Hastrman
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374421/bmid_hastrman-d5Q-374421.jpg
4
773
773
První kniha zavádí čtenáře do třicátých let 19. stol., kdy na své panství přijíždí jako volnomyšlenkářský šlechtic a podivín, který se zajímá o život lidí na vesnici, jejich zvyky, tradice, vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem, obnovuje starý mlýn a na hastrmanské triky přitahuje místní krasavici. Temným mocnostem se však nelíbí jeho vlídné a familiérní zacházení s lidmi a zosnují pomstu. Druhá kniha vrhá hrdinu do současnosti této krajiny se všemi zlořády a záludnostmi doby. Hastrman znovu bere věci do rukou, aby udělal pořádek a vydobyl zpět to, oč moderní doba připravila člověka. Román je plný mystického tajemna a podivných záludných sil temných mocností zla.... celý text
Přidat komentář
Urbana povětšinou můžu, Hastrman se mi dostal ke čtení až po natočení filmu, přestože jsem nad zelenou knížkou přemýšlel už kdysi dávno (to bílé vydání je o dost nudnější forma), poslední popud byla místa, na kterých se film podle románu točil, mlýn na Kokořínsku, Vlhošť, Holanské rybníky (kde jsem při první návštěvě zabloudil a dojet favoritem náhonem až pod klenbový most proti vodopádu), padla zmínka i o našem oblíbeném Ronově.
Téma svobody, vzdělání, divokosti a pohanství mi též sedlo.
Na knihu mě navnadil film v momentě, když jsem zjistila, že příběh má pokračování.
První část se mi líbila víc, toho vraždění bylo v druhé části až moc.
Knihu jsem četla až po shlédnutí filmové adaptace, o to zvědavější jsem byla na nezfilmovanou druhou část. První se mi stylisticky líbila mnohem víc, a to zejména popisem rituálního roku. Rozhodně bych ale neodsuzovala ani tu druhou, byť je z větší části dějově dost jednoduchou detektivkou, nicméně bez závěru druhé části by ta první postrádala vyvrcholení.
První část mě bavila velmi, bylo to takové temné (poslouchala jsem jako audioknihu), všude bylo cítit tajemno, staré zvyky, zaříkávání, spojení s přírodou, ctění přírody a pocit sepětí a závislosti na ní. Druhá část byla naopak až moc akční a "ekoteroristická", ale asi to byl záměr poukázat na dvojí vnímání přírody - jako životní vůdkyně versus prostor k vytěžení. V porovnání s druhou moderní částí vyšla pak první část zase jako příliš mýtická, neubránila jsem se dojmu idealizace historie (něco jako byly mayovky a indiáni). Jinak ale příjemný, pomalu plynoucí příběh, obzvláště první část.
Přečteno při příležitosti podzimní návštěvy onoho kraje. Kdybyste neznali - nebojte, Vlhošť je stále celá a rypadla nehrozí, Holanské rybníky nejsou zatopeny - dokonce mezi nimi na mostku stojí nové a zdařilé sochy (nejspíš) právě Hastrmana a Katynky, a skálu Smrtku uvidíte z auta. Jen Starou Ves byste marně hledali, protože si ji autor vymyslel, a inspirací pro hastrmanskou věž asi byly základy bývalého mlýna.
Kdyby zůstalo jen u první poloviny, se kterou se prý spokojili autoři filmu, tak to nebude úplné, bude to historicky etnografické okénko s fantasy prvkem, ale právě ta druhá polovina o dvě stě let později a stále za života téhož dlouhověkého hastrmana tomu dodává temnější příchuť - vzpomněla jsem si u toho na Zaklínače, jak povídal že nezávidí elfům nesmrtelnost, protože oni uvidí a zažijí, jak pro ně bude svět stále víc nepřátelský.
Tato druhá část je podle mě trochu psychohygienická, autor musel mít potěšení z toho, jak hastrman ( zas to tak úplně není člověk, takže se mu dá leccos odpustit) se propracovává skrz zmrdí žebříček lidí, kteří jen dělali svoji práci a prý o ničem vlastně nerozhodují, ale je za nimi zničená krajina.
Ke konci mi nesedly Urbanovy utopické anarcho-primitivistické tendence, ty mi přišly poněkud děsivé a dost nelákavé při prvním čtení, a teď při druhém snad ještě více. Objevuje se tam věc/bytost zvaná Odradek, ta vyžaduje určitou znalost Kafky.
Pár citátů z knihy:
"Jsem jako přehrazená voda - na povrchu smích plavců, pod hladinou ticho zatopené vesnice."
"Nesnáším telefonování. Když byla Francie protkána sítí železnic, spisovatel Flaubert řekl, že vlaky napomůžou jednomu: lidi se budou víc navštěvovat a nažvaní ještě víc blbostí, než nažvanili dosud. Co by Flaubert řekl přenosným telefonům? Sám bych si raději nechal useknout druhý prst než na svém těle muset nosit tu plebejskou odpornost."
