Faktomluva
Hans Rosling , Ola Rosling , Anna Rosling Rönlund
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/381703/bmid_faktomluva-2G7-381703.png
4
896
896
Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají. Máte pocit, že se stav světa zhoršuje anebo se dokonce řítíme do záhuby? Pak patříte k většině, která se mýlí. Budete-li se zajímat o fakta, zjistíte, že je to trochu jinak. Vlastně ne trochu. Je to naopak.
Literatura světová Literatura naučná Osobní rozvoj a styl
Vydáno: 2018 , Jan MelvilOriginální název:
Factfulness, 2018
více info...
Přidat komentář
Já s autorem souhlasím v jeho hlavní premise, že svět je lepší, než vypadá. Možná je to tím, že jsem jeho testem prošel lépe než šimpanzi. Jenže způsob, kterým to autor podává, je na mnoha místech... manipulativní? Nebo je snad korektní demonstrovat posun k lepšímu srovnáním počtu zabitých ve válkách v letech 2016 a 1942? Že by to nevypadalo tak přesvědčivě, kdyby si vybral třeba rok 1932? Nebo ukazovat pokrok ve vědě srovnáním milionů publikovaných vědeckých článků v roce 2015 s desítkami v roce 1650? To jako vážně? Bez přihlédnutí ke snadnosti publikování a s ignorováním replikační krize, která z těch milionů dělá tři čtvrtiny nevěrohodnými? Nebo srovnávat data, kde není jasná metodika, jak se sbírala, případně se dokonce ví, že se měnila? Je svět lepší, když se o tisíce procent zvedla rozloha chráněných území (bez přihlédnutí k tomu, že se vychází z nízké počáteční hodnoty)? To samé s počtem chráněných živočichů. A tak by se dalo pokračovat téměř každou kapitolou. Kde je to tolik vzývané kritické myšlení? Takhle mi přijde, že autoři svému záměru dělají medvědí službu a přesně demonstrují, že když šikovně vyberete statistická data, můžete dokázat v podstatě cokoliv si usmyslíte.
Ta kniha není úplně špatná. Pokud k ní přistupujete s obezřetností, provokuje spoustu otázek a nutí o nich přemýšlet. Pokud ale fakta, která se v ní uvádějí bude člověk brát jako "zjevenou pravdu", je to špatně. Největší plus pak spatřuji v postupech, které autoři uvádějí, aby se člověk uměl mít na pozoru před svými dramatickými instinkty.
Určitě jde o čtivější knihu než Kahnemanovo Myšlení: rychlé a pomalé nebo Gladwellovo Proč si nerozumíme. Ale informačně je daleko za nimi.
Zejména v závěru jsem si často říkal, že bych byl zvědav, jak by se býval autor postavil ke covidové hysterii. Jako Švéd by stál mimo ten hlavní humbuk, na druhou stranu jako obhájce WHO... ? Škoda, to mohlo být mnohem zajímavější téma.
Velké plus komentářům martin9666, Chleba a PeterM.
Povinná četba.
Ne, opravdu! Schopnost kriticky hodnotit informace a obraz na svět, který si z nich utváříme považuji v dnešním světě za nepostradatelnou. Autorův pohled na svět je velice inspirativní a čpí životními zkušenostmi. Všech 10 představených instinktů dává smysl. Jednotlivé myšlenky jsou předávány srozumitelně a čtivě.
Když jsem pak zjistil za jakých okolností kniha vznikla, zamrazilo mě.
ČTĚTE, ŠIŘTE, PŘEMÝŠLEJTE.
Kniha poukazuje na změny v naší společnosti a jakým stylem se budeme dále vyvíjet.
Na začátku nás autor otestuje "jednoduchými" otázkami, aby nám následně vysvětlil, že jsme se pletli více, než opice. Dále kniha vysvětluje jednotlivé otázky a dává nám nám tipy jakým stylem se orientovat v různých tématech nebo jak reagovat, když člověk něco neví.
