Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
2178
2178
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1937 , MelantrichOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Já píši Vám. Co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mě pohrdáním trestati.
Leč ještě věřím, nešťastnice,
že mě Váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout. .....a kdo není tak trochu Taťánou a kdo není tak trochu Oněginem, kdo netrpí a nedoufá, kdo neopovrhuje a nekaje se? Láska, nenávist, pokora, co víc chtít, v co víc doufat.
Musím uznat, že některé povinné četby mne dost obohatily. A Evžen do tohoto výčtu nesporně patří. A přestože mi celou dobu nebyl nijak sympatický, v posledních slokách jsem Tatáně přála, aby k sobě nebyla tak tvrdá a trochu si s ním užila :-)
Jedna z mála povinných četeb,které jsem si nakonec zamilovala. Pane učiteli,moc děkuji za ten týden zoufalství a luštění veršů, ke kterým jsem měla odpor. Sama bych se do toho nikdy nepustila.
Prvních dvacet stran bylo strašně náročných na soustředění, Ale pak se začtete a je to bezva. Moc hezký a překvapivý příběh, co se týče Vladimira. A opravdu je to o tom, že " Ráj se zdá dost žádoucí jen v zakázaném ovoci."
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Bohužel jsem ji nečetla v originále, i když se díky ní snad naučím rusky... zajímalo by mě totiž, jestli jsou verše v originále taky tak zvukomalebné, plynoucí, úderné, ... a zkrátka takové, jak se mi líbí.
Zaujal mne i zdánlivě jednoduchý děj - líbí se mi jeho myšlenka, jak se nakonec všechno obrátí. Jako bychom si ze svého chování skládali sami sobě zrcadlo, střípek po střípku... Mnohem víc se mi ale líbily takové ty "postřehy mimo". Třeba: "Snad nemáš rád tu plavovlasou? Já bych se nadchl touhle krásou, kdybych byl básník jako ty. Ta Olga je vzor prázdnoty."
Jedno z mála veršovaných děl, které mám opravdu ráda. Jako že většinou jakoukoliv poezii jen těžko skousávám, tak tento román ve verších je pro mě naopak ukázkou nejvyššího umění. Celý děj, verše, vylíčení ruské smetánky i poklidný život na venkově, zkrátka vše mě bavilo. Oněgin ve mě zanechal mnoho kladných dojmů a s chutí si ho kdykoliv přečtu znovu.
Přečteno několikrát (základní škola, několikrát na střední, taky na vysoké) a stále je Evžen Oněgin jednou z mých nejoblíbenějších knih. Vlivem toho, že se vyvíjím, zažívám nové věci, vidím v díle nové věci, krásné verše, které je potřeba si zaznamenat. Veršovaný román má spád, pohltí vás a jen tak nepustí :)
Lyrickoepický příběh, na jehož čtení, pokud si jej chcete vychutnat, doporučuji klidné prostředí. Ne že by šlo o nějaké složité dílo, ale ve vleklejších pasážích můžete mít někdy pocit, že kloužete kamsi mimo děj, a někdy tak ztratíte i několik krásných veršů.
Verše popisující souboj jsou neuvěřitelně silné.
Tohle je tedy onen známý "zbytečný člověk".
Řekla bych, že je to nejkrásnější kniha, jakou jsem četla. Je zde patrný vývoj Oněginovy osobnosti a moc mě zaujal. Obecně se kniha četla dobře.
Každé knize dám alespoň 30 stran, abych si byla jistá, zda mě kniha nadchla nebo ne. Jsem ráda, že mám takovéto pravidlo.
Začátek je nezajímavý a celkem špatně se čte, ano, je to nejspíš tím, že zvyknout si na tempo a styl psaní chvilku zabere. Přesně to je ta chvíle, kdy musíte vytrvat, protože z ničehonic děj dostane spád a vy budete hltat každou sloku.
