Hold Katalánsku
George Orwell (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240542/bmid_hold-katalansku-240542.jpg
4
296
296
Kniha Georga Orwella Hold Katalánsku, v ktorej opisuje vlastné skúsenosti a zážitky zo španielskej občianskej vojny, zaujíma v jeho živote a myšlienkovom vývoji výnimočné miesto. Do Španielska totižto šiel preto, aby na vlastnej koži zažil autentický socializmus, ktorý pre obrovskú väčšinu ľudí znamená beztriednu spoločnosť, alebo neznamená vôbec nič. Orwell hneď po príchode do Španielska vstúpil do milície POUM, trockistickej frakcie robotnícko-roľníckeho bloku, a tým bol jeho osud, ako aj osud ostatných členov strany, spečatený. PSUC, strana komunistickej III. Internacionály, si totižto osobovala právo zlikvidovať všetkých, ktorí s ňou nesúhlasili. Totižto kým POUM považovali boj proti Francovi a fašizmu za súčasť politickej a sociálnej revolúcie, zatiaľ PSUC nespojovali porazenie Franca so sociálnou a politickou revolúciou. Tento fakt bol v občianskej vojne pre Orwella deprimujúci. Na vlastné oči videl, ako si komunisti vymýšľajú proti svojim ideologickým odporcom tie najkrkolomnejšie obvinenia a ako sa všetkými prostriedkami usilujú o ich vyvraždenie, ako samoúčelne prekrúcajú fakty a nezakryte nimi manipulujú. A bezprostredne videl a zažil aj konkrétnu formu stalinských metód, a nezákonné praktiky, ktoré boli riadené odkiaľsi zo zákulisia. Videl a zažil, ako čestných, zodpovedných a obetavých bojovníkov v radoch rôznych politických zoskupení prenasledovali, diskreditovali, mučili, väznili a bezohľadne vraždili. O čo teda šlo v občianskej vojne v Španielsku na strane vládnych zoskupení? Podľa Orwellových slov: „Bolo to nepriateľstvo medzi tými, ktorí si želali pokračovať v revolúcii a tými, ktorí revolúciu chceli zastaviť, či zabrániť jej. V konečnom dôsledku šlo o konflikt medzi anarchistami a komunistami.“ Okrem verného zachytenia procesu ovládnutia španielskych mocenských orgánov sovietskymi „poradcami“ Orwell identifikoval aj iracionalizmus totalitarizmu a odkryl jeho mrazivé klamstvo. Jedným z jeho základných vlastností je manipulácia s vedomím ľudí či prepieranie mozgov, v čom nezanedbateľnú úlohu zohrávajú masmédiá, pričom je úplne jedno, či sú ľavicové alebo pravicové. Podľa Orwella „Jedna z najhorších skúseností, akú som v tejto vojne získal, je to, že ľavicová tlač je práve taká falošná a nečestná, ako tlač pravicová.“ Fakt cynického manipulovania s vedomím ľudí či prepierania mozgov, túto „epidémiu“ si Orwell bolestivo uvedomoval. A keďže sa tento jav vyskytuje na oboch stranách barikády, patrí medzi prvých, ktorý sa pokúšal upozorňovať na podstatnú podobnosť medzi fašizmom a komunizmom. A dokonca vystríhať pred tým, že človek nemôže byť antifašistom, ak zároveň nie je proti totalitarizmu.... celý text
Válečné Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2014 , HronkaOriginální název:
Homage to Catalonia, 1938
více info...
Přidat komentář
Uplynulo několik dní a nováčci se naučili téměř dokonale pochodovat v pozoru a hledět vpravo,ale jestliže měli ponětí z které strany pušky vyjde kulka to bylo asi tak vše co věděli o zbraních.
Tlampač,víc než puška.
Strach větší ze zimy než z nepřítele.
Topinky s máslem k nalomení morálky v protilehlém zákopu.
