Hodiny z kostí
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/427061/hodiny-z-kostikHnEeU-WKK-.jpg
4
251
251
Patnáctiletá Holly po zuřivé hádce s matkou zabouchne dveře za svým starým životem. Když nyní prochází anglickým venkovem, podivná setkání a souhry náhod přetvářejí její realitu tak, až se začne podobat oživlé noční můře. Neboť Holly upoutala pozornost skupinky nebezpečných mystiků – a jejich nepřátel. A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa. Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Mladá frontaOriginální název:
The Bone Clocks, 2014
více info...
Přidat komentář
Výjimečný čtenářský zážitek. Do detailu propracovaný, promyšlený děj, úžasné sarkastické a ironizující monology i dialogy. Nádherné, živé postavy a charaktery. Na rozdíl od Hybatelů, kde spolu jednotlivé povídky souvisely hodně volně, tady jsou všechny kapitoly propojené jedinou ústřední postavou Holly, což hodně usnadňuje orientaci v ději. Fascinuje mě, jak Mitchell dokáže několika málo slovy popsat ztráty a smutek, bez patosu, přitom tak silně, že se vám z toho chce brečet. Jen ten popis postapokalyptické Evropy v závěru jsem zrovna teď vůbec nepotřebovala – vzhledem k situaci k únoru 2021 to působí až moc reálně.
Z Hodin jsou všichni nějak moc nadšení, mamka mě doslova donutila je přečíst, což nechápu, protože mě a bráchu vždycky kritizovala za čtení “těch fantasy slátanin”. Já moc nadšená nejsem. Mitchell umí nádherně a záživně psát i o úplně obyčejných věcech a bylo to úžasně čtivé, hlavně Ed, ale mám s tím několik problémů. Ta fantasy linka... Já proti fantasy nic nemám, dřív jsem jiné žánry pomalu nečetla a v Atlasu mraků mi ta kombinace fantasy, sci-fi a úplně obyčejného světa přišla skvělá, ale tady mi to fakt nesedlo. (Tady bude lehký spoiler) Ta bitva v kapli byla fakt úlet a dost špatně napsaný. Spíš mi to stylem připomínalo nějakou podprůměrnou young adult fantasy. Spousta ezo-psycho-čakrových schopností, které si autor cucal z prstu jak se mu zrovna hodilo a já se nostalgicky vrátila ke svému dětství, kdy jsem sledovala seriál o vílách Winx.
Další problém je to, že mi Hodiny moc připomínaly Atlas. Já od autora nic jiného nečetla, takže to na mě trochu působí, že ani nic jiného neumí. Ale to je spíš moje neznalost.
A ten konec... Čtivý, ale trochu moc moralizující. Už mi to jde docela krkem.
Jo a Mitchell sice píše krásně, ale nepotřebuji vědět pokaždé, když hrdina potřebuje na toaletu a podobně. Hrozně mě to ruší.
Doufám, že za ne moc přívětivou recenzi neskončím na pár let za mřížemi.
Příběh Holly má podobné téma jako jeho kniha Dům za zdí, jen mnohem víc rozvinutější. To se mi na autorovi líbí, fantazie, propracovanost, souvislosti a odkazy (např. na jeho knihu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, když píše o Óšimovi v Dedžimě). S čím se trochu peru je větší počet postav, než si někoho v hlavě správně zaškatulkuju, už je zase pryč a já zjišťuju, že je okrajovou postavou. Co se mi líbí a zároveň je to pro mě těžké, je že autor není 100%popisný. Například něco naznačí, nebo se případně ani nezmíní jak cosi proběhlo a pak píše jen o důsledku (např. jak Hugo Lamb kradl známky). Nejdřív jsem myslela, že jak čtu rychle, tak jsem něco přehlédla, ale když jsem se později vrátila, nenašla jsem nic. Napadá mě, že si se mnou autor hraje a říká si: tak ty by sis chtěla jen tak hltavě číst, tak to ani náhodou, hezky zapoj mozkovnu! Části knihy o Hugo Lambovi a Crispinovi byly pro mě obtížnější, protože se oba vyjadřují vybroušeným ostrovtipem a intelektuálními narážkami. Abych je všechny pochopila, musela bych si dělat poznámky, které bych později dešifrovala. Jenže příběh začal nabírat tempo, začal mě pohlcovat a psaní poznámek by mě zdržovalo. Myslím si, že abych si v hlavě všechno správně pospojovala, musela si bych knihu přečíst ještě jednou, na což jednou určitě dojde. Shrnuto: začátek je slibně se rozvíjející, prostředkem se musí každý trpělivě prokousat a odměnou je strhující konec. Dávám pět hvězdiček.
