Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489581/bmid_evzen-onegin-ITh-489581.jpg
4
2197
2197
Tento román ve verších o znuděném, mladíkovi z vyšší společnosti se řadí k základním dílům světové literatury. Evžen Oněgin, přesycený společenským životem v Petrohradě, odjíždí na venkov, kde zdědil po svém strýci statek. Společnost mu dělá jeho věrný přítel, básník Lenský, ale splín Oněgina neopouští ani zde. Díky Lenskému se seznámí s Taťánou a ta je Oněginem okouzlena natolik, že se mu ze své lásky zoufale vyzná v dopise. Oněgin jí však neodpoví a její city odmítá… Poté, co v souboji svého přítele Lenského zabije, vydá se na bezcílnou cestu po světě, ale nenalézá ve svém životě smysl. Když si nakonec uvědomí svou chybu a vrátí se do Petrohradu, už je pro něho a Taťánu pozdě… Puškinovo vrcholné dílo je příběhem plným emocí a zvratů. Jeho hrdina bývá označován za tzv. „zbytečného člověka“ a Puškin v tomto románu, napsaném originální formou (tzv. puškinovským veršem), mistrovsky zobrazuje zmarnění lidského života.... celý text
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 2022 , 1400Originální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Na jedné straně tu máme "zbytečného člověka" Oněgina a na druhé milou Taťánu, kterou si nelze nezamilovat. Ony slavné oněginské sloky se mi nečetly zrovna nejlépe, ale přesto jsem se byl schopen skrze dílo dostat a docenit jej.
Chtěla bych ocenit kvalitu překladu, který je u poezie daleko důležitější a často s ním kvalita knihy stoupá, nebo padá. Příběh Taťány a Oněgina, je klasický milostný příběh s velmi lehkou zápletkou, dílo se přesto dotýká mnoha dalších životních situací a problémů. A Taťánin dopis Oněginovi? Klasika :-) Vzpomněla jsem si, jak jsme se ho ve škole učili nazpaměť. :-)
Prvá láska je rovnaká aj po 200 rokoch...a ešte aj tá platonická ....kniha ma očarila svojou poéziou,emóciou a zobrazením morálky.Krásna kniha pre romantické duše ...
„Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII)
Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-)
A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-)
„Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I)
V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin.
PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)
Evžen je jeden z mých čtenářských úletů. Tuhle pytlovinu jsem radši zavřel na osmdesáté stránce a zařadil do knihovny, protože to prostě nešlo. Mělo to děj? Já vůbec nevím. Nějaká romantika? Já vůbec nevím. Jediné, co z toho vím, že se Evžen maloval tři hodiny před zrcadlem. Sakra, to nemůžou být všechny básničky jasné, přímočaré, úderné tak, jako Rytíř Smil?
Jak mě v mládí okouzlil dopis Taťány! Mládí, ruština, romantické procházky Petrohradem - je to silná vzpomínka. Ruská kamarádka mi tehdy věnovala tři knihy Puškinova díla. Dodnes je mám v knihovně. Nyní jsem si znovu nalistovala Evžena Oněgina, četla v originále a porovnávala s poslechem české audioknihy. Nehodnotím dílo, ale to, jak na mě kdysi zapůsobilo a působí dodnes. Okouzlující pro šestnáctiletou i sedmdesátiletou dívčí duši.
"Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать? " .....
S Oněginem jsem se setkala o mnoho dříve než při literatuře na střední škole. V televizi byla inscenace, v hlavní roli pan Munzar. Už nevím, jestli byla hra také zveršovaná, ale pan Munzar - Oněgin - to mi připadalo, tak úžasné, že si ten úžas pamatuji dodnes. Od té doby pro mě Evžen Oněgin vypadá jako mladý Luděk Munzar.
Krásný, smutný příběh o lásce, nádherné verše a opravdu je to klasika ruské poezie, která se stala klasikou světovou.
Vybavuji si, jak jsme na stupínku před tabulí přednášeli Dopis Taťány Oněginovi v originále - hluboká 70. léta. Teď jsem se kvůli výzvě k Oněginovi vrátila a líbí se mi stále víc.
Knihu mám doma moře moc let, ale nikdy jsem ji nečetla. Velice dobře jsem znala oba dopisy a stručný obsah, ale to bylo všechno. Teď jsem se do ní pustila a v podstatě jsem se od ní neodtrhla. Puškin byl pan Básník .
Romantismus jak vyšitý! Dobrý námět - Oněginova chandra z nadbytku je téma stále živé, platné napříč prostorem i časem, jen dnes tomu říkáme deprese.
Škoda jen, že byl Puškin tak užvaněný :)
Dobře mířené škrty by dílu prospěly.
Úžasná kniha napsaná obdivuhodným stylem a celá ve verších. Neobsahuje jen nějaký povrchní příběh o jednom znuděném bohémovi, ale vyprávění, s množstvím přirovnání a metafor, které má skutečnou hloubku a vedou člověka k tomu, co je v životě opravdu důležité, k hodnotám, za které je potřeba bojovat, a správným rozhodnutím, která nesmějí být promarněny.
Děj některých částech byl velmi nudný a přišlo mi i téměř zbytečný. Ale jinak samotná dějová linka byla hezká a romantická, což od knihy z období romantismu i částečně očekávám. Samotné verše byly moc pěkné, i když jak říkám občas trochu zbytečné.
Dokonalé. Četla jsem ji jako puberťačka veršem nepolíbená a zamilovala jsem se.
Místy se mi verše moc líbily, chvílemi to bylo nudnější, celkově hodnotím jako zlatý střed.
Milostný příběh, který je skvostný, ale hlavně skvostně napsaný (jedinečná strofa, která nese název podle samotného autora - "puškinská") nám vypovídá mnoho o tehdejší společnosti. Ukazuje nám nejen lásku, ale také společenské principy, ukazuje nám společenské mravy, vzájemné vztahy či dokonce formy tehdejší zábavy ruské šlechtické společnosti. Vše je viděno očima autora, který s námi, čtenáři, neustále komunikuje. Dokonce nám vyjadřuje své názory na žánry, píše nám o svém názoru na poezii či o svém názoru na tehdy se velmi rychle rozvíjejícím žánru románu. Proto také dílo nese podnázev "román ve verších". Puškin zkrátka patřil k básníkům, ale chtěl si udržovat svou oblibu tím, že napíše "něco jako román" (což se mu povedlo spíše později). Evžen Oněgin tedy představuje skutečný skvost přerodu ruského romantismu v realismus, autor nám ukazuje, kam ruská literatura tehdejší doby směřuje, což můžeme považovat za geniální v mnoha směrech.
Nemám ráda poezii, ale tento příběh byl nádherný... O tom, jak se dva kteří k sobě patří, setkávají ve špatnou dobu a díky tomu nedojde jejich osud naplnění... Ukápla mi slza..
V minulém tisíciletí jsem dostala knihu za dobré umístění v soutěži v ruském jazyce. Tehdy jsem obdivovala Puškina i tento příběh. Musím ji najít, abych zjistila, jestli ji ještě dokážu číst v originále.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Nádherný román o nešťastné lásce psaný ve verších.
„Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout...."
Čtenářská výzva 2021: Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis.