Franny a Zooey
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234529/bmid_franny-a-zooey-234529.jpg
4
328
328
Franny a Zooey je novelou pozostávajúcou z dvoch častí venovaných hlavným postavám príbehu, súrodencom Franny a Zooey. V prvej časti diela sa ocitáme na romantickom stretnutí očarujúcej a živelnej Franny a jej sebavedomého, intelektuálne sebestačného priateľa Lanea. Na prvý pohľad spolu tvoria dokonalý pár. Avšak ich neschopnosť vzájomnej komunikácie a pretvárka sveta, v ktorom žijú, vyúsťuje ku emočnému kolapsu a existenciálnej kríze Franny. V druhej časti diela sa Zooey, génius, mizantrop a samotár v jednom, (a úspešný mladý herec) snaží sestre vo všetkej svojej spoločenskej nemotornosti poskytnúť útechu a bratskú radu. Obaja súrodenci patria do fiktívnej rodiny Glassovcov, sofistikovanej a duchaplnej americkej rodiny, ktorá vystupuje vo väčšine Salinegrovej krátkej prózy.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2014 , Artforum (SK)Originální název:
Franny and Zooey, 1961
více info...
Přidat komentář
Přesně, jako uváděl jeden z hodnotících. Po devíti povídkách jsem neměla příliš velkou motivaci v pokračování četby od tohoto spisovatele ale dokument "rebel v žitě" mě spolehlivě přesvědčil. Kniha je neuvěřitelně čtivá, vtipná a optimistická. Dovoluji si tvrdit, že tento styl psaní, který je tolik definován právě v tomto díle, je typický pouze pro Salingera. Ale jen díky knize "Franny and Zooey" jsem schopna říci, že bych Salingerův autorský podpis poznala kdykoli, kdyby mi někdo dal byť jen dopis psaný jeho rukou. Myslím, že na rozdíl od "Kdo chytá v žitě" je zde Salinger sebevědomý a nepřizpůsobuje se očekávání - ale již píše pro sebe. Dějově to není tak zajímavé jako jeho (výše zmiňované) životní dílo, rozhodně to ale dobrá a čtivá kniha je.
Salinger označil Franny a Zooey ako novelu vypovedajúcu o túžbe po nájdení zmyslu života. Niekomu to bude pripadať nudné, príliš hlbokomyseľné, pokiaľ vás nebaví dumanie o živote, identite a vlastne o všetkom. Kniha je založená na zamyslení sa o tom, čo človek robí a prečo, než na príbehu samotnom. Mne osobne Salingerov spôsob písania veľmi sedí, no verím, že nie každému.
Dvadsaťročná študentka anglistiky Franny si z izby mŕtveho brata vypožičia knihu Pútnikova cesta rozprávajúcu o ruskom dedinčanovi, ktorý sa naučil zvláštnu metódu neustáleho modlenia. Potom upadá do depresie, prekoná nervové zrútenie a jej blízki sa jej snažia pomôcť. Obsahom knihy sú v podstate tri veľké rozhovory – medzi Franny a jej chlapcom Lanom, medzi jej bratom Zooeym a matkou Bessie a medzi súrodencami Franny a Zooeym.
Zdá mi akoby obe novely duchovne nadväzovali na putovanie v Kto chytá v žite. Akoby sa otázka ich osobného putovania preniesla na niečo staršie ja, najprv v osobe Holdena, potom Franny a nakoniec staršieho Zooeyho. Akoby každá z postáv ukazovala novú stránku toho istého problému – ako sa človek snaží nájsť, keď veci, ktoré poznal a vzťahy, ktoré chápal, prestanú dávať zmysel.
Absolútne bravúrne dielo. Hodnotím na 5/5.