Osobní niterné zážitky.Vlastní pohledy.Utvářející samotného autora a samotné vidění světa.
Opravdově.Orwellovsky jako vždy.Upřímná reportáž něco sdělit.Absurdně někdy zase drtivě.Takové to bylo.Nepřeberné množství frakcí a politických odnoží.Anarcho,rudých,Trockisti,socialisti,nacionalisti,nacisti aj. Každý má svou pravdu a myslí (jak jinak) to dobře.Nad tím vlaje prapor propagandy.
A vlaje už hodně dlouho...až do našich časů.
Pohled na strany jedné strany španělské občanské války. Věřím Orwellovi, že byl upřímný a i se snažil být nestranný, takže jeho verzi beru jako uvěřitelnou a asi i dost pravdivou.
A kdybych si měl vybrat, na kterou stranu se přidat (tzn. jestli republikáni nebo fašisti), asi bych se musel velmi rozmýšlet, protože mi to příjde jako vybírání si mezi dvěma zly. Budiž k dobru lidem té doby, že měli ideály a nevěděli (ani nemohli vědět), co víme dneska my (že si komunisti s fašisty můžou podat ruce a společně skočit ze skály).
Po zklamání z „1984“ si mě Orwell znovu získal „Holdem Katalánsku“. Je to skvělá kniha, která ukazuje, že autor byl fér chlap.
Vybrala jsem si ji jako četbu ke zkoušce ze světových dějin, pro kterýžto účel se zase tak dobře neosvědčila. O frankistech jsem se nedozvěděla nic kromě toho, že byli v troubení na polnici lepší než komunisti. :) Vůbec mi to ale nevadí. Zajímavé mi totiž přišlo všechno ostatní: reportážní a nevídaně upřímné zprávy ze zákopů, historky vykreslující charakter Španělů a komunistů, nesentimentální lyrika (která mi „1984“ tolik chyběla), vtipné postřehy, politická analýza oněch pověstných POUMů, PSUCů, FAIů a dalších (bylo užitečné si uvědomit, jak důsažně stalinistický SSSR ovládal komunistické strany ve zbytku Evropy) i rozbor lží britských novin o španělské válce srovnáním s Orwellovými vlastními zážitky.
Komentáře pode mnou ve mně ale vzbudily dvě falešné naděje: že se toho dozvím hodně o propagandě (ve skutečnosti se jí tady Orwell mnoho nevěnuje) a že mám v rámci určité autorovy stranickosti očekávat snahu o nestrannost. Orwell se skutečně snaží být fér, ale k levicovým frakcím - trockistům, stalinistům, anarchistům. Fašismem se vůbec nezabývá a zjevně pokládá za zbytečné vysvětlovat, proč bojuje za diktaturu proletariátu. Možná jsem divná, ale schvalovat vraždění duchovních, krádeže pozemků, ostřelování katedrál a jiné způsoby ničení cizích nemovitostí mi nepřijde zase tak přirozené, aby to vůbec nevyžadovalo vysvětlení.
Já osobně jsem držela palce fašistům (i když jsem samozřejmě věděla dopředu, jak to dopadne), i tak jsem si ale četbu „Holdu“ užila a před autorem smekám klobouk.
* „Při zákopové válce je nejdůležitějších pět věcí: dřevo na oheň, jídlo, tabák, svíčky a nepřítel.“
* „Tím, co průměrného člověka přitahuje k socialismu a nutí ho nasazovat pro něj i krk, onou „mystikou“ socialismu, je myšlenka rovnosti.“
* „Nebylo nic příjemného vidět patnáctiletého španělského chlapce, jak je nesen na nosítkách, vytřeštěná bílá tvář v prostěradlech, a při tom si vybavit úlisné osoby v Paříži a Londýně, píšící pamflety, které mají dokázat, že je tenhle chlapec převlečený fašista.“
* „Možná, až dojde k další válce, spatříme výjev v celé historii dosud neviděný: šovinistu provrtaného kulkou.“
* „Lidová fronta byla možná podfuk, Franco byl však anachronismus. Jen milicionáři či romantici si mohli přát, aby zvítězil.“
Toto dílo by bylo na dlouhý rozbor. Mě, politickým přesvědčením kymácejícího se kdesi na středu, vychýlil Orwell touto knihou zase o něco více doleva. To neznamená, že bych mu ve všem přitakal (obrazy jako tlouštík cpoucí se křepelkami zavánějí parodií), ale nelze mnu upřít citlivost a vnímavost.
Knihu lze rozdělit na tři části - první je takřka válečná groteska ve stylu Jak jsem vyhrál válku, druhá část ozřejmuje pozadí konfliktu (v tom jsem se zamotal), třetí pak deziluzivním vykreslením manipulace s pravdou, vedoucímu k pochopení Orwellova rozpoložení, v jakém psal 1984.
Rozbor a polemika by vydaly na samostatnou knihu.
Na jednu stranu musím uznat, že se mi tato kniha z Orwellových věcí líbila určitě nejméně. Na druhou stranu musím ocenit dokumentární hodnotu: velice precizní líčení nesmírně komplikované, spletité a těžko analyzovatelné politické situace ve válečném Španělsku.
trochu náročnější čtení, ale velmi zajímavé, poučné. Styl takřka reportážní a i přes jasnou politickou příslušnost Orwell ukazuje, že na obou stranách fronty stáli lidé, lidské bytosti a že propaganda (a dezinformace) fungovala opět všude.
Vzpomínky, které ve své surové realitě vykreslují, jak velcí idealisté lidé jsou a přitom vůbec nezáleží, na které straně stojí. Surová realita, opírající se o tehdejší stav věcí. Po přečtení pochopíte složitost politky a tehdejší situace. Navíc, o Španělské občanské válce se ani moc nemluví, a přitom to byla střelnice, na které si státy zkoušely nové zbraně než se na sebe vrhnou. Taková předehra k hrůzám, které přišly. Specifické dílo, které ve výsledku spíše informuje, ale velmi poutavě.
Orwellovy postřehy a vzpomínky ze španělské občanské války jsem zhltal velice rychle. Obsah knihy byl pro mě velice překvapivý, protože - i přestože jsem o tom nikdy hlouběji nepřemýšlel a ani nic odborného nečetl - jsem očekával, že na straně republiky byla situace mnohem jednodušší (např. jsem se mylně domníval, že FAI byli anarchisté a CNT komunisté, i přestože obě organizace byly spíše anarchistické). V žádném případě ale nemohu říci, že i přesto jak Orwell popisuje odporné intriky uvnitř republiky, jejichž následkem bylo konečné potlačení POUM - organizace, za kterou se Orwell účastnil bojů, že se nějak zvlášť změnil můj pohled na to, která strana je "dobrá" a která "zlá" - nelze ani mluvit o tom, že obě strany byly "špatné", každý střízlivý čtenář pochopí, že i Orwell stejně jako tisíce vojáků ze zahraničí a miliony Španělů doufal ve vítězství komunistů a anarchistů nad fašisty. Orwell sám byl vášnivý socialista a v jeho popisu jde jasně vidět, že nestojí a ani se často příliš nezajímá o mezistranické šarvátky komunistických a anarchistických stran, vždy se snažil docílit lepších podmínek pro dělníky a tak, jak hlásá slogan Labour Party - se zasazoval "za mnohé, ne za hrstku". Nicméně přesně tato hrstka španělské buržoazie nakonec ve válce bohužel zvítězila.
Velice zajímavý je popis politiky SSSR vůči španělské občanské válce, který se za každou cenu snažil zabránit socialistické revoluci - tak nakonec v širokém spektru levicových stran Španělska byli komunisté-stalinisté ti nejpravicovější.
Co mě ale v samotné knize zaujalo nejvíce byl ten za krátkou dobu vytvořený kontrast mezi frontou a Barcelonou, kdy na začátku příběhu byla Barcelona město proletariátu, kde bylo zakázáno dávat spropitné, všichni si tykali a hleděli na sebe zpříma, stejně tak na frontách - dokonce všichni vojáci všech hodností dostávali stejný žold, bohužel však po pár měsících, které Orwell strávil na frontě, se situace v Barceloně k nepoznání změnila - buržoazie se přestala skrývat za dělnickou roušku a město na jedné straně pokračovalo životem drahých restaurací a kaváren pro majetné a na straně druhé jídly na příděl pro chudé, co si luxus nedokázali dovolit, na válku všichni hleděli s nechutí a pohrdáním. Zajímavé je to vše proto, protože v nedávné době jsem měl možnost přečíst útlou knihu S. Kierkegaarda "Současnost", kde přesně tento kontrast "revoluční doby" a "současnosti" popisuje, v "Holdu Katalánsku" jsem si několikrát všiml toho zápalu k boji proti fašismu (i přes nudění se a nadávání na nekvalitní zbraně) provázejícímu frontu a tu povrchnost a zbytečné zahledění do racionality provázející Barcelonu.
Velice zajímavá a podnětná je esej "Zamyšlení nad španělskou válkou" na konci knihy, kde sledujeme nejen autorův pohled s odstupem času ale i mnohá teoretická zamyšlení nad totalitou, svobodnými médii a tvořením "historické pravdy" (často myšlenky později zaseté v úrodnou půdu "Farmy zvířat" a "1984" - dokonce se zde objevuje myšlenka vnucení rovnice 2+2=5).
Téměř na závěr chci znovu zopakovat, že George Orwell nechtěl knihou zpochybnit legitimitu odporu proti Frankovi, ale chtěl přednést své zážitky a uvést na pravou míru propagandistická tvrzení, jichž se dopouštěla jak španělská tak zahraniční média i na straně republiky (u fašistů je to snad samozřejmost).
A úplně na závěr perlička z knihy, které jsem se v celku zasmál - totiž to, že Orwell nazval slavnou a turisty hojně navštěvovanou barcelonskou katedrálu Sagrada Familia "jednou z nejohyzdnějších staveb na světě". Jde vidět, že pokud dnešní symbol Barcelony nazval takto, tak společenské mínění v myšlenkách George Orwella nebylo nikdy určující, právě naopak se vždy dokázal postavit proti všemu jednoduše bez důkazů přijímanému a bojovat za "opravdovou pravdu" a ne tu, kterou nám diktuje Velký Bratr, ať už v jakémkoli přestrojení.
Orwellův román 1984 jsem četl před 30 lety a okouzlen genialitou díla, přemýšlel, kde se autor inspiroval, kde poznal fungování totalitních režimů?
Po přečtení Hold Katalánsku je to jasné!
Ve škole mě učili (a je to už hodně dávno, co jsem chodil do školy), že v občanské válce bojovali hodní Španělé, v čele s komunistickou stranou, za pomoci pokrokově smýšlejících interbrigadistů z celé Evropy proti zlým Španělům, fašistům generála Franka, podporovaných německými fašisty, italskými fašisty, a všemi ostatními imperialisty, kapitalisty a sionisty z celého světa. A protože těch zlých bylo víc, a měli víc peněz (z potu a krve dělníků), proto ti hodní prohráli!
Po přečtení Hold Katalánsku vím, že to tak jednoduché nebylo! Barcelonské události, bratrovražedné boje mezi levicovými frakcemi bývalých spojenců připomínají střípky Solženicynova Souostroví Gulag – lživá propaganda, obviňování z trockismu a fašismu, noční razie, zatýkání bez důvodu, věznění a popravy bez soudu!
A George Orwell potřeboval dalších deset let, aby španělské zážitky přetavil na obecně platné principy ve své učebnici totalitarismu, jednom z nejlepších děl světové literatury všech dob.
Na druhé straně už z názvu knihy je zřejmé, že Orwell měl Katalánsko a jeho obyvatele rád.
„Jednoho jitra bylo oznámeno, že nemocní z mého oddělení budou během dne posláni do Barcelony. Podařilo se mi poslat telegram ženě, že přijedu, a nato nás nacpali do autobusů a odvezli na nádraží. Teprve když vlak už měl odjíždět, vylezlo z ošetřovatele, který jel s námi, že nejedeme do Barcelony, ale do Tarragony. Předpokládám, že si to strojvůdce rozmyslel. To je celé Španělsko, pomyslel jsem si. Ale španělské bylo i to, že souhlasili s tím, že vlak nepojede, dokud nepošlu další telegram; ještě více španělské však je, že telegram nikdy nedošel“
K tolika skvělým komentářům k této "eseji na pravdu" už nemám téměř co dodat. Přidám jen pár postřehů, které mne opravdu zaujaly:
- z Orwellova popisu přebírání moci komunisty mi přijde, že komunisti měli (nebo stále mají) snad mezinárodně standardizované noty, jak v této věci postupovat (a velmi podobný postup měli i nacisté v Německu).
- stálá přítomnost ruské tajné služby, která nejen sledovala dění, ale aktivně jej ovlivňovala. A nejspíš vysvětluje i předchozí bod.
- lži, lži a ještě jednou lži.... manipulace, propaganda, budování a využívání strachu, ovlivňování komunikačních kanálů... Orwell trefně říká, že je čím dál složitější až nemožné, dopátrat se pravdivé podstaty informace (zvláště když s odstupem času ještě více platí, že "historii píšou vítězové"). A právě jeho snaha zjistit elementární pravdu, ověřovat zdroje, je mi nesmírně sympatická. Navíc ještě s jeho upozorněním, že ním vnímáné okolnosti mohou být zabarveny jeho subjektivním a "stranickým" pohledem.
- z tohoto pohledu by mne zajímal obsah hypotetické knihy hypotetického "Georga Orwella fašisty" a "George Orwella komunisty" z druhé strany barikády. Jeho argumentace, jeho hledání pravdy a jejich zdrojů. Prostě pohled ekvivalentního člověka, který věřil ve správnost toho, zač bojuje a zdali se dokáže dohledat své pravdy nebo jen stranických lží.
...při čtení knížky v kontextu současnosti přemýšlím, jsou-li všechny okolnosti této války stejné a staré jako války samy.. Myslím že z velké části ano, nejspíš se mění jen prostředí a technologie.
Průse* ovšem je, že hodně věcí z popsaných můžeme vidět právě dnes v přímém přenosu ve světě i u nás (fakenews, snaha zestátnění veřejnoprávné televize, změkčení lustračního zákonu, proruské zpravodajské weby, ovlivňování voleb směřující do Ruska, podrývání důvěryhodnosti právního státu ... atd atd atd). Takže byť se jedná o defakto o rozšířenou zpravodajskou žurnalistiku 80 let starých událostí, podstata je pro mne bohužel mrazivě aktuální.
Pohled na "bordel", který panoval mezi republikány, je autorem podáván dosti střízlivě, bez nadržování kterékoli ze stran. Není divu, že množství interbrigadistů opouštělo Španělsko zklamaná, s desiluzí o tamějším dění.
Kromě historického svědectví "ze zákopů" a zamyšlení nad událostmi španělské občanské války nabízí kniha také lidský rozměr, jenž z ní dělá záležitost, kterou byste neměli minout.
George Owell popisuje z první ruky ani ne tak zážitky, jako spíše strasti a zmar při konflitku, který zastihl nepřipravené Španělsko. Tím jak, Orwell vystihuje absurdní atmosféru jakoby dával tušit, jakým směrem se bude jeho tvorba ubírat v následujících letech.
Musím přiznat, že jsem knihu hodně dlouho odkládal a teď vidím, že jsem touto knihou měl začít, lépe bych pak pochopil Orwellova další díla. Orwellova osobní vojenská zkušenost s válkou ve Španělsku, kdy na jedné straně straně stály rozhádané různé politické a odborové frakce, komunisti, na druhé straně fašisté, k tomu tichá podpora Sovětského svazu, Mexika, Itálie a Německa, podporující své zájmy. A tomto nepřehledném guláši se potáceli Španělé, kteří platili účty. Mrazivý pak byl nástup komunistů k moci, tvrdá propaganda, noční zatýkání, smyšlená obvinění, falešné důkazy, popravy... které my dobře známe z padesátých let. Když Orwell chodil orodovat za svého velitele Koppa a všem vysvětloval, že jde o omyl, že se to určitě vysvětlí... bylo to, jako bych četl Doznání od Artura Londona. Pozdější Orwellova díla (Farma zvířat, 1984) pak už jdu tvrdě po krku komunistům a diktátorským režimům.
Naprosto mě rozebralo, do jaké úrovně až propaganda došla, což v kombinaci s represemi a permanentně budovanou atmosférou strachu, bylo ďábelské dílo. Jeden za všechny: "Ve Španělsku jsem poprvé uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ba ani vztah, jaký bývý komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly, a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí..."
Bojím se sám sobě odpovědět, jak je tomu dnes?
Chválim, chválim a ešte raz chválim. Veľmi dobré, takpovediac až „lahodné“ čítanie o španielskej občianskej vojne. Vždy som mala len hmlistú, v škole získanú predstavu o tom kto kde kedy proti komu začo prečo načo ... nezabudlo sa na dôraz na pomoc Nemecka a Talianska frankistom, čo pre menované mocnosti bolo zácvikom na druhú svetovú vojnu. Dve vety v poznámkach z dejepisu, viac nič.
Inteligentný a vnímavý Orwell (vtedy člen milície republikánskej krajne ľavicovej politickej strany, bojoval v rokoch 1936 – 1937) ľahučko a úsmevne píše o svojich frontových zážitkoch, účasti v pouličných bojoch v Barcelone či hrozivom zranení, ktoré utrpel. Nevynecháva však ani závažné otázky zapeklitej vnútropolitickej situácie, najmä náznakov prebiehajúcej a potlačovanej revolúcie či rozkolu v radoch republikánov medzi komunistami a anarchistami; tiež otázky nálad (zmätku) v krajine a bežného života. Všetko líči jasne a zrozumiteľne, vzbudzuje hlbší záujem o túto vojnu a španielsku históriu ako takú.
Pripúšťa svoju omylnosť a zaťaženosť dokumentu subjektívnymi chybami, čo je sympatické a v úplnom poriadku. Cenný je fakt, že píše otvorene a v ušľachtilej snahe robiť tých chýb čo najmenej. Hovorí sa, že toto dielo odráža jeho prerod na odporcu lži a totality. Je to tak, zbavil sa ilúzií a postrehy dokázal až prorocky pospájať. V tomto ohľade pôsobí zdrvujúco najmä záver diela a dodatok „Ohlédnutí za španělskou válkou“, kde okrem iného rozoberá a kritizuje do neba volajúce propagandistické nezmysly, ktoré sa šírili naprieč Európou. Tak všeobecne varuje pred zaslepeným preberaním vzájomne si odporujúcich, ale zaručene pravdivých (dez)informácií pochádzajúcich od ľudí, ktorí sedia v bezpečí za stolmi a sú na hony vzdialení skutočnosti. Podľa jeho slov netreba zabúdať, že presne takto sa vytvára klamná história (aj španielskej občianskej vojny) – nakoniec akceptovaná ako pravda.
---
Nepřítel byl naštěstí velice nepodnikavý. Byly noce, kdy se mi zdálo, že naše postavení by mohlo dobýt dvacet skautů, ozbrojených vzduchovkami, nebo dvacet skautek s pálkami na badminton.