Konečně! Konečně jsem to dočetla. Tak dlouho jsem něco nedokázala dočíst už dlouho. A navíc je ta knížka svinsky těžká, furt jsem si ji přehazovala v rukách. A jestli vás teď napadlo, proč jsem ji teda neodložila nedočtenou, tak proto, že se mi děj líbil a chtěla jsem vědět co bude dál (a přesto jsem se nutila do čtení občas). No a poslední časový úsek byl nejlepší, to bych brala i jako samostatnou knihu
Autor mě opět nezklamal. Vytvořil dějově i časově mnohovrstevnatý příběh. Hlavní postavou je zde Holly, která zjišťuje, že se o ní zajímají různé skupiny lidí a evidentně má věštecké nadání. Kniha má příběh složený podobným způsobem, jako např. Atlas mraků, kdy se až na konci jednotlivé části děje spojí ve velké finále. Když popisuje autor Hollyino pubertální období, tak jsem si zase vybavil knihu Třináct měsíců, protože tam popisuje vzpouru puberťáka, který je schopen se postavit celému světu. U Holly tato vzpoura proběhne úspěšně.
Takže čtenář musí mít trpělivost, aby objemnou knihu dočetl dokonce.
Zajímavé je, že se zde autor vrátil k tématu lidí (nebo nelidí ?), kteří aby si prodloužili mládí a život, se stanou predátory lidských duší. Doporučuji si přečíst knihu Dům za zdí.
Ale výsledný dojem, který na mě kniha udělala, je popis neschopnosti lidí, aby ovládli své dravčí a majetnické pudy, které ničí lidi v jejich okolí, společnost, ba celou civilizaci. Jakousi první ochutnávkou je život Eda v Iráku, kde pracuje jako novinář v době války a hodnotí smysl celé války a vliv na Iráčany, kteří se z období diktátu Saddáma Husajna dostanou do období, kdy je celý stát rozbitý válkou, takže se jejich podmínky ještě zhorší.
V podstatě Anachorité se nechovají jinak, je jim jedno, kolik lidských životů zničí, pro ně je důležité si udržet svoje postavení a schopnosti. A konec knihy není o nic lepší, protože se civilizace připraví o všechny svoje vymoženosti.
Kdybych měl porovnat tuto knihu s knihou Atlas mraků, tak by ji ohodnotil, jako dějově svižnější a zajímavější.
Co se týká pesimistického zakončení celého románu, i když Holly si vždy našla někoho, komu mohla předat svoji lásku, či přátelství, což je dostatečně optimistické, ale v souvislosti se současnými problémy s coronavirem si myslím, že vše nemusí mít dobrý konec, jak v příběhu, tak v reálném světě.
(SPOILER) Už jsem četla Atlas mraků, a proto jsem věděla, že Hodiny z kostí nebudou jednoduché čtivo. To se plně potvrdilo. Střídání příběhů, vždy vrátí čtenáře na začatek, znovu si musí najít cestu k dalšímu hrdinovi, zorientovat se v čase a prostoru každého příběhu a zase se začíst. Jakmile se do příběhů vrací znamé tváře, tempo se zrychluje a skládá se komplexní příběh jako dílky puzzle, nic nechybí, nic nepřebývá. Téměř na konci čeká rozzuzlení, vysvětlení všech protínajících se linek, jen abychom vstoupily do posledního příběhu o 20 let později. Závěr je uspokojivý - nadějný i tragický, ale vrchol už byl v předposledním příběhu.
Hodiny z kostí byly pro mě mnohem zajímavější zážitek než Atlas mraků. Sledujeme Holly od puberťačky prchající z domova přes mámu Aoife až ke stařence v postapo světě. A mezi tím potkáváme lidi, které potkala ona. Partnera a válečného zpravodaje Eda, v lásku nevěřícího a nakonec hluboce milujícího Huga, morálně ne úplně čistého spisovatele Crispina a další. Do toho všeho zmizení Jacka, mystické souboje mezi přirozenými Atemporály a Anchoristy. Spousta otázek ohledně bytí, rodičovtsví, partnerství, environmentální témata. Má to mnoho vrstev, možná vás některá nebude bavit, ale rozhodně to za to stojí.
Knihu bych rozdělila na třetiny. První třetina: velmi slibně se rozvíjející příběh se spoustou zajímavých postřehů a komentářů. V tuhle chvíli cítím nadšení a pět hvězdiček. Druhá třetina: proud pseudointelektuálských žvástů, připomínající ptydepe. Přestává mě to bavit a mám pocit, že knížku ani nedočtu. Stěží jedna hvězdička. Vytrvala jsem, přeskočila pár stránek rychločtením a přichází třetí třetina. Příběh rozmrznul, posunuje se, začíná mě zase bavit. Válka a apokalypsa. Končím s tím, že váhám, jestli hvězdičky tři nebo čtyři. Ale konec si asi zaslouží ty čtyři.
Přiznávám, že čtení téhle knihy bylo jako na houpačce, chvílemi strhující, pak jsem se poněkud ztrácela, v jednu chvíli jsem to chtěla i vzdát, ale potom mě příběh zase chytil a už nepustil. Musela jsem se několikrát vracet, abych si připomněla, kdo je (nebo byl) kdo. Ale výsledný dojem je skvělý.
Líbilo, výborně vymyšlené i napsané, autor opravdu umí psát a zaujmout a navíc má obrovskou fantazii. Jen to bylo na můj vkus přece jen kapánek dlouhé.
Ano, David Mitchell je skvělý, věděl jsem to už po knize Hybatelé a vím to i teď po Hodinách z kostí. Jeho styl mi naprosto vyhovuje, už mě nebaví ty přímočaré dopředu odhadnutelné příběhy průměrných tvůrců, tohle je jiná káva a věřím že nesedne všem, ale já si Mitchella přidávám do vrchní police mé knihovny a těším se na další knihy.
David Mitchell je môj obľúbenec, máloktorý spisovateľ sa dokáže tak úžasne pohrať s jazykom, postavami a ich príbehmi, ako on. Skvelé čítanie,bavilo ma od začiatku do konca.
Dalo by se říct, že je to takový třetí díl série Hybatelé - Atlas mraků - Hodiny z kostí, tudíž na Mitchella ohraný styl. I přesto je to úžasný příběh, proto dávám 5 hvězdiček.
Tentokrát se jedná o krásný moderní fantasy a sci-fi román dohromady. Znovu je zde velká spousta podpříběhů, které doplňují/tvoří příběh hlavní. Je poznat, že autor je velmi vzdělaný, světaznalý a má velkou fantazii. S oblibou píše, jakoby to byl film, propojuje opět postavy s jinými jeho knihami a hlavní hrdina... existuje..., ale stále je z mého pohledu druhou hlavní "postavou" samotný život.
Od Mitchella, jakožto autora pro náročné čtenáře, se jedná tedy celkem o oddychovku. Nicméně stojí za to, a určitě bych ji doporučil i jako první knížku pro ty, kteří od něj ještě nic nečetli.
MItchell mi trochu připomíná impresionisty. Alespoň tedy po přečtení Hybatelů, Atlasu a Hodin. Téma je vlastně nepodstatné, jde vždy o sadu poutavých životních příběhů, nějakým způsobem propojenou, ovšem dojem je pokaždé trochu jiný a svým způsobem jedinečný. Mám to moc ráda, dá se to číst donekonečna! Mám neodbytný dojem, že v polovině autor trochu propadl sebemrskačství, ale i s tím jde o vážně skvělé čtení.
