Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363687/bmid_evzen-onegin-wWv-363687.jpeg
4
788
788
Puškinovo mistrovské a nadčasové dílo, čtenáře osloví nejen překrásnou literární formou, ale i krásným příběhem o lásce a přátelství, o malých i velkých životních dramatech a také o spletitosti lidských osudů. (1., nově přeložené vydání v nakl. Svět sovětů)
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1966 , Svět sovětůOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Stará veršovaná klasika, kterou jsem měla v seznamu už několik let. Poslouchala jsem to jako audioknihu a musím říct, že to bylo super, i když jsem čekala trochu lepší děj. Dříve šlo spíš o vyjádření myšlenek a citů, než o děj jako v dnešní době.
Těžké rozhodování!
Na jednu stranu se mi příběh velice líbil a ilustrace ve vydání z roku 1955 byly absolutně fenomenální, ale na stranu druhou jsem se do příběhu nedokázal zažrat a vnímat ho na sto procent (což podle mě není vůbec chyba knihy, ale spíše moje, jelikož jsem značnou část četl na rušných místech plus nerad čtu epiku psanou v próze).
Za nějakou dobu to asi zkusím znovu, neztrácím naději v tuhle knihu!
Na to, že je kniha psana ve verších se nečetla špatně. Jsem ráda, že jsem ji přečetla, protože nakonec byla jiná, než jak jsem si ji představovala, když nám o ní kdysi povídali ve škole. Jen řeknu, že postava Evžena mi nepřišla jako zas takový cynik, ale spíš jako melancholik bez smyslu života a fandila jsem mu až do konce, aby ho našel.
Světoznámá klasika, všichni jsme to brali ve škole, někdo to měl jako povinnou četbu, já si to teď vytáhl z knihovny a zkusil to. Už jsem si ze školy nepamatoval, že to je veršovaný, ale nezavrhl jsem to kvůli tomu. Překlad Milana Dvořáka se docela dobře četl, ale vzhledem k tomu, že to je stále překlad zřejmě nemohlo být dílo čtivější pro současného čtenáře. Příběh je sice jednoduchoučkej (ne špatnej), ale fakt se mi to blbě četlo, takže se relativně krátká knížka protáhla na víc než měsíc, a to jsem se musel častokrát vracet. Zřejmě se k tomu budu muset vrátit až budu starší, třeba to víc docením.
Líbilo se mi to, ale při vší úctě Horův převod hodnotím jako špatný. Některé rýmy jsou velmi povedené, těch je ale menšina. Převažují ty kostrbaté, příliš komplikované, nepřirozené. Překlad Milana Dvořáka je mnohem elegantnější.
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.
Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout...
Dopis Taťány Oněginovi byl v době mých gymnaziálních studií snad nejvíce citovanou částí ruské romantické literatury. Samozřejmě v originále!
Puškin byl vynikající autor a jeho dílo - nejen Oněgin, určitě stojí za přečtení.
Doporučuji.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Pamatujete si, když jste jako dítě měli poprvé čokoládu a věděli jste, že je to láska na celý život? Já taky ne, ale u Oněgina si to pamatovat budu. Opět se ruským velikánům omlouvám, že jsem je takovou dobu zanedbával, protože tato perla mi utíkala velice dlouho. Anebo možná dobře že tak, být Oněginem dotknut skrze proklínanou povinnou četbu, snad bych jeho kouzlo nebyl objevil.
Na(ne)štěstí jsem své poznámky k Oněginovi ztratil. Měl bych si sehnat nový deník a ne tu repliku Listerova trička. Tudíž nemám kromě pocitů, které vě mně zůstaly, více co napsat. Stejně bych tu vnitřní čtenářskou naplněnost nedokázal dostatečně vystihnout pohými slovy, to se musí zažít.
To je čirá krása. Klenot. Mistrovsky napsané verše, děj je jemný, stejně jako jazyk včetně jazyka českého překladu. Myslím si, že to není esence Rusásctví, verše zachycují esenci citlivého člověka. Není to přehnaně tklivé, autor neulpívá dlouze v jedné scéně, ale lehce se přahuje k dalším tématům, vklouzává do dalších míst, ale přitom nenásilně a jemně.
