Happy end
Daniela Fischerová
V románové prvotině známé autorky se přes časové a významové posuny střetnou osudy hlavních hrdinů, kteří hledají svůj osobní happy end. Hlavní postavy románu žijí v naprosto odlišném prostředí, a přesto se stejným úsilím hledají své místo v životě, pátrají po vlastní identitě. Dramaturg české komerční televize se setká s ekvádorskou uprchlicí českého původu a najednou zjišťuje, že jeho život má přímou souvislost s jejím osudem. V několika časových a dějových liniích jsou nám předkládány napínavé příběhy s očekávaným šťastným koncem, ale ten se obratem změní v osudové drama.... celý text
Přidat komentář
Paní Fischerovou znám z různých moc pěkných povídek a ještě kratších miniatur. Tady teď mám román a je to takzvaná moderní česká literatura, to znamená, že se proplétají osudy vícero postav a střídají se časové roviny. Jenže tady ty postupy fungujou a všecko to dává smysl. Román je postaven na hluboké psychologii, která jde až ke kořenům a na nádherném zacházení s češtinou. Všechny hlavní postavy jsou z různých důvodů vyřazeny z obvyklého života v obvyklých vztazích, a tím jsou právě donuceny jít hluboko do sebe a naplno sami sebe prožívat. Autorka jim to chudákům udělala schválně, jako když se štěněti namočí čumák do jeho loužičky. Není to kruté, je v tom laskavé pochopení. Lidé totálně zaměstnaní kariérou. Lidé, kteří se nikdy nesetkali se svojí maminkou, mají v sobě lásku, ale nějak divnou. Lidé, kteří zažili něco tak strašného, že zpátky do normálního života už netrefí.
Děj se odehrává v současném Česku a velkou roli hraje uměle vytvářená mediální skutečnost. Pro autorku je tady příležitost dát tento jev do souvislosti s buddhismem, kde skutečnost je vlastně vždycky subjektivní. Se skutečností se dá manipuoovat a není to podvod, je to prostě taková hra. Pro osvěžení se tady setkáme i dalšími buddhistickými fenomény. Někdo zemře a po desítkách let se s ním setkáváme znovu v dalším vtělení. Lidi na "duchovní cestě" navštěvuje nějaký pan Mára, který jim strašně inteligentně objasňuje pravdu o nich samých a tím je od té pravdy odvádí zpátky do zbytečných slov. Démon, se kterým bojoval Ježíš, Milarepa, Luther a jistě mnoho dalších.
Myslím že neznám lepšího současného českého spisovatele, než je Daniela Fischerová.
Mám chuť si tuto knihu okamžitě přečíst znova.
Přirostly mi k srdci všechny ty šíleně úžasné a úžasně šílené postavy (šílené ale uvěřitelné, přirozené, nešroubované!), naprosto mě okouzlilo plynutí textu fragmentované do vyprávěcích částí v er formě i ich formě a do částí dopisových, přičemž tyto úseky jsou ještě prokládané odstavci zabývajícími se konceptem happy endu z filosofického hlediska.
Jak už bylo řečeno, celá kniha je vystavěna na kruhových základech, motivy se opakují, proměňují, objevují se znova v lehce pozměněné formě. Často vás zaujme nějaký detail a chvíli přemýšlíte, ve které části knihy a u které postavy jste si ho všimli poprvé. Zároveň se příběhy jednotlivých postav míjejících se v prostoru i čase v průběhu knihy na různých místech protínají.
A jazyk? Úžasné. Autorka s ním kouzlí naprosto jediněčným a mnou zatím v jiné knize nepoznaným stylem, přitom ale text nepůsobí uměle a prvoplánově složitě.
Ta knha mi dala ... Udržet se v obraze, pochopit souvislosti, ... Spousta odkazů k budhismu, otáčení se v kole, a přitom udržované tajemství... Smekám. To není oddechová literatura aninečitelná filosofie, to je Literatura. Díky za ní.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Pohoršovna |
| 2008 | Pohádky z Větrné Lhoty |
| 2015 | Tetovaná teta |
| 1982 | O rezaté veverce |
| 2001 | Duhová jiskra |
"Soumrak. V Čechách přichází soumrak zvolna, světlo stoupá v zhůru jako pára, údolí už je ve stínu a kostelní věž má špici jako v ohni, barvy měknou, chytají nádech mokré perleti.
Tady žádný soumrak není. Rovník nezná přechodové fáze. Mládí trvá tři sezóny a pak je z dívky rázem matrona. Je den a je noc. Žádné polotóny, tušení, nápovědi . . . Tma padá jako rána sekerou. Dostala jsem třicet roků na přípravu. Když ta událost pak přišla, bylo mi jich všech třicet k ničemu."
Autorčiny dětské knihy miluju, troufla jsem si i na povídky, tak teď jsem se pustila do románu. 316 stran, které otřásly mým soukromým i čtenářským světem!
Okouzlená, zahlcená, nevěřící, hledající souvislosti a náznaky, které jsem cestou míjela, ale netušila jsem, že je (po stu dalších stran) budu tak nutně potřebovat. Autorčina erudice a láska k jazyku, hluboké znalosti zdaleka nejen lingvistické, příběh téměř detektivní, psychoanalýza v přímém přenosu - všechno a nic. Kouzlo detailů - závorka v závorce, všechno souvisí se vším, nomen omen. A je mi jasné, že spoustu věcí jsem napoprvé nepobrala, takže už se těším na druhé čtení.
Vadí mi, když dnešní doba automaticky předpokládá rovnítko mezi studiem/vzděláním a uplatnitelností na trhu práce (fuj, už jenom ten zvuk!). Vše, co vám nepomůže při hledání a výkonu smysluplné (?) a dobře placené práce, odhoďte jako nepotřebné a nedůležité, toť imperativ doby. Ale jak pravil klasik: "I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále!" Právě tak si připadám - o budhismu a o lingvistice vím houbeles, hlubší taje a vrstvy mi asi unikají (a to nejen v této knize), ale je to nádhera, probírat se tím vším, dohadovat se a přemítat. To mi připomnělo skvělou postavu Roberta!
Jako hnidopiška si musím postěžovat na několikrát opakovaný výraz, který jsem měla za gramatickou chybu, ale on je možný a správný, jen mě to prostě nepříjemně zní, skloňování zájmena jenž:
"Šok, z nějž se už nikdy nevzpamatoval." (Já za svou osobu doufám, že takových šoků, jaké mi D.F. způsobila svým románem, zažiju víc, že se z nich vzpamatuju a budu se cítit podobně jako teď. Jako ten, kdo našel poklad, o němž vůbec netušil, že existuje.)
"NID. Nejdůležitější Informace Dne. Přibral jsem to ke svým trochu pedantickým zvykům v mládí a pěstuju si ten zvyk dodnes. Naučil mě to Liviin otec: nikdy jsem si nepsal deník, ale denně si zapíšu jednu informaci - tu nejdůležitější, kterou mi den přinesl. Je to rozhodně zajímavý úhel."