Hlavní myšlenka (vše není stále tak špatné, jak vás to učili ve škole a jak to prezentují média) je správná, ale autor ji dovádí až do nebezpečného optimismu. Příliš často sám porušuje zásady, o kterých v knize píše. Sice uvádí ohromné množství statistických ("pravdivých") čísel, ale bez úvodu nebo širšího kontextu a vysvětlení těch čísel se dopouští stejné ignorance, kterou v knize popisuje. Kritizuje využití průměru kvůli jeho nedostatečné výpovědní hodnotě při interpretaci statistických dat, ale sám další charakteristiky rozdělení (medián, statistická odchylka, kvantily) neuvádí. Kritizuje přílišnou dramatizaci událostí médii, ale sám před každou pointou uvádí srdceryvný příběh z vlastního života. Zároveň stálé připomínání, jak jsou šimpanzi lepší při odpovídání na autorovi otázky, už mi koncem knihy lezlo krkem.
To, že se kniha tak dobře prodává (a i zde je skvěle hodnocena), jen dokládá, že laická veřejnost tyto nedostatky a celkové pokrytectví autora ani nevnímá. Všechny tyto chyby celou ideu knihy shazují.
Nejlépe tedy přečtěte pouze první a poslední kapitolu, kde jsou důležité body shrnuty, a nezdržujte se zbytečně nafouknutým, nabubřelým a pokryteckým textem v ostatních kapitolách.
Pôvodne som nevenoval knihe až takú veľkú pozornosť, pretože som ju považoval za príliš jednoduchú, nezaujímavú, opakujúcu sa, a predovšetkým zavádzajúcu. Reakcie ľudí ma však presvedčili o tom, že kniha je aj nebezpečná. Myslím, že nikto nespochybňuje, že žijeme v bezpečnejšej, vzdelanejšej a z hľadiska medicíny najlepšej dobe než kedykoľvek predtým. Všetky ostatné tvrdenia sú však minimálne diskutabilné. Máme si tlieskať za to, že sa nám podarilo zachrániť 3 druhy ohrozených zvierat, ktoré sú síce krásne, ale z hľadiska ekosystému úplne nepodstatné? Zatiaľ čo práve prebieha šieste masové vymieranie hmyzu, ktoré možno nemáme radi, ale ich úloha v ekosystéme je nenahraditeľná? Najväčší problém však spočíva práve v tých najdôležitejších kategóriách - chudoba, hlad a príjem.
Chudoba - autor hovorí, že sme na ceste úplne redukovať chudobu, len musíme pokračovať v tom, čo robíme doteraz. Toto tvrdenie je však veľmi zavádzajúce. V prvom rade hovoríme o extrémnej chudobe a nie chudobe. Hranicu extrémnej chudoby stanovuje svetová banka v súčasnosti na 1.9 dolára na deň. Táto hranica je však nastavená tak nízko, že nezabezpečuje ani potrebný denný príjem kalórií dospelého človeka. Odborníci sa preto zhodujú, že hranica musí byť posunutá aspoň na 5 dolárov na deň, aby mohli zabezpečiť základné potreby človeka. Pokiaľ berieme do úvahy túto realistickejšiu hranicu chudoby, tak zistíme, že ňou stále trpí 4.8 miliardy ľudí a tento počet sa neznižuje, ale stále narastá. Za prezentovaným úspechom výrazného zníženia extrémnej chudoby však nestojí ani tak reálne zlepšenie situácie v rozvojových krajinách, ako skôr viacnásobná úprava metodiky výpočtu tejto chudoby. Svetová banka po pár rokoch od zavedenia Mileniálnych rozvojových cieľov zistila, že absolútna chudoba neklesá, ale práve naopak - stúpa, a preto prijala viacero štatistických opatrení, ktoré ich priblížili k stanovenému cieľu.
Hlad - podobne ako pri chudobe, aj tu za prezentovaným poklesom stojí zmenená metodológia výpočtu, ktorú museli aplikovať po zisteniach, že od prijatia Mileniálnych rozvojových cieľov hlad naďalej rástol. Najväčší problém ale leží v samotnej definícií hladu podľa UN. Podľa ich definície stačí človeku prijať 1600-1800 kalórií bez ohľadu na ich zdroj. Takýto kalorický príjem stačí možno ľudom so sedavým spôsobom života, ale určite nie ťažko pracujúcim ľuďom v rozvojových krajinách. Najzarážajúcejšie na celej definícií je však fakt, že človek sa považuje za hladujúceho len v prípade, ak ma nedostatočný kalorický príjem počas celého roka. Môže teda hladovať 11 mesiacov v roku, no do štatistiky nebude zaradený. Food aid a podobné charity teda len udržujú ľudí pri živote a zlepšujú štatistiky. Pritom produkuje dosť na to, aby mali všetci ľudia na svete kalorický príjem 3000kcal denne.