Krásným jazykem sepsaný příběh o tom, jak úzce je (nebo možná býval?) člověk srostlý s krajinou. Silná postava Hastrmana provází čtenáře staletími až do současnosti, nicméně tuto poslední část mohl si autor klidně odpustit.
Hastrman je knížka zvláštní, magická, navíc graficky vydařená. Nemusí nadchnout každého, ale nelze jí upřít jedno: čtenář ji jen tak snadno nedostane z hlavy.
Nápadité, bohaté, zajímavé, napsané vyspělým jazykem a nakonec se najde i naděje, což se mi zdá nejdůležitější. Bohužel nesdílím tak velké nadšení první částí. Těžko věřit, že by prostí venkované praktikovali tolik komplikované přírodní magie. Jakoby nic jiného nedělali. Tím se kazí zdání reálnosti, které si nese hlavní postava. Skok do budoucnosti mě zpočátku překvapil, ale časové rozpětí je právě to, co z této knihy dělá něco víc, než hříčku o tom jak příchod tajemného pána narušil život obyčejných lidí.
Krásná kniha o vodě, radosti ze života a kráse přírody. První část je úchvatná popisem starých tradic, druhá má zas daleko větší spád a čte se jedním dechem. Líbili se mi obě a celkově knihu velmi doporučuji
Nadšení od první stránky. Samozřejmě, že jsem nejdřív viděla film a ten se mi líbil , ale knížka je opravdu moc lepší. Nahlédnutí do života mládeže ,co všechno vyváděli jak se bavili , jak spolu drželi a nebo se mstili, to vše bylo jakoby Erbenova práce pokračovala , dech dějin mě oslovil. Záhadný baron , krásná dívka, něco jako Divá Bára , četla jsem s chutí a jedním dechem a venku tropy s nelidsky vlhkým vzduchem dotvářely atmosféru, že jsem pod vodou a nemůžu se nadechnout...A pak jsem zjistila, že kniha je rozdělena do dvou částí, a ta druhá se mi už tak nelíbila.
Možná , že ještě žijí mezi námi Hastrmani ?
Z nějakého pro mě dosud neznámého důvodu jsem si od knihy držela odstup. Připadala jsem si jako obyčejný šmírák, co dění kolem sebe sleduje skrz sklo dalekohledu. Vodníka mám především spojeného s Josefem Ladou a jeho kresbami. Urbanův hastrman přináší trochu jiný pohled na tuto pohádkovou bytost. Až z něho šel chvilkami strach. Taková zvláštní adaptace na Krásku a zvíře. S knihou je to jako na horské dráze. Nejdříve hezký popis vesnických zvyků (samozřejmě že pohanských). Pak se po nějakém veletoči přesuneme k vraždícímu monstru a vybuchujícím strojům. Přirovnala bych tenhle příběh k dortu Pejska a kočičky. Ku podivu to ale chutnalo. Sice jsem z toho nebyla kdo ví jak vedle. Grafická podoba knihy je fajn. Občas jsem se přistihla, že se dívám, jestli nemám zelené prsty a pod dlouhými vlasy schované žábry na krku.
Miloš Urban si recenzi napsal sám: "Kdo jsi nestvořil, nepřetvářej. Obdivuj!"
První část knihy je opravdu vydařená. Příběh zasazený do 19. století, kde se mísí zbytky pohanství s křesťanstvím, je podán způsobem, který mi až připomínal romantické popisy. Postava pana barona je tajemná, mezi ním a Kateřinou od začátku jiskří. Nevěděla jsem, co od hlavní postavy čekat, což mě přímo vtahovalo do děje a nutilo číst dál. Zároveň byl příběh propleten určitými nepochopitelnými prvky, které mu jen dodávaly na ponuré atmosféře. První části knihy bych nevytkla nic, má spád, je zajímavá, prostředí české krajiny nemá chybu. Druhá část už mě ale tolik nenadchla. Často mi přišlo, že příběh nemá moc děj, hastrman se choval na svou tajemnou postavu zvláštně a celkově byl takový milosrdný a příliš lidský. Urbanovy popisy mi do moderní doby vůbec nesedly, navíc postrádaly na uměleckosti předchozího děje. Zakončení románu by se mi asi líbilo, ale nějak mi nesedlo do té doby. Myslím, že kniha má své poselství, i druhá část, možná jen Urban nasadil laťku předchozím příběhem příliš vysoko. Jelikož jsem z první části opravdu nadšená, strhávám za druhou pouze jednu hvězdu a mrzí mě, že mi zkazila celkový dojem, protože mám pocit, že hodnotím mírně.
Jsem nadšená, Urban má snad na to psaní smlouvu s ďáblem, jde mu to zatraceně dobře. Hned po přečtení jsem si pustila i film, povedl se taktéž.
První část by se klidně mohla jmenovat "Rok na vsi" - pro mě úžasné, poutavé, zajímavé čtení. Skvělé postavy (farář!), krásně zpracované téma konfliktu křesťanství a pohanství, pěkně zachycená role chasy v obci. Oceňuji autorovu odbornou - přímo etnografickou - přípravu! Venkovská idylka, sice dřina, ale v souladu s přírodou a jejími cykly, sem tam se zásahem mužíka s mokrými vlasy...
