Hlad a hojnosť
Massimo Montanari
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/276566/bmid_hlad-a-hojnost-47Z-276566.jpg
4
22
22
Dejiny európskeho stravovania Jeden z najuznávanejších talianskych historikov, Massimo Montanari, profesor medievalistiky na Bolonskej univerzite, načtráva európske dejiny z perspektívy jedla, výživy, hojnosti a hladu, a kánonov stravovania. Slovenským čitateľom prináša tento pohľad na európsku históriu a identitu v čase, keď na Slovensko práve prišiel hlad po kultúre a estetike jedenia. Táto kniha má veľmi ambiciózny cieľ. Prostredníctvom skúmania stravy, zabezpečovania potravinových produktov a spôsobov výživy chce obsiahnuť veľmi veľa: možno celé dejiny našej civilizácie, ktoré mnohé tváre (ekonomická, sociálna, politická, kultúrna) boli vždy priamo a úzko späté s problémami výživy. Každodenné prežitie je základnou a nevyhnutnou potrebou človeka, a tak to ani nemôže byť inak. Jedenie však zároveň môže byť aj pôžitkom, preto sa medzi týmto dvoma pólmi odvíja zložitá a komplikovaná história, úzko podmieňovaná vzťahom k moci a sociálnymi rozdielmi, akási história hladu a hojnosti, v ktorej rozhodujúcu úlohu hrá aj kultúrne zázemie.... celý text
Literatura naučná Historie
Vydáno: 2004 , Kalligram (SK)Originální název:
La fame e l'abbondanza. Storia dell'alimentazione in Europa, 1993
více info...
Přidat komentář
Naprosto úžasná a čtivá kniha, což mě dost překvapilo, ale určitě doporučuji. Nedokáži něco z knihy vyzdvihnout, líbilo se mi totiž všechno, a ještě nad tím v hlavě přemýšlím.
Na tuto, bezpochyby výjimečnou, knihu jsem narazil v citacích Magdaleny Beranové, v jejím díle Jídlo a pití v pravěku a ve středověku,a hned, po splnění rezervace v Městské knihovně, se do ní pustil.
Kniha je poutavě napsaná a její tempo je strhující - a to je to literatura faktu:)
Za přečtení rozhodně stojí kapitola Staré a nové drogy v oddíle nazvaném Evropa a svět; a naprostým vrcholem knihy, logicky, je celý závěrečný oddíl nazvaný Revoluce, z něhož bych rád vypíchl dnes velmi aktuální kapitolu Jídlo pro všechna roční období.
Montanari nezapře svůj italský temperament i jistou dávku národní hrdosti, ale problém evropského stravování, zdá se mi, pojímá v celé jeho šíři, informace a myšlenky, které si z jeho knihy odnáším, jsou přesně ty, které jsem hledal, tedy racionální pohled na žravou evropskou kulturu od samého začátku.
Jeden citát na závěr: Jen si připomeňme posun významu, k němuž došlo u slova "dieta". Vymysleli ho Řekové, aby jím označili každodenní režim stravy (a obecněji životosprávy), který si každý jedinec má vytvořit podle vlastních potřeb a tělesné konstituce. Dnes se jím však v běžné řeči označuje omezení, odnětí jídla. Je to tedy záporný a nikoli kladný pojem. Konzumní společnost už si tuto cestu nevolí kvůli morálním a kajícnickým hodnotám, jež takovému jednání přikládala církevní kultura, nýbrž převážně z estetických, hygienických nebo prospěchářských důvodů (jak poznamenal Barthes, jíst málo je znakem a nástrojem výkonnosti, a tedy moci) - strana 168.
Jsem ráda, že tuto (dnes jen výjimečně sehnatelnou) knížku mám. Co do detailnosti, novinek i souvislostí je to i 20 let po svém vydání stále nejlepší kniha o historii stravování a hladomorech v Evropě. Mnohým jistě překvapí, protože vyvrací nejeden mýtus například o soustavné chudobě předindustriálních společností, jejichž možnosti, a tak i třeba množství masa požívané denně (nikoliv jen týdně, ba dokonce měsíčně) se velice regionálně lišily