Gobseck

05.02.2024

Je novela Gobseck černobílá kritika buržoazie, vykořisťovatelů a jejich obětí, jak by nám chtěla namluvit marxistická literární kritika? Ani náhodou. I ten lichvář Gobseck není vylíčen mistrem pera Balzacem zcela negativně aneb slovy vypravěče Dervilla, blízkého spolupracovníka Gobsecka, se dovídáme, že nikdo není zcela špatný, když hraběti vysvětluje, co je to Gobseck za člověka:

„Milý synu, když jsem ti dal právo věřit, že mi nejsi ničím povinován, ušetřil jsem tě závazku vděčnosti; proto také jsme nejlepší přátelé na světě – Tato odpověď vám, pane, vysvětlí toho člověka lépe než všechna možná slova.“ (s. 52)
Jak si tohle vysvětlit, je to důkaz zásadovosti, tedy jakýsi náznak alespoň nějaké morální páteře? Těžko říct. Ale právě tohle je důkaz toho, že se u Balzaca setkáváme s netriviální literaturou dotýkající se nejtajemnějších zákrutů lidských srdcí. Lidé nejsou pouze materiální stroje řízené ekonomickými podmínkami, ale mají duši, která, ač je často svolná ke zlu, není nikdy totálně špatná, aby aspoň v jediném časovém zákmitu své existence neprojevila aspoň trochu lidskosti. Gobseck určitě není kladná postava, jeho charakter není chvályhodný, ale označovat ho za třídního nepřítele, kterého je třeba se zbavit? To je výsledek humanity bez Boha.

Doslov Růženy Grebenčíkové je samozřejmě poplatný době. Paní Grebenčíková, aspoň dle Wikipedie, byla v té době krátce po nějakém průseru (schválila pamflet na Nezvala z roku 1949), a byla nucena se začít věnovat ruské literatuře namísto románské. Z doslovu k vydání z roku 1951 je až směšně dávána do souvislosti Balzacova kritika vzrůstajícího kapitalismu s názory Engelse a Marxe. To, že byl Balzac legitimista obhajující monarchii a Církev, který kritizoval právě z tohoto řekněme náboženského úhlu mamon, kdy lidé v druhých nevidí člověka, ale jen prostředek, jak zbohatnout, je přecházeno jako nedostatek Balzacova politického názoru, který mu je komunistickou ideologií „prominut“ ve jménu jeho „pionýrského“ údělu přicházejícího socialismu, jehož spásnou roli ještě zcela nerozeznal. Taková interpretace mě však již nemůže překvapit, něco podobného se dělo i u Dostojevského, cokoliv spojeného s jeho vírou v jedinou spásu, a to skrze Krista, bylo interpretováno jako jakési pomatení a nazváno dostojevštinou. Dokonce i komunismus věděl, že se těchto literární velikánů nejde jen tak zbavit, tak je musel holt překrucovat. Dostojevský Balzaca obdivoval, a byl to Dostojevský, který rozeznal nastávající rozvrat jménem komunismus.

Jedna z raných Balzacových povídek – mistrný psychologický portrét pařížského lichváře, pohybující se ve vyšší společnosti. Dílo je typickým představitelem kritického realismu.

Advokát Derville, postava která se proplétá celou autorovou Lidskou komedií (cyklem jeho děl), vypráví příběh starého lichváře Gobsecka, jenž je věřitelem pařížské smetánky. Muž, žijící navenek asketicky, je geniálním obchodníkem, zbohatlým na výhodném získávání majetku zadlužených pařížských aristokratů, neschopných splácet své půjčky. Derville se s Gobseckem setkává v době svých právnických studií, je postupně zasvěcován do lichvářova „řemesla“ i jeho myšlenkového světa, a nakonec se stává jeho obchodím partnerem. Jako advokát pomáhá Derville v jedné kauze vysoudit jedné spřízněné aristokratické rodině veliké jmění a při té příležitosti je zainteresován do vymáhání dědičné renty pro potomka jednoho z Gobseckových věřitelů, jehož záletná žena zpronevěřila velikou část jeho majetku. Po určitých dramatických peripetiích se podaří zajistit onomu mladému šlechtici dědictví i sňatek s dcerou z oné spřízněné rodiny, za vydatné pomoci obou hlavních postav. Derville s Gobseckem si postupem času vybudují vzájemnou důvěru a přátelství, což umožní Dervillovi proniknout hlouběji do způsobu Gobseckova myšlení a konání. V závěrečné scéně Gobseck umírá, obklopen nashromážděným majetkem, hodnotným i zcela neupotřebitelným

Ústředním motivem povídky je psychologická studie Gobsecka, člověka veskrze pragmatického a zdánlivě bez emocí, hromadícího bohatství a z toho plynoucí moc. K tomu využívá všechny dostupné prostředky a velmi obratně se přitom vyhýbá, s Dervillovou pomocí, překročený formálních právních pravidel. Pohybuje se tedy v „mantinelech“, která mu společnost poskytuje. Jeho jednání není možné v zásadě ani odsoudit jako zcela morálně nepřijatelné, ani jej bezezbytku tolerovat, protože se přeci jen vymyká obecnému povědomí „morálnosti“ z pohledu určité části společnosti. Nastavuje tím určitým způsobem „zrcadlo“ svému okolí a těm, kteří jsou nuceni jeho služeb využívat. Je jakýmsi přesným vykonavatelem své činnosti, mající své vlastní pravidla a zásady, jednajícím téměř vždy pouze ve svůj vlastní prospěch, ovšem v určitých okamžicích je schopen pomoci někomu, koho si považuje. Zajímavým prvkem je tedy nejednoznačnost jeho jednání a ambivalence jeho osobnosti, která je neschematická a není ji možno prvoplánově odsoudit nebo velebit.