Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce
Karla Kubíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487490/bmid_hajovna-v1s-487490.jpg
4
1066
1066
Píše se rok 1985. Linda žije na hájovně, která je součástí vojenského prostoru, v němž jsou umístěni ruští vojáci. Nemá je ráda a obává se jich, ale se svým osobním životem mladé manželky a matky je spokojená. Jedné noci změní hloupá legrace nezvaných hostů její osud v tragédii a Linda se ocitne ve vězení. Musí se vyrovnat s tvrdým trestem a mnohaletým odloučením od manžela Vojtěcha a teprve čtyřměsíční dcery Aničky. Oporou jí je mimo manžela i kamarádka Hanka. Po propuštění z vězení se vrací na hájovnu, na které ji pomalu, ale definitivně nahradila Hanka. Rozhodne se bojovat o manžela i dceru, ale tento boj s nejistým výsledkem je ze všech nejtěžší.... celý text
Přidat komentář
Nečtěte si anotaci, jinak se připravíte o dost příběhu.
Život na Hájovně s Vojtěchem nebyl žádný med, ale co přišlo pak, to bylo kruté a nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mně. Hlavní hrdinka byla jistojistě silná žena, jen na konci jsem nechápala její počínání.
Příběh mě zasáhl, ale úplně jsem se nedokázala do něj vžít. O Vojtěchovi jsem nevěděla, co si myslet. Pořád to nevím. Každopádně to nebyl špatný poslech a někdy zkusím další dílo této české autorky.
Velmi silný příběh, čte se dobře, ale vyprávění klouže po povrchu, je neosobní a chybí hlubší propracovanost psychologie postav.
(SPOILER)
Budu opakovat některé starší komentáře, ale ani já nechápu, proč anotace na přebalu prozrazuje děj až po stranu 150 (z celkem 215), příběh je navíc rozpracovaný ne úplně poutavě. Sečtělejšímu čtenáři to může úrovní slohu připomínat povídku z časopisu Vlasta.
Bohužel, postava Lindy pro mě byla taková bezkrevná a já si k ní nenašla vztah. Její odpor k Rusům je podaný trochu na sílu, jako kdyby ji autorka za každou cenu chtěla postavit na správnou předlistopadovou stranu. Ostatní postavy nedostaly dost prostoru, aby se k nim dalo říct něco víc.
Celý incident se zbraní mi pak přišel přehnaný, moc nerozumím tomu, proč zrovna v tomhle případě Linda střílela, ale sveďme to na mateřské hormony. Za svoje uvěznění pak viní okupanty, no, dejme tomu, že to byla snaha se s tím vyrovnat.
Čekala bych, že ze situace mladé matky ve vězení autorka vytříská maximum a vyždímá ze čtenářek veškeré emoce. U mě to nefungovalo. Mnohem propracovanější popisy pobytu za mřížemi jsem našla třeba v Bílé Vodě nebo Lustru pro papeže.
Potenciál, který námět a prostředí má, obojí neokoukané a velmi slibné, zůstal nevyužitý. Mně umístění děje zaujalo i proto, že celý život žiju v sousedství VVP Libavá, a ačkoli jsem vrstevnicí Aničky, ruské vojáky nepamatuju. Ale vím jaké to je, když slyšíte v noci střelby a nad hlavou vám létají stíhačky.
Třetí část pro mě byla nejzajímavější, možná i proto, že o ní už naštěstí v anotaci nepsali. Sice mi přístup Lindy k situaci přišel neuvěřitelný, ale kdo ví, jak se s něčím takovým dá vyrovnat.
Bohužel závěr mi opět zhořkl prohlášením hlavní hrdinky, že za vše, co se stalo, nesou vinu sovětští vojáci a přirovnáním jejího věznění k politickým procesům. To jako vážně? Ženská se dobrovolně odstěhuje do vojenského prostoru, jednou ji zpoza plotu slovně obtěžuje voják a ona následně někoho postřelí, protože se cítí ohrožená. Pardon, ale to opravdu nebyla adekvátní reakce. A ačkoli odtržení matky od kojence považuju za mimořádně kruté, Linda si nějakou formu trestu zasloužila, protože střílela na člověka. A to není sranda.
Tahle kniha mě zklamala, myslím, že s touto autorkou se naprosto míjím. Tři hvězdy s odřenýma ušima.
Silný příběh, který mohl být více rozepsány. I tak dávám pět hvězdiček. Linda získala můj obdiv.
Přečtená před lety.
Historie nás překvapuje neustále.
Je těžké postarat se o dítě nebo se spoléhat sama na sebe. Za válek to bylo těžší. Když skončily, svět se po příchodu Sovětů změnil v peklo. Stačila nevinná poznámka a nedošli jste domů. Věznice a výslechy se staly vaší rutinou.
Linda má jen jedno. Malé dítě. O vše ostatní přišla. Bílá cedule s názvem Hranice vojenského újezdu je součástí jejího domova. Vlastně byla Nevinný výstřel z její strany jí změnil život na noční můru. Oběma, i dcerce Aničce, která svou mámu dlouho neuvidí.
