Hra so sklenými perlami
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97180/bmid_hra-so-sklenymi-perlami-1T4-97180.jpg
4
121
121
Fantasticko-kritický utopický faustovský román napísaný počas druhej svetovej vojny vo Švajčiarsku je zavŕšením Hesseho prozaickej tvorby. Ide o anticipačný román, v ktorom sa vysokopostavení muži, utiahnutí na vidieku pred hlukom sveta, usilujú zhrnúť všetky vynálezy ľudského ducha do symbolického vzorca... Autorova syntéza západnej a východnej filozofie býva označovaná za faustovský román. Jeho duchovnú rozlohu však ťažko vystihnúť prívlastkami - dôležité je, že preniká do osudu jednotlivca cez všeobjímajúci princíp súčasného života a odpovedá na túžbu človeka po vnútornej vyrovnanosti a kultivovanej ľudskosti. Prvý raz v slovenčine. Verše preložil Ladislav Šimon.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Das Glasperlenspiel, 1943
více info...
Přidat komentář
Nikoliv, Herman Hesse se nikdy mým oblíbeným autorem nestane. Žel, speciálně tato kniha mi tedy k srdci nepřirostla a prokousal jsem se jí svého času spíše z čiré tvrdošíjnosti (a připusťme také trochu čirého snobství), nežli estetického či intelektuálního potěšení. Samotný námět je jistě zajímavý a podnětný. Nevadí jistě, že Hessem užitá vědeckofantastická premisa je spíše záminkou pro uvažování nad smyslem duchověd, které jsou "věděním pro vědění", nad jakýmsi klášterem, do kterého se tak často a rádi uzavírají vzdělanci, jen aby neviděli svět kolem sebe (domnívám se, že v tomto ohledu kupříkladu můžeme poukázat na akademickou filosofii, která skončila v intelektuálním ghettu víceméně svou vlastní sebereprodukcí). Jenže autor vše uchopuje po svém - s pravou německou těžkopádnou vážností mudruje a přežvykuje na desítkách a stovkách stran v zásadě velmi prostou myšlenku, kterou převaluje donekonečna jak těsto v díži. Jakýkoli náznak odstupu, humoru, nadsázky v díle nehledejte. V zásadě román sám je takovou "Hrou se skleněnými perlami". Což by bylo vtipné, kdyby si to ovšem sám autor uvědomil. Mám žel silné podezření, že mu to ani nenapadlo.
Připomíná mi to živě starou anekdotu: Angličan, Francouz a Němec dostanou úkol napsat něco o slonech.
Angličan si zapálí dýmku a během měsíce ve volných chvílích nadiktuje svému tajemníkovi dramatický cestopis se spoustou ilustrací "Jak jsem lovil slony v britské Indii".
Francouz ve své mansardě u skleničky vína a v dýmu gaullioisek, konečně se vymaniv z náručí půvabné grisetky v záchvatu inspirace nahodí za večer tenounký svazek dekadentních veršů: "L´éléphant et l´amour" čili "Slon a láska".
A Němec se zavře do knihovny. Po třech letech se znova objeví a předloží osmisetstránkový kvartový svazek "Eine kurze Einführung in die Elefantenforschung. Erster Teil" neboli "Stručný úvod do vědy o slonech. Svazek prvý"...
Tak tohle byla vážně ukrutná nuda. Nevadí mi pomalu plynoucí, spíš na myšlenkách a pocitech než na ději založené knihy, ani si nemyslím, že bych byla nějaký analfabet líný přemýšlet, ale proklestit si cestu Hrou se skleněnými perlami bylo pro mě vážně utrpení. Nechápu, jak je možné, že jsem si cca před 10 lety jeho knihy užívala, pravděpodobné je, že a) s přibývajícím věkem hloupnu, b) ostatní Hesseho knihy jsem četla ve věku, kdy jsem měla tendenci vyžívat se v pseudofilozofování a rádoby hlubokých a podnětných souvětích a vůbec jsem jeho texty nevnímala jako povrchní plácání v plytkých myšlenkách o "duchu", "intelektu", "morálce" naroubovaných na buddhismus, hinduismus a další východní náboženské směry, c) obojí platí.
..., Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných chvílích a hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle určitých pravidel...
Varujeme se toho, abychom na to pohlíželi pouze z aspektu směšnosti a pošetilosti, a hodláme se zdržet veškerého posměchu v té věci...
Ti lidé se svými dětskými hádankovými hrami a vzdělávacími články nebyli totiž nikterak bezelstné děti či hraví požitkáři, spíše se asi úzkostně krčili uprostřed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co nejbezstarostnějšího světa zdání...
