Helimadoe
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543526/bmid_helimadoe.jpg
4
372
372
Helimadoe je posledním dokončeným románem Jaroslava Havlíčka, který byl napsán roku 1937, ale poprvé vydán až roku 1940. Název románu tvoří akronymická zkratka, složená z počátečních slabik jmen pěti dcer lékaře Hanzelína (Helena, Lidmila, Marie, Dorotka, Ema). Podle knižní předlohy natočil režisér Jaromil Jireš roku 1993 stejnojmenný film. Do Starých Hradů se přestěhuje úřednická měšťanská rodina; syn Emil vážně onemocní a přes nesouhlas matky se mu stane ošetřujícím lékařem podivín Hanzelín. Ten má 5 dcer, z nichž 4 zaměstnává namáhavými domácími i polními pracemi. Emil se u nich začne zastavovat častěji a častěji, neboť má strach o své zdraví a také se zamiloval do Emy, nejmladší z dcer. Poté, co však spatří žensky zralou Doru, se zamiluje do ní. Ta jím smýká, zahrává si s jeho city, a on zakouší hoře i slasti, o jakých se mu nesnilo. Je na ní závislý a nechá sebou zmítat. Pomůže jí, ač poměrně nerad, utéci s čerstvě ovdovělým iluzionistou Adalbertem Baldou. Poté je jeho otec přeložen do Jičína, kde hodnostně povýší na hejtmana a rodina navždy z města odjede. Už se tam nikdy nevrátí.... celý text
Přidat komentář
Poetické, romantické, psané nádherným jazykem. Skvěle vykreslená atmosféra první lásky, maloměsta, lidí. Ačkoliv nejsem milovník popisů ani básní, tato kniha mě okouzlila. Pokud by chtěl někdo vysvětlit, co je to impresionismus, tak tato kniha mu dá odpověď.
Moje další stará láska. Krásně melancholický příběh z chorobného maloměstského prostředí, kde existují jenom jednosměrné emoční vztahy.
Poetický mnohovýznamový román Helimadoe nazvaný dle počátečních slov pěti dcer podivínského lékaře, vystupujícího proti konvencím, ale zároveň přísně střežícího zavedený rodinný řád. Děj nám retrospektivně vypráví student z bohaté rodiny, lékařův pacient - mladík Emil. Prostřednictvím Emila konfrontujeme nejen dvojí rodinné prostředí, ale sami se vracíme zpět do svého dospívání, prožíváme opětovně své první lásky, své chyby a omyly, které život provází a rozplétáme křehké pletivo milostných vztahů. Krásný návrat do minulých časů. Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Půvabná knížka napsaná krásným jazykem. Styl takový romantický a melancholické. Návrat do starých časů.
Mám moc ráda Neviditelného, toho jsem četla třikrát, a proto jsem se sama pozastavila nad tím, že jsem od Havlíčka nečetla nic jinýho. Proč?
Maloměsto - a já miluju maloměsta! - se všema svýma postavičkama, překrásný jazyk, malebné popisky... To pro mě bylo několik krásných večerů.
Maloměsto, podivínský doktor s k podivínství spějícími dcerami a dospívající jinoch. Drobné i velké události ústí v dilema - nechat se svázat konvencemi provázenými jistotou, nebo sebrat odvahu ke svobodnému životu s rizikem neúspěchu? Tato otázka zůstává stále živá bez ohledu na prostředí a letopočet.
(SPOILER)
Helimadoe od Jaroslava Havlíčka je příběh mladíka Emila, který se s rodiči přestěhuje na malé město. Hned záhy ho stíhá zápal plic, který mu změní život nejen po fyzické stránce, ale hlavně po té stránce dospívání :) v doktorově domácnosti se totiž potkává s jeho dcerami Helenou, Ludmilou, Marií, Dorou a Emou. Zažívá nejen první přátelské svazky, ale především své první lásky :) a my tak můžeme sledovat jeho pocity i rozpory, které mnohé z těchto situací přináší :)
Helimadoe jsem četla v rámci čtenářského klubu s @ann.ctenarskyklub @bary_cteni @zazie_v_metru a mnoha dalšími :) a jsem moc ráda, že jsem se k této klasice dostala :) Helimadoe je moc krásný, příjemný a vtipný příběh, který navíc velice citlivě odhaluje zákoutí chlapeckého dospívání a chlapecké duše. Emil mi částečně připomínal Péťu Bajzu z Bylo nás pět, hlavně ta pohoda klukovských let byla velice podobná :) co mi vyhovovalo trochu méně je stará čeština, která se mi hlavně zpočátku louskala skutečně těžko. Časem jsem si ale zvykla a do příběhu tak zaplula úplně snadno :)
Pokud máte chuť na klasiku, určitě moc doporučuji! Já osobně hodnotím 4 z 5 :)
Pokud si ze školních lavic vybavíte, o čem pojednává poslední Havlíčkův román Helimadoe, budete zákonitě očekávat velké (nebo alespoň nějaké) emoce.
V příběhu sledujeme Emila, prominentního hocha z malého města, který naváže intenzivní přátelský vztah s pěti dcerami (HElenou, LIdmilou, MArií, DOrou a Emou) svého podivínského lékaře Hanzelína, a ač zpočátku okouzlen nejmladší Emou, po setkání se starší Dorou propadne té . Slepě, bezhlavě, a důvtipný čtenář samozřejmě velmi záhy vycítí nevyhnutelnost zrady. Jakkoliv bolavá však má pro Emila tato zkušenost být, v mém případě k přenosu jakýchkoliv emocí vůbec nedošlo. Možná se celý příběh ztratil v poetických konstrukcích vět a významů, možná sám autor neměl zcela jasno v záměru, který chtěl ve vyprávění následovat.
Helimadoe jsem původně začala poslouchat jako audioknihu a myslela si, že mi tak zásadně nevyhovuje interpretace Václava Knopa, až jsem ukořistila klasickou knižní podobu, nicméně můj dojem z četby to příliš nezměnilo - bylo to pro mě zkrátka úporné a namáhavé.
Celkem útlá knížka plná emocí a obrazů začátku 20. století. Film po přečtení knihy působí jako nevydařené povrchní kočičí zlato.
Klasika, která mě dlouho míjela, tak si mě konečně našla! A bylo to moc pěkné čtení :-)
Když jsem se dostala přes první tři velmi popisné, ale skvěle metaforické kapitoly, neměla jsem problém se do knihy začíst. Vyprávění Emila mi v jistých pasážích připomínalo Bylo nás pět od K. Poláčka a byla jsem proto opravdu překvapená, že jsem o knize dříve neslyšela. Myslím, že někde se stala chyba, protože věřím, že bych se v dospívání do knihy zamilovala.
Co pro mne bylo náročné, byl jazyk. Na staročeštinu už prostě nejsem zvyklá a musela jsem se tak na čtení trochu více soustředit.
Nic to však nemění na tom, že tato útlá kniha rozhodně stojí za přečtení a pokud jste stejně jako já vyrostli na seriálu či knize Bylo nás pět, rozhodně se do HELIMADOE s chutí pustě.
HODNOCENÍ: 75 %
Od knihy jsem vůbec nic nečekala a proto mě velice překvapilo, jak mě její děj strhl. Bylo to napínavé a emotivní.
Nosil jsem si s sebou k řece knihy, ale jen proto, abych si je mohl klásti pod hlavu.
Nechť nám postačí slastná představa, že otevřená klec znamená štěstí.
Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale celé národy.
Po starých pohromách se blíží nové, svět se svíjí v porodních bolestech příštích lepších časů.
"Ty ženy, které žily své mládí před třiceti lety v omšelých městečkách, v kruhu rodičů s podivínskými zvyky, upjaté v šněrovačkách předsudků, dříve než rezignovaly, všechny, všechny, alespoň jednou se zajíkly, uchváceny ostrou vůní buřičského východního větru a čekaly zázrak od letního večera při padání hvězd. ... Ano, ano, ano! Jenomže já mezi ně přišel až v dobách, kdy přestaly vztahovati ruce k budoucnosti. Dveře se s rachotem zavřely a nikdo již nemohl přijíti."
To je vrchol jemnosti! Havlíček je mistr psychologických pochodů svých postav a jejich jednání, obdivuju ho už od Neviditelného a Petrolejových lamp. Tato kniha není žádnou dějovou bombou, drama, které by bylo možné pozorovat, všechno se odehrává uvnitř, v duších a srdcích třináctiletého Emila a jeho světa v malém městečku Staré Hrady. Jak já mu rozumím! Čtení tohoto Havlíčka je jako jemné foukání do odkvetlé pampelišky, kdy člověk chce, aby všechny ty malé padáčky neodlétly najednou a hned, ale fouká jemně, a pozoruje, jak se ty padáčky vznášejí, až dopadnou na zem. A pak už zbývá jen jediný, člověku se nechce do něj fouknout, ale musí, protože život je takový a jde dál. A s tím posledním odfouknutým padáčkem sledujeme i konec dětství, konec puberty, která v nás rozpoutala bouři, ale i ta musí nějak skončit a my musíme dospět. Je to skvěle napsaná, citlivá novela, která má v sobě již příslovečný havlíčkovský jemný sarkasmus a trochu cynismu, ale zároveň emotivní pravdivost. Byl Emil opravdu jen hloupý hoch, a nebo je třeba se postavit na jeho stranu a bránit jeho právo na emoční omyly? Kdo z nás nebyl prudce, ale neopětovaně zamilován? Komu nepůsobila tato marná láska tak vzrušující a příjemné bolesti, když naše obdivovaná osoba námi smýkala a šašky si z nás tropila? Vášeň, touha, úšklebek, ponížení, nenaplněnost, zrada, smíření. A život jde dál. Skvěle, Mistře Havlíčku!
Také jsem hrával jako dítě na okarínu a dnes v pokročilejším věku si ji asi koupím aby mně inicializovala uspané mozkové buňky mých dřívějších lásek. Havlíček je emoční genius.
Kniha má nedostatek. Nedokáže přenést krásné písničky, které děvčata při vyjížďkách zpívala. Už jsem nakoukl do knihy a zdá se to být také velmi dobré. Četba předpokládá u čtenáře větší emoční inteligenci aby si na četbě pořádně pošmákl. A pak to stojí za přečtení.
Viděl jsem nedávno film, který dokáže lépe přenášek emoční složku než kniha. Můj nikdy nedohnaný emoční deficit z útlého věku takový příběh potřeboval. A podobné příběhy se v mém životě mnohokrát opakovaly. Dnešní systém hop na krávu a už je tele je hnusný. Sex dokáže každý primitiv.
Kteří autoři píší podobně vypjatým emočním stylem?
Žádný převratný děj to nemá, ale jako popis dané doby a vhled do duše třináctiletého hocha a jeho prožívání to bylo moc hezké, skoro takové lyrické. Havlíček se čte dobře :)
Hezká kniha. Můj oblíbený autor Jaroslav Havlíček skvělý vypravěč. Doporučuji.
Štítky knihy
lékařské prostředí psychologie dospívání první láska vesnice mládež
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Krásné a poetické čtení jako dělané pro chvíle, kdy člověk potřebuje vypnout a přenést se daleko od dnešní moderní digitální doby.
Více než příběh mě zaujaly pocity a vykreslení postav i prostředí, které autor umí čtenářům mistrně zprostředkovat.
"Stává se často, že poetický námět, doplňovaný melancholickými chvílemi prchajících let nabere na sebe tolik cizího oděvu, že nahou pravdu pod ním již nikdy nezjistíš."
"Není důležité, zda se nám podařilo to, za čím jsme šli, ale jakou cestou jsme se k tomu ubírali."