Po návratu z věznice má Linda pocit, že již nic nevrátí zpět. Ale co není, může být.
(SPOILER) Kniha mě ve výsledku příliš nenadchla. Z popisu pro mě byla těžko představitelná situace v onom lese, kde žili Rusové, kam chodila Linda nakupovat...Zároveň vztah Vojty a Lindy byl pro mě špatně uvěřitelný - co na něm tolik milovala? Dále mi vadilo, že ač dokážu pochopit onen strach ze samoty v opuštěném domě uprostřed lesa, vykreslená situace předcházející osudnému momentu, kdy Linda použila zbraň, pro mě nebyla úplně tak odstrašující, abych si řekla ano, tu zbraň použila oprávněně. Onou situací bylo, že se k nim na pozemek dobýval jakýsi voják, ale k ničemu dramatickému nedošlo. Vadilo mi, že Linda vinila za to, co se stalo, pouze komunisty (ano, kdyby tady nebyli, nemuselo k takové situaci vůbec dojít), ale nikdo na ni neútočil se zbraní v ruce, nesnažil se ji znásilnit, zabít...a ona přesto vystřelila a ať byly její důvody jakékoliv, zbraň držela a použila pouze ona. Nejzajímavější byla část ve vězení, kdy byla odloučená od své dcery. Ale zase - čekala bych totální vyždímání emocí, protože to je situace, která je naprosto srdcervoucí, ale ani zde se tento pocit u mě nedostavil. Celkově kniha přečtena rychle, rozhodně měla spád, rozhodně zajímavé téma, ale dle mého ne zcela využito.
Abych pravdu řekla, byl to pro mě takový lehký příběh z nelehké doby.
Asi nejspíš autorčiným stylem psaní, někdy až moc strohým. Žádné velké emoce, snad jen odtržení mladé maminky od několika měsíčního miminka mnou trochu zacloumalo.
Komunisti, esembáci, Rusáci. Do téhle doby se už ani v knížkách moc ráda nevracím. Četlo se dobře a rychle, ale nevím, jestli si na Hájovnu za pár dní ještě vzpomenu.
Četlo se rychle, což o to, ale celou dobu to jen tak klouže po povrchu. Navíc, když si přečtete anotaci, tak už kniha samotná postrádá trochu smysl, bohužel. Doporučuji anotaci nečíst, třeba pak budete víc překvapení a spokojení:). Silný příběh to každopádně je, o tom žádná! Ale za mě (po literární stránce) nic extra. Čekala sem od toho asi příliš.
Velice silný příběh, který se dobře četl...hlavní hrdinka má můj obdiv...
Perfektní vhled do tehdejší doby socialismu, kdy lidé byli trestáni za všechno, co tehdejší režim vyhodnotil jako vzpouru proti systému. Přesně v tom roce 1985 se mi narodila druhá dcera a doma jsem měla první pětiletou. Až mráz po zádech mě při čtení běžel při pomyšlení, že i mně jako spoustě dalších se mohla podobná situace přihodit a nemuseli jste ani jako Linda vzít do ruky pušku. Paní Kubíková nás přesně vtahuje do této doby a pro ty z nás, co jsme ji zažili, je to velmi silné čtení. Její příběh přesně vystihuje tehdejší ztrátu svobody. Všichni jsme se báli i jen promluvit a kdyby ti, co se jich Linda bála a co ji ohrožovali, nebyli Rusáci, jistě by byl její čin posuzován trochu jinak. Kdo dobře sleduje současnost, má důvod k obavám i nyní - dějiny se stále opakují.
Také jsem ještě v žádné jiné knize nečetla tak podrobný popis ženského vězení a pocity vězeňkyň, jenž jdou hodně do hloubky.
Pouze v posledním díle to soužití po návratu Lindy domů se mi zdálo trochu nepravděpodobné. Nedovedu si představit, že by to nějaká žena skousla: ona v obýváku a vedle v ložnici její manžel s její nejlepší kamarádkou, které pak ještě projevuje vděk... Linda byla snad anděl, když tak dlouho mohla setrvávat v tomto zvláštním seskupení ještě spolu s nepřející tchyní. Na druhé straně se však bála, aby nepřišla o Aničku. Vyčkávání se jí vyplatilo, musela však mít v sobě velkou vnitřní sílu.
I přes trochu úsečné vyprávění se mi četlo velmi dobře, dávalo to prostor pro vlastní fantazii a vystihla se tak dobře celá obrovská tragédie.
"Když někoho poznáš, jen třetinu pravdy říci se sluší.
A pozor si dávej, ať neodhalíš celou svou duši."
"Smiř se s tím, co nemůžeš změnit!"
Po delší době se mi do rukou dostala kniha, ze které jsem nadšená a od které se nešlo odtrhnout.
Jak moc se může život změnit během jediného okamžiku. Jak důležité je se nevzdat.
Rozhodně doporučuji!
Silný příběh o jednom lidském osudu. O tom jak se hloupý vtip změní v tragédii. Na knížce mě zaujala obálka.
