Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524787/bmid_evzen-onegin-6532af6354d3a.jpg
4
2187
2187
Evžen Oněgin je vrcholné Puškinovo dílo. Je použita takzvaná oněginská sloka, skládající ze 14 veršů. Oněgin je zde ukázkou zbytečného člověka, cynika s pokřiveným pohledem na svět, od kterého je odtržen. Jeho protikladem je citově založená a naivní Taťána, dokud se v Petrohradě sama nestane chladnou, jakým se zde předtím stal i Oněgin. Titulní postava románu, Evžen Oněgin – mladý floutek z vyšší společnosti, který tráví své petrohradské dny dílem v nečinnosti, dílem návštěvami různých plesů a večírků plných konvencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil, a stěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci. Jeho melancholie („chandra“) ho ale neopouští. Jedinou společností je mu básník Lenský. Ten ho seznámí s rodinou Larinů, chce mu totiž představit svou milou nastávající, Olgu. U nich potká Oněgin Taťánu, která se do něj osudově zamiluje. Taťána mu napíše dopis, kde se vyznává ze své lásky. Oněgin neodpovídá. Později se potkají a Oněgin Taťáně vysvětluje, že ji nechce, protože ví, že časem by jeho láska opadla a manželství by nebylo šťastné. Později je Lenským pozván k Larinovým na oslavu Taťánina svátku. Z večírku je ale otrávený, a tak se rozhodne vyjádřit svůj vzdor nešťastným způsobem – celý večer tančí s Olgou. Rozhněvaný Lenský vyzve Oněgina na souboj. V souboji je Lenský zabit. Po této nešťastné smrti bývalého přítele Oněgin uniká, putuje po Rusku. Nakonec zamíří zpět do Petrohradu (po 6 letech), kde potká Taťánu, nyní již manželku významného šlechtice (Oněginova bratrance) a jednu z vůdčích osobností společenské scény. Stala se z ní chladná zklamaná žena. Nyní se dvoří Oněgin jí. Napíše jí několik dopisů, zůstanou bez odpovědi. Nakonec vyznává lásku, ale Taťána, ačkoli jej dosud miluje, odmítá jeho city. Je vdaná za jiného a tomu chce zůstat věrná.... celý text
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno:
2023
,
ARTiS
Originální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Stará dobrá klasika, která se četla skoro sama. Určitě doporučuji jako povinnou četbu budoucím maturantům.
Od této knížky jsem toho moc neočekávala, přeci jen je to román z roku 1825 a dnes je mnohem více čtivějších knížek. Kniha mi díky stylu psaní ubíhala velice rychle. Ovšem v knížce mi chyběl dramatičtější děj. Občas mi děj přišel zdlouhavě popisovaný a na plno stránkách se vlastně nic neudálo. To jsem ale tak trochu očekávala, když tento román je přes 100 let starý. Párkrát jsem se v ději ztratila, ale hlavní “zápletku” jsem pochopila. Knížku bych doporučila spíše sečtělejším.
Výborný román ve verších, který mohl být trochu ucelenější. Je to takový zvláštní styl plný silných momentů i ironických poznámek autora vůči společnosti, čtenářům i sobě samému. Jakmile ho člověk přijme za svůj, u knihy se dobře pobaví. První část knihy představuje jednotlivé postavy, jejich životy a vztahy způsobem, který by člověk od knihy tohoto období tak moc nečekal. Také kvůli tomuto úvodu se opět dostáváme ke klasickému sporu romantismus vs. romantika. Zkrátka ani v případě této knihy si nemyslím, že by bylo tak podstatné to, co obsahují například zamilované dopisy, které jsou jen zlomkem celé knihy, ale spíše reakce na ně. Teprve tehdy přichází stěžejní hmota celé knihy, ten pravý romantismus plný vášní, nešťastné lásky a zklamání, které vedou až k vraždě uzavírající de facto životy všech postav. Zkrátka slovy klasika:
"Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatě
v tom nevidím; však čert to vem!)" :-)
- Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать? -
- Aj keď čítanie Kapitánovej dcéry pre mňa skončilo fiaskom, nehodil som Puškina do starého železa úplne. Stále ma prenasledovala chuť na jedno legendárne dielo, ktoré dnešnej mladej generácii hovorí máločo: "Onegin je to, druh môj starý,..."