Nic nepřesvědčí Španěla, alespoň mladého Španěla, že střelné zbraně jsou nebezpečné. Jednou, o něco později, jsem fotografoval pár kulometčíků u jejich kulometu, který byl zaměřen přímo na mne.
„Nestřílejte,“ řekl jsem napůl žertem, když jsem zaostřoval fotoaparát.
„Ne, ne, nebudeme střílet.“
V následujícím momentu se ozvala krátká dávka a kulky proletěly kolem mé tváře tak blízko, že bradu mi ošlehlo pár zrnek korditu. Nebylo to úmyslné, kulometčíci to však považovali za obrovskou legraci. A přesto jen pár dní předtím viděli, jak byl jeden jezdec na mezku náhodně zastřelen politickým delegátem, který si hrál s automatickou pistolí a nasázel ubožákovi do plic pět kulek.
Pamatuji se, že jedné noci bylo heslo Cataluña – eroica a jeden rolník s obličejem jako měsíc v úplňku, Jaime Domenech, ke mně přišel, silně zmatený, a požádal mne o vysvětlení.
„Eroica – co znamená eroica?“
Řekl jsem mu, že to znamená totéž jako valiente. O něco později klopýtal ve tmě a stráž ho oslovila:
„Alto! Cataluña!“
„Valiente!“ zařval Jaime s naprostou jistotou, že říká správnou věc.
Prásk!
Stráž jej však netrefila. V téhle válce vždy, kdy jen to bylo lidsky možné, nikdo nikoho netrefil.
Jednoho jitra bylo oznámeno, že nemocní z mého oddělení budou během dne posláni do Barcelony. Podařilo se mi poslat telegram ženě, že přijedu, a nato nás nacpali do autobusů a odvezli na nádraží. Teprve když vlak již měl odjíždět, vylezlo z ošetřovatele, který jel s námi, že nejedeme do Barcelony, ale do Tarragony. Předpokládám, že strojvůdce si to rozmyslel. To je celé Španělsko, pomyslel jsem si. Ale španělské bylo i to, že souhlasili s tím, že vlak nepojede, dokud nepošlu další telegram; ještě více španělské však je, že telegram nikdy nedošel.
Stali jsme se příliš civilizovanými, než abychom mohli pochopit samozřejmé. Protože pravda je velice jednoduchá. Abyste mohli přežít, musíte často bojovat; a bojujete-li, musíte se zašpinit. Válka je zlo, a často to menší zlo. Ti, kdo meč zvednou, také mečem hynou – a ti, kdo meč nezvednou, zajdou na páchnoucí nemoce. Fakt, že je nutné psát takovou banálnost, ukazuje, jak se na nás podepsaly roky rentier kapitalismu.
---
Zjistil jsem, ze Orwell nebyl zadny srab a taky to mel v hlave jak se lidove rika radne srovnany , ve svych mnoha filosofyckych uvahach dokazal na padrt rozcupovat i velike myslitele jeho doby , Orwell myslim byl urcite clovek tech nejpevnejsich lidskych hodnot a sami muzeme videt jakym vynikajicim literarnim autorem byl , skvely novinar s briliantni mysli . Asi urcite bych se s Georgem nekde rad posadil na sklenicku calvados a prodebatil svet.
O španělské občanské válce ve třicátých letech se už tak moc nemluví, ani jsem na tohle téma toho moc nepřečetl, z beletrie mě na toto téma napadá snad jen Komu zvoní hrana Ernesta Hemingwaye. O to byla tahle knížka zápisků pro mě zajímavější.
Orwellovy zápisky mluví hlavně o nejednotě a boji jednotlivých komunistických, socialistických, anarchistických a kdovíjakých jiných frakcí mezi sebou navzájem. Píše o tom, jak jeho prvotní nadšení přecházelo v rozčarování a zklamání, jak jeho přátelé dobrovolníci z různých evropských zemí končí ve vězení, popisuje panující chaos a neschopnost na republikánské straně, prostě je to taková kronika neúspěchu. Konečně, nejednotné revoluční bojůvky těžko mohly bez pomoci zvenčí uspět a role Sovětského svazu podle Orwella spočívala spíš v rozdmýchávání rozporů mezi frakcemi než v účinné pomoci proti Frankovi.
Z celé knihy mi nakonec v hlavě uvízl právě tento úryvek.
"Přesto je po celou dobu vůbec nenapadlo prohledat postel. Moje žena po celou dobu ležela v posteli; klidně by mohla mít pod matracemi několik kulometů, nemluvě už o celé sbírce trockistických dokumentů pod polštářem. Přesto naše detektivy ani nenapadlo dotknout se postele, nedívali se ani pod ni. Nevěřím, že takhle pracuje OGPU. Je třeba si uvědomit, že policie byla téměř výlučně pod kontrolou komunistů a že muži, provádějící prohlídku, určitě sami byli členy komunistické strany. Byli to však také Španělé a vytáhnout ženu z postele, to by na ně bylo trochu moc."
Velice zajímavě sepsané Orwellovi osobní prožitky z doby, kterou strávil na frontě Španělské občanské války. Osobně mě zde velice zaujal rozpor mezi snahou levicových stran vyhrát válku a přitom naprostou neschopností zajistit jakékoliv zásoby a zbraně. Prostě Maňana.
Velice dobře sepsané a lze zde dohledat některé inspirace, které poté autor využil v 1984.
Za samotnými zápisky následují ještě dva dodatky, které rozebírají politické zázemí celé situace. To byla pro mě trochu těžko stravitelná, ale i tak poučná část.
//Bylo otřesné, že obránce Republiky měl tvořit tento zástup otrhaných dětí, se starými
puškami, se kterými neuměly zacházet.//
Pěkná a ctiva kniha z prostředí o kterém jsem neměl žádné potuchy. Krom konce kde uz jsem se moc nevyznal v tom jaka strana je s kým, jsem četl jedním dechem
Štítky knihy
Španělsko komunismus anarchismus antifašismus občanská válka španělská občanská válka (1936-1939)Autorovy další knížky
| 2000 |  Farma zvířat |
| 2021 | 1984 |
| 2015 | Na dně v Paříži a Londýně |
| 2007 | Válečný deník |
| 2015 | Hold Katalánsku |
Kniha střídá pasáže čtivější s poněkud nudnějším popisem politické situace. Problém je, že jste hozeni do relativně podrobné analýzy předválečné situace ve španělské levici, o které většina čtenářů zřejmě nemá příliš potuchy. Ze začátku jsem tedy byl docela zmaten. Ta kniha je ale tak trochu podmíněná svojí dobou, protože její hlavní poselství je Orwellovo varování nad nejednotností levice a zároveň upozornit nad informační válkou/propagandou komunistické strany (Orwell zde má pár bystrých postřehů ohledně jazyka propagandy). Pro nezasvěcené je to vlastně velký twist. Po první třetině, v které Orwell popisuje všudypřítomnou mizérii zákopové války, přichází část plná konfliktů uvnitř (španělské) levice. Proti fašistům totiž nebojovali jenom komunisté, ale také anarchisté a (volně řečeno) odboráři, za jejichž milici POUM bojoval i Orwell. Komunisté napojení na stalinistické Rusko tyto odboráře, které Orwell popisuje jako idealisty bojující za rovnost, označí za trockisty a postupně (eufemisticky řečeno) vytlačí stranou dění. Orwellovým pohledem tak na konci vnímáme jeho rozčarování z toho, že šel bojovat za dobrou věc, aby skončil uprostřed nesmyslných vnitřních sporů o moc, z nich vyvstane další tyran (a mnoho obětí), který jednu stranu konfliktu rozloží, aby jí časem porazil další tyran (úplný konec občanské války už ale Orwell nezachytil, neboť musel ze Španělska odejít).