*Obsahuje spoiler! Sice malý, ale je tam ;)
Děj je poutavý, Taťána je možná trochu moc naivní a příliš prožívá neopětovanou lásku ze strany Oněgina, ale nesmíme zapomínat, že jsme v Rusku v 18.st. Konec mě mile překvapil, žádná love story, která by z díla udělala něco průměrného.
Obdivuji, kromě samotného autora samozřejmě, překladatele Josefa Horu, jenž knihu přeložil do čtivé formy a nezapomněl dodat ani vysvětlivky na konec, aby čtenář mohl pochopit i různé narážky a odkazy, kterých je kniha plná.
Ne každému se čte ve verších dobře, obzvlášť pokud se jedná o dílo psané, řekla bych, až archaicky. Avšak Evžena Oněgina doporučuji všem.
Evžen Oněgin - kdo by tento příbě neznal? Líbí se mi příběhy z ruského prostředí a je mi docela jedno, jestli se jedná o Annu Kareninu nebo Revizora. Co se týče tohoto příběhu, když se mě ve škole profesorka zeptala, co soudím o konečném rozhodnutí Taťány, řekla jsem, že udělal dobře, že bych na jejím místě udělala to samé. Jenže teď už si tím tak jistá nejsem. Jde tady o lásku x materiální zabezpečení a společenské postavení. Co je důležitější? To už musí každý člověk po přečtení posoudit sám, a proto rozhodně doporučuji knihu přečíst.
Chviličku mi trvalo, než sem se začetla, ale zanedlouho jsem se do toho dostala. Příběh mě absolutně pohltil a užívala jsem si každý verš:) Smutný a zároveň hodně hezký :)
Obdivuji, jak někdo dokáže takto zveršovat celý příběh tak, aby to mělo hlavu a patu. Jen škoda, že autorův život skončil zrovna tak, jako život postavy básníka Lenského.
„Podivně smutné odevzdání
zračí se v tváři básníka.
Má prostřelenou hruď a z rány
pramínkem život uniká.
Před nepatrným zlomkem času
to srdce prožívalo krásu,
lásku a naději a hněv,
kypěl v něm život, vřela krev.
Teď je v něm ticho - jako pustý,
starý dům - prázdné, samotné,
navždy je ponecháno tmě….“
Je úchvatné, jak dokázal Puškin celý příběh napsat ve verších. Zachytit v něm přátelství, neopětovanou lásku, zradu – nebo spíše nedorozumění, vystihnout ruský venkov a stejně tak i honosný život a přepych Moskvy… Některé verše byly úžasné a geniální, u některých mi zase nedocházely plně souvislosti, ale přesto to neubralo kráse příběhu a požitku z četby…
Dost dobrý. Povinné četby jsou většinou trochu nuda a musím se do toho nutit, ale tohle mě fakt bavilo. Navíc mi to tak trochu připomíná krutou realitu a osobní zkušenost (ohledně lásky). Mám tu knihu ráda, dá se krásně prožívat a vůbec jsem si neuvědomovala, že čtu verše. U jiných básní s tím mám větší problém :).
Dvě třetiny výborné, ale potom je tam dost velká dějová díra, konec byl trochu rozháraný, nucený a motivy úplných změn postojů hrdinů nejasné, je asi znát velká doba psaní celého díla a i to, že Puškin některé části vyřadil, tyto kapitoly jsem četl v dodatcích a jejich některá úroveň byla opravdu nižší, takže se jejich vyřazení nedivím, na druhou stranu dílo pak kvůli tomu ke konci ztratilo dech i logiku. Přesto se jednalo o jedinečný zážitek a dopis Táťány Oněginovi nemá chybu.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Podľa mňa sa najlepšie číta Eugen Onegin ,vtedy ked je človeku pri srdci úzko.Akoby čítanie Onegina dodávalo mojej priateľke melancholií nevídaný pôvab.Puškin mi svojou genialitou pripomína Shakespeara, ale duševne mi je bližší ako on.Asi pre to ruské či slovanské, čo z Puškinovho písania cítim.Neviem..ale je to v každom prípade krásne dielo:)