Príjem - autor viackrát poukazuje na skutočnosť, že používať priemer nie je správne, pretože má tendenciu skresľovať, no pritom robí to isté. Porovnávať priemerný príjem medzi krajinami má nulovú výpovednú hodnotu, pretože ňou zakrýva zvyšujúcu sa nerovnosť. Medián príjmov už dlhodobo stagnuje a rozdiely v príjmoch medzi chudobnými a bohatými neustále narastajú a najzreteľnejšie sú v rámci jednej krajiny. V USA sa pre 50% najchudobnejších plat nezmenil za posledných 40 rokov. Na druhej strane, pre 10% najbohatších narástol dvojnásobne.
Rosling navyše predpokladá, že nás časom dobehnú všetky krajiny a rozdiely sa zmažú, avšak toto je utópia, pretože na také niečo nemá naša planéta zdroje.
Bez ohľadu na pravdivosť uvádzaných faktov z komplexnejšieho hľadiska trpí kniha aj inými nedostatkami. Celá je napísaná až príliš laicky a zjednodušene, Rosling sa často opakuje alebo si sám protirečí. Či už spomínaným priemerom, kritizuje používanie wikipedie ako dôveryhodného zdroja, pričom on sám cituje wikipediu vyše 10krát alebo kritizuje dramatizáciu udalostí médiami, pričom on sám ku každej kapitole pripája osobnú príhodu na zdramatizovanie a vytvorenie osobnejšieho, pútavejšieho príbehu. Kniha si vďaka svojej jednoduchosti našla čitateľov aj medzi ľuďmi, ktorí obyčajne nevenujú pozornosť žánru nonficiton, a aj vďaka tomu sa stala perfektným PR súčasného ekonomického systému a zachovania statusu quo. Veľa ľudí poukazuje na to, že kniha prezentuje objektívnosť a silu kritického myslenia, avšak na jeho dosiahnutie sa potrebujeme pozerať na problém širším záberom než len jedným štatistickým údajom.
Aby som nebol len kritický, tak jeho egoisticko-povýšenecký štýl písania mi celkom vyhovoval.
Kniha se čte úplně skvěle, je plná zajímavých faktů a názorných grafů a ilustrací. Doporučuji ji ke čtení všem. Nejvíce ale asi věčným pesimistům, kteří si koušou nehty při každém sledování televizních zpráv nebo věnují svůj čas přeposílání nesmrtelných mailových hoaxů a poplašných zpráv….a že jich stále je!
Rozhodně mně kniha něco dala. Minimálně jinak pohlížím na informace, které se ke mně dostanou. Je to výborné téma, bohužel, kniha má svá velká ALE. Ze subjektivního pohledu mi především vadila nabubřelost autora, arogance, obrovské sebe vychvalování a posmívání se či zesměšňování těch, na kterých dělal ty své testy. Upřímně, když jsem byl zhruba ve 3/4 knihy, říkal jsem si, že kdyby zrovna v tu dobu byl pan Rosling vedle mě a já ještě jednou přečetl slovo "šimpanz", tak mu tu knihu narvu do krku... akorát druhou stranou. To jsou ale velmi subjektivní pocity z knihy. Tohle dílo selhává na mnohem kritičtějších místech. Úspěch téhle knihy je, že nám předkládá mnohdy super pozitivní statistiky a lidi je bezmyšlenkovitě přejímají a výsledkem je, že kniha má obrovský úspěch a padají tu šílené názory, že by snad měla být jako povinná četba. Problémem je, že kniha řekne "ověřujte si informace", ale nikdo si neověří samotné informace z knihy. Faktomluva je černá magie se statistikami Hanse Roslinga a všichni mu to sežrali i s navijákem.
Rosling si vybral přesně to, co se mu hodí a mnohé z toho je ještě celkem zajímavě pokrouceno. Ono stačí si vzít data o tom, jak se "zlepšují" věci v jeho rodné zemi, kterou tam mnohokrát zmiňuje a dává jí za příklad, jak se během 50 let neuvěřitelně posunula. To je samozřejmě pravda, ale už v průběhu psaní této knihy se podmínky ve Švédsku výrazně zhoršovaly. Momentálně jeho vychvalovaná rodná země má index výše kriminality na úrovni Iráku a a těsně pod je například Ukrajina a USA.
