Hedvábí
Alessandro Baricco
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/270567/bmid_hedvabi-4QU-270567.jpg
4
204
204
Poetický příběh novely Hedvábí se odehrává v šedesátých letech 19. století. Jeho protagonistou je obchodník Hervé Jouncour, prodejce vajíček bource morušového, který se za svým zbožím vydává „až na konec světa“, do tajemného Japonska, donedávna uzavřeného cizincům. Hervé Jouncour přitom není žádný dobrodruh – patří naopak k mužům, „kteří u svého života rádi asistují a pokládají za nepatřičnou jakoukoliv ambici ho žít“. Ale i na něj čeká osudové setkání. Křehké, snové vyprávění o nevyřčené bolesti a nenaplněné touze okouzlilo čtenáře po celém světě. Milostná novela byla v roce 2007 převedena na filmové plátno režisérem Françoisem Girardem, který svěřil hlavní role Michaelu Pittovi a Keiře Knightley.... celý text
Přidat komentář
První kniha kterou jsem od tohoto autora četla a musím říct, že mě opravdu dostal.. Minimalistický styl, tak obsáhlý.. Doporučuji..
Miluju Bariccův minimalistický styl psaní. Tentokrát jsem četla zase slovensky, ale Baricco působí stejně v jakémkoli překladu.
,,Navykl si podnikat každý rok se svou ženou Hélene krátkou cestu. Viděli Neapol, Řím, Madrid, Mnichov, Londýn. Jeden rok se vydali až do Prahy, kde všechno vypadalo jako: divadlo."
Málokdy se vidí (čte) próza, v níž jsou forma a obsah natolik svázané dohromady. Tento příběh z tajuplného Japonska jako by byl skutečně napsán černým štětcem na bílé hedvábí. Působí jednoduše, ale každé slovo tu má své místo; z každého drobného motivu se na konci poskládá jedno krásné origami. Umím si představit, jak by méně zručný autor tento veliký příběh lásky, exotiky, erotiky, smrti a války utopil ve stovkách banálních stran. Ano, Hedvábí je krátké, ale není banální. Na to je tu až příliš mnoho temných podtónů. A i když se pohybuje na tenkém ledě historické romance, daří se mu nebýt sentimentální: hlavní hrdina vlastně žádný hrdina není, je to obyčejný muž, který prostě dostane úkol, tak ho splní. Se svou probuzenou vášní k záhadné cizince si sám neví rady. A na svůj život se dívá jako na deštivý den. Nebo kruhy na jezeře...
Přečetl jsem za cestu Praha - Brno a zpět. Rezonovat ve mně ovšem příběh bude asi dlouho.
Je to moja srdcovka už od prvého vydania. Kúpila a rozdala som ich niekoľko. Blízkym ľuďom, u ktorých predpokladám dostatočný cit a vnímanie, záľubu v exotike a minimalizme. Mám ju aj v angličtine, s krásnym obalom a ten preklad má miestami tiež trochu inú príchuť. Mňa na tej knižôčke okrem krehkého príbehu lásky fascinuje práve tá úsporná práca s jazykom, ktorý naozaj pripomína minimalizmus haiku a prispieva k vytvoreniu tej správnej atmosféry. Poetickej v tom najlepšom zmysle slova.
Kniha je psána zvláštním stylem, jazyk jednoduchý, věty taktéž. Byla to taková jemná jednohubka k zamyšlení.
Nad nejlepšími knihami obvykle ještě dlouho rozvažuju, vracím se k nejsilnějším scénám, zkrátka ve mně nějakou dobu rezonují. Tady musím uznat, že je to opravdu zajímavý, snový příběh, vyprávěný krásnými slovy, jemuž nechybí ani myšlenková hloubka, přesto na mě kniha nezapůsobila tak, abych si ji zařadil do té nejvyšší kategorie. Občas jsem měl pocit, že je psána tak trochu na efekt, že je to sice výborně odvedená práce špičkového řemeslníka, ale to je také vše.
Tohle je příběh spíše odlišný od toho, co obvykle čtu. Přesto to bylo velmi zajímavé čtení.
V této povídce je cosi pohádkového, až snového. Všechny události jsou skutečné a neskutečné zároveň. Působí velmi zajímavým dojmem. Autorův jazyk je velmi lyrický, což ještě umocňuje pohádkový charakter tohoto příběhu. Celé to vytváří úžasný efekt.
Moje gusto to proste neni… precetla jsem to naraz, ale nic to ve me bohuzel nezanechalo. Sve ctenare si ta knizecka urcite najde, ale ja vracim ke svym napinavym knizkam, toto je nebetycna nuda.
Jak už tady někdo psal, příjemná knižní jednohubka. Mi osobně vážně chutnala. Jemný, milý příběh, který je v závěru i silný. Jsem ráda, že jsem na autora natrefila, určitě si přečtu další jeho knihu. Příjemný oddych na pár stránek. Rozhodně doporučuji.
Příběh je lehký, svižný a příjemný. Ten silný efekt se dostaví na konci knihy a po dočtení. Stála na ten příběh myslím.
Krásné.
Príjemná oddychovka, pri ktorej čas rýchlo uteká. Človek stále čaká na nějaký happyend, takže koniec bol prekvapivý. Rozmýšlam, že pozriem aj film, ako si s tým poradili :) Na pár chvíľ som sa ocitla na druhej strane sveta a bolo to očarujúce.
Útlá novelka, která by mohla sloužit jako krásný příklad daného literárního druhu. Vlastně taková knižní jednohubka na kratinké odpolední čtení. Příběh má hezké morální vyznění a zvláštní poetiku. Je to na klidné čtení, nepřinese to ale pohodu, spíš položí otázky, jestli takto ano. A zda jít tedy cestou hlavního hrdiny (za svým snem) si už musí zodpovědět každý sám, stejně jako, zda tohle by láska, pro kterou stojí za to obětovat vše.
Tento príbeh sa nedá popísať, dá sa len cítiť. Snové, dojemné, krásne čítanie. Tak jednoduchý jazyk, a pritom toľko významov...
Atmosféru novely vystihol najlepšie autor sám:
"Toto nie je román. A ani poviedka. Toto je príbeh. Na jeho začiatku je muž, ktorý ide z jedného konca sveta na druhý; končí sa jazerom za veterného dňa. Muž sa volá Hervé Joncour. Jazero – nevie sa. Dalo by sa povedať, že je to príbeh lásky. Ale keby išlo len o lásku, nestálo by za to vyrozprávať ho. Sú v ňom túžby a sú v ňom aj bôle, veľmi dobre vieš, o čo ide, ale skutočné slovo, ktorým by si to pomenoval, nenachádzaš. Napokon, tak či onak, to slovo nie je láska. (Toto je prastará záležitosť. Keď nemáš slovo na pomenovanie vecí, jednoducho použiješ príbeh. Tak to funguje. Už celé storočia.)
Všetky príbehy majú svoju hudbu. Tento má hudbu bielu. Je dôležité povedať to, pretože biela hudba je veľmi zvláštna, občas ťa vyvedie z miery: hrá sa ticho a tancuje sa na ňu pomaly. Keď ju hrajú dobre, je to, ako keby si počul hrať tíšinu, a pri pohľade na tých, čo na ňu božsky tancujú, máš pocit, že sú nehybní. Biela hudba je čertovsky ťažká vecička.
Viac ani niet čo dodať. Možno bude lepšie spresniť, že ide o príbeh z 19. storočia: len preto, aby nikto nečakal lietadlá, automatické práčky a psychologické poradne. Nič také.
Možno inokedy."
Baricca je dobré si nechávat na zvláštní chvíle, nejlépe číst v přírodě, na slunci, soustředěně a v klidu. Je to jasně rozpoznatelný autor s jedinečnou, prozaicky-básnickou poetikou. V tomto případě jde nejspíše o haiku v próze. Nejen proto, že se týká Japonska, ale vystižením nálady, detailu v pár slovech, množstvím nevyřčeného. Hervé Joncour prožije dobrodružství, která by sama o sobě jinému autorovi vydala na román, ale Baricco je - jako obvykle - nedějový. Hervé svůj život pozoruje "jako déšť za oknem", a stejně tak velký milostný příběh (který by také sám o sobě stačil jinému autorovi na román) se jen zableskne v několika pohledech, pár slovech a hejnu ptáků - přitom kolik vášní. Druhý milostný příběh, Hervého a jeho manželky, je naopak melancholické plynutí, kde nejde o milostnou touhu, ale o lásku jako takovou. Jediný skutečně dějový zvrat je rušivý, patří do jiného žánru, ale naštěstí jím vyprávění nekončí a stihne se ještě vrátit k původnímu poklidné náladě.
U některých spisovatelů obdivuji intelektuální břitkost, humor nebo práci s jazykem. Baricco tvoří čistou krásu.
Je to příběh s lehkostí hedvábí. Wildavk přirovnává k básni a já souhlasím. Přečteno za jedno odpoledne... ale jak doporučuje Jant02 chce to číst pomalu, dát si čas. To se mi asi úplně nepovedlo, nebo nebyla ta správná nálada, přesto je to nádherný příběh, který ve mě bude rezonovat ještě dlouho.
Bariccovo Hedvábí mám pořád ve svých myšlenkách. Čeho se chytit? Touhy, naplněné i nenaplněné lásky a nekonečných variací na toto téma, kombinaci exotiky a onoho křehkého tichého štěstí tam doma, kdy jeho žena Héléne predikuje jeho touhy?
Je to kombinace všeho, ale na vyšší úroveň to převedl sám autor. Poetické blouznění, jenom náznak reality, to zvláštní opakování vět, jemná, intimní dovednost, kterou dokázal vyjádřit vše : možné i imaginární, čtenářský zážitek…
Přidávám jednu poznámečku : měla jsem možnost být na exkurzi ve fabrice, kde se dělá hedvábí. Tamní ženy, vesměs vyššího věku, odmotávaly ručně z kokonů nekonečné kilometry vlákna. Byli jsme upozorněni, abychom se podívali na jejich ruce. Jejich staré ruce měly podobu té nejjemnější kůžičky miminek. Takže hedvábí není jenom … to snové nic… ale i učiněný zázrak...
Štítky knihy
Japonsko 19. století zfilmováno Francie italská literatura Hedvábná stezka hedvábí
Po delší době kniha, která si ode mne zaslouží plný počet hvězd. Nemám slov. A když nemám slov, tak to bylo hodně dobré.