„Bože, ty máš vtipy jak slepička Pipi, synu,“ odpověděla paní Glassová.“
„Správně! Tak se na to musí! Buď bude jíst slepičí polívku nebo nic. Tomu říkám dupnout si nožičkou. Jestli se rozhodla, že se nervově zhroutí, musíme pro ni udělat aspoň to, že se postaráme, aby k tomu neměla moc klidu.“
Amerika. Rok 1955. Hledání sebe sama, pátrání po smyslu života, kritika vzdělávání a společnosti a především silná rodinná pouta. To je kniha Franny a Zooey. Ústřední postavy jsou nejmladší z Glassovic sourozenců, jsou nadprůměrně inteligentní a citliví. Nádhera. Krásně ukecané. Užívala jsem si každou větu. Příběh je v podstatě vystavěn na 3 dialozích. Za mě top rozhovor je koupelnová rozmluva mezi Zooeym a jeho matkou. Z jejich špičkování je silně cítit láskyplný vztah, který k sobě mají. Bavilo mě, že děti oslovují rodiče křestními jmény a všichni to berou naprosto samozřejmě. I když v příběhu vystupují pouze 2 děti ze 7, tak čtenář pozná do určité míry všechny z nich. Jestli jste si rodinu oblíbili a chcete se o nich dozvědět víc, tak máte možnost. Salinger se jim totiž věnovat v nejednom své dílku. Já už si užívám další vyprávění:-) Mimochodem manželé Pellarovi odvedli při překladu skvělou práci. Četla jsem kdysi v originále The Catcher in the Rye a ano tohle je Salinger. DOPORUČUJU.
„Já [paní Glassová] nevím, k čemu to je, tolik znát, mít takovou hlavu a všechno, když člověk není šťastnej.“
Příběhem prostupuje všudypřítomný cigaretový dým. Věděli už v té době, že kouření s sebou nese zdravotní rizika? Nedalo mi to. Tady je odkaz https://www.retrowow.co.uk/social_history/50s/cigarette_smoking_1950s_usa.php
Knihu jsem získala z darů v knihovně. Hned po pár stránkách jsem věděla, že čtu správnou knihu. V knize je totiž zmíněna postava Pegeen ze hry Hrdina západu od J. M. Synge. Bezprostředně před knihou Franny a Zooey jsem četla knihu Pokoření a jedna z postav se jmenovala Pegeen. Můžete si tipnout, po kom ji asi pojmenovali:-) Miluju, když se mi věci takhle propojují.
PS. Díky knize jsem objevila básnířku Emily Dickinson (1830-1886). Nedá mi to a o jednu její báseň se podělím:-)
Over the fence—
Strawberries—grow—
Over the fence—
I could climb—if I tried, I know—
Berries are nice!
But—if I stained my Apron—
God would certainly scold!
Oh, dear,—I guess if He were a Boy—
He'd—climb—if He could! (báseň 251, sama jim většinou názvy nedávala)
Na knihu FRANNY A ZOOEY jsem byl zvědavý. Upřímně řečeno jsem o této knize dlouhé roky nevěděl, ale po druhém přečtení románu, KDO CHYTÁ V ŽITĚ a po shlédnutí životopisného filmu REBEL V ŽITĚ, který pojednává o životě a díle J. D. Salingera, a který doporučuji ke shlédnutí, jsem se rozhodl, že tuto knihu také vyzkouším. Jak jsem předpokládal, styl vyprávění je podobný jako v knize, Kdo chytá v žitě, navíc s tím rozdílem, že v tomto románu je více popisů o náboženství a otázky s tím spojené (jak se modlit, Ježíš Kristus, ego aj.), což mi však nevadilo. V knize se vyskytují filosofické myšlenky. Je to kniha o rodinných vztazích, o hledání smyslu života. V románu se vyskytuje sarkasmus a dobový slang. Knihu hodnotím na 70 %.
Román má 2 části - Franny a Zooey. Román se skládá z rozhovoru mezi FRANNY a jejím přítelem LANEM, rozhovoru mezi ZOOEYM a jeho mamkou BESSIE ("koupelnová scéna") a rozhovoru mezi sourozenci FRANNY a ZOOEYEM.
Franny a Zoey a ostatní jejich sourozenci jsou nadané a chytré děti, které však mají problémy v komunikaci s ostatními lidmi, vymykají se svým vrstevníkům, takže často jsou ostatními nepochopeni, což je daň za jejich nadměrnou inteligenci a vidění světa jinýma očima. V románu nalezneme kritiku některých členů profesorského sboru včetně jejich vrstevníků z pohledu Franny, objevuje se téma sebevraždy..
Zooey se mi líbil v tom, že měl rád svoji sestru Franny a chtěl ji pomoci. Oslovoval ji například kamarádko nebo žblabuňko. Pociťoval jsem stejné pouto mezi bratrem a sestrou jako v knize Kdo chytá v žitě, jenže v tomto románu se jejich role obrátily.
Příliš se mi nelíbilo chování ZOOYEHO k jeho mamce, připadalo mi to, že se k ní chová neuctivě, jako by mluvil s nějakou kamarádkou, a kromě toho ji neoslovoval mami, jen jejím křestním jménem. Zarážející bylo, že Franny, Zooye a Bessie kouřili ve velkém množství cigarety, ale všimnul jsem si, že v autorových knihách mladí hrdinové kouří hodně cigaret, což je znepokojivé, ale z druhé strany realita mladých lidí.
