Existencialismus je humanismus

25.02.2025

Sartrovo pojetí existencialismu (nebo taky existencionalismu *pro hňupy), poněvadž byl asi unavený tím, jak se z téhle filozofie stal pojem v širším povědomí nepochopený (doomer music, doomy-gloomy, Viktor Tsoi) - ale to se doslova dá říct o čemkoliv (Nietzscheho nihilismus, nebo se třeba zeptat řadového ateisty, jak by definoval Boha a on vám řekne, "si myslí, že jsem blbej, ale já jsem si koupil letenku a letěl letadlem - pánové, nikoho jsem tam nahoře neviděl"). V širším povědomí a v definici wiki: "...dělá lidskou existenci“ výchozím bodem filozofování, vychází ze „subjektivity“ myslitele, z emocionální struktury jeho vědomí. (...) "Jeho velmi rozmanité nositele spojuje zvláštní pozornost, věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti. Východiskem jejich myšlení a jednání je jednotlivá existence či pobyt (Dasein), který se vždy děje v určitém prostředí a chtě nechtě se musí rozhodovat a jednat, a to ještě dřív, než se může zařadit do nějakého směru či tradice a opřít o svoji příslušnost či podstatu. Jedná jako svobodný, ale za svá rozhodnutí také nese plnou odpovědnost. Proto trpí úzkostí, ztrátou smyslu, nepoctivostí nebo pocitem absurdity, které musí překonat odhodlaným přijetím své situace." Člověk pochopí velmi rychle odkud vítr vane, myslím si, že existencialista je "by default" každej samotářskej teenager, ale nutno dodat, že i tohle psal Sartre na vlastní pěst a ne všichni s ním úplně souhlasili, ale takhle vznikají asi všechny ty konflikty v každým náboženství, odnože, výklady, definice... (jak komplikovanej je člověk) nebo hnutí, jeden řád řekl, že ten a ten byl levák, druzí zase že se dochovala jen jedna sandála, tak ani levou nohu neměl (nedává to kolikrát ani smysl a můžete si pindat donekonečna, říká se tomu: lidská existence ejkejej Planeta opic). Zodpovědnost a spolehnutí se pouze na sebe je tak nějak to, co si každej zavrženej mladej člověk uvědomí a osvojí. Sartre má ale vcelku přístupné a dobré analogie a je jasné, že to chce co nejpřesněji vyjádřit a popsat i pro laiky. Je to jaksi v přímém rozporu s odevzdaností Bohu, kterou můžeme spatřit v tradiční-globální náboženské morálce. Je to ale jako kdybyste najednou utnuli polovinu lidské zkušenosti - ta nezasahuje pouze do vaší duchovní tradice a přesvědčení (ať už výchovou nebo vlastní)... ale rovněž i do vaší kultury jako celku, tudíž vás stejně ovlivňuje, i kdybyste byli z přesvědčení proti... kolik lidí, co nejspíš obdivujete, nebo vám něco říkají, lákají vás,, vychází z něčeho, co je v rozporu s vaším přesvědčením ("Huh?!" -Alex Pereira)... tedy tím pádem má vše svůj vliv i pro existencialistu, je to trochu v rozporu, ale chápu, že si hoši chtějí stát za svým, protože přišli s něčím novým a jsem si