Teraz, áno ešte aj teraz, mám sánku stále padnutú. Už chápem prečo sa vraví, že on posunul ruskú literatúru na svetovú úroveň - to čo načrel lord Byron, on doviedol do dokonalosti. Všetko vyznelo presvedčivo, nič nepôsobilo rušivo, každé písmenko bolo na svojom mieste. Jednoducho bezchybné.
Na jedno posedenie sa človek prenesie v čase do starého Ruska, presnejšie hlboko do duší dvoch mladých ľudí. Odvážim sa Tatianu a Eugena prirovnať k dvom hviezdam, ktoré sa stretnú na horizonte uprostred vidieckej krajiny. Jedna už len bliká, jej život stráca iskru a druhá, plná nádeje, svoj večný plameň práve našla. Dokáže tá druhá primäť prvú aby opäť zahorela vášňou? Bohužiaľ nie, a mrazivý chlad Oneginovej hviezdy zahasí aj horiacu dušu Tatiany, až v nej zostane sliepňať len malé svetielko. Až po dlhom čase vzplanie láskou aj jeho duša, ale už je neskoro a jeho situácia v nás vzbudzuje voči nemu len odpor.
- Všetci sme, ľudia, po Eve
pramatke upriamení k tomu:
čo dané ti je, nemáš rád;
a jednostaj ťa vábi had
ku sebe, k tajomnému stromu;
plod zakázaný, ten mi daj,
bez neho raj mi nie je raj. -
Kulisy k tomuto krásnemu predstaveniu tvorí celé Rusko - od opustených žobrákov až po márnivé salóny Petrohradu. Okrem nefalšovaných emócií zo strof vanie búrlivý vietor Puškinových myšlienok a názorov, ktoré nie sú obžalobou, ale otvorenou úvahou o ľuďoch, živote, svete... Krása!
10 kapitola a zlomky z Oneginovho putovania pôsobili úplne rušivo (vrátane mudrovania puškinológov). Buď ich tam autor mal nechať, alebo ich tam prekladatelia nemali násilne pripájať.
V úvode k svojmu skromnému názoru som citoval prvé verše z Tatianinho listu Oneginovi. Poviete si - neoriginálne, obohrané. Ja si myslím, že v literatúre existujú momenty, ktoré sú jej absolútnym vrcholom, bez ohľadu na čokoľvek. A toto bol jeden z nich. -
A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Marek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, jeden stín -
vždy byl to Eugen Oněgin.
Četla jsem Horův překlad a je krásný. I dnes jej považuju za srozumitelný a čtivý, stejně jako celé dílo je přístupné i těm, kteří jako já si příliš nelibují v lyrice. Netuším, jestli je Evžen Oněgin v seznamu povinné četby, ale zařadila bych jej tam.
Moje vůbec nejoblíbenější část bude představení Taťány, sloky XXIV - XXIX hlavy druhé, tyto jsem si četla nahlas. Za pozitivum považuju také otevřený konec, mám za to, že dílu dodává tu správnou pointu. Promluvy ke čtenáři mi rušivé nepřipadaly.
Na jedné straně vyzdvihuji estetickou stránku knihy, na straně druhé veškeré Puškinovy odkazy na nejen soudobé ruské osobnosti a reálie. Co jsem ovšem nedocenila byla úvaha nad desátou hlavou, která se dochovala jen zčásti, v závěru mého vydání knihy- nemám ráda tyto analýzy, ve kterých se vykladači příliš snaží najít v díle narážky související s historickým kontextem doby. I bez toho je jich Oněgin plný. Buď nemám dílo ráda natolik abych tyto analýzy četla, anebo spíše nepovažuju tyto souvislosti za nezbytné, vědoma si toho že v mnoha případech jde pouze o domněnky autorů těchto analýz.