Pozitivní zprávy člověk velmi snadno přijme a jednodušeji jim uvěří. Kniha je velmi pozitivně laděná, proto má takový úspěch.
Za mě povinná četba, která by se měla zavést na středních školách namísto jiných děl. Nevím, kdy naposledy jsem si z knihy tolik odnesl. Velice čtivě sepsaná kniha o různých tématech a o tom, že ne všechno co vypadá negativně, opravdu negativní je. Tohle dílko doporučuju všem čtenářům, kteří se chtějí vzdělat poměrně nenáročnou formou a získat optimističtější pohled na svět.
Ačkoliv už je to delší dobu, co jsem tuto knihu plnou chybně vyložených a perfektně podložených statistik a mnoha silných líbivých emotivních a nepodložených slov četl, pořád jsem přemýšlel o tom, proč někteří trvají na tom, že kritici jsou zaslepení pesimismem, ačkoliv argumentace proti knize většinou obsahovala spíše faktické připomínky než pesimismus. Jistě proto, že jim to našeptává sama tato kniha. Ale možná je za tím víc. Našel jsem článek, který to možná vysvětluje vtipněji. A tak si můžu do hodně lidí trochu rýpnout. Čtěte jej s optimismem.
Odkaz na článek byl bohužel smazán. Jednalo se o článek s názvem Hloupým lidem se žije lépe, zjistili psychologové (epochaplus)
Vždy som tvrdil, že štatistika slúži len na manipuláciu, aby sa dosiahol vytúžený výsledok. Už len samotná pochovala od Gatesa nabáda k ostražitosti. Pre tých, ktorí si v dnešnej dobe nedokážu uvedomiť, že každá minca má dve strany, alebo, že skutočnosť môže byť úplne iná (a ich počty rastú geometrickým radom), stačia štatistiky a ich výklad. Výplach mozgov pokračuje, treba nasadiť ružovučké okuliare, aby sme náhodou nezbadali, ako táto civilizácia smeruje k svojmu koncu
Kniha nabízí navýsost inspirativní čtení, které může změnit váš pohled na svět. Nepatřím k lidem, kteří jsou náchylní automaticky přijímat informace aniž by si tyto ověřili i z jiných zdrojů. I když jsem si kritické myšlení do značné míry již osvojil, překvapilo mě, nakolik jsem se v odpovědích na testové otázky v knížce mýlil (stejně jako naprostá většina dotazovaných).
Ony "dramatické instinkty" jsou zřejmě hluboce zakořeněny v každém z nás.
Oceňuji, že autor se při své argumentaci striktně držel faktů, t.j. dat veřejně přístupných ve světových statistikách. Jeho analýzy jsou přesvědčivé, logické a srozumitelné.
Rozhodně doporučuji všem škarohlídům!
Lidé si mnohdy neuvědomují, jak zkreslený jejich pohled na svět vlastně je, ať už je to strachem, dezinformacemi nebo prostě jenom negativitou. Je to opravdu tak špatné, jak to vypadá? Není, ale více vám poví samotná kniha. Když bych to měl vztáhnout k sobě, nebylo tu víceméně moc věcí, které bych nějakým způsobem nevěděl, protože kritické myšlení běžně praktikuji (ale i tak jej čas od času zapojit nedokážu, strach dokáže divy). Ve výsledku jsem si alespoň shrnul základní instinkty, které člověka "odvádí pryč" a po přečtení samozřejmě souhlasím s tím, že by si knihu měl přečíst každý. A odpovědět správně 8 z 13 otázek ve 23 letech taky není špatné, ne?
Vynikajúco zhrnuté do akej miery sa pri vnímaní sveta riadime inštinktmi a emóciami. Na Slovensku v súčasnosti mnohí protestujú na námestiach proti vakcinácií - lebo prevládajú prevažne inštinkty (strach, generalizácia, naliehavosť,) a tiež nedostatok základných informácií a dostatok dezinformácií namiesto faktov - tým narážam na to aká je táto kniha dôležitá a to z absolutne pre mňa kľúčového hľadiska - môže byť inšpiratívna pre široké masy k tomu ako pristupovať k informáciám.
