Eugenie: Příběh české hoteliérky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421919/bmid_eugenie-Gwj-421919.jpg
4
526
526
Podtitul: Příběh české hoteliérky. Román je inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. Eugenii jako většinu žen té doby čeká smluvený sňatek. S manželem se stará o chod hotelu, kde prožijí okupaci i válku. Bombardování Plzně poškodí hotel a připraví ji o otce a manžela. Až osvobození americkou armádou přináší do jejího života nejenom novou naději, ale i lásku…... celý text
Přidat komentář
Opět výborné čtení. Mám ráda tyhle romány podle skutečných lidí a skutečných událostí. Četlo se skoro samo.
Žiji v blízkosti Plzně a v hotelu Continental jsem byla půl roku na praxi v posledním ročníku hotelové školy. I když je to už nějaký pátek, hotel mám v živé paměti, protože jsem si prošla všemi profesemi. Bylo pro mě tedy velmi zajímavé, přečíst si kousek z historie hotelu a hlavně seznámit se s jeho majitelkou. Líbil se mi styl psaní, i když ze začátku pro mě byl příběh těžkopádný. Nakonec jsem ale moc ráda, že jsem vydržela a určitě se pustím do další knížky od autorky. Doma na mě čeká ještě Alžběta a Nina.
Já bohužel patřím mezi ty, které kniha nezaujala. Po Cyklistce jsem čekala víc. Děj se táhl, dlouhé popisy rozpoložené hrdinky a její strádání nad nevydařeným životem za války, kdy žila v relativním přepychu .... v polovitě jsem číst přestala.
Na tomto zpracování příběhu paní Eugenie mi nepřišlo nic uchvacujícího. Nemyslím si, že by to bylo nezajímavým příběhem. Spíš šlo o zpracování. To, co bylo tak (až příliš) květnatě a košatě popisováno na tolika stranách, bylo perfektně shrnuto v doslovu na jedné stránce.
Z knihy mám dojem, že autorka vzala kterýkoliv dostupný text o Eugenii z netu (fakta) a rádoby románový příběh vybudovala tím, že mezi tato fakta nacpala vatu. Spoustu vaty. Neustále někde někoho teple objímalo slunce, příjemně hladily paprsky, stromy se někam skláněly, domy se nakláněly, vítr tiše ševelil, okna zvědavě blikala .... Chvílemi jsem měla pocit, jako by bylo v neživých věcech víc života, než v hlavní hrdince. Rozhárané a věčně vnitřně nešťastné osobě, která nedostala lásku od matky a tak ji nedokázala dát ani svým dětem. Žádná postava tam není rozpracovaná do hloubky, jen hlavní hrdinka. A ta je zase rozpracovaná moc - i když se i přesto jeví jako dost emočně plochá osoba. Neustále čteme o tom, jak sice má naprosto všechno, co si asi tak mladá žena té doby může přát (zázemí, hodného manžela, zdravé děti, peníze), ale přesto nemůže dýchat. Ani kávu si neuvaří sama, na všechno má lidi (na které je hnusná) a je neustále nešťastná. Paní Poncarové se podařilo vykreslit Eugenii jako zcela nesympatickou osobu, pololeklou rybu. Někde na internetu jsem si přečetlaněčí vzpomínky na to, jak s manželem sjížděla vodu. Úplně mě to zarazilo, protože Eugenii z knihy si nedokážu představit jak sjíždí řeku, jak se upřímně a nahlas směje. Bohužel. Paní Poncarová nejen zazdila možná zajímavý příběh a osobnost Eugenie Ledecké, ale ani se to moc dobře nečetlo.
Moje první kniha od autorky. Stejně jako u Podbrdských žen - krajina, místa která jsou mi velmi známá, perfektně popsaná. Přečteno během chvilky.
Poslech audioknihy
Autorce se povedlo úplně úžasně vystihnout dobovou atmosféru, hlavně tu prvorepublikovou, která má v mém srdci nesmazatelné místo.
Eugenie mi nebyla sympatická. Nicméně i přes mé pocity vůči hlavní hrdince, se mi kniha poslouchala díky Jitce ježkové moc hezky.
Mám tedy přečteny všechny autorčiny knihy, ale stále u mě vedou Podbrdské ženy, ty už asi nic nepřekoná.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
,,Někdy nás osud postrčí na místo, které bychom si sami nevybrali."
Prý příběh jak ze stříbrného plátna...?
Povrchní, uvzdychaný, trochu poetický, trochu plochý, květnatě napsaný, melodramatický.
Přesto pro mě nuda v Plzni.