jistej, že se nad tím odstřižením asi pozastavilo dohluboka hodně lepších mozků, než je ten můj. Ale určitě cením ten přístup k tomu, že člověk není taková ta ubohá sebelítostivá odevzdaná ovečka (taky takovou jednu máme v práci), která to má těžký, protože si potřebuje odpočinout z toho, jak odpočívá, přičemž poslední dny si vždycky vzpomenu na geniální dialog Hrušínského "Kolikrát nemůžu ani vstát." "Ale vstaneš?" "No, nakonec jo, páč musím." "Tak si nestěžuj. Jsou lidi, co nevstanou." Každý ráno vstanu, páč musím... a jsou lidi, co nevstanou. A tak nějak to je s existencí. Být zodpovědným představitelem sebe i svého druhu by měla být základní vlastnost obecně. Namísto toho máme bezpáteřní výmluvy a argumenty, proč někdo něco udělal tak, jak to udělal. Sartrovo "odsouzení ke svobodě/svobodě volby" je asi něco, co bych řekl, se na většinu lidí aplikovat nedá, většina lidí plave s davem a dovolává se pomoci shůry v momentě, kdy nikdo jiný není nablízku a oni sami nemůžou. Existencialismus hlásá, že vše je v našich rukou, v naší volbě. Lidi, kteří asi příliš netíhnou ke spiritualismu jakéhokoli směru, nebo jednoduše jsou proti založeným náboženským tradicím (a často hlásají o rozumu tak moc, že zjistíte, že je za tím jen nenávist vůči nějaké další skupině... ale každý si najdeme nějakou skupinu, ne? Já mám taky svoji: ignoranti - třeba báby s košíkama v supermarketu, co si stoupnou vždycky tak, že nikdo nemůže projet a pak to hrajou stylem jakože jsou "překvapený" že v obchodě, kde je aktuálně sto padesát lidí, je někdo další mimo nich a prodavaček - nebo u pokladny - "BÁBO JEŠTĚ JEDNOU DO MĚ ŠŤOUCHNI TÍM VOZÍKEM..." (říkám si). Bába se mi omluví.... a za pět vteřin do mě šťouchne znovu.) Zkrátka, samozvaní realisti, humanisti, ti, co si myslí, že je to tak nějak vše vždy na nich a svoboda jedince je nade vše... si v tomhle najdou svoje. Ale dá se o tom žvanit a nesouhlasit, diskutovat, polemizovat hlouběji, samozřejmě. Je to takový to filozofování co je o nadhození a pak necháš lidi ve stimulující debatě. Dnes jsem si ale říkal, jak málo lidí se umí cítit neuraženo, když s něma někdo nesouhlasí a kolik lidí naopak, například ve vztahu, upravuje svoje přesvědčení, protože jsou vychcaní a předstírají, namísto aby si stáli za svým, usmějou se a řeknou "no jasně, já taky, zlato" pak přijdou a budou se honosit že jsou něco jako "existencialisti". Je třeba to ale všechno asi brát trochu s nadsázkou, protože všichni jsou tak nějak komedianti par excellance, ale každej si hraje na vážnýho akademika. Ale tady cením Sartra za jeho přístupnou snahu a formu - tohle se dalo a je mi jasný, že šel napřímo... taky jsem se v tom trochu zamotal, protože mě napadlo hodně myšlenek a pár mi jich i vypadlo... ale snad jsem něco málo přidal do soudku.

06.02.2025

Výborny úvod do filosofického směru existencialismus od samotného zakladatele Jena paule Sartre v krátké přednášce . Knížecka, sice malá, ale obsahově velmi bohatá a inspirující rád se k ní rád vrátím plus si rád přečtu další knížky od aurora

29.07.2024

Městská knihovna v Praze má t.č. k půjčení jeden svazek. Až ho někdo ukradne nebo ztratí, tak to bude strašná škoda pro poměrně lidnaté město, které tato knihovna obsluhuje (ne, že by to v méně lidnatých místech bylo bývalo méně pochmurné).
V existencialismu nacházím výpověď o svobodě, která nehledá své limity ve vztahu k společnosti a státu, což je kontext, ve kterém se s termínem svobody nejčastěji setkáváme, ale která naléhá na individuum, aby uzřejmilo svobodu uvnitř sebe. Tak to je i proto hezké, že máme knihovny a máme v nich knihy.

04.08.2023

"Existencialismus je humanismus" představuje především vynikající, dnes již klasickou propedeutiku do celého Sartrova díla. Nicméně, na to je třeba upozornit, v žádném případě nevyčerpává celé bohatství Sartrova myšlení, natož aby pokrývala existencialismus coby samostatný směr filosofie (pro angloamerické myslitele ostatně i toto tvrzení o filosofii existencialismu bude poněkud suspektní...).
Je to původně přednáška, takže se obejde bez rozsáhlého poznámkového aparátu, text je věru koncentrovaný a čtenář si vystačí opravdu jen se základním pojmovým aparátem (essence, existence, ontologie). Co velmi přispívá ke čtivosti je množství velice živých příkladů, které neobyčejně oživují úvahy a činí je průzračnými a jasnými.
"Existencialismu" neobyčejně prospělo, že Sartre byl i literát (a nikterak špatný!), který své filosofické úvahy dokázal velmi přirozeně vtělit do beletristické podoby.
Každopádně pojmy "vrženost", "absurdno", "lidský projekt", "pojetí "odsouzení ke svobodě (a k volbě)", tvrzení o unikátnosti lidské zkušenosti, u které existence předchází essenci, to je vše představuje velké bohatství podnětů k vlastnímu uvažování, skryté v malé knížečce.

Až pak doporučuji vrhnout se na "Cesty ke svobodě" (I-II. díl vyšly u nás, III. tuším už nikoliv) a konfrontovat na příběhu, na vyprávění jejich platnost.
Nu, a pak může (třeba) dojít na monumentální "Bytí a nicotu".

13.04.2021

Výborný a srozumitelný úvod do Sartrova nesrozumitelného díla. Jen mě docela pobuřuje, že Sartre mluví jménem celého existencialismu - taky že se proti tomu Heidegger oprávněně ohradil.

28.09.2020

Tuto Sartrovu přednášku skutečně asi nejlépe vystihují slova "manifest existencialismu", nebo spíše "manifest existencialismu pro všechny zájemce". Sartre se totiž odklání od přílišné odbornosti a místo toho se věnuje uvádění věcí na pravou míru. Ve své době pro širší veřejnost reprezentovaly existencialismus černé roláky a ztrápené pohledy, které vrhali domnělí existencialisté od svých meruňkových koktejlů směrem do ulic čtvrti Saint-Germain des Prés. V této přednášce je nám představen čistokrevný existencialismus, takový, jaký ho Sartre zamýšlel, zbavený stereotypů, čistý a závratný... Shrnuto, z důvodu relativní stravitelnosti formy a naprosto zásadního obsahu doporučuji přečíst tuto přednášku každému, koho tento krásný filosofický směr jakýmkoli způsobem zaujal.

28.06.2019

"Zivot nema a priori zadny zmysl. Zivot neni nicim pred tim, nez ho zijete, avsak na vas zalezi, aby ste mu dodali nejaky smysl"

Nachadzam sa vo fazi, kedy pochopitelne ako kazdy, hladam to svoje a tato knizka nemohla prist ani viac vhod. Kratucka uvaha, ktoru do 2 hodin zhltnete vas pohlti a nepusti, dokym sa nenajdete na konci. Miestami som mala pocit, ze knihu ani necitam, ale skor pocuvam autora a nechcela som, aby prestal rozpravat. Vela vybornych myslienok, ak sa viete identifikovat so zivotom bez teizmu a hladate vysvetelenie slobody. Verim, ze to nie je posledny krat, co som knizku otvorila.

Musím přiznat, že kniha mi jako odchovanému katolíkovi překopala můj dosavadní pohled na svět či "individuální bytí" jak by poznamenal autor.

Jeho existencionalistická definice tj. "Existece předchází esenci " ve mě evokuje jakoby následek předcházel příčinu. Může tak být, třeba i je. Každopádně velmi zajímavé. Autor totiž své trvzení logicky vysvětluje.
Pavla V. (FTVS)

29.04.2015

Možná jde o trochu populistické pojednání neboť se zavděčí katolíkům i ateistům, ale mě se líbilo - vlastně jde o první filosofický směr, který se mi zdá blízký.
"Člověk je odsouzen ke svobodě." Nezáleží na tom, jestli Bůh existuje, člověk se musí stejně formovat sám, bude posuzován dle jeho činnů a ačkoli si to nemusí připouštět, je vždy nucen volit - i odmítnutím volby jsme zvolili.

