Eugenie: Příběh české hoteliérky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421919/bmid_eugenie-Gwj-421919.jpg
4
526
526
Podtitul: Příběh české hoteliérky. Román je inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. Eugenii jako většinu žen té doby čeká smluvený sňatek. S manželem se stará o chod hotelu, kde prožijí okupaci i válku. Bombardování Plzně poškodí hotel a připraví ji o otce a manžela. Až osvobození americkou armádou přináší do jejího života nejenom novou naději, ale i lásku…... celý text
Přidat komentář
Hezky napsaný román, dobře se četl, jen sama Eugenie mi připadla dost hrozná. Sebestředná, utrápená, řešící jen své pocity bez ohledu na ostatní - včetně vlastních dětí.
Snad až taková nebyla i v reálu.
U této knihy prostě nevím, jak hodnotit. Jediné, co mě nutilo knihu dočíst je asi fakt, že příběh je podložen skutečným dějem, a takové knihy já miluju a během čtení jsem si i dohledávala informace na netu. Hlavní postava - a netuším, zda ve skutečnosti byla opravdu taková - mě prostě vůbec nezaujala, ba naopak mě často až iritovala. Vystupuje jako chladná, bezemoční a do sebe zahleděná a věčně zasmušilá žena. Vlastně na tu dobu vedla "pohodový" život, měla vše (myšleno zejména do doby, než začla válka) a přesto jí to nestačilo. Nic nemusela, měla milujícího manžela, zdravé děti, služebnictvo a přesto dle ní bylo vše špatně. Byla taková živá - mrtvá. Daleko sympatičtější mi byl její manžel.
U paní Poncarové si velmi vážím toho, že píše o ženách.
Tenhle román byl na mě ale moc pomalý, táhlý a hlavní hrdinka jakoby byla vybledlá, chyběl mi tam nějaký náboj i vztah k dětem. Konec mě zaskočil a byla jsem zvědavá, jak asi Eugénie žila v USA. Od přečtení další knížky této autorky mě to ale neodradí.
Jen doufám, že Eugenie nebyla ve skutečnosti taková, jak ji vykreslila autorka. Nesympatická, sebestředná. Většinu času nic nedělala, jen bloumala. Nechápu její vztah k dětem. Ty jakoby ani nebyly. Kniha velmi rozvleklá, popisující plno naprosto zbytečných detailů, děj řídký. A vlastně Eugenie ani hoteliérka nebyla.
Zase jedna pěkná kniha od Jany Poncarové. Letos asi zavítám do Plzně, tak už vím, co musím vidět
Jako první knihu od autorky jsem četla Cyklistku a ta mě zrovna neuchvátila. Jsem ráda, že jsem na Poncarovou nezanevřela a pustila se do Eugenie. Tahle kniha je mnohem lepší. Člověk z ní má pocit, jako kdyby se sám procházel po hotelu a znal v něm každý detail. A na rozdíl od Blanky z první knihy, tady mi Eugenie přirostla k srdci a přes všechna příkoří nezanevřela na svět, naopak si ho začala užívat.
Knihy Jany Poncarové mne dlouhou dobu míjely. Až když jsem na Audiolibrixu zahlídla namluvený román Eugenie, řekla jsem si, že to tedy vyzkouším a uvidím, jak mi to bude sedět. A nakonec to byl vcelku příjemný zážitek, také díky tomu, že audioknihu namluvila má oblíbená interpretka Jitka Ježková.
Ačkoliv jsem zpočátku knihy byla trochu zmatená z těch postav, vztahů a z té časové posloupnosti, v jaké se to odehrávalo, nakonec musím říct, že mi autorčin styl psaní přeci jen seděl - jen jsem si na něj musela zvykat. Tím, jak autorka popisovala tu dobu a prostředí hotelu, v němž se to odehrává, úplně na mne dýchala taková ta prvorepubliková elegance a jakási honosnost. Zároveň také oceňuji zapojení tehdejší umělecké generace prostřednictvím obrazů, o nichž autorka mluví. Baví mne, když se v ději nějak objevuje tehdejší kultura a to, co mohli kulturně založení lidé vnímat kolem sebe.
