturitních otázek. Zajímavý epos, který jsem ocenila až po létech.
Dvanáct tabulek asyrských, chetitských, staro- a novobabylonských, čtyři tisíce let (plus mínus) starých, dává tušení o celkové podobě hrdinského eposu o Gilgamešovi; k tomu přidány básně (nebo písně? - refrény a zvukomalba by jim odpovídaly) Gilgameš a dub, G. a Chuvava, G. a Agga, vzdáleně související Sestup Ištary do podsvětí a Atrachasis, doplňující zprávu o potopě světa. Přátelství s Enkiduem, cesta za pánem cedrového lesa a jeho zničení, odmítnuté svody bohyně, smrt přítele - a navazující, asi nejpodmanivější pláč nad smrtelností obecně a vlastní především. To, co chybí, provokuje fantazii; to, co se zachovalo, naznačuje existenci komplexního světa, v němž koexistují bohové s lidmi a úděl těch i oněch je víceméně dán. Doporučuji číst pomalu.
Text je zajímavý z mnoha důvodů, díky chybějícím částem se však ne vždy dalo tak dobře orientovat v příběhu, plus jsem (vědomě) raději svou pozornost zaměřila na jazyk nežli děj. Přečetla jsem to kvůli škole a nemyslím si, že si to kdy zopakuju, nicméně to bylo zajímavé okénko do minulosti.
Epos o Gilgamešovi jsem poprvé četl v prváku na výšce a teď jsem se k němu dostal znovu. Mnohé možná překvapí, jak je tento "nejstarší dochovaný text" čtivý a další skupinu zřejmě zaskočí, kolik sexuálních motivů v něm vlastně najde. Co nám tedy Gilgameš dokazuje? Že je prostituce nejstarší řemeslo a že Bible vychází z mnoha daleko starších příběhů, které byly akorát aktualizovány nebo zcela překopány.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Bible |
| 1997 |  Epos o Gilgamešovi |
| 2013 |  Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
| 1986 | Píseň o Rolandovi |
| 2003 | Béowulf |
Kvalitně zpracovaný Epos o Gilgamešovi. Hlavní text je poskládán z různých verzí díla, podle toho, jaké části se zachovaly, tak, aby čtenář získal co nejúplnější obraz, přičemž jako základ je vzata "kanonická" asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny. Po straně textu je pak uvedena informace, z jaké verze jsou použité verše převzaty, a pod čarou jsou další informace o případných alternativách, vysvětlivky apod. Celý epos je pak doplněn několika souvisejícími sumerskými básněmi, vyprávěními o potopě a závěrečným odborným komentářem k překladu. Zkrátka zpracování jako takové je dokonalé.
Plný počet hvězd nedávám jen proto, že příběh sám o sobě mne nijak zvlášť nezaujal, i když nemohu říct, že by byl vyloženě nudný.
Pokud vás Epos o Gilgamešovi zajímá, toto vydání a překlad plně doporučuji.