Silný příběh,který je inspirován skutečnou událostí. Je to smutné i těžké čtení, které má spád. Mě se kniha četla velmi dobře, s Lindou jsem soucítíla, muselo to pro ní být neskutečně těžké....až mne zamrazilo jak se ve vteřině dokáže obrátit celý život na ruby. Musím pochválit autorčiny popisy všech míst...nechci je záměrně vypisovat...příběh ve mě ale asi bude ještě nějakou dobu doznívat.
Knihu jsem přečetla za 3 dny, čtivý příběh, za mě mohl být klidně ještě do větší hloubky, ale s hlavní hrdinkou jsem její příběh prožívala o to víc, když mám doma také malou holčičku a nedokážu si představit, že bych zažila to co ona.
Přečteno za dva dny.. četlo se jedním dechem.. pár vteřin a změní se celý život.. pořád jsem doufala, že to dopadne jinak. Doporučuji
Přečteno jedním dechem, protože jsem pořád doufala, že vše dopadne dobře (alespoň v rámci možností). Stačí pár minut a život se otočí naruby. A ovlivní jak vlastní život, tak i životy ostatních.
Doporučuji.
Příběh mladé ženy, která chtěla žít obyčejný rodinný život, ale nešťastná náhoda způsobila, že se jí život zcela změnil. Knihu doporučuji k přečtení.
Čtivý příběh. Byla jsem zvědavá jak to dopadne. Bohužel ale hlavní hrdinka, i když si prošla své, mně dost štvala.
3,5/5
Kniha je krátká a smutná. Děj rychle ubíhal a jí si její poslech užila. Mohu doporučit :o)
Štítky knihy
vězení, věznice 80. léta 20. století rodinné vztahy socialismus ze života mateřství české rományAutorovy další knížky
| 2022 |  Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce |
| 2017 | Spálená křídla |
| 2007 | Rafanda |
| 2008 |  Samoživitelka |
| 2024 | Dům na konci ulice |
Dostal se mi do rukou příběh, který odvyprávěla žena s pohnutým životním osudem. Její vyprávění lehce plynulo, pěkně popsala prostředí (však taky název knihy mě na něj nalákal), a tak celkově stav světa v době, kdy se příběh jejího života odehrál (90. léta v Čechách).
Jenže …
Čtení to bylo takové trochu zvláštní, celou dobu jsem měla pocit, jako bych četla zajímavý článek na internetu, s dobrým námětem, zajímavým příběhem opřeným o fakta (skutečné postavy skutečné doby), ovšem pouze s přiměřeně zajímavým popisem prostředí a životní situace protagonistů příběhu. Snažím se říct, že mi v něm výrazně chyběly emoce. Nezúčastněný, jako by novinářský styl mi k takovému námětu moc nesedl. Vnitřní svět Lindy a jejího muže jsem v podstatě nepoznala. U Lindina vyprávění jsem po celou dobu bojovala s tím, že mi takový silný příběh dokáže vyprávět mladá žena-matka víceméně objektivním tónem v plynulém sledu událostí, vršených jednu za druhou. Pro mě se tak narušilo, nebo spíš vůbec nevzniklo, spojení s postavami, a to byla velká škoda. Vím totiž, že napsat strohým stylem emotivní příběh jde (a funguje to), vzpomněla jsem si při čtení na příběh od severského autora Roye Jacobsena, Ostrov Barroy, který velmi strohým až prostým způsobem vypráví velmi silný příběh ženy-matky, a přitom čtenáře dokázal vtáhnout do mysli hlavní hrdinky /v podstatě se celou dobu pohybujete uvnitř příběhu/, dostala jsem tak možnost, na rozdíl od příběhu Hájovny, emocionálního propojení s postavou, a to mi u Lindy chybělo. Takže se stalo, že i moje čtení probíhalo v nezúčastněném módu, ocenila jsem sice příběh, vhled do prostředí a situace v Čechách v době příběhu, ale těžko hledala nějaké porozumění pro motivaci k jednání nejen Lindy, ale i ostatních protagonistů příběhu, chybělo mi právě to porozumění vnitřním prožitkům /rozvinutí vnitřních monologů, jejich myšlenek, pocitů/, o které u takhle silného příběhu většinou jde především /jaké vnitřní konflikty prožívali a jaké emoce s nimi spojené to vyvolalo). Jedním slovem, chyběla mi autentičnost.
„Tak co? Pěkná hájovna, ne? Hajnej umřel, je už pár měsíců volná.“
„Vystoupali jsme po schodech a Vojtěch odemkl dveře. V malé verandě stála stará truhla a nad ní byla ve zdi zatlučená skoba.
„Tady měl pušku, a tady bude viset i ta moje,“ řekl.
A tak se osud začal ubírat směrem, co nikdo nechtěl. Hájovna v lese, ve vojenském prostoru těch nezvaných, těch, co tu opravdu nikdo nechtěl, by mohla začít vyprávět … věřím totiž, že do svého starého dřeva nasákla emoce těch, co tam žili, a tak možná … možná, že by příběh odvyprávěla autentičtěji, než Linda sama, jí totiž možné, že, po tom, co prožila, jí samé už žádné nezbyly …