Přiznám se, že jsem zprvu vůbec nevěděla, že román Eugenie je vlastně beletrizovaným příběhem skutečného lidského osudu - že paní Eugenie Ledecká (Janečková) byla skutečnou žijící osobou. V tom mi kniha dala hodně - že jsem se zase dozvěděla něco nového o české minulosti z pohledu nějakého konkrétního skutečného člověka. Navíc se to odehrává v Plzni, což je pro mne místo v literatuře nepoznané, takže i v tomto ohledu mne kniha zaujala.
Ve výsledku to na mne působilo jako silný příběh ženy, která se určitou dobu života musela podřizovat svému okolí a okolnostem, až pak vlivem jistých událostí mohla vzít svůj život konečně do vlastních rukou. Zároveň dokázala v sobě nalézt sílu a jít dál i v těch nejtěžších časech, za což jsem ji obdivovala. Přesto mi Eugenie bylo chvilkama dost líto a moc jsem jí přála, aby v životě mohla jít nakonec za svými sny. Pak jsem si musela chvilku googlit a o paní Eugenii si ještě hledat další věci. Třeba dobové fotky, které na internetu jsou zajímaví, když si je můžete přiřadit ke konkrétní ženě a konkrétnímu lidskému životu.
Nakonec ale dávám "jen" 4 hvězdy - nějak jsem po ohlasech ostatních čekala, že mne kniha třeba zasáhne ještě o něco víc. Nevím, asi moc velká očekávání. Každopádně 4 hvězdy jsou na místě a určitě mohu tuto knihu doporučit.
Janu Poncarovou , mám moc ráda. Všechny její knížky se mi moc líbili, ale Eugenie, mě nadchla. Byl to krásný příběh. Mám moc ráda, historicky podložené hlavní hrdiny i to, že máte možnost navštívit místa, která jsou v knize popsána. I když autorka popisuje, život mladé ženy, za války, v manželství, které nebylo z lásky, život, který Eugenii dusil a který nikdy nechtěla, mateřství, o kterém se můžeme dohadovat, zda Eugenie děti nechtěla, nebo vzhledem ke vztahu se svým nejmladším synem, nechtěla být matkou tak brzo, ale i tak si myslím, že i dnes se v tom hodně lidí najde a dokáže se s Eugenii ztotožnit. Proto se moc těším na další knihu, která na mě čeká a to na Herečku :-)
Krásný příběh, který mne vtáhl a přečetla jsem jej za jedno odpoledne. Tolik jsem Eugenii fandila, byla to silná žena. Trochu jsem doufala, že v manželství bude trochu spokojenější. Přeci jenom jsem z knihy chápala, že Emanuel ji miloval, ale ji to prostě dusilo. Vztah k dětem byl taky takový povrchní nebo alespoň tak byl vykreslený, přeci jenom bylo to její pouto k bývalým konvencím. Ale hotel Continental v Plzni bych chtěla za dob první republiky navštívit, muselo to být krásné místo. Otázka jestli si něco z prvotního kouzla ponechalo i do dnešní doby.
Kniha se mi libila - az prekvapive moc, vzhledem k tomu, jake jsou nektera hodnoceni zde. Nerusilo me, ze autorka nerozvedla nektere linky - potencialni obavy z prvni noci, vztah k detem atd atd. Tak by to vypravel dnesni clovek. Pribeh, ktery jsem nasla na strankach knihy, jako by skutecne vypravela zena, DAMA, ve veku me babicky. A ja se vypravenim nechala unaset a bylo mi v pribehu proste dobre.
Kniha je velmi pomalá a místy poetická. Hlavní hrdinka vnímá svět poměrně netradičně. Nicméně je to zase trošku jiný pohled na druhou světovou válku, který mě moc bavil.
Kniha je psaná velmi rozvláčně, ale zároveň nejde do hloubky. Květnatých popisů všeho možného už tam na mě bylo moc. Konec byl překvapivý. A co se dělo potom, co Eugenie odjela do Ameriky?
(SPOILER)
Audiokniha
Co se mi líbilo: krásná čeština, rozmanitost jazyka, hlas Jitky Ježkové.