Krásný veršovaný román. Postavy jsou krásně vykresleny a čtenář je díky autorově umu vysvětlit psychiku nucen pochopit všechny činy, které se v knize odehrají. Děj je naprosto strhující, stejně jako verše kterými je napsán.
"Já píši Vám - co mohu více?
Co mohu ještě dodati?"
Evžen Oněgin mě nezklamal, krásně verše, a to nejen Taťánin dopis Oněginovi, ale velmi mě zaujal i její proslov na konci knihy.
Nejvíce bych vyzdvihla postavu Taťány, která není charakterizována jako typická krasavice, ale především jako šarmantní, sečtělá a zásadová dívka, což mi přišlo příjemně osvěžující.
Jediným drobným negativem se pro mě staly autorovy vsuvky, či promluvy ke čtenářům. Ty mě trochu rušily od samotného příběhu.
Moc krásná knížka a hodně se mi líbí závěr. Vidím se v Taťáně, jako mladé naivní dívce, která žije ve svých románech, a snad budu jednou i jako ona - žena, která je přes lásku k jinému muži odhodlaná být věrná svému manželovi.
Krásný, smutný a romantický příběh o lásce, cti, nepochopení a vzájemném míjení. Verše se čtou skvěle a lze v nich najít spoustu zcela nadčasových momentů a úvah. Román ukazuje každodenní život a zejména mentalitu určitých společenských vrstev v Rusku v 19. století. I když už je to déle, co jsem knihu četla, vzpomínám si zcela živě, jak jsem silně prožívala souboj Oněgina s Lenským a stále doufala, že to nemyslí vážně. Nemohla jsem se odtrhnout a když jsem knihu v melancholickém rozpoložení dočetla, rozčilovala jsem se,že kdyby si to bývali vysvětlili, všechno mohlo být jinak. Ale tahle jistá fatálnost a tragičnost se v ruských klasických dílech objevuje docela často a zkrátka to k nim patří. Hluboce jsem litovala smrti Lenského, skutečného romantického hrdiny, který byl tak čistý a nevinný zabít Oněginem, sobeckým a znuděným povalečem, který celou situaci svou lehkomyslností způsobil a ublížil tak hned několika lidem. Závěr byl fenomenální a některé verše z překrásných dopisů si pamatuji dodnes. Puškin napsal úžasný román, který se právem řadí mezi největší díla světové literatury.
S verši teprve začínám,takže mohu jen napsat,že se mi to četlo dobře ,no a příběh? Ten je o míjení se ,nudě a pýše a marnění lidských osudů, a to jak dnes,tak stejně před 200lety.
Kniha byla velmi dobrá. Po přečtení první hlavy jsem myslela, že roztřískám svoji hlavu, ale potom to bylo úžasné. Styl psaní autora mě první mátl, ale postupem času jsem si na to zvykla. Moc mě oslovily některé myšlenky autora. Je krásné vidět, že lidé v minulosti měli podobné problémy jako my :D
Ruskou literaturu mám vcelku ráda a na Evžena jsem se těšila moc, každopádně za mě docela zklamání. Upřímně nechápu proč. Verše se četly krásně a moc mi to vyhovovalo. Děj znám, věděla jsem o čem kniha bude a možná proto mě to zklamalo. Doopravdy nevím.
Možná knihu budu muset přečíst ještě jednou.
Vlastně se nedá dodat nic víc k popisku této knihy - Puškinovo mistrovské dílo...
"My však i tohle sotva známe.
Ba znechuceni všedností,
za nuly všechny lidi máme
a sebe za osobnosti.
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží." (str. 50)
Pro mě nesmírně zajímavá kniha. Ze začátku mi dělalo trochu problém chápat děj, když byl rozepsaný ve verších ale pak jsem si zvykla a knihu přečetla během pár večerů.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Uznávám, že Puškin je vynikající spisovatel, ale Evžen Oněgin byl pro mě peklo. Míchalo se mi to v hlavě, naivita postav mě vytáčela.