Hotel New Hampshire
John Irving
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/214016/bmid_hotel-new-hampshire-vLz-214016.jpg
4
698
698
Je známo, že autor Světa podle Garpa má slabost pro medvědy, Vídeň, cirkusácké kousky, zápasníky a bizarní jedince. Se vším se čtenář setká i na stránkách tohoto románu. A také s pěti sourozenci Berryovými, z nichž dva pojí incestní vztah, třetí je zakrslík, další se bůhvíproč neustále převléká...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2005
,
Odeon
Originální název:
The Hotel New Hampshire, 1981
více info...
Přidat komentář
Číst "Hotel New Hampshire" je jako jet rychlou horskou dráhou s prudkými sešupy, kdy se návštěvník točí všemi směry, chvílí cítí radost, někdy se směje, jindy má strach a občas si přeje, aby mohl ze sedačky odejít a jízdu přerušit. Ale když se dostane na konec, řekne, že to stálo za to.
Nebo takhle to hodnotím aspoň já.
Myslel jsem si, že od Irvinga jsem zvyklý na všechno, ale v případě tohoto románu mě opět přesvědčil o omylu. V této knize je bizarností požehnaně (viz štítky), ale hlavním tématem knihy je tu otázka znásilnění. To je samo o sobě velmi těžké téma - a není jediné, které je čtenáři servírováno. (Irving jimi opravdu nešetřil jako medvědy.) Největší záhadou pro mě zůstává, že autor se všem hutným tématům sice věnuje velmi hluboce a lidsky, ale přesto je schopen čtenáře vymáchat v nějakém nemyslitelném traumatu, a pak o stránku později vytvořit scénu, která je směšná a - opět - bizarní. A přesto čtenář nemá dojem, že by tyto těžkosti zlehčoval nebo zesměšňoval...
Jinak nevím, jak "Hotel New Hampshire" popsat, je to zkrátka jedinečný zážitek, který ve čtenáři vyvolá desítku protichůdných dojmů. Hádám, že hlavní poselství knihy je: Hlavně se z toho všeho nepo...
Je to Irving, těžší čtení, smutné …část ve Vídni mě trochu utlumila a konec byl proste Irving - těžký, smutny a nakonec krásný …jedna hvězda dolu jen za to, ze uz jsem od nej četla lepší …za me vede Rok vdovou, V jedné osobe, Owen …ale spousty jsem ještě nečetla …
Měla jsem Irvingománii po přečtení Garpa v pozdější pubertě. Do této knížky jsem se tenkrát nezačetla a nyní po letech skladování se k tomu již ani nechci nutit. Posílám dál.
Nejsem si jistá, jestli bych měla trpělivost na čtení, ovšem přednes p. Mrkvičky mě u příběhu udržel. Moje pocity se v průběhu měnily, ale jako celek mi vlastně všechno nakonec zapadlo kam má a nakonec se mnou příběh (a přiblblý úsměv na rtu) i po doposlechnutí zůstává . Největší výhrady mám k tempu a celkové délce. Rytmus příběhu je poněkud pomalý. Událostí je v něm ale dostatek. Irving má tendenci odbočovat a myslím, že kdyby se trochu krotil, román mohl být kratší a neubralo by to na kvalitě. Ale kdo ví. Na druhou stranu i v tom je krása knihy. Jako čtenář opravdu nemůžete vědět, co se stane dál.
Jeho postavy jsou výstřední a často potrhlé... ale sympatickým způsobem. No a jak je asi pro Irvinga typické, velká část knihy se točí kolem sexu. Většinou v poněkud odlehčeném tónu, ale někdy naturalisticky až... morbidně. Vlastně je v něm od všeho trochu: různá prostředí (New Hampshire, Vídeň, New York, Maine), cvičení medvědi (mluvící), trpaslíci, preparování zvířat, násilí (znásilnění, šikana, vražda, terorismus) a právě sex (homosexualita, incest, prostituce, pornografie). Pro každého něco. V symbolické rovině Irving do příběhu vetkal tolik prvků, že by bylo co analyzovat a zkoumat ještě dlouho. Freud (ten slavnější) by se asi poměl.