A teď to ostatní: Celou dobu, co jsem poslouchala, mi nebylo jasné, jaký obraz o hlavní hrdince si dle autorky měl čtenář utvořit. Mělo nám jí být líto, protože byla provdána kvůli majetku za muže, kterého nemilovala? Měli jsme s ní soucítit, protože (jak sama říká) žila svůj život podle představ ostatních? Zřejmě takto jsme Eugenii měli vnímat. Možná, kdyby se příběh odehrával v jiné době, než během války. A taky abych ji takto mohla vidět, potřebovala bych, aby obraz jejího života byl úplně jinak vykreslen. Příběh byl vyprávěn hodně útržkovitě, chyběla mi spousta klíčových okamžiků. Například: Svatební den vykreslený do nejmenších detailů, pro mě však dost nepodstatných. Jednalo se o domluvený sňatek, nevěsta ženicha nemilovala, ale nikde ani zmínka o nějakých jejích obavách ze svatební noci, prvního sexuálního zážitku s člověkem, kterého prakticky nezná. Pak skok v ději, další kapitola a Eugenie se svěřuje tetě, že je asi těhotná. Kde je nějaké společné sžívání s manželem, zvykání si na novou životní roli? Další skok a dítě je na světě. Žádné zmínky o pocitech, zda se na dítě těší, vyrovnávání se s mateřstvím... A tak probíhá prakticky celý děj, vždy jen naznačeno, že zřejmě by mohla být nějaká změna v životě a v další kapitole už se to bere jako hotová věc.
K samotné hlavní hrdince (jak já ji na základě této knihy vnímám) - ta je nešťastná, protože má pocit, že žije život podle představ ostatních. Kdo tehdy, a vlastně i dnes, žije život jen a jen dle svých představ? Vždy jsou tu okolnosti, které neovlivníte. Různé rány osudu v podobě nemoci, tragických životních událostí, války, politického zřízení v dané zemi, nebo prostě jen morální normy té které společnosti. Důležité je, jak se s tím člověk dokáže vyrovnávat a zda umí nacházet radost i v tom původně nechtěném. Vlastně ani nevím, co přesně hlavní hrdinka v životě chtěla. Byla nešťastná, protože ji víc zajímal umělecký než rodinný život? V tom případě se měla tomu sňatku vzepřít a jít si za svým. Pak by to teprve byla ta pravá hrdinka. Jenže to by tak s největší pravděpodobností přišla o podporu rodičů, morální i finanční. Eugenie však byla zvyklá žít v relativním přepychu, který brala jako normu a zabývala se jen sama sebou. I v době války, kdy ostatní měli nouzi, přicházeli o majetek, byli odvlečeni do koncentračních táborů, si žila pohodlně, měla dvě zdravé děti, ke každému z nich vychovatelku, tetu důvěrnici, které se mohla se vším svěřit, manžel pro ni udělal co ji na očích viděl, a aby měla možnost alespoň občasného úniku ze svého pohodlného života, tak pro ni koupili byt, kde trávila jeden den v týdnu odpočinkem a následující den tam po ní přišla pokojská pouklízet. Všude kolem válka a její starostí bylo, aby měla udělanou hlavu na večerní návštěvu kina. Když jeli s manželem a dětmi na výlet, tak místo aby si užívala společně trávený čas, separovala se od nich a podléhala sebelítosti. A ještě cítila jako křivdu, že na zpáteční cestě se manžel zastavil vyzvednout zásoby pro hotel. Prostě, ta ženská mi s každou kapitolou byla míň a míň sympatická. I pak, když zemřeli rodiče a manžel, bych čekala, že nám autorka vykreslí hrdinku, jak musela čelit všem nesnázím s obnovou a fungováním hotelu, zásobováním v nelehké válečné a poválečné době. Jenže zase, dle všeho měla dostatek financí, schopný personál, který jí byl oddaný a tak opět řešila jen svůj intimní život. Od jednoho muže přijme zásnubní prsten a vzápětí si druhého vezme, což se mimochodem zase nedozvíme přímo, ale až v jakémsi závěrečném shrnutí. Žádné vnitřní dilema, rozpolcenost citů, takhle to vypadá, že si vzala toho, který byl momentálně po ruce a který jí zajistil rychlejší únik do Ameriky. Za celou dobu vyprávění nepoznáme její vztah ke svým dětem. Prostě já ji dle této knihy vnímám jako zpovykanou paničku, sobeckou, sebestřednou až bezcharakterní ženu, která je schopna nějakých emocí jen sama k sobě. Nechce se mi věřit, že taková ve skutečnosti opravdu byla. Aby mi byla sympatická a abych ji chápala, musela bych znát úplně jiné podrobnosti z jejího života, než které byly v příběhu uvedené. Teď, jak jsem to tak sesumírovala, si říkám, že i ty tři hvězdičky, co knize dávám, je až až.
