Eseje
Michel de Montaigne
Nad Rabelaise a Montaigne francouzská renesance nevydala osobností výsostnějších a důsažnějších trvalostí a světovou rozsáhlostí vlivu. Rabelais představuje její radostný a důvěřivý počátek, bujné štěstí evropského člověka, setřásajícího pouta dogmat a autorit; Montaigne je výrazem její zralosti, zamyšlené vrcholné chvíle, kdy pozbyla svých optimistických iluzí, a svobody myšlení, svého největšího výboje, používá k studiu člověka samého, lidské přirozenosti a jejích individuálních i sociálních možností a mezí. Je představitelem jejího zvnitřnění. Aby vyjádřil svoje poselství tolerance a laskavého skepticismu, svou mravní moudrost (spíš než svou filosofii), vytváří si Montaigne svérázný útvar literárního eseje: nazývá tak nehledanou, prostou, přirozenou rozprávku, předem nekonstruovanou, nedbající pravidel řečnické rétoriky ani filosofického diskursu, řízenou výhradně svobodným pohybem nelíčené osobní myšlenky a usilující spíš o jadrnou konkrétnost autentického mravního stanoviska než o souvislost a úplnost filosofického systému. Esejů složil a vydal Montaigne tři knihy, vnutily se rázem domácí i zahraniční čtenářské pozornosti, a počínajíc osmnáctým stoletím, „věkem tolerance“, náležející mezi nejproslulejší a nejvlivnější díla světového písemnictví. Český čtenář poznal z nich pouze nepatrnou ukázku v starším útlém výboru Ottovy Světové knihovny. Máme za to, že se mu zavděčíme a zároveň vyplníme trapnou mezeru naší překladové literatury přítomnou knihou, která z Montaignova nesmrtelného díla pojala a vybrala všechno podstatné. (obálka 1966) Úvod kreslí portrét renesančního myslitele, filosofa buržoazní epochy, který teoreticky zobecnil nový život. Upozorňuje na jeho toleranci, ironii, laskavý skepticismus, epikurejství, humanismus a mravní moudrost, na jeho úsilí o jednotu osobnosti ohrožovanou odcizením, způsobeném vznikajícími kapitalistickými vztahy. Jeho eseje ztvárňují jadrnou konkrétnost myšlenky; o souvislost a úplnost filosofického systému se ani nepokoušejí. Hovoří o výchově, zvycích, zálibách, přátelství, nemoci, správě majetku, sebevraždě, samotě, lhaní apod.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 1966 , OdeonOriginální název:
Les essais, 1580
více info...
Přidat komentář
Více než rok jsem strávil s touto knihou a velmi jsem si ji oblíbil. Ironie, jejíž hrot je často zaměřen vůči samotnému autorovi, je kouzelná. Myšlenky jsou inspirativní. Velmi podnětné je zamyšlení nad tím, jak žít, dále pojednání o vědění a vzdělávání. Jako křesťana mě zaujala charakteristika víry, která uráží Boha. A taky je pozoruhodné zamyšlení nad tím, jak nebezpečná je proměna politického uspořádání v zemi. Všechno je to současné a dodnes inspirující. O těžkostech s četbou nemá smysl mluvit, přičítám je na vrub sobě.
Starší a novější eseje mezi nimiž jsou názorové rozpory, jako je rozporuplný život. Pěkná je esej "Apologie.."
Souboj stoicismu a hedonismu
Budu zde za černou ovci, ale filozofie asi není nic pro mne. Spousta vaty, kterou jsem se musel prokousat, než jsem se dostal k nějakému tomu moudru. A jde o moudra, která jsem už četl mnohokrát jinde, jen jinými slovy. Přišlo mi, že na tohle nemám čas, ani chuť a knihu jsem odložil nedočtenou. Jistě se najdou lidé, kteří si ji vychutnají, já se k ní už ale vracet nebudu.
Montaigne bol pomalým a starostlivým čitateľom antických klasikov, predovšetkým Senecu a jeho Listov Luciliovi. Pri čítaní v cudzích textoch hľadal a nachádzal seba tak, že si vypisoval a podčiarkoval, čo ho zaujalo. Pridával komentáre, robil si poznámky na margu študovaných kníh. Postupne vlastné poznámky narastali a zredukovali cudzí text na minimum – zachoval sa len v podobe citátov: „Pri mojich citátoch si všimnite, či som si vybral tak, aby som svoje slová zvýraznil. Nechávam totiž hovoriť druhých, keď to sám neviem dobre povedať, či už zato, že môj jazyk je slabý, alebo že mám slabý rozum. Nerátam citáty, vážim si ich. A keby som sa chcel chváliť ich počtom, mal by som ich dvakrát viac…“
Spomínam si na knižku od Thomasa Lewisa - Myšlienky neskoro v noci. V tej knižke je kapitola s názvom - Prečo s Montaignem nie je nuda. Autor píše: "Navykol som si prehýbať horný roh každej stránky, na ktorej bolo napísané niečo pozoruhodné. Moja pamäť nie je najvýkonnejšia a takéto pomôcky si žiada. Dnes, po ôsmych rokoch, je zhrnutá asi polovica horných rohov stránok, takže kniha na stole situovaná vypadá dvakrát tak tlstá a môj záujem o Montaigneho je ešte väčší: čo je asi na tých neprehnutých stránkach, ktoré som čítal, čo by sa tam dalo ešte objaviť?"
Knihu doporučuji; pro mne by naprosto postačovala první kapitola, kde autor vzpomíná na svoji výchovu a dětství. Pak už mě to bavilo méně; některé kapitoly prakticky vůbec - zvláště náboženské úvahy.
Hodnotím-li celek díla, je to výborné - zde však český vydavatel (ERM) mírně přestřelil - z jednotlivých Esejů přeložil jen části, což jim nemůže neubrat na kvalitě... (zdá se mi ovšem, že jsem někde spatřil informaci o tom, že má brzy vyjít nezkrácený český překlad).
Štítky knihy
eseje křesťanství 16. století francouzská literatura filozofie výchovy filozofická antropologie filozofie a náboženstvíAutorovy další knížky
| 1995 |  Eseje |
| 1886 |  Zásady vychovatelské |
Pokrokový to muž! Lidské problémy jsou stále stejné, stále nás trápí věci podobné, dokonce i ten přístup k nim je podivně stejný... Akorát, že dnes je takových, kteří rozebírají lidské problémy, osobnost, bolístky a naděje, plno a více než plno... Tady tenhle pán byl jedním z mála, a ještě ve své době, a to ho pro mě dělá tak moc zajímavým... Unešena moudry z knihy, o pár se tu podělím, ať už jsou pána M., nebo antických mudrců...
Život, to je chtít i nechtít stále totéž.
Největší věc na světě je umět náležet sám sobě.
Lidi zkažené musíš bud napodobit nebo je nenávidět – obojí je nebezpečné.
Kdekoli duše uvázne, uvázne celá – trampoty rodiny jsou stejně dotěrné jako trampoty správy státu.
Schopnost těšit se z životních rozkoší je třeba hájit zuby nehty.
Světu se můžeš šlechetně propůjčit, abys splnil svou lidskou povinnost, darovat se mu však k použití a zneužití, nikdy !
Štěstí člověka záleží v tom, aby svůj život organizoval a vedl podle své přirozenosti, to ale vyžaduje, aby se poznal a přijmul, aby vyslovil souhlas se svou povahou, světly i stíny – nechť se sám sobě zalíbí, jedině to ho může zachránit, aby nepřijal pošetilou ideu uskutečnit v sobě dokonalost šitou na cizí míru.
Klobouček!