Hodiny z kostí
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/427061/hodiny-z-kostikHnEeU-WKK-.jpg
4
251
251
Patnáctiletá Holly po zuřivé hádce s matkou zabouchne dveře za svým starým životem. Když nyní prochází anglickým venkovem, podivná setkání a souhry náhod přetvářejí její realitu tak, až se začne podobat oživlé noční můře. Neboť Holly upoutala pozornost skupinky nebezpečných mystiků – a jejich nepřátel. A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa. Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Mladá frontaOriginální název:
The Bone Clocks, 2014
více info...
Přidat komentář
Styl Davida Mitchella mám opravdu ráda, ačkoli některé jeho knihy mi úplně nesedly. S velkou chutí se nořím do příběhů, které jsou spletité a barvité. Obzvlášť oceňuji, jak skvěle jsou vystavěné dialogy rozmanitých postav. Některé pasáže si čtu opakovaně, protože tolik fantazie a originálních slovních obratů si prostě potřebuji užít. Hodiny z kostí stavím podobně vysoko jako Atlas mraků a Hybatele.
(SPOILER)
Knihy Davida Mitchella mám ráda. Musím je číst pozorně, udělat si na čtení čas.
V případě Hodin z kostí jsem trochu na rozpacích...
V knize je zobrazený život Holly Syksové. Seznamujeme se s ní v osmdesátých letech 20. století. Holly je patnáct a právě se hrozně pohádala s mámou. Rozhodne se seknout se školou a utéct za svým klukem. Jenže nic není takové, jaké se zdá, a Holly není tak úplně obyčejná náctiletá holka. Už dříve se dostala kvůli svým psychickým kvalitám do hledáčku nebezpečných "rádiových lidí". Tuto část příběhu vypráví sama Holly.
V dalších částech sledujeme život v jednotlivých dekádách Holly optikou její náhodné, ale pro další děj důležité, známosti, dále životního partnera Eda a potom přítele a kolegy spisovatele Crispina Hersheye.
V dalším desetiletí dochází ke katastrofické Druhé misi.
V poslední části knihy je opět vypravěčkou Holly. Došlo ke kolapsu civilizace, Holly žije v Irsku se svou vnučkou a malým marockým imigrantem Rafiquem. Podaří se jí zajistit dětem lepší a bezpečnější budoucnost?
Kniha mi přišla nevyvážená, v prvních čtyřech částech je spousta malých detailů, které odkazují k budoucímu ději, provázanost jednotlivých linek příběhu, v páté části dochází ke katarzi (jsem jediná, kdo si vzpomněl na film Highlander, hit mého mládí?)
V poslední části jako bych se náhle ocitla v ději ekologického kvarteta od Majy Lund, jako by tato část byla tak nějak ke zbytku knihy připojená.
A pak jsem trochu zklamaná, v knize nebyla více rozpracovaná myšlenka Scénáře a Protiscénáře.
Pro mne bylo zajímavé i to, že hlavní hrdinka Holly je asi o čtyři měsíce mladší než já, a její dcera Aoife je stejný ročník jako moje dcera...
Nadšení z Utopia Avenue mě přivedlo k Hodinám z kostí a já si zpočátku tak libovala. Do detailu propracovaná hluboká kniha o stavu lidství, poutech, o možné budoucnosti, lhostejnosti k darům přírody a taky haluze a haluze. Labužníkovi zhořklo, přes poslední pětinu jsem už skákala s ohledem k mému času, k mému životu. Není nekonečný.
Jednotlivé příběhy jsou vlastně docela fajn a zajímavé. Autor se dokáže vžít jak do náctiletého děvčete, stárnoucího spisovatele, kterému se postupně hroutí jeho život, i mladého floutka či postarší ženy. Vše působí autenticky, není problém se do strastí i radostí toho kterého hrdiny vžít. Jenže celé je to propojené dost zvláštní sci-fi linkou, která mi přišla až příliš vykonstruovaná, do děje uměle zasazená a hlavně zbytečná.
Konečně dočteno...po třech měsících a 13 dnech.. tuhle dobu mi ta kniha zablokovala,protože se mi tak těžce četla ale nechtěla jsem ji odložit. Upřímně jediný důvod proč jsem knihu dočetla je,že jsem si ji pořídila na festivalu a nechala od Davida podepsat.. ale myslím,že už nikdy více ani tuto knihu ani tohohle spisovatele. Scifi mám ráda ale soumrak,kaple a katar byly i na mě moc.
Parádní knížka, na rozdíl od jiných recenzentů bych ji naopak stavěl výš než Hybatele a Atlas mraků. Dokázal jsem bez problému sledovat tu nit která všechny ty příběhy spojovala, takže mi to nepřišlo tak "rozbité" jako jiné Mitchellovy knihy. Trochu mne rozčiloval ten moralismus v poslední postapokalyptické části, ale pointa to vyvážila, takže za mě pět.
Nejspíš jsem neměla knížku číst krátce po tom, co jsem se otřepala po horečkách - třeba by mě méně rozčilovala. Pravdou ale je, že ačkoliv Mitchell píše skvěle, jak jsem se už nedávno přesvědčila v případě Hybatelů a Atlasu mraků, v tomto případě mě některé části neuvěřitelně iritovaly svou zdlouhavostí a zdánlivou nesouvislostí s dějem. Ale jak říkám, mohlo to být jen tím, že mi při čtení ještě nebylo stoprocentně dobře.
Když se na to podívám z druhé stránky, Hodiny z kostí nejsou vůbec špatná kniha. Ano, fungují na stejném principu jako Atlas mraků a Hybatelé, což byl také v jednu chvíli důvod, proč mě kniha začala nudit. Nicméně Mitchellova schopnost představit na pár desítkách stránek mikrosvět konkrétních postav, je neuvěřitelná a skvělá. Právě proto jsem ji dočetla i přes nutkání ji odložit a nechat rozečtenou. Ale vzhledem k tomu, že jsem během posledních čtyř měsíců od Mitchella přečetla už tři knížky, ráda si od něj zas na chvíli odpočinu.
Nádherné, jako vždy. Propojenost s ostatními Mitchellovými knížkami je tentokrát subtilnější, člověk si musí dát setsakramentsky pozor, aby mu něco neuniklo. Musela jsem si párkrát zalistovat Tisícem podzimů a Třinácti měsíci, abych si to ověřila, ale jo, je to tam. :)
(Pokud jsou nějaké další provázanosti, tak jsem si jich fakt nevšimla. :D )
Není to špatná knížka, ale prostě... no je to něco jako sloučenina stylů Hybatelů a Atlasu mraků a Domu za zdí dohromady. Ale zatímco ty tři jsou dobré, tato kombinace je už přetažená. Tři první části jsou dobré, čtvrtá část je slabší, ale OK, chápu, že tak nějak pro ukončení děje a všeho tam patří. Ale ten konec!!!! TWL!!! Proč???? Proč je v téhle knize ta dystopie a ještě tak hloupá!!!! Proč to neukončil po té čtvrté části. Proč tu kaši nastavuje něčím tak slabým???? Nechápu... Takže za tři dobrý části tři hvězdy, víc nic...
„Lidé mluví o Setmění tak, jako naši předkové mluvili o Černé smrti, jako by to byla vůle Boží. Jenže to my jsme je přivolali, s každou cisternou ropy, kterou jsme se propálili. Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství, a přitom věděli – ačkoli to popírali –, že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nikdy nedá vyrovnat.“
„Hodiny z kostí“ působí do značné míry jako pláč nad planetou, které si její „inteligentní“ obyvatelé neváží, nicméně ekologický podtón se výrazněji projevuje až v závěru knihy. Mitchellův oblíbený styl volně navazujících povídek je tentokrát propojený postavou Holly, v úvodu pubertální rebelkou na útěku za dospělostí, ve finále nemocnou starou ženou, truchlící pro zanikající svět, pro osud blízkých, pro budoucnost těch, co mají ještě život před sebou.
