Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454686/bmid_hana-JfO-454686.jpg
5
14175
14175
Ak existuje niečo, čo preveruje ozajstnosť ľudského života, potom je to utrpenie. A ak existuje niečo, čo život znehodnocuje, potom je to utrpenie, ktoré človek spôsobuje iným. Lenže čo keď je napriek tomu nevinný? Čo keď je to všetko len zhoda okolností a človek je iba bezmocným nástrojom osudu? Je zima roku 1954 a deväťročná Mira sa napriek zákazu rodičov vyberie k rieke voziť sa na ľadových kryhách. Spadne do vody, čím sa jej neposlušnosť prezradí, a je za to potrestaná tým, že na rodinnej oslave nedostane zákusok. Nevinná príhoda z detstva však pre Miru znamená zásadný životný zvrat. Nasleduje tragédia, ktorá ju na dlhé roky pripúta k mĺkvej a depresívnej tete Hane a odhalí pohnutú rodinnú históriu, čo popláva ďalej s prúdom jej života ako ľadová kryha. Príbeh, vychádzajúci zo skutočných udalostí, podáva Alena Mornštajnová v strhujúcom tempe a so zmyslom pre dramatickosť, až má čitateľ pocit, že sleduje napínavý film. Zostáva iba otázka, či sa kryha osudu nakoniec predsa len roztopí…... celý text
Přidat komentář
Hanu jsem přečetla na základě nadšených ohlasů a bohužel se přidávám k menšině, která byla zklamaná. Musím uznat, že se kniha čte velmi snadno a rychle (možná až příliš). Příběh je zajímavý, ale místy dost překombinovaný a plný momentů, kdy jsem se musela ptát: „To vážně?“ a odpovídat „No budiž.“ Dle mého názor nebyly i postavy úplně dobře napsané. Jednaly jinak, než by člověk od nich čekal, aniž by bylo vysvětlené, proč to dělají, jakoby se autorka příliš nezajímala o jejich charaktery a prostě to tam sázela – teď pomůže, teď se zachová zle…
Kniha je plná klišé a někdy až kýčovitých obratů. „Když se mi boky zakulatily a knoflíky na hrudníku se změnily ve dva kopečky vanilkové zmrzliny...“ Uf.
Popisování vášně a úzkostí mi připomíná Vondruškův styl – s postavami jsem necítila vášeň, necítila strach, ani obavy. Jen jsem četla jejich příběh. To, že jej autorka zasadila do složité doby, je prostě málo. Od literatury chci trochu víc.
krásná kniha, ale těžká na čtení (nedá se přečíst jedním dechem)..
Hrůzy války (Holocaust) popisuje s děsivou syrovostí, až člověku běhá mráz po zádech.
Dlouho jsem se této knize vyhýbala, odrazoval mě ten boom, který kolem ní byl. Nakonec jsem po ní ale sáhla - abych se přesvědčila, že je opravdu tak skvělá, jak většina čtenářů tvrdí. Jde o skvěle sepsaný příběh, perfektně rozdělený na tři části, ze kterých vám hlavně ta poslední vyrazí dech. Jinak to ani nejde... Rozhodně doporučuji.
Kniha, na kterou jsem čekala v knihovně strašně dlouho.... :)
O životě člověka rozhodují náhody. Svět je malý a o náhody v něm není nouze... Tak nějak by se dala shrnout kniha Hana. Po dlouhé době na mě padla neskutečná deprese z knihy. Autorka používá dokonale detaily.
První věta románu zaujme. Co se stane? Mám být neposlušný čtenář? Nebo se mám držet rady - posledních vět z úvodní části první kapitoly?
"Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." (s. 12)
Autorka příběh vykonstruovala dokonale - ve 3 částech pomocí dvou vypravěček sděluje na pozadí rodinné historie podstatné dějinné události. Vedle holokaustu je podstatou i epidemie tyfu, která postihla Valašské Meziříčí v r. 1954. A právě události kolem epidemie tvoří rámec románu.
Alena Mornštajnová umí maximálně využít detail, to dokazuje například opakující se motiv babiččiny postele, cukrářského věnečku, knížky (Vojna a mír) nebo sourozenecké vztahy (propracovaný je především vztah Miry a Idy).
Líbil se mi jazyk a styl - na jedné straně pestrý, na druhé straně jednoduchý, ale účelný.
"... neslyšela jsem zlo, které se narodilo pod městem a toho dne se vetřelo i do našeho domu. Uslzenýma očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí naděje a rozsévá smrt." (s. 22)
"Sama jsem znala jediný způsob, jak přečkat další den. Minutu po minutě, krok za krokem. Vstát, obléct se, nasnídat se, uklidit. Jednotvárné činnosti mě uklidňovaly. Zaměstnávaly ruce, nevyvolávaly myšlenky, nevracely mě mezi ostnaté dráty a nepouštěly ke mně hlasy z druhého břehu." (s. 280)
Obě vypravěčky na mě zapůsobily tak, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.
Většinou nečtu to, co PROBOHA ČTOU VŠICHNI...ale nevydržela jsem a nelituji. Je to první kniha o holokaustu, u které jsem si uvědomila, že po válce musela zůstat spousta lidí, kteří se nikdy nedozvěděli, co se stalo s jejich bližními a museli navždy zůstat jen s představami, jaké hrůzy prožili. Také je dobře připomínat, že byli i tací, kteří se nikdy nevyrovnali s prožitým zlem a již nebyli schopni se "začlenit" do společnosti. Životy hrdinů, vlastně převážně hrdinek, mě všechny uchvátili a opravdu upřímně jsem si poplakala. Některé rodiny prostě mají vepsáno do osudu více zkoušek, než jiné a já vždy při čtení takových příběhů děkuji za svůj život. Krásná knížka!