Přiznám se, že jsem čekala něco úplně jiného a ne, že mě čeká vlastně fantastická distopie. Nebo to byl jiný žánr? prvky utopické až vlastně distopické to mělo, také tam byla dost silná fantastická linka, to důležitější ale byl jeden lidský život, který Mitchell ukazuje z různých úhlů pohledu. Takže přiznám sama, že vlastně nevím, co jsem to četla. Každopádně jsem nakonec ráda, že jsem vydržela číst až do konce. Začetla jsem se totiž až asi cca po 150-200 stranách. Velmi mě bavila část knihy vyprávějící příběh očima Eda. Pak i pokračování, ale měla jsem zase trochu měla problémy s koncem. Ta distopická část na mě byla už pak moc dlouhá a nebavila mě. Chápu sice proč tam byla, ale nějak mi zrovna tenhle konec neseděl. Každopádně jsou daleko horší distopie i fantasy knihy, takhle smíšeně a zajímavě by daný žánr mohla nějak uchopit a přetvořit ta “nebraková” část literatury a bylo by to v pořádku.
David Mitchell opět nezklamal. Příběhy poskládané z různých epizod jsou evidentně Mitchellova doména - vše je promyšlené a každý detail nakonec zapadne na své místo, což v takto komplikovaném díle a světě, který si autor v knize vymyslel, je třeba ocenit. Navíc ten jazyk! Miluju knihy, u nichž díky jazykovým a vyjadřovacím schopnostem autora při čtení téměř vidíte, jak se vám každý detail příběhu odehrává před očima.
mal som šťastie, že som knihu čítal hneď po prvotine Hybatelé. tie citáty a odkazy sú perfektné.
samotný príbeh?
neviem, čím to je, ale v posledných rokoch čítam od výborných spisovateľov samé ťažké, smutné knihy len s malou iskierkou nádeje v závere, že to predsa len dopadne lepšie. je však zrejmé, že architekti konzumu a tupého pôžitkárstva takéto knihy nečítajú a vo svojej bohorovnosti o nich ani nevedia. rovnako ako stáda zúfalcov, ktorí sa im snažia priblížiť napodobňovaním bez toho, aby si uvedomili, že sú iba nepodstatnou potravou v ich mierovom mlynčeku na mäso (uznávam, že kto knihu nečítal, nechápe, o čom točím:).
fakt stojí za čítanie. uviazne pod kožou.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Mitchell je jedním z mých oblíbených autorů a už jsem četl téměř všechny jeho knihy. Zvláště Atlas mraků mě opravdu nadchl. Zajímavostí je, že i přes různé žánry, jsou všechny jeho knihy zasazeny v jednom universu. Postavy i zápletky mezi nimi různě proplouvají a pro znalého čtenáře je zajímavé hledat různé vzájemné odkazy. Hodiny z kostí jsou většinou recenzentů k jeho nejslavnějšímu Atlasu mraků přirovnávány. Také je tu několik relativně samostatných příběhů s různými hrdiny, odehrávající se v různých dobách, od blízké minulosti po blízkou budoucnost.
Bohužel v tomto případě to u mě zdaleka tolik nefungovalo. První zhruba dvě třetiny knížky se mi líbily. Pokud se jednalo o komorní lidské příběhy, kam jen občas probleskoval velký nadpřirozený konflikt celého universa, bylo všechno fajn. Mitchell je mistrem ve vykreslování zajímavých a uvěřitelných charakterů. Když se však z knížky stane v předposlední kapitole čistokrevné fantasy, přišlo mi docela slabé a jako vyvrcholení konfliktu, který se táhne několika knihami opravdu nic moc. Poslední kapitola je silně angažované postapo, kde se na pár stránkách seznámíme snad se všemi obavami britského levicově orientovaného člověka. Tolik neštěstí pro lidstvo najednou je už trochu nechtěná parodie. Navíc když zasadíte sci-fi příběh do takhle blízké budoucnosti pravděpodobně rychle zastará.
Nevím, jestli to platí obecně, ale v této knize ano. Pokud Mitchell píše příběhy o lidech a jejich osudech, je skvělý, když chce být epický, tak to moc nejde .