V románu se dozvíme také informace o všech sourozencích Zooeyho zejména v poznámce pod čarou, která je jediná v celém románu. Myslím si, že autor mohl poznámku pod čarou vynechat a text mohl klasicky začlenit do příběhu, ale to je jen poznámka na okraj. Dozvíme se také něco málo o jeho rodičích včetně jejich kocoura Bloomberga. :)
V románu se nacházejí různé dopisy včetně dopisu od Zoeyho bratra Buddyho a také v knize nalezneme citáty od různých spisovatelů.
Kniha Franny a Zooey určitě pro mě nebyla jednoduchá na čtení. Je to kniha, u které jsem se musel více soustředit a zapnout mozkové závity. Rozhodně se jedná o knihu, kterou nestačí přečíst pouze jednou, alespoň v mém případě. Po dočtení jsem se k některým částem vrátil. Nevím však, jestli se k tomuto románu ještě někdy vrátím a budu jej číst od začátku až do konce, a pokud ano, tak v daleké budoucnosti, případně vyzkouším další knihu od Salingera.
Škoda, že se v tomto vydání knihy nenachází DOSLOV. Určitě bych doslov přivítal.
Panečku, zajímavá kniha. Takovou jsem ještě nečetla. Psána salingerovským, pro mě šíleně čtivým stylem, úžasná spousta slov a samotný výborný koncept ustavičného modlení o který jsem se doposud nezajímala. A nevadí mi ani zbytečné popisy všeho, vlastně naopak. Postavy jsou taky nevídané, nepoužitelní intelektuálové z rodiny Skleněných, sněžné vločky. Vždy si přečtu Salingera ve správnou chvíli, šetřete si jeho knížky na nejhorší časy, přinutí vás nenuceně se zamyslet nad životem
Zvláštní a to požehnaně, každopádně nechápu, proč tohle dílo oproti Kdo chytá v žitě upadlo v zapomnění, páč tohle je skvělá sonda do myšlení téměř geniálních lidí.
Dějovost vem čert, hlavní je povídání! 3 dialogy, 3 místnosti, slov až až. A Glassovi jsou natolik specifičtí, že i s takovými kulisami představují unikátní literární typ. Asociální, přechytralí (ale vlastně tak nějak topící se ve svých znalostech), neempatičtí tvorové s pocitem domnělé nadřazenosti. Ale jejich vědomí tímhle značně trpí. Jsou zkrátka křehcí ("Franny A Zooey Sklenění").
Nejdříve se nám dostává ta pocta nepocta potkat Franny, která není schopna uspokojující konverzace. Pak vanová scéna. A ta, karamádi, nemá chybu. Zooeyho posměšné odpovědi a zároveň to divadélko s Bessie, povedené. A poslední část je asi nejméně čtenářsky záživná, páč se zamotáváme do samotných Zooeyho promluv do Frannyny duše. V tuhle chvíli mi fakt Zooey drásal nervy a vzhledem k první části jsem nedokázal sympatizovat z Franny, ale to konverzační podivno bylo vyjádřeno báječně. A konec perfektní.
Pozoruhodný je i koncept vypravěče Buddyho (dalšího sourozence z rodiny Glassových), zejména v druhé části, když vlastně popisuje názory Franny a Zooey na to, jak je popsal.
Jasně, tohle se dá interpretovat jako těžké přizpůsobení těchto intelektuálů. Zároveň mi v hlavě utkvělo i ty konverzační odlišnosti a vzájemná snášenlivost/empatie. A to, že naštvání nikam nevedou.
Americké prostředí mi teda všeobecně moc nesedí, ale pár takových zajímavých drobností se našlo (kupříkladu Bloomberg, mandarinka a vylíčení Frannyna snu).
A překlad je fakt precizní, překládat karamády a další prapodivný promluvy, to muselo dát práci.