Když na mě kniha vykukovala ze všech stran, tak jsem se rozhodla, že si ji koupím. Úmyslně jsem si vůbec nepřečetla o čem kniha je, nepřečetla jsem jedinou recenzi a hodnocení, takže jsem vlasně nevěděla do čeho jdu. Knihu jsem začala číst v čekárně u lékaře, ale když jsem se tam skoro rozbrečela, tak jsem musela knihu odložit a pokračovat až doma. Doma už jsem ji neodložila a přečetla za jeden den. Smutná, nádherná, opravdová.
Knize jsem se dlouho vyhýbala, právě kvůli tomu, kolik se toho o ní píše - většinou s takovými nemám dobré zkušenosti. Hanu jsem si proto koupila až po více než roce, kdy na mě koukala z každého zákoutí knižního světa. Ale zmýlila jsem se. Hana je skvělá kniha. Dostala mě od první stránky a přečetla jsem jí během pár hodin jednoho odpoledne doslova na jeden zátah. Není to kniha a holokaustu - a ani nemá být. Je to kniha o osudu jedné nešťastné ženy, které se snaží naučit znovu žít. Pro někoho, kdo očekává popis veškerých hrůz, které koncentrační tábory přinesly, tato kniha není.
Ale pro někoho, kdo si chce přečíst velice smutný příběh, který dlouho nedostane z hlavy, rozhodně ano.
Jmenuji se Hana. Mam jméno hebrejského původu a nejsem židovka. Mnozí už dnes původ jména ani neznají. Jeví se mi to tedy jako takové malé symbolické vítězství nad povýšeným, nelítostným antisemitismem. Knihu jsem odkládala den za dnem kvůlivá tomu moři superlativů, které ji dnes a denně zaplavují. Teď jsem ji přečetla. Na jeden zátah. A nezbývá mi nic jiného, než ještě pár superlativů přihodit. Kdepak, nedostalo se mi přehršle násilných, brutálních, šokujících a srdcervoucích scén. Ani jsem se nedozvěděla nic, co by již v souvislosti s holokaustem, koncentráky atp. nezaznělo. Prostě jsem si přečetla příběh hlubokého morálního a lidského úpadku, příběh jedné z mnoha milionů postižených židovských rodin. A o tom je. Holokaust byl tak či onak strašný pro všechny židy, i když ne všichni zrovna exemplárně a terminálně trpěli. Vůbec se jedná o téma, které lze dnes jen obtížně uchopit nově, jinak.
Přesto je podle mne Mornštajnová nepochybným literárním talentem. Nejenomže stvořila věrohodné a bolestně trýznivé svědectví doby, jež by mohlo úspěšně suplovat obžalobu nacismu a antisemitismu, stejně jako vykutáleného oportunismu, bez přehnaného patosu jej navíc sepsala jazykem jedinečné poetiky a nádherných, přiléhavých metafor. V tomto temném příběhu holokaustu v přímém přenosu mne vždy oslnily, jako záblesk zlatého valounku ze dna zkalené říční vody. Krom toho, že jsem si pokradmu utírala uslzené oči, jsem okouzlená literární kvalitou díla. A pro všechny ty rány osudu, které rodinu Hany stíhaly, jsem tentokrát obzvlášť ráda za ten pozitivní konec. Někdy prostě nestačí náznak dobrého konce. Někdy je jistota potřebná. Aspoň jeden šťastný konec v tomto řetězci neblahých životních osudů.
“Začalo mě svědit na hrudníku a pak mi tam vyrašilo něco jako dva knoflíky od zimníku.”
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Osud hlavní postavy je až zdrcující. Kolik neštěstí může stát vlastně za jedním špatný rozhodnutím.
Kniha je napsaná skutečně velmi poutavě, poslední část je na mě možná až příliš realistická, ale tak to prostě bylo. Hanu doporučuji všem, nejen těm, kdo si myslí, že mají v životě smůlu, protože o tom, co v životě prožije hlavní postava se dá jen stěží říct, že prostě měla smůlu…
Už je to všechno takové stejné, nemluvím jen o Mornštajnové... A když čtete vyprávění více hlasů, ještě natolik odlišných osobností dle knihy, tak by nemělo chybět stylové odlišení.
Koncentračních táborů a traumatických událostí se kniha jen dotkne, nikdy nezanechá hluboký dojem, klouže po povrchu, aniž má působit syrově. Využívá již tisíckrát tematizované jevy, aniž přináší cokoliv nového.
Po dlouhé době kniha, které bez rozmýšlení dávám 5 * a dala bych i víc. Super, super, super. Stojí za přečtení. Paní Morštajnová je spisovatelka s velkým S. Doufám, že úroveň jejich knih bude stále tak dobrá, jako u již vydaných knih. Ale Hana je top! :-)
Skvělá kniha. Souhlasím s předchozími kladnými hodnoceními. Navíc se mi líbilo, že autorka nerozpisovala dopodrobna všechny ty hrůzy kolem života židů a koncentračních táborů, protože to, co napsala, bylo dostačující a i tak otřesné.
Opravdu nádherná kniha. Dlouho jsem jí viděla na předních příčkách v žebříčku nejlepších knížek a dlouho jsem se odhodlávala, že si ji přečtu. Nyní jsem se konečně donutila a udělala jsem moc dobře. Silný a emotivní příběh, od kterého se člověk nemůže odtrhnout.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Moc pěkná kniha, i přes pasáže v koncentráku, přes tyfus, který byl zkázou pro většinu obyvatel Meziříčí, milostné zklamání a zradu Hany, a vlastně těžký život v období před válkou, během ní a poválečných letech. Ano, kniha je odkazem na tuto dobu a připomínka na holocaust. Doporučuji!