Vzdělání samo pro sebe, pro rozvíjení vědomostí lidstva, pro krásu a eleganci poznávaného, pro potěchu ducha... Ne proto, že je uplatnitelné na trhu, praktické a ideálně dobře zpeněžitelné. Dnes je toto idealistické pojetí vzdělání až směšné a je vidět, že s podobnými démony se bojovalo i za časů Hesseho. Tím je tato kniha nadčasová. Však dnešní politici a experti rádi vykřikují, že vzdělání má být hlavně praktické. O zušlechťování lidského ducha a utváření společensky zodpovědných lidských bytostí raději mlčí, však by se usvědčili ze své duševní ubohosti. A kompromis mezi duchovním a materialistickým v nedohlednu...
Asi už je to hloupé, jak se u posledních dílů Souborného díla duplikují mé komentáře:), ale je to bohužel nevyhnutelné: tedy dočetl jsem poslední Hesseho román a stojím v podstatě na samém začátku uchopení jeho díla a není úplně vyloučené, že si to dám ještě jednou dokola.
Hra se skleněnými perlami je kniha záhadná, často jsem si při četbě kladl otázku, kde se v Hessem vzala ona fantaskní vize a proč vystavěl román zrovna tímto způsobem? Ono fikční vyprávění, kdy takzvaně sestavujeme zprávu o Josefu Knechtovi není v Hesseho díle nic nového, ale přesto je to opět uchopeno jiným způsobem; abych tomu vážně porozuměl, přečetl jsem si výjimečně doslov, který mi mnohé poodhalil, ale nejlepší cestou bude opětovné přečtení a hlubší studie dostupných pramenů.
Již v průběhu příběhu je zmíněno, že "za možná nejcennější část naší knihy" budou považovány tři Knechtovy životopisy, které jsou vloženy na konec díla; a je to pravda, je to vskutku vyvrcholení celé Hesseho práce.
V první řadě se musím přiznat, že jsem zatím knihu nedočetl, protože mi skončila výpůjční doba v knihovně, takže mé hodnocení je spíš osobní poznámka.
Kniha je to těžká, nenápadná, propracovaná, se záhadnou atmosférou, která se v mnohém podobá zcela odlišné knize Katyni od Pavla Kohouta (hovořím pouze o atmosféře a je to zcela osobní pocit). Rozhodně se k ní vrátím, byla by ostuda ji nedočíst.
Dodatek 23. 7. 2018: myslím si, že je vrcholem triptychu po Stepním vlkovi a Pouti do Země východní.
Z celé knihy mám dojem, jakoby Knecht byl starcem už v tu chvíli, kdy se narodil. Ačkoliv se jedná o vývojový román, tak přes zdánlivé změny a posuny je hlavní postava v nitru pořád stejná. Shrnul bych to přesně, jak píše uživatel JP: Příběh je chladný, vyčpělý, stařecky prázdný a odevzdaný, i když se snaží tvářit, že je pln naděje.
Neříkám, že zde nenajdeme zajímavé myšlenky a úvahy, ale vše by se vešlo do 150 stran - pak možná by si ta kniha i čtyři nebo pět hvězd zasloužila.
Svět Kastálie mi přišel trochu umělý a raději bych si celý příběh přečetl ve formě například historického románu, kdy autor může čerpat z reálných základů a kreslit příběh na již existující čtenářově představě o určitém historickém období, viz Jméno růže. Takto to působí trochu jako nepovedené sci-fi.
Za nejzajímavější část knihy, která by si sama o sobě určitě zasloužila pět hvězd, je úvodní pojednání o Době fejetonové. Za dobré bych označil i tři životopisy na konci, asi proto, že na rozdíl od zbytku knihy je autor zbytečně nenatahuje.
Transcendentalismus? Myslím, že Albert Camus dostatečně jasně ukázal, co za mistrovské dílo lze vykouzlit na pár stranách bez toho, aby si musel vymýšlet různé konstrukce typu hry se skleněnými perlami, kde se autor musí jen zákonitě zaplést do všech technikálií.
Další Hesseho mistrovský kousek, nic víc, nic míň. Pokud člověk očekává nějakého jiného Hesseho, kterého ještě nepoznal, pak se asi nedočká. Pro mne byl největším překvapením jeho Stepní vlk, a to bohužel ne v úplně pozitivním slova smyslu. Jeho knihy vnímám především srdcem a tomu jsou stále nejblíže jeho novely Petr Camenzind, Pod koly, nebo třeba Demian. Pro mne Hesseho tvorba nemá žádný vrchol, ale jen vrcholky, takové zářivé horské štíty. Vysoko čnící nad temně zrádnou krajinou, a to tak vysoko, že se ani poměřit nedají.