Knihy Jany Poncarové se staly mou vášní. Nejsem odborník, ale podle mého názoru jde snad o nejlepší českou současnou autorku. Miluju její přesné popisy, které vás tak vtáhnou do děje, že máte pocit, že spolu s hoteliérkou Eugenií Egertovou Janečkovou kráčíte ve válečných dobách nádherným hotelem Continental v Plzni. Autorku sleduji i na sociálních sítích a neskutečně mě baví, jak o každém svém tématu do další knihy zjišťuje všechny historické podrobnosti, setkává se s lidmi, objíždí místa. Příběh Eugenie je opět příběhem jedné silné ženy, se kterou se osud rozhodně moc nemazlil. Rodiče ji provdali za muže, díky kterému mohli žít ve vysněném hotelu. Ten měl Eugenii sice zřejmě rád, ale ona by si jej dobrovolně rozhodně za muže nevybrala. Knížka popisuje osudy Eugenie před válkou, během války a také po válce, kdy na vedení hotelu zůstala úplně sama. Krásný a silný příběh.
Pěkně napsaný román a zajímavé téma pro nás, Čechy, 2. sv. válka zase trochu z jiné strany. Líbí se mi i styl psaní autorky a možná, že když budu v Plzni, že si i vzpomenu :-)
Zase krásný příběh o skutečné krásne inteligentní paní hotelierce a o ještě těžším toku dějin které ovlivnovaly rodinu i hotel.
(SPOILER)
První část knihy , kdy se Eugenie stává paní Ledeckou, kupují hotel, vzmáhají se atd. Byla prostě nádherná, jazyk, kterým autorka píše je dle mého názoru krásně poetický, místy melancholický a v částech dokonce až básnický, což se mi líbilo opravdu hodně, kniha je napsána čistým stylem, který je radost vtisknout na papír, Absolutně se nedivím, že je autorka tak oblíbená.
Hlavní hrdinka byla krásná a statečná žena, která mě občas sice pěkně štvala tím svým postojem k rodinnému životu a manželovi, který se tak snažil, aby byla šťastná a jí to bylo jedno, přičemž se k němu ještě chovala velice chladně, ale chápu, že alespoň pro ni to byl sňatek z donucení a sama si z dětství nesla vzpomínky na citově chladnou matku, tudíž s city neuměla pracovat ani jako manželka a matka. Navíc byla velice bystrá a manželství jí bránilo v možností se vzdělávat, tedy na jednu stranu chápu její chování. Na druhou stranu se mi stalo co už dlouho ne, zamilovala jsem se do mladého pana hoteliéra Ledeckého, tak jako dříve třeba do Old Satterhanda:) Už dlouho jsem si o žádném hrdinovi neřekla, že je opravdu formát a o těší mě to o to víc, že pan Ledecký byl osoba skutečná a všichni ho měli rádi, tak jako v knize, protože to dle názoru jeho současníků, skutečně byl úžasně hodný, obětavý , citlivý, vlastenecky založený a pracovitý muž.
Nehledě k tomu, že bylo velmi příjemné se dozvědět historii budovy, kterou jsem v životě již párkrát míjela, jelikož u Plzně máme chalupu a když, se nám vždy stýskalo po pulsu města, zajeli jsme si právě do Plzně a jelikož je Continental její dominatou, nelze ho nikdy minout.:)
Pokud knížku budu číst znovu , tak jedině přímo v Continentalu jako host na menší dovolené a budu si představovat jak tam po chodbách či okolí kdysi chodili hrdinové našeho příběhu. :)
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Plzeň láska životopisy, biografie česká literatura hotely hoteliérství, hotelnictvíAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Od stejné autorky jsem již četla Pobrdské ženy, které si mě ihned získaly, takže pokračuji ve čtení všech titulů od Jany Poncarové. Opět povětšinou smutný příběh české hoteliérky, který se odehrával na pozadí našich českých dějin a převážně v Plzni, v mnoha ohledech jsem si doplnila souvislosti některých historických událostí. Příběh se mi líbil natolik, že se do Plzně na hotel Continental musím jet podívat. :)