Tohle dílo by dobře fungovalo i bez nadpřirozena, bez tajné války bytostí, vymykajících se přírodním zákonům. Coby čtenářka fantastiky (naočkovaná např. Gaimanem nebo Barkerem) jsem Horologii a Anchority přijala bez námitek, chápu však, pokud někdo prská, v jakou pitomost se ty celkem civilní příběhy zvrhly. Zřetelné stopy se dějem táhly od počátku, směřování zápletky k věcem paranormálním rozhodně nepřekvapilo.
Já můžu jedině chválit. David Mitchell má abnormálně čtivý styl se skvělými dialogy, nenudila jsem se a neměla tendenci přeskakovat věty ani v pasážích, kde se nic moc nekonalo. Každá z povídek mě zaujala, ať se právě věnovala klaďasům či padouchům, popisovala práci válečného zpravodaje nebo zkoumala činy spisovatele na ústupu ze slávy. Až na pár scén dominuje poklidnější tempo, což mi nijak nebránilo bavit se, užívat si a dumat nad myšlenkovým přesahem.
„Hodiny z kostí“ jsou adept na 5*, ale nechám dojmy trochu uležet, jestli vydrží i za několik týdnů. Zatím tedy ponechám palec těsně pod 85%.
Nedočetla jsem, bohužel. Kniha mě bavila, četla se dobře, ale jakmile začal příběh páté osoby, opustila mě najednou veškerá vůle číst. Neměla jsem chuť začínat zase "od začátku". S věkem jsem si dovolila knihy nedočítat, takže předpokládám, že už se k ní ani nevrátím.
O čem to vlastně bylo? O boji Atemporálů? O Holly Sykesové? Nevím, první 2/3 čteme povětšinou příběhy života lidí, kteří nejsou pro knihu vůbec důležití a sem tam mihne postava / informace, kterou jsem považoval za meritum knihy. Pak tu máme jakési skokové vyústění. A pak zase Holly kdesi v katastrofické budoucnosti (btw. tahle eko-kritika už mě přestává v knihách bavit). Vysvětleno není skoro nic. Nelze tuto knihu nesrovnávat s Atlasem mraků. Je to jakási její variace. Jenže tam to fungovalo, mělo to cíl a myšlenku...
Nedočteno. Musím tedy do nebes vychválit slovní obrazy a celkovou autorovou představivost ale dej ani postavy mi nesedli.
První část knihy je naprosto strhující, a nějak jsem se od ní nemohl odtrhnout. Poté bohužel následují 2 naprosto vatovité části, doplněné opět zase jednou trochu více příběhovou, a vskutku podivná poslední část. Těžko to nějak víc hodnotit.
Kdyby ještě před vydáním postihl Mitchellovy Hodiny z kostí podobný osud jako operetu Proso Járy Cimrmana, mohli jsme mít namísto jediného románu nejméně deset, spíš víc, oceňovaných beletristických děl založených na přitažlivých a neotřelých zápletkách. A to Mitchellova pozoruhodná fantazie není jediná přednost této knihy. Slovní obraty a stylistika jsou tak propracované, že jsem některé pasáže četla několikrát jenom kvůli tomu. Takže si teď udělám radost tím, že sem jednu takovou okouzlující (a dlouhou) pasáž vyšlu:
"Impéria zanikají, stejně jako my všichni, ti tanečníci ve tmě protínané stroboskopy. Dívej se, jak světlo potřebuje stíny. Dívej se: vrásky se šíří po tvé broskvové pleti jako plíseň; tep-za-tepem-tep-za-tepem-tep-za-tepem, křečové žíly si razí červí cestičky v oholených lýtkách; trupy i ňadra tloustnou a prověšují se; podívej se, jak generál Philby dává francouzáka paní Bolithové; zatímco se loňská píseň řítí do písně příštího roku a toho následujícího, účesy tanečníků se pokrývají jinovatkou, řídnou a vypadávají v ozářených chuchvalcích; rakovina kropí tuhle vyuzenou plíci, tamtu stárnoucí slinivku, tohle bolavé varle; DNA se třepí jako vlna a my se kutálíme dolů jeden za druhým; pád na schodech, infarkt, mrtvice, už to není tanec, nýbrž záškuby. Tohle je klub Walpurgis. Ve středověku to věděli. Život je smrtelná choroba."
Byl to můj první kontakt s autorem a musím říct, že jsem si četbu vychutnala. Propracované charaktery a pavučina událostí, která do sebe postupně zapadá. Souhlasím s komentáři níže, ty dvě poslední kapitoly byly zbytečné/úplně jiné… možná dobrý začátek další knihy, ale očekávala bych jiný finiš…
Hodiny z kostí považuji za Mitchellovo magnum opus. Dokázal spojit různorodé (a výborně vypracované) charaktery, časové úseky, místa po celém světě, realitu i metasvět do skvěle fungujícího celku. Oproti Atlasu mraků je román sevřenější a všechno, co se děje, spolu úzce souvisí. Sice si autor už tak nemůže pohrávat se žánry, ale zase ve finále je to jak jedna velká sněhová koule, co pěkně drží dohromady. A aby toho nebylo málo, vesele si zaloví i ve svých předešlých románech.
V Hodinách musí Michtellovi jeho čtenář zdatně sekundovat (nebo nemusí, ale pak si to tak neužije), to množství aluzí a narážek je až allenovské a objevuje se hlavně u postavy spisovatele Crispina Hersheye (jeho debata s Aphrou Boothovou je naproso dokonalá).
Nejvíce kritizované kapitoly z budoucnosti se mi nezdály nějak nepatřičné nebo vykalkulované, naopak mi to přišlo tak reálné, že mi z toho moc dobře nebylo (ale připouštím, že v Atlasu bylo postapo a sci-fi naprostá pecka, takže to srování tady je). Nemůžu říct, že by se po přečtení dostavila nějaká extra katarze, ale to čtení jsem si strašně užívala.
Naprostá většina Hodin z kostí je skvělá („typický Mitchell“, chtělo by se říct). Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Hlavně kvůli posledním dvěma kapitolám, kdy z uvěřitelného, soudobého příběhu jednoho lidského života (chytře protkaného fantasy prvky) udělal prvoplánovou a, popravdě, ne moc dobře vyargumentovanou „podívejte-co-všechno-by-se-mohlo-stát“ přehlídku. Je to škoda. Protože postapo je (alespoň pro mě) silné jen ve chvíli, kdy je uvěřitelné. Což to Mitchellovo (v tomto případě) není. A třeba srovnání s tím, jak skvěle podobné téma zvládl v Atlasu mraků, je do očí bijící.
Tahle kniha mě opravdu zklamala. Je to už druhá kniha autora, kterou jsem bohužel nedočetla do konce a skončila jsem v půlce a nemohla se donutit číst dál. Asi si s Davidem dám nějakou dobu pauzu.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
(SPOILER) Asi nejslabší Mitchellova kniha, samozřejmě ne na počet stránek. Je to formálně i motivicky tolik podobné Atlasu mraků nota bene Hybatelům... Autor se vykrádá. Možná by stálo zato krátit, hlavně Hugovu či Edovu kapitolu - Oxford, Švýcarsko a Bagdád nejsou vylíčeny tak záživně, jak by mohly být. Naopak spisovatel Crispin mě hodně bavil. I když je to, jak nazančeno výše, částečně vykradený nakladatel (jmenuje se Cavendish?) z Atlasu mraků. Nosné ontologické téma, stěhování duší apod. se ztrácí za tolikerou masou vyprávění. Závěr se mi líbil, i když jsem happy end uhodl. Včetně destinace.