Náročná kniha, mne sa jej dej dosť strácal, bol pre mňa nevýrazný a len som sa tak plavila medzi jednotlivými myšlienkami. Hesseho opus magnum teda nakoniec bude určený len pre hard core fanúšikov , ktorým jeho filozofia veľa hovorí a vyžívajú sa v nej. .. Alebo sa zo mňa stáva z požívania tej všetkej dnešnej produkcie neliterárny blb, aj to je možnosť :D
Co k tomuto dílu vůbec napsat? Napodruhé jsem se k této knize vrátil, poprvé jsem nebyl schopen se začíst. Ale nakonec to za to stálo. Hra je jiná než jiné knihy od pana Hesseho, dalo by se skoro i říci, že je to popis jeho života. Humanitní, těžkopádné, krásné, zvláštní. Vše toto mě napadá, když rekapituluji tuto knihu. Jako každá z Hesseho knih ve mně něco zanechala, jiný pohled na svět, na přátelství, ale i na život jako takový. Kniha není určitě pro každého a věřím, že k úplnému pochopení je třeba číst vícekrát než jednou. Chystám se na to, s odstupem nějakého roku a věřím, že příště v ní najdu opět něco nového, co jsem přehlédl.
Kniha se nečte lehce, chce to klid a pohodu. A i trochu víry, že by nějaké takové umění, jako je Hra se skleněnými perlami mohlo existovat.
Dosti objemný tlustospis, který může zaujmout jak svým jazykem tak i příběhem. V tomto případě se jedná spíše o komplexní psychologickou studii hlavního hrdiny - Knechta, s čímž úzce souvisí filosoficko-teologické zamyšlení jak nejlépe prožít svůj život s naznačeným rozporem mezi životem světa (se všemi vášněmi, rozkošemi a také smyslem) a duchovním životem v ústraní, který se line celou knihou a vlastně celým Hesseho dílem. Jak je už v úvodu předestřeno - autore se snaží knihou vyjádřit myšlenku, kterou nelze postihnout pár větami. Po přečtení jsem pochopil, že takový problém vskutku nastat může a že někdy k vyjádření určité myšlenky či pocitu nemusí stačit ani spis o 600 stranách.
Jako starší budu 'Hru se skleněnými perlami' třeba vnímat jinak... ne-li přímo opačně, ale mezitím: Dlouho jsem na tuto knihu čekal a obdobně dlouho ji i četl. 'Hra se skleněnými perlami', v originále poněkud ladněji znějící 'Das Glasperlenspiel' je první Hesseho dílo, ze kterého nemám hřejivé pocity - ba naopak. Autor se totiž tentokrát snažil zkombinovat největší prvky vědění a duchovního života a stvořil tak v podstatě vlastní umělé universum - Kastálii, izolovanou učeneckou elitu, lidí oddaných pouze vědění, filozofii, hudbě atd. nicméně dochází ke zjištění, že takovýto nezávislý a vyrovnaný svět ducha nemůže fungovat bez mizérie obyčejného života. V podstatě je to kniha reflektující Hesseho život a postoj k němu. Učenci z Kastálie mi připomněli gladiátory v aréně. Ti byli nebezpeční a smrtící, pokud jste je zavřeli do klece, jenže jestliže jste je chtěli použít třeba v bitvě, ukázali se jako zcela nepoužitelní. Německý spisovatel je tentokrát navíc i ubíjejícím způsobem dlouhý - velice mu sluší kratší rozsahy, z těch 630 str. se to dalo bez problémů stáhnout klidně na necelých 200 str. Příběh je navíc chladný, vyčpělý, stařecky prázdný a odevzdaný, i když se snaží tvářit, že je pln naděje. Po dočtení Hesseho příběhů vás ovšem, jako vždy, zaplaví jakýsi smutek a nostalgie. Publikace je rovněž plná témat, jaksi násilně vmáčknutých do jednoho svazku, protože je Hesse nedokázal dříve a jinak zrealizovat a neodpustil by si je nepoužít. Tím mám především na mysli básně a životopisy v závěru, které tvoří zajímavý obraz celého textu, ač současně působí nadbytečně. [14.11.2012 - 17.3.2013]
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
“… keď vo všetkých úradoch sedeli vysoko talentovaní ľudia a všetci chceli vládnuť, ale nevedeli slúžiť."
Čo je Hra so sklenými perlami? Neviem.
Hesse si vytvoril vlastný mysticizmus, ktorý vrcholí v Hre so sklenými perlami. Je to jeho sofistikované, konzervatívne náboženstvo.
Musím priznať, že názov vo mne vzbudil očakávania (zrejme prameniace z čias čarovného divadla), ktoré neboli úplne naplnené. Je to moja chyba, pretože očakávania mať netreba. Miestami sú siahodlhé texty presýtené naivným ušľachtilým jazykom, ktorý vás núti nudiť sa - možno jeho forma meditácie. Cítiť tam veľa jeho diel, ktoré sú všetky koniec koncov skromne neskonalou oslavou bezhraničného individualizmu. Aj keď som sa miestami trápil, z úcty k majstrovi som knihu dočítal a posledné kratšie poviedky mi boli zadosťučinením. Napriek všetkému je Hesseho dielo transcendentálne a Hra so sklenými perlami je jeