Hon na ovcu
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420429/bmid_hon-na-ovcu-fdO-420429.jpg
4
837
837
Protagonista a zároveň rozprávač tohto príbehu je mladý, mestom znudený človek, ktorý nikam nepatrí a nikomu nechýba. Jedného dňa dostane od svojho priateľa list s fotografiou, ktorú neskôr použije v jednom projekte svojej reklamnej agentúry. Fotografia sa dostane do rúk osobného tajomníka „šéfa“, ktorý rozprávačovi prikáže, aby jednu z oviec na tej fotografii našiel. A tak sa začína hon na ovcu, ktorá sa od ostatných líši „len“ hviezdou na chrbte – a je to ako sen, z ktorého sa len ťažko prebúdza, príbeh, ktorý čitateľa najprv pohltí a neskôr neúprosne opustí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Slovart (SK)Originální název:
Hicudži wo meguru bóken / 羊をめぐる冒険, 1982
více info...
Přidat komentář
Jedna ze slabších, chvílemi jsem se musela přemáhat, abych vůbec v četbě pokračovala. Byly pasáže, které jsem hltala, ale bylo jim pomálu a moje nadšení mě většinou po pár minutách opustilo.
Po 150 stranách jsem chtěla knihu nadobro odložit. Hodně jsem lámala přes koleno a pouze některá vysoká hodnocení mě vyzvala, co se to vlastně na dalších stránkách skrývá. Dočetla jsem tedy až do konce. Bohužel symbolické významy v této knize mi nejspíš zůstaly skryty a obávám se, zda se vůbec rodilému Evropanovi neznajícímu japonské reálie a společenské postavení mohou odkrýt. Ač je Murakami opravdu můj oblíbený autor, nemůžu se tentokrát připojit s vysokým hodnocením.
Ten, kdo tvrdí, že se Murakami pořád opakuje, vůbec nic nepochopil.
Opakováním jednotlivých motivů vlastně vytvořil jeden velký Murakamiho svět, ve kterém všechno splývá do jednoho a zároveň se všechno dělí z jednoho na mnoho.
Tahle kniha mě při několika stranách srazila svou melancholií. Je neuvěřitelné, jak dokáže Murakami v jedné knize rozebrat problémy celého Japonska, japonské společnosti a zároveň rozebrat spletité nitro jedince. A tentokrát to byla velmi temná cesta do nitra člověka. Chvílemi jsem ani nemohla číst…
Už dříve jsem si všimla jedné věci, která prostupuje všemi Murakamiho díly. Jen u Ovce se to zdá být mnohem patrnější. Totiž otázka smyslu života.
Nevím, jestli to je tím, že už jsem toho od Murakamiho přečetla tolik, ale jeho díla teď vnímám úplně jiným způsobem. Už nedokážu být jen čtenářem, který se na jeviště dívá z poslední řady. Mám pocit, že jsem součástí příběhu. Součástí jeho světa. A coby ne? Murakamiho svět je vlastně reálný svět skrytý za fantazií.
Nedokážu vyjádřit všechno, co po dočtení jeho knih cítím. Jen vím, že Murakami tu vytvořil něco jedinečného a velkolepého, co shrnuje snad veškeré lidské poznání. Jak to jen říct? Mám z toho pocit jakési komplexnosti.
Věřím, že něco takového už nikdy u žádného jiného autora nepoznáme.
Každý nějak začínal. V rámci Murakamiho slabší kousek, v rámci tzv. městské fantasy nadprůměr.
Od Murakamiho mám sedem kníh, tri som prečítala. Cukurua a Ovcu v slovenčine, Kafku po anglicky. Každá bola iná, a neviem či len preto, že sú to tri rozdielne knihy, alebo preto, že sú v rozdielnych jazykoch. Asi ani tak nejde o reč, veď angličtina sem, slovenčina tam, väčší vplyv na čitateľov zážitok má kvalita prekladu. A v tomto Ovečka zlyhala. Kniha sa v prvej polovici tiahne pomaly, skoro nič sa nedeje, hlavný protagonista len opisuje každodenné dianie. Táto pasáž by sa asi dala prejsť bez veľkého zaváhania, ak by bola lepšie preložená. Prvá polovica bola najslabšia časť knihy a na takej silno pocítiť, ak prekladateľ zlyhá. Ale nebojte sa, nie je to až taká katastrofa, len trochu prisilný word-by-word preklad.
Druhá polovica, to bol Murakami. Klasika, kde všetko nechá na vás. Ja nie som ten typ čitateľa, ktorý si veľa domýšľa a príliš sa knihou zaťažuje. Ja sa rada nechám viesť na autorových slovách. A to mám na ňom rada. Murakami ma nenúti nad knihou veľmi premýšľať, síce mi túto možnosť často ponúka. Jeho stránky vás skôr zahalia do akéhosi snového oparu, a keď po pár kapitolách pochopíte, že určité WTF momenty (ja ich tak rada volám, i keď nejde o najpresnejšie pomenovanie) v jeho dielach budú stále, prestanete tak urputne rozmýšľať, či ide o realitu, či sa niečo zvrtne, či nájdete hlavnú postavu opitú na podlahe a zistíte, že všetko boli len halucinácia (to sa nestane). To je Murakami, reálny aj neskutočný, ktorý píše niečo mimo, čo by ste ale nemohli označiť za fantasy.
Možno je odo mňa opovážlivé hodnotiť autora len po troch prečítaných knihách, ale toto je pocit, ktorý som doposiaľ nadobudla.
A mimochodom, po tejto kniha budem mať z oviec vždy divný pocit.
Murakami je můj nejoblíbenější autor, ale cesta za ovcí, která trvá 400 stran… to byl i na mě dost silný šálek kávy. Myslím si, že disciplínu „čtení s porozuměním“ jakžtakž ovládám, ale kdyby nebylo doslovu, zřejmě by pro mě pátrací akce po jehněčím skončila jedním velkým otazníkem. Aby čtenář dobře porozuměl obsahu, měl by nejdřív vystudovat dva až tři semestry japanistiky. Možná by to stálo za to připsat na přebal. Tentokrát tedy spíš čtenářské zklamání… V podstatě jsem to dočetla jen proto, že chci mít přečtené všechny jeho knížky :(
Úplně souhlasím se zuzanou, člověk chvíli váhá, hledá, nevěří, ale pak ho kniha strhne a začne bavit. Vyloženě mi bylo líto, že už příběh končí. Ale uznávám, že pro každého tohle čtení není.
Hon na ovci je starší autorova kniha a je to už typický Murakami. Nějakou dobu ze začátku jsem se knihou trošku prokousávala, no pak se mi to začalo líbit, příběh mě dostal a jak se vypravěč s dívkou ubytovali v hotelu U Delfína, vystoupali do hor, setkání s Ovčím mužíkem a rozhovor s Myšákem - tak to už byla nádhera. Ten popis samoty, přírody, zvláštních situací a vztahů - to je prostě kouzlo pera Murakamiho. Není to jednoduché čtení, no stojí zato !
Tak jsem si právě zamilovala dalšího autora, naprosto skvělá kniha, která se četla téměř sama. Děj měl spád a stále se tam něco dělo. Vřele doporučuji :)
Murakamiho fanoušci si jistě zvykli už na ledacos. Ne jinak to je i u nejnovější knížky. Aj čo to tárám,ono to zas tak uplně není nejnovější dílko. Tak trochu člověk muže vycházet z toho,že vyšlo již v roce osmdesátém druhém,tedy těsně před slavným Norským dřevem. Právě již tu se objevuje jeho typický rukopis. Mystický realismus,vztahy milostné,dospívání,samota,existence,vyrovnání se s minulostí,vše je tu jako na dlani,tak jako v pozdějších románech. Popisy všednosti,kdy postavy jen tak třeba připravují večeři,posedávají či koukají z okna a při tom bud kouří nebo o samotě popíjí. On to prostě umí dosadit do správného místa,aby to ladilo s atmosférou a téměř vždy mě to u tohoto Japonce tyto momenty opět dostávají. Vyznění knihy není jednoduché k pochopení,přeci jenom pro našince neznalého jejich historie vskutku oříšek. Nakonec se dá ledacos vydedukovat ze spousty skrytých symbolu a nebo třeba z doslovu překladatele. Odmítači - puritáni otevřeného popisu sexu nebojte i tentokrát na něj dojde a jak bezejmenná postava ráda říká: jenom k tzv.pohlavnímu styku :-) Samozřejmě nechybí ani kocour a protože je dříve narozený mívá docela často větry :-) Někdy na pomezí něčeho jako sen se ne vždy vše jeví jak je ve skutečnosti,možná však je naše samotná skutečnost právě taková a pak se v tom vyznejte. Někdy stačí jen si tak existovat,cítit jak sníh studí na konečcích prstu,nechat se ovývat větrem,který vám schodí vlasy do čela,pochutnat si na pivečku v orošené skleničce ... jednoduše si plout cítit i být zároven s radostma života v každé maličkosti.
Zkrátka,Murakamovka jak má být :-)
Mrzí mne to, o to více, že Murakami je můj milovaný autor - ale tentokrát jsme se nesešli. Nehledala bych chybu v knize - spíše to bylo oboustranně ve špatný čas a na špatném místě. Zkusím si ji přečíst za nějaký čas a dám sama sobě druhou šanci :-)
Potvrzuje se tu heslo pro četbu Murakamiho: Nesnažte se chápat, co vidíte. Prostě se nechte nést a nebudete zklamaní. ...a kdyby přece, v záloze je Ovčí mužík! Prostě se těším, až to budu za čas číst znova; doufám, že mi bude pár věcí jasnějších.
Kniha přečtena v rychlém sledu po Muži, kteří nemají ženy, a tak jakoby atmosférou volně navazovala v pocitech a popisech mužů, které opustily ženy a díky tomu se doslova nechávají unášet samovolně proudem života. Bez cíle, trochu bez naděje, přesto stále "ovládáni" ženami. přesně takové pocity jsem měl i této knihy, staré už třicet let. Jak se píše v doslovu, je to vlastně první titul, kde najdeme "typického" Murakamiho. Podivný netypický příběh, zvláštní vztahy a postavy, dialogy... Doporučuji.
Zase jsem se dočkala a do spárů se mi dostal další Murakami. A musím říct, že mě rozhodně nezklamal. Je sice až s podivem, co tomuhle člověku vydají, ale snad se ještě nestalo, že by se někdy šláplo vedle. Hon na ovci je již tradičně prošpikován všudypřítomnou osamělostí, nostalgií i kratičkými záchvěvy magických a snových okamžiků, proplétajících se pozvolna s realitou, přičemž hranice mezi nimi je stále tenčí a tenčí.
Je čistě jen na vás, jakou úlohu dáte zrovna té vaší ovci, faktem je, že když vás dostane, už se z jejích tenat jen tak nedostanete.
Melancholický příběh o neobyčejně průměrném člověku při cestě za mystickým zvířetem. Tak málo, které však pod povrchem skrývá mnohem víc.
Murakami nesklamal práve že ešte predčil moje očakávania ! Po trošku zdĺhavej sage 1Q84 som tuto knihu zhltol za dva dni a neľutujem, naopak vrelo doporučujem !
Ako to čo bolo za blbosť? Zmes všetkého možného. Chaos. Kverulantstvo. Posplietané, nedomyslené, s do neba volajúcimi nepresnosťami. Nerozumiem Murakamománii, chcel som, dal som tomu dve knihy, ale už stačilo. Howgh.
"Také dlhé rozprávanie si v životě eště nepočul."
"Nemožeš ho skrátiť?"
"Keď ho skrátím, stratí zmysel."
Já si to nemyslím Haruki. Valnou část knihy prostě tlacháš o ničem. Tvá slova se sypou jako sníh přes zimu v horách na Hokkaidu. Vůbec mě to nevadilo, jenomže nemám ve zvyku knihy nedočítat, a tak jsem to překonal. Vůbec jsem se do příběhu nemohl vcítit a to přestože se na Hokkaido sám chystám. Popsané však nebylo nijak zvláštně. Myslím, že kdybys tu knížku podstatně zkrátil a udělal z ní třeba trochu delší povídku, nic by se nestalo. Zaujali mě jen pasáže s beranem a to především ta těsně před epilogem, který byl už zase tak nějak k ničemu.
Obálka knihy je trošku zavádějící ale kniha samotná výtečná. Příběh se možná rozjíždí pozvolněji a v mém případě chvíli trvalo zvyknout si na slovenštinu ale minimálně od půlky jsem si to užíval. Kniha jiíž obsahuje většinu atributů HM děl. Nostalgii, pocit ocizení, prolínání reality a snové skutečnosti....
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Hon na ovci je poněkud jiný, tužší oříšek než knihy, s kterými jsem se dosud od autora setkal. Skrze hlavního hrdinu, anonymního a na první pohled tak průměrného člověka, že to snad ani není možné, nás Haruki provádí skrze moderní japonské dějiny, především se odkazuje na to, co ho "pálí" a o čem se tolika v Japonsku, zemi, kde platí jiná pravidla, nemluví. Dle mého je to tak trochu i kámen úrazu pro nejaponského čtenáře - je nutná jakási znalost japonských dějin a společnosti. Ať už je to odkazování se na označení vlád jednotlivých císařů (Meidži, Taišó, Šówa), tak i reálií, které nejsou čtenáři vysvětlovány a počítá se s jejich znalostí (kolonizace Hokkaida a utlačování domorodých Ainuů, poválečná americká okupace nebo Tokijský proces, během něhož nebyla velká část lidí odpovědných za 2. SV potrestána a dokonce se i poté politicky angažovala, viz tajemný pan profesor...). Před čtením Honu bych doporučil se podívat na knížku "Japonsko - Stručná historie států" od Labuse, ve které se o spoustě fenoménů zmíněných v knize píše ve stručné a nenásilné formě.
Knížka se nečetla úplně lehce. Začátek byl slibný, takový jaký ho Murakami umí udělat - přiblížit nám hrdinu a jeho, nejen vnitřní, svět a navodit tu pravou stísněnou atmosféru, kdy cosi dobrého a časem dávno omšelého již dávno odvál čas a přítomnost není ideální. Ale někde po sté stránce přišlo období, kdy jsem se vůbec nemohl začíst. Občas velmi zvláštní dialogy a momenty, kdy jsem netušil, jak text jako čtenář uchopit a chápat. Pak se to opět zlomilo, čím více se blížilo vysvětlení toho všeho, tím jednodušší pro mě bylo vnitřně s Harukim pobývat. Dva propojené paralelní světy, ve společnosti ztracený jedinec, jeho nesmyslnost a nepatřičnost, průměrnost, osamocení, nadskutečno, hudba, krásné dialogy, hluboké a dobře v textu ukryté myšlenky, zkrátka Murakamiovka jak má být a taková, pro kterou má člověk Harukiho tak rád! :-))
"Hm," přikývl jsem já.
"A i kdyby snad bylo všechno při starém, já na to nemůžu myslet. Nechci. Protože jakmile bych to udělala, už bych pak neměla kam jít. A proto přesvědčuji sama sebe, že jsem teď úplně jiná než dřív."
Jen škoda těch občasných překlepů a pravopisných chyb (mě/mně...), to by se stávat nemělo.