„Ach bože, už si vzpomínám,“ řekla. „Byl to hrozně ohavnej sen. Plavala jsem v nějakým bazénu a celá banda lidí mě nutila, abych se potápěla až ke dnu pro plechovku kafe Medaglia d'Oro. Kdykoliv jsem se vynořila nad hladinu, tak mě donutili, abych se potopila znovu. (s. 111)
Masterpiece. Jako ostatně všechny 4 Salingerovy knihy. Je o Lásce mezi členy Glassovic famílie. Jak chceš poznat Krista, když ani nerozeznáš talíř požehnaný slepičí polívky...kloucek na mytí. Les a jeho mandarínka...kocour Bloomberg, který se chruje pod afgánem, zatočí se dokola, a pak se vynoří jeho nevábná hlava, antagonisticky zamrká, když ho Franny zvedne a dá mu pusu na hlavičku...Sled nekonečně vtipných detailních obrazů, jako báseň haiku, jste tam najednou s nimi. Co zavání egem a proč to vadí? Ta tlustá paní, které neustále řve rádio. Seymour, který se zouvá za dveřmi ne proto, že lidi, kteří se nezouvají, považuje za prasata, ale protože Bes bude muset vyndat mop a utřít to...Pořád aktuální, všechno, každá stránka super:) Můžu číst pořád, už pětadvacet let se k ní vracím, balzám! Ale pravda, neznám moc lidí, kteří ji milují stejně hluboce, jako já. Hodně přátel, kterým jsem ji dala přečíst, zůstalo spíš vlažných. Se mnou ale pořád celá ta léta silně rezonuje. Jo a taky geniální překlad od manželů Pellarových!
Po přečtení Salingerovy knihy Kdo chytá v žitě jsem se rozhodl přečíst si i další knihy autora, a nyní došlo na Franny a Zooey. Tato kniha mne naoslovila tolik, jako Kdo chytá v žitě, v což jsem nicméně ani nedoufal. Přesto mne tyto dva kratší texty velmi bavily, ať už svým typickým salingerovským stylem, anebo samotnými postavami které v nich vystupují. S rodinou Glassových jsem se poprvé setkal v povídce Den jako stvořený pro banánové rybičky, která je prvním nástinem Salingerovy galérie postav, které jsou představeny v této knize. Franny a Zooey se pohybují na pomezí novely a scénáře, duch knihy spočívá totiž v rozhovorech, které spolu postavy vedou, a které v nástinech vypovídají o nich samých, o historii rodiny Glassových a v neposlední řadě také o autorových názorech na existování v americe 50. let.
Stárnu. Před 20 lety by mě možná tato intelektuální konverzace nadchla a vypisovala bych si citace o Bohu. Teď jsem knížku dočetla s velkou námahou i přesto, že mi všechny postavy byly sympatické a celá rodina mě bavila a zajímala, ale ráda bych se o nich dozvěděla víc a ne jen rozbor momentálního citového rozpoložení jednoho mladého děvčete.
Hluboký ponor do příběhu s velmi pomalým tempem, který se odehrává v rozmezí jen několika scén. Salinger je standartně povědomý, zavádí monology, dopisy, dlouhé konverzace, které mezi postavami vznikají a v krátkém rozmezí vás nechá se na jejich osudy, problémy a život nejen napojit, ale dokonce jej i pochopit. Krátký moment ze života zdánlivě velikých, ale ve skutečnosti stejně poškozených a nepatrných lidí, jako všichni ostatní, okolo všech takových můžete denně chodit, můžete si o nich i ledacos myslet, ale stejně se tomu ani nepřiblížíte.
Netvrdím, že to nebolo zauímavé čítanie, ale skôr ako na dej bola kniha sústredená na rétoriku a slovné obraty. Celkový dojem bol pozitívny, aj keď čítanie bolo náročnejšie.
Nebylo to špatné, obzvlášť krátká povídka Franny mě bavila, ale časem už jsem se začala trochu nudit. Jsou tam dlouhé dialogy, občas zbytečné popisy a vypočítávání věcí, nacházejících se v tom a tom pokoji nebo v té a té skříňce a po celou knihu se toho vlastně moc neděje. I tak je ale poměrně čtivá, se zajímavou myšlenkou a postavami, které jsou vlastně i docela sympatické.
Pohříchu málo čtená kniha od stejně málo čteného autora (tedy pokud jde o naši zemičku, v americké domovině jde o legendu). Knihu jsem četl po autorově slavnější knize (nebo vlastně jediné knize vzhledem k omezenosti jeho publikované tvorby) Kdo chytá v žitě. Nevím jestli jde o mou vlastní reflexi, ale připadá mi jako by obě novely (vzhledem k rozsahu možná spíše povídka a novela) duchovně navazovaly na Holdenovo putování. Jako by se otázka vlastního postavení vůči světu (vztah já-ty / já-svět) objevovala znovu a znovu u staršího a staršího protagonisty. Holden je ryzí teenager, Franny je počínající dospělost a Zooey je vyzrávající dospělost. Jako by každá z postav ukazovala novou stránku toho samého problému - jak se člověk snaží najít, když věci, které znal a vztahy,které chápal, přestanou dávat smysl.