Druhá část mě ubíjela svými dlouhými monology. Ne že by mě téma nezaujalo, naopak, ale děj příliš připomínal pohádku o kohoutkovi a slepičce. Ale posledních třicet stran bylo perfektních, v mnoha ohledech! Konec zarážející, nečekala jsem ho... ale dává smysl.
Ilustrace Pavla Růta ve vydání z roku 2001 jsem nějak nepobrala... a to "hranaté" písmo se moc dobře nečetlo.
Ke knize jsem se dostal vlastně náhodou - po shlédnutí Lvů, jsem se v práci zmínil o zájmu vidět film (ten hodnotit nebudu) a na to konto mi kolega půjčil knihu od svého oblíbeného autora.
Bylo zajímavé číst první část zhruba ve stejném období roku, kdy se děj odehrává - začátkem jara, přes Velikonoce. Líbilo se mi přiblížení tradic a oslav spojených s příchodem jara, léta. Čemu všemu lidé věřili a co byli schopni obětovat ve jménu dobré úrody. Ovšem motiv chování některých postav jsem nechápal. Že by láska ke Katynce? Ta samotná mi přišla nejzvláštnější...
Druhá část byla něco úplně jiného. Hastrmanův motiv od první chvíle zcela zřejmý a vůbec se s tím nepáral! To mě hodně bavilo, ne že bych to schvaloval, ale v rámci fikce můj šálek kávy. To by byl daleko zajímavější biják. :) Konec nečekaný, ale kruh se tím uzavřel.
První část pohádka,pohanské zvyky,částečně přenášené do současnosti, soužití člověka s přírodou. Druhá část - byrokratická mašinérie, nikdo za nic není odpovědný, proto se může všechno. Možno převést i do jiných oblastí než do ekologie.Chobotnice, kterou nelze zlikvidovat useknutím jednoho chapadla.
Ke knize mě přivedlo shlédnutí filmu a z něj vyplývající otazníky, odpovědi na ně jsem chtěla najít v knize, ale to se nepovedlo. Z knihy jsem byla zmatená ještě víc... A naopak jsem spoustu,, věcí,, v knize chápala díky filmu... Kniha je pro mě těžší čtení, clovek se musí plně soustředit na každé slovo. Film se mi líbil moc, kniha mi dala zabrat a druhou část jsem vzdala úplně, ta mě nebavila. Třeba někdy se odhodlam tím prokousat. A co mě Teda dohanelo k šílenství bylo slovo Odradek, nevím, co nebo kdo to je, jaký je,, jeho,, význam... Opakovalo se to tam stále.
Štítky knihy
ekologie zfilmováno faráři ochrana životního prostředí pohané, pohanství ekoterorismus vodníci Magnesia Litera romány
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Už jsem četla knihy, kde byl hlavní postavou upír, vlkodlak, skřet, drak, víla, dokonce i zombie, ale vodník? To je pro mě novinka. V někdejších lidových pověrách obávaný, v současných pohádkách přetransformovaný v laskavé trdlo, v těch filmových obvykle po vzoru "roztomilých" čertíků protivně uječený. Miloš Urban se naštěstí vydal starší cestou, jeho hastrman je postava plná temných vášní, znepokojivá, stejně jako svět okolo. No ano, přestože autor v první části vykresluje takřka idylický venkov (odhadem) počátku 19. století, plný slavností a tradic, stále mě těmi bukolickými radovánkami provázel tísnivý, nepříjemný pocit. Nikoliv strach, spíše určitá nepatřičnost, bílý šum na mozku... nebo jako když vás při usínání ruší šustění či přímo burácení tepu v uších.
Přesun do současnosti připomíná běhání po úřadech: od jednoho nafrněného byrokrata k druhému nafrněnému byrokradovi, po schodech tam a zase zpátky, zatímco čím dál nakakanější hastrman při snaze chránit svůj kraj zjišťuje, jak to chodí v českých zemích. Nezbývá, než odhodit servítky, vykydat chlév a do budoucna doufat v lepší hnůj. "Zelený román" už tolik nenaráží na barvu vodníků a stává se manifestem fanatických ekologů. Nic proti krásným, utopickým vizím, leč pro mě je příběh příliš černozelený - samé vznešené ideály a nulová snaha pochopit protistranu, přistoupit ke kompromisům.
Třídím odpad, sbírám v přírodě bordel a vedu k tomu i svou ratolest; kdykoliv to jde, chodím pěšky nebo jezdím na kole, nenávidím smýšlení ve stylu "raději smrdět 25 minut v koloně, než jet 10 minut MHD", přesto mě kniha svou jednostranností spíše odradila. A to navzdory faktu, že v mnoha ohledech s autorem vlastně souhlasím. V závěru s Dětmi vody téměř zalitými duhou mě "Hastrman" div neutopil v rozbouřené žluči.
Za neobvyklost body nahoru, za vyřvaně zelený ideologický nátěr body dolů.