Nejspíš zde půjdu proti proudu. Ve škole nám bylo o Puškinovi básněno, samozřejmě rozebírán i Evžen Oněgin. Mně se ale v dosti případech kniha nelíbila. Respektive - byly pasáže, které se mi líbily velmi a ty jsem hltala, ale ty velice rychle skončily....
Nelíbilo se mi, že se tam ve spoustě pasáží nic neděje. Byla jsem z toho celého rozpačitá. Vnímám hodnotu díla z hlediska literárního vývoje a vědy, ale čtenářsky je to za mě přeceňované dílo.
Už pár let se snažím přečíst si knihy, které jsou doporučené ke četbě na střední škole a teď přišel na řadu Evžen Oněgin. A i když přiznám, že jsem nečekala, že by mně toto dílo zaujalo, tak to tak nakonec opravdu bylo. Krásně veršované, povedený překlad. Do detailu si asi dílo netroufnu rozebrat, ale byla jsem spokojená.
Ruská literatura mě příliš neoslovila. Tato klasika potvrzuje pravidlo. Velmi krásné dílo.
(SPOILER) Klasické dílo ruské poezie jsem si po dlouhé době znovu připomněla a to hnedle 2x. Vrcholný román ve verších A.S.Puškina, který napsal ve vyhnanství, se krásně čte - téměř člověku nepřijde, že by četl poezii, s jakou lehkostí je dílo napsáno. Autor v knize rozvíjí několik témat jako je rozporuplný život tehdejší ruské smetánky, znudění životem plným večírků a bálů, splín, znechucení sebou samým, pohrdání tehdejší společností, přátelství, zradu, lásku a samotu. Příběh cynického a zbytečného člověka s sebou v postavě Evžena Oněgina nese autobiografické prvky a odráží se v něm básníkova sebereflexe. Naopak v postavě Táni nacházíme silnou, čistou, upřímnou, ryzí a čestnou osobnost.
Od téhle knížky jsem nic moc nečekala, vždyť kdo by taky měl vysoká očekávání od povinné četby, že jo? O to víc jsem byla překvapená. Tohle bylo výborný.
Teda přiznávám, některý pasáže asi mohly být kratší, ne tak zdlouhavé, ale komu by to vadilo, když je to psaný, tak krásným jazykem? Postavy jsem si hned oblíbila. Ať už přímo Evžena, nebo třeba básníka či Taťánu. Všichni byly super. Jasně, zápletka možná byla trošku jednodušší, ale mě to vůbec nevadilo, protože prostě ten jazyk. Ty verše jsou fakt nádherný. A teda veškerý obdiv překladateli.
Tato kniha se mně v rukou ocitla více méně náhodou, a tak když už byla po ruce, proč se do ní nezačíst. I když básně nejsou druhem literatury, který bych vyhledával, nakonec jsem knihu přečetl celou. Musím přiznat, že se mně občas povedlo zachytit myšlenku, která stála za povšimnutí či úvahu - a navíc se to ještě rýmovalo, pozoruhodné…
Štítky knihy
romantismus ruská literatura ruská poezie romány ve verších
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
Toto bylo hodně těžké čtení. Celá kniha je psaná ve verších, za což má teda autor můj obdiv. Některé slova vůbec neznám (např. ligotá, blejskotka, čeřen, úběl, …), ruská jména se také špatně četla, do děje hodně zasahoval vypravěč, takže jsem se místy těžko orientovala, ztrácela se a těžko chápala děj. Musela jsem se v knize několikrát vracet, abych některé pasáže pochopila. Přišlo mi, že v knize je víc popisů než děje. Přímá řeč se objevovala minimálně. Spisovatel používal francouzské, německé, italské a jiné výrazy. Zmiňoval jména známých básníků a osobností (Vergillius, Homér, Torquat, Kant, …). Na konci knihy bylo pár vysvětlení ke každé hlavě, ať se týkalo slov, jmen, mott, poznámek spisovatele, …