Menej sa mi páči už to, ako je tu v zásade zľahčená otázka klímy a vyvrátený mýtus o klimatických utečencoch - to už o pár rokov zrejme nebude mýtus aj keby sa sa odrazu napr. všetok benzín z áut vytratil a dokázal by fičať na kvapke vody. Tu mám celkovo menší problém s knihou - aj keď je autor optimista (ako on tvrdí posibilista) - je nutné pri niektorých otázkach viac ukázať aj ten sivejší stred a viac ho rozobrať aj z druhotnej strany - nielenže existuje, ale aj jeho riziká - a pri klíme to platí najviac, pretože aj ten najlepší scenár, ktorý môžme dosiahnúť o sto rokov je stále dosť zlý. Na druhej strane chápem posolstvo knihy a autora, ktoré je dôležité - na tieto otázky z komplexnejšieho hľadiska je tu iná literatúra po ktorej treba siahať.
Autorove skúsenosti ako lekára a priznanie si vlastných chýb na mňa urobili dojem, s extrémnou chudobou to pekne vystihol. Chceme síce udržateľnosť, ale kričíme po nej najmä my z úrovne 4. Myslíme, si že materiálny pokrok je cesta do záhuby - čo je pravda, ale nie sme to len my, čo si zaslúžime žiť lepšie - mal by mať každý v živote šancu - a dostať sa sem a zároveň sa nezahubiť ako ľudstvo je najväčšia výzva. Je nás veľa a bude nás viac.
Na margo mňa, človeka ktorý môže čítať túto knihu, na našej materiálnej úrovni môžme trpieť aj inou škálou problémov, - že máme viac duševných porúch? Áno, máme. Máme ale možnosť požiadať o pomoc v minimálne ako tak rozvinutom zdravotníctve (som Slovák, naše zdravotníctvo je síce zlé v porovnaní napr. so Švédskom, ale keď si zlomím nohu, namiesto hnilého obväzu a konára zo stromu mi dajú sádru a pár rád, lebo lekár má patričné vzdelanie na univerzite,), kde okrem fyzickej zdravotnej starostlivosti vieme dostať aj psychologickú. A to nehovoriac o priateľoch a komunitách, ktoré majú podmienky na ideálnejšie fungovanie. A tak ďalej. Takže áno, autor veľmi správne vystihol to, že my si od úst trhať nebudeme a nechceme, ale v podstate to chceme od tých, čo chcú iba prežiť další deň a mať aspoň zdroje na to hrozné jedlo, ktoré musia jesť každý deň. Ich sa na psychické poruchy asi nepýtame.. môžu ich mať aj ich majú, ale z úplne iných dôvodov resp. zo všetkých dôvodov dohromady.
Celkovo je táto kniha dôležitým doplnkom v mojej knižnici a myslím si, že by sa mala dostať k čo najviac ľuďom, lebo podporuje kritické myslenie.
Kniha ma zaujala hneď od začiatku. Štýl, akým je napísaná, je skvelý. Aj keď je to náučná literatúra, tak ma ani chvíľu nenudila. Hneď na začiatku nás čaká test – 13 otázok, z nich v priemere správne ľudia odpovedajú iba na dve otázky (som na tom tiež tak :D). A okolo správnych odpovedí sa v podstate točí celá kniha. Autor nám vysvetľuje, prečo niektoré globálne udalosti, problémy, vnímame skreslene a ako sa tomu vyhnúť. Ako vidieť celý obraz, nie iba úryvok, ktorý nám ponúkajú napríklad média. Vo väčšine prípadov veci vnímame viac negatívne, ako skutočne sú. V podstate na tom nie je nič zložité, akurát stačí lepšie otvoriť oči, viac premýšľať (a na to je táto kniha skvelá, ukazuje ako na to). V knihe tiež nájdeme mnoho grafov, príkladov, príbehov zo života, vďaka čomu sa kniha číta vážne skvelo. Hlavne príbehy zo života autora ma veľmi bavili. Ale nájde sa aj pár vecí, ktoré sa mi nepáčili. Občas som mala pocit, že autor niektoré problémy zľahčuje, prípadne niektoré vážnejšie globálne problémy (radšej) nespomína. Tiež mi vadilo neustále spomínanie šimpanzov, ktorí by na dané otázky vedeli zodpovedať lepšie (náhodne) – je zaujímavé to tam raz spomenúť, ale neustále opakovanie mi už vadilo. Kniha určite stojí za prečítanie, rozširuje obzory (aspoň mne) a raz sa k nej určite vrátim, aspoň k niektorým kapitolám.