Bizárek, ale určite zábavný a zároveň dojemný. Prvú polovicu knihy som preletel ako nič, časť vo Viedni za mňa trochu slabšia v porovnaní s prvou časťou. Záver už zase výborný. Zatiaľ asi na 3. priečke z Irvingových kníh za Owenom Meanym a Pravidlami moštárny. Za mňa 5/5 ale je mi jasné, že knižka určite nie je pre každého. :)
Trochu jiný Irving, než byly předešlé knihy, které jsem "spásla" v posledním měsíci.
Chvíli se to tváří vážně, vtipně, pak najednou zčista jasna katastrofa nebo nějaká tragédie, pak zas vtípky... vlastně jsem při čtení místy nevěděla, co si o knize mám myslet, kam ji zařadit. Snad "absurdní drama"? Dramatické situace se střídají s úplnými ujetostmi. Nebo předchůdce bizarro fiction?
Nejvíc ze všeho se mi zdá, že je to humor. V této knize byly úsměvné i ty tragédie, se mi skoro zdá.
Ale ve výsledku bych to označila jako absurdní realismus.
Na stupnici humoru bych to zařadila někam mezi Ante Tuomainena s jeho knihou Než natáhnu brka a Jonassona se Stoletým staříkem, který už je úplný extrém v tomto žánru absurdního humoru.
Fantastické panoptikum postav se skvěle propracovaným dějem a propojenými osudy. Fantazie Johna Irivnga je nekonečná!
Parádní příběh jedné opravdu zvláštní rodiny. Spousta šíleností, smutku i humoru, zvracenosti a šokující lidské osudy. Pro mě velice čtivý Irving.
Originální, zajímavé, s typickými tragickými prvky, správně ulítlé - prostě můj oblíbený Irving.
Pro jednou jsem si řekl, že místo detektivek, sci-fi a fantasy ság, které obvykle čtu, si zkusím přečíst něco z opravdové literatury. Musím říci, že nějaké velké nadšení se nedostavilo, možná je na mě kniha moc americká. Vracím se ke svým oblíbeným žánrům a možná někdy v budoucnosti zase nějakou "literaturu" zkusím.
Tři romány jdoucí chronologicky po sobě- Svět podle Garpa, Hotel New Hampshire, Pravidla moštárny. Garpem si Irving získal pozornost, Pravidly proslavil.. Hotel NH je mezi nimi. Zatímco Garp je fragmentované vyprávění narušované bočními příběhy, v New Hampshire jsou všechny ty boční příběhy součástí příběhů jednotlivých postav. Pravidla už jsou kompaktní vyprávění (a nenajdete v něm jediného medvěda :)..
Co říct konkrétně- je to krásně napsaný. Irving má celý příběh v hlavě a už ho jenom koření a dochucuje a servíruje (to je prostě ohromný dar, tohle)..
Vyprávění má několik nezapomenutelných okamžiků, těch které se stávájí vaší vlastní vzpomínkou, tou která vás přitáhne zpátky a nutí vás číst si ty pasáže znovu a díky nim román znovu nahlížet..
Nebyl by to Irving, aby si nevybral pro drama nějaké chlupyježící téma- znásilnění a incest. I když vám postavy v románu připadají uhozené a nereálné, Irving vám vždycky vypráví o životě, kterému dokážete uvěřit, a který můžete prožít, pokud budete chtít a dáte mu šanci..
Sledovat příběh této zvláštní rodiny jsem si užíval.
Spousta nevšedních charakterů, plynulé dějové linie a výborná atmosféra.
Ďalšia autorova bizarná kniha, no, ako všetky pred ňou, s jasným odkazom: Nikdy sa nevzdávaj, napriek všetkému, čo ťa stretne. Všetky, čo som doteraz čítal mali v sebe, okrem iných styčných prvkov, práve toto. Teším sa na ďalšie.
Bizarní, ztřeštěné, ale zároveň krásné čtení o jednom velkém snu a jedné velké rodině.
Takové krásně ztřeštěné i bizarní, zběsilé, uhozené a praštěné... Chvílemi nudné, chvílemi napínavé a místy až šokující. O traumatech, která si v sobě odnášíme z dospívání, s nimiž se vyrovnáváme celý život. O zakázané lásce, které nejde poručit. O síle rodinných pout a touze plnit své sny...
Od dětství nevinnosti až po drsnou dospělost sledujeme zrání několika sourozenců rodiny Berryových. Rozprostírá se před námi historie jedné dosti ujeté a přitom zvláštně soudržné rodiny, která si splní sen o otevření hotelu - a díky ironii škodolibého osudu jsou tak donuceni začínat ještě dvakrát po sobě.
Je znát, že autor rád předhání: napěchoval text spoustou absurdních situací a zápletek /teroristé ve Vídeňské opeře/, ale i nečekaně tragických zvratů. A nechybí ani stěžejní zvířecí motiv: nepotopitelný pes Truhlík a medvěd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, příliš jsem však nadšená nebyla. Poslech se "táhl jako Lovosice", a ani interpret v podobě Ladislava Mrkvičky nebyl příliš šťastně zvolený. Mnohé kapitoly "utnuly" náhle uprostřed slova, pauzy byly na nevhodných místech a chvílemi se mi dokonce zdálo, jako by - při vší úctě - nemohl pan Mrkvička popadnout dech. Nevyrovnaná byla i síla hlasu, chvílemi mluvil příliš tiše a místy zase přespříliš křičel...
Nejvíc si mě získala skvělá postava medvědice Susie a vůbec krásně prokreslené ženské charaktery.
Asi nejšílenější věc, co jsem kdy četla, ale k Irvingovým knihám šílenost neodmyslitelně patří a mám ji ráda. :-)
Příběh, který v sobě nese nedozírnou hloubku utrpení, bolesti, křivd, neúprosnosti osudu, ale i lásky a krásy. Mnohovrstevný děj, obnažené emoce, obnažené lidství, kaleidoskop osudů - to všechno v sobě má tahle kniha.
Já jsem se milovala všechny. Mrzoutského Franka, výstřední Franny, jemnou Lilly, která si tolik přála vyrůst... Nenápadného Egge, Johna, který se utápěl v zakázaných citech, i Truchlíka, se kterým to žití bylo k nevydržení, ale bez něj by to zkrátka nebylo ono.
Dokonce i otce, který trval na tom, aby, ačkoli slepý, seděl v první řadě v divadle...
...abych lépe viděl ;)
Myslím, že jsem nikdy nečetla nic natolik se vymykající normě, nic natolik šokujícího a přece hluboce lidského, nic tak krutě syrového a zároveň něžně láskyplného. Byli divní - a zároveň byli úžasní. Byli ujetí přesně tak, abyste je pro to milovali. Byli tím, kým většina z nás nikdy nebude - a možná, že jsem jim to trošku záviděla.
Protože oni bojovali. Nevzdávali se. Milovali se. A nenáviděli. Snažili se prostě jenom žít. Po svém. Kdo by to mohl pochopit? Snad zase jenom ten, kdo je někde tam uvnitř stejně ujetý, stejně křehký, stejně nepochopený, stejně zraněný. Možná jen ten, kdo vidí to, co se pod tou křiklavou vyzývavostí skrývá...
Když mám chuť na kvalitní a spletité dílo (a mám víc času na čtení), zhluboka se nadechnu a sáhnu do knihovny po Irvingovi. Myslím si, že tenhle autor prostě není pro každého. Zfilmovat jeho dílo musí být tvrdý oříšek. Můj názor je takový, že Irving na platná kin či na televizní obrazovku zkrátka nepatří. Občas je neskutečně ukecanej, odbočuje, místy nudí, přehání, vykrádá sám sebe - a pořád mu to vychází. Nemohu se asi řadit mezi skalní fanoušky tohoto spisovatele (tohle je asi pátá dočtená kniha), ale s jistotou vím, že mám jeho tvorbu rád a znám ji. Příběh od Irvinga ve mně po dočtení ještě dlouho zůstává. Přemýšlím a vzpomínám. Někdy se to vleče, ale stojí to za to; stejně tak, jako Johnovo vyprávění.
Štítky knihy
Vídeň zfilmováno americká literatura rodina znásilnění sourozenci rodinné vztahy psychologické romány incest hotelyAutorovy další knížky
| 2003 |  Svět podle Garpa |
| 2005 | Pravidla moštárny |
| 2016 |  Ulice Záhadných tajemství |
| 1994 | Modlitba za Owena Meanyho |
| 2013 | V jedné osobě |
(SPOILER) Knihu jsem četl dlouho, měl jsem ji rozečtenou (sám se nyní divím odkdy) devět měsíců. Nechal jsem se zlákat hodnocením zde a rozečetl ji, nicméně mi to přišlo takové vláčné, občas příliš popisné a i když se něco dělo, z knihy ve mě převládaly dojmy, že se v ní vlastně zas tak moc neděje. Často jsem ji proto odkládal, nemohl jsem se pořádně začíst a pak jsem si zhruba v polovině knihy dal přes půl roku neplánovanou pauzu a četl jiné. Jak jsem se k ní už od počátku vracel po delší době, než je pouhých pár dní či občas týdnů, došlo mi, že kniha je jako seriál. Takový ten dobrý pohodový seriál, na kterém občas ujedete na Netflixu a místo jednoho dílu denně si jich naservírujete rovnou několik za sebou, ale zároveň takový seriál, který když vás přestane v jednu chvíli bavit a vy na něj máte po půl roce zase chuť, tak se stejně pohodově rozběhne od části, kde jste skončili a vy nemáte pocit, že byste o něco přišli nebo se nechytali v ději / postavách. A tím je pro mě kniha svým způsobem geniální, protože se mi zatím nestalo, abych při tak dlouhé odmlce bez problému a rád navázal tam, kde jsem skončil. Takže je to takový seriál, mnoho dílů, několik řad, byť jsem byl chvílemi skeptický, mám ji za sebou. A bude mi chybět, protože to nakonec nebylo vůbec špatné, naopak. Je to zajímavý mišmaš, pro mě vcelku těžko uchopitelné dílko, které ještě nevím, kam zaškatulkovat. Rozhodně jsem od příběhu nečekal skoro až odlehčeně braná témata jako znásilnění a incest; byl jsem zaražen, když v polovině knihy autor tak přímočaře ukončil život dvou členů rodiny; a často zvedal obočí nad množstvím a obsahem bizarností, stejně jako se zde nešetřilo urážkami, nadávkami a slangem. Překladatelka si musela užít své, každopádně skvělá práce! Zařazuji do knihovny a doporučuji k přečtení. Tahle rodinka mi svým bláznivým životem a chováním nakonec přirostla k srdci.
Neodpustím si citaci úryvku, u kterého jsem se opravdu hodně nasmál a vracel se k němu několikrát. :-)
"Jak řekla medvědice Susie: "Uječená Anka má nejlepší falešný orgasmus v oboru."
Falešný orgasmus Uječené Anky dokázal vytrhnout Lilly z hrozných nočních můr, způsobil, že se Frank naráz posadil na posteli a zavyl hrůzou při pohledu na tmavou postavu krejčovské figuríny, která se rýsovala ve tmě u paty jeho postele, a dokázal mě vytrhnout z nejhlubšího spaní - najednou jsem byl dokonale vzhůru, s erekcí, nebo jsem se chytal za krk v domnění, že mě někdo podřezává. Uječená Anka byla podle mého názoru argumentem - už jen ona - pro to, abychom štětky nenechali bydlet v podlaží přímo nad námi.
Dokázala vytrhnout i otce ze zármutku - dokonce hned po jeho návratu z Francie. "Ježíši Kriste," říkal a přišel každého z nás políbit a podívat se, jestli jsme v pořádku.
Jenom Freud všechno zaspal. "To se Freudovi musí nechat," řekl Frank, "ten se nenechá zblbnout falešným orgasmem." Frank si myslel, kdo ví jak není chytrý, když tuhle poznámku často opakuje - protože samozřejmě myslel toho druhého Freuda, ne našeho slepého ředitele.
Uječená Anka občas dokázala zblbnout dokonce i medvědici Susie, která brumlala: "Bože, tenhle musel bejt vopravdovej." Horší bylo, že si Susie občas spletla falešný orgasmus s voláním o pomoc. "Takhle se nikdo neudělá, kristepane!" hulákala Susie a připomněla mi tím Rondu Rayovou. "Takhle se umírá!" A s burácením proběhla chodbou v prvním patře, vrhla se proti dveřím Uječené Anky, s hrozivým bručením vyskočila na rozházenou postel - takže společník Uječené Anky utekl nebo omdlel nebo na místě zvadl. A Uječená Anka mírně říkala: "Ne, ne, Susie, všechno je v pořádku. Je to milý pán." Tou dobou už často bylo příliš pozdě muže oživovat - zvadlého, skrčeného a roztřeseného hrůzou.
"To je vyložená extáze provinění," říkávala Franny." Zrovna když se nějakej chlap chystá, že se udělá, do pokoje vtrhne medvěd a začne se s ním prát.
"Zlato," řekla Susie Franny, "myslím, že někteří se udělají právě při tomhle."