24.02.2014

Oceňujem Sartrov dôraz na to, že sa človek nemôže vyhnúť sa konaniu, ale jednoducho sa musí nejako rozhodnúť. A aj jeho pasivita je de facto voľbou nekonať. Hoci väčšina rozhodnutí v živote človeka nie je tak dramatických, ako tie v čase vojny, ktoré opísal autor. Aj každodenné malé rozhodnutia sú minimálne rovnako dôležité.

Na druhej strane Sartre obhajuje aj zodpovednosť za naše rozhodnutia. Nie je to zodpovednosť ´za konkrétnych ľudí´, ale zodpovednosť pred sebou samým, za svoj príklad pre tých ´druhých bez mena´. Nepresvedčil ma, že jeho existencializmus je humanizmom, pretože je zotrvávaním v sebe, v úzkosti z vlastnej slobody. Aká je to zodpovednosť, keď v najbližšej nevšednej situácii môžem zmeniť svoj životný rozvrh?

´Biblický´ Boh, ten, ktorý povoláva človeka k existencii, nie je ´bohom´, ktorého predstavil Sartre, ten, ktorý nemôže existovať, aby bol človek slobodnou existenciou. Jestvovanie ´biblického´ Boha predsa nezávisí od existencie človeka, (inak by nebol Bohom), ale len existencia človeka závisí od existencie Boha. Z toho však neplynie, že by človek nebol slobodný. Len Boh, ktorý tvorí z lásky, stvorí bytosť, ktorá ho nemusí poslúchať. A človek môže i nemusí zjesť plod zo stromu poznania.

Sloboda bola človeku darovaná Transcendenciou, ako hovorí Jaspers, nemám ju sám od seba, ani sám pre seba. Tak ako na svete nie som sám od seba, a ani len pre seba. Absolútna sloboda je ilúziou, ktorú nepreukazuje ani žiadna ľudská skúsenosť. ´Sloboda bez Boha´ nie je autentickou sebarealizáciou, pretože sa kedykoľvek môže stať svojvôľou. Veď nie je tu nikto pred kým by sa mala ospravedlniť.

Dôkazom toho, že Boh neobmedzuje slobodu človeka, je to, že hoci mu prehovára vo svedomí, cez druhých a jasnými prikázaniami, nebráni človeku konať tak, ako chce.
V tomto zmysle nie som ´odsúdený k slobode´, ale skôr´ustanovený k slobode´. Skúsenosť spoločenstva mi dokazuje, že napriek prežívaniu úzkosti a samoty nie som osamotený tvor na planéte a druhí nie sú primárne tými pozorujúcimi.

Písať o odsúdenosti k slobode mohol len mestský človek 20. storočia, ktorý sa môže rozhodnúť kedy a v akej kaviarni napíše ďalšie svoje existenciálne sebavyjadrenie, ktoré sa bude dobre predávať, hoci sploští ešte aj svoju vlastnú filozofiu (porovnaj s Bytie a ničota).

Jakási obhajoba existencionalismu a zároveň populistické přiblížení některých jeho myšlenek. Je to od Satreho sice děsně hezké, ale jeho motivy mi unikají, a i proto jsem si k němu (narozdíl od Camuse, který mi přijde mnohem pronikavější) nikdy nenašel cestu. Kniha je nicméně úžasně srozumitelná a jednoduchá, což ve filozofii není dvakrát běžné, a tak je to velmi příjemný relax.

16.02.2012

Tímto vydáním přednášky Existencialismus je humanismus se filozofie, která má stále co říci, stává člověku mnohem dostupnější a přístupnější, než jiné filozofické knihy. Je to tím, že se zde nesetkáte s desítkami pojmů, kvůli kterým byste museli četbu prokládat přestávkami, kvůli nahlížení do slovníků cizích slov.

Tato útlá knížečka je také obohacena o přepis diskuze, která se po přednášce strhla a také o doslov českého filozofa Petra Horáka.