Nedoposlechnuto: Odpověděl jsem správně 9 otázek ze13, poslechl si statistiku správných odpovědí, pousmál se nad tím, že ani jeden člověk z dotazovaných 12 000 neodpověděl správně na všech 13 otázek a skončil u šimpanzů s banány. Nesympatický, nevtipný, nezajímavý úvod plus protivný hlas Borka Kapitančika mě zcela odradili od dalšího poslechu.
Skvělá kniha, která mi pomohla lépe chápat svět a lépe zacházet s informacemi, které se ke mně dostávají. Kéž by se stala povinnou literaturou na školách a přečetl si ji každý.
Tohle by snad měla být i povinná četba.
Bombastická kniha!
Obzvlášť teď v době pandemie mi to pomohlo dívat se na situaci v širších souvislostech a méně podléhat té často nesmyslné "mediální masáži".
Všichni podléháme sebeklamu a zkreslení reality a tak je fajn naučit se pár fíglů, jak sám sebe přelstít :)
V téhle knize statistika rozhodně není nudná věc.
Útěšná a přesvědčivá kniha, že se svět zlepšuje a že se všichni máme čím dál lépe. Přesto mám obavu, že v souhrnných datech zanikají lokální a individuální tragédie - řada lidí se zcela určitě tohoto krásného světa (už) nedožila. Např. rakovina, zdá se mi, je novodobou metlou lidstva (ale možná je to můj bias a nemám potřebná data.)
Ve chvíli, kdy autor začne argumentovat o tom, že se "svět zlepšuje", brutálně selektivním výběrem argumentů typu, že vzniká o mnoho řádů více filmů, než před sto lety, nebo že se snížily emise oxidů síry, jsem to navždy odložil. Pokud to myslel autor tak, že kniha o problematice manipulace s fakty má toto téma demonstrovat sama na sobě, je to samozřejmě vtipný koncept, ale drtivá většina čtenářstva to takto vnímat nebude. Navíc z knihy čiší potřeba za každou cenu dokázat, že se "svět zlepšuje" (což se tam neustále explicitně opakuje). Pomineme-li vůbec nesmylnost takto brutální zkratky, otázka je proč a kdo potřebuje o tomto lidi za každou cenu přesvědčit - místo aby podpořil kritické myšlení tak, aby si každý mohl obrázek udělat sám.
Štítky knihy
naděje budoucnost chudoba, bída rozvoj osobnosti, osobní rozvoj dezinformace kritické myšlení fakta fakta a mýty
Tato kniha opravdu potrénovala mé kritické myšlení. U každé druhé věty jsem se totiž musela pozastavit a přemýšlet o tom, proč jsem zrovna přečetla naprostou blbost. V hladu už žije JENOM miliarda lidí, ale počet kytar na obyvatele se zvyšuje, svět je dobrý! Od knihy jsem očekávala soubor pozitivních dat, místo toho jsem se dočkala arogantních žvástů o životě autora (když vypukla ebola, letěl do Afriky! co tam napravil? to už neřekl), o tom že medici a držitelé nobelových cen jsou úplně mimo bo nečetli PREDIKCI OSN o vývoji populace a že šimpanz by odpověděl lépe. pointou celé knihy je, že statistika je zavádějící, poté autor ve svých statistikách používá naprosto zavádějící data a pojmy jako korelace a kauzalita mu zřejmě jsou cizí. kniha je postavená na dělení populace do 4 levelů podle denního příjmu s tím, že v roce 1800 byla v nejnižším levelu naprostá většina populace a dnes je to jen 9% (ale zároveň jedna miliarda, tedy cca 1/7,6, což mám pocit že je víc než 9%). absolutně irelevantní srovnání, celou stupnici si autor nastavil tak, aby se mu statistika hodila. silně nesouhlasím s tvrzením, že všechny země se pomalu dostávají na nejvyšší úroveň 4. tyto země totiž profitují z vykořisťování zemí s nižšími příjmy, a už v tomto poměru to naše planeta nezvládá. také neuvažuje, jestli farmář na úrovni 1 náhodou nemá šťastnější život než pracovník ve fabrice HMka, který v otřesných podmínkách pracuje 12 hodin denně, ale podle denního příjmu už zapadá do vyšší úrovně 2. óda na kapitalismus a kolonialismus. fuj, mrzí mě ty 400 co jsem za to zaplatila.