Chronologicky na sebe příběhy navazují a je rozhodně prospěšné je číst v pořadí po sobě, přesto, že se jedná ve své podstatě o uzavřené příběhy. Vzhledem k tomu, že dostáváme vhled do obou postav je možné jejich akcím a myšlenkovým pochodům trochu lépe porozumět.
Rozhodně poutavé čtení. Nejspíš vyžadující specifického čtenáře, hledajícího něco k zamyšlení, ale ne přímo existencionalistickou četbu.
Kdysi se mi velmi líbila kniha Kdo chytá v žitě (nyní po letech už mi skoro nic neřekla), proto jsem si kopil také tuto knihu. Pamatuji se, že jsem ji dočetl jen s velkou námahou a byl jsem velmi zklamaný. Bohužel.
Prostě Salinger, když ho miluješ, není co řešit. Jeho styl psaní je nezaměnitelný. Ale přeci jen si neodpustím poznámku, že Kdo chytá v živě bylo pro mě o chlup zajímavější a čtivější.
Tohle je prostě chytrá kniha, která je psaná zajímavým stylem. Nicméně přiznávám se, že občas mi především Zooey pil krev.
Někomu to opět bude připadat nudné, příliš hlubokomyslné, pokud vás nebaví dumání o životě, identitě a vlastně o všem, tak se do knihy asi ani nepouštějte.
Ani nevím, jak knihu popsat... Do Franny jsem se opravdu začetla s chutí, bohužel Zooey odváděl mou pozornost někam do časoprostoru, takže jsem se několikrát přistihla že vlastně nevím o čem čtu.
Ale možná by neškodilo si někdy vyčistit boty kvůli té tlusté paní...
Okrem Catcher in the rye, ktorá patrí medzi moje obľúbené knihy, som od Salingera ešte nečítal nič dobré. Hm...
Autorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
První povídka („Franny“) pojednává o nervovém zhroucení dívky, která hledá smysl života, druhá („Zooey“) o jeho nalezení nebo poodhalení prostřednictvím rozhovoru s bratrem. Zooey trápí Franny veškerou neomaleností a zdánlivou necitelností svých pětadvaceti let, přitom jí však jako jediný dokáže pomoci. Jednak proto, že oba sourozenci hledají naplnění v herectví, jednak poněvadž Franny i Zooey coby nejmladší děti z rodiny prošli svéráznou náboženskou výchovou od nejstarších bratří. Všech sedm Glassových ovšem vyznává – pro Salingera typickou – syntézu náboženské moudrosti, jakousi filosofii perennis prostředkovanou čínskými mudrci či Bhagavadgítou stejně jako Novým zákonem (snad jen náboženství, v němž byl vychován autor sám, chybí).
Rozhovor obou geniálních dvacátníků (kteří mluví přesně tak, jak lidé normálně mluví, čili se salingerovským naturalismem v přímé řeči, jenže o věcech kardinálního významu) rámuje podrobně prokreslená realita New Yorku 50. let, včetně úžasných detailů (kocour Broomberg!). Mimochodem kromě Platónových děl neznám žádnou prózu, která by takovým způsobem stála na dialogu; všechno mimo dialog je totiž v těchto povídkách jen jakousi scénickou poznámečkou. Je to nádhera a moc mě mrzí, že po Seymourovi, Buddym, Franny a Zooeym se nedočkáme povídek o zbylých třech sourozencích; hlavně o knězi Wakerovi bych si přečetla s potěšením, ale i Walt a Boo Boo by nepochybně měli na srdci něco, co má být vyslechnuto.
* „Celá tvoje bytost se zpěčuje milovat nebo chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření, i profesor Tupper – je pro boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře.“ [což konstatuje Zooey o Franny, a bylo by to dokonce ještě působivější, kdyby si Franny asi sto stránek předtím neobjednala kuřecí sendvič]
* „Řekl jsem mu, že tam, kde sedíme, mi na boty beztak neviděj. Ale on mi řek, abych si je přesto vyčistil. Řek, abych si je vyčistil kvůli tý tlustý paní. (...) Kdo je ta tlustá paní, to mi nikdy neřek, ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru (...). Udělal jsem si o tý tlustý paní naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu a – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jako facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.“