,,Zdá se, že nám ženám přineslo osvobození ještě větší kus svobody než mužům."
Snad konečně byla šťastná, Eugenie, Evža, Evženka,
hříšná jenom myšlenka, chladná jako led.
Když sny rodičů jsou vykoupeny štěstím jejich dcery,
pak manželství je okovami, věno ženy velký svůdce,
láska v koutě tichý škůdce.
P.S.: Každý svého štěstí strůjce...
Audiokniha: Jitka Ježková čte tklivě, procítěně.
Autorka má lepší knihy. Zdlouhavé pasáže, skoky v příběhu. Jediné plus, vidím v tom, že to je skutečný příběh.
Řekněme si to na rovinu. Úrovně Podbrdských žen knížka Eugenie - příběh české hoteliérky nedosahuje. Příběh Eugenie byl takový nemastný, neslaný stejně jako sama hrdinka. Možná je to tím, že autorka tentokrát psala o osudu skutečné ženy. Nebyla jsem moc spokojená hlavně s tím, jak je příběh uzavřený. Chybělo to tam ukončení některých vztahů a také určité důvody, které vedly k tomu, že Eugenie změnila v závěru knihy svůj život tak, jak to učinila - stačily by 2 věty . Přesto je příběh hoteliérky z Plzně zajímavý z historického hlediska a doba je popsaná báječné. To musím nechat - popisem módy, designu, architektury a celkově ducha doby jsem zklamaná vůbec nebyla. Knihu jsem poslouchala, načetla ji Jitka Ježková, která je vždy zárukou kvality a posunula ji určitě o úroveň výš.
Juuu, tohle se mi líbilo. Ta doba, ty popisy. Ta něha. Ta ženskost sálající z každé stránky a láska k prostému příběhu, který se stal už nesčetněkrát a přesto vás fascinuje.
Autorka skládá jednotlivé scény ze života dospívající Evženie a z jejího pozdějšího rodinného života jako mozaiku. Celistvější děj nabídne až období protektorátu a osudový nálet na Plzeň. Román končí ve chvíli, kdy se Evženie rozhodne odjet do USA za jedním ze svých nápadníků. Škoda, že se jejímu životu v USA už autorka nevěnuje.
(SPOILER) Vykreslení Eugenie mi nebylo vůbec sympatické. Vadilo mi, že je vše jen povrchové a vlastně nevíme, co se Eugenii opravdu honí hlavou a jaká tedy ve skutečnosti je. Jen pořád dokola, že se dusí a potřebuje se nadechnout. I to, že se jí vlastně ulevilo, když tragicky zemřeli všichni její blízcí, bylo takové zvláštní, i když s nimi neměla nejlepší vztahy. A to samé i vztah k jejím dětem, kdy mi pak na konci přišlo, že vlastně lituje toho, že je má.
I když mám ráda osudy lidí beletristicky zpracovány, tak nevím zač je ta cena knihy. Takové chaotické, nemastné, neslané jak podotýkají čtenáři. Neorientovala jsem se ani v těch jmenech. Kdo byli tak to jsem se dozvěděla až poté co jsem si přečetla další dvě stránky.
Myslím, že tato kniha nepatří úplně k nejlepším, které Poncarová napsala a celá je taková nemastná neslaná. Poměrně dost mi tady vadily rychlé posuny v čase, protože to právě byly ty chvíle, které by mohly ospravedlnit proč Eugenie neustále fňuká, že se dusí a podobně. Sama byla citově dost chladná a neměla se rozhodně tak zle, aby na své stížnosti měla nárok.
Mdlé a sterilní. Bez chuti a bez zápachu. Jako bych měla covid. Necítila jsem vůbec nic.
Kniha se mi líbila, jen mi tam trochu vadilo to přeskakování v době a určitě by si příběh zasloužil i část z Ameriky.
Tak tohle se mi nelíbilo. Vše bylo napsané jen po povrchu, vztahy, válka, prostě vše. Nemá cenu se zeširoka rozepisovat, co bylo nezajímavé, protože z mého pohledu celá kniha byla nezajímavá. A to jsem z Plzně a i tak mě příběh této osoby nechává zcela chladným.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Plzeň láska životopisy, biografie česká literatura hotely hoteliérství, hotelnictvíAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Mám ráda příběhy podle skutečných událostí. Bohužel jsem od knihy čekala víc. Hlavní hrdinka mi začla být trochu sympatická až poté, co se vrhla na obnovu hotelu. Líbily se mi popisy doby, architektury apod., ale jako většině čtenářům, tak i mě chybělo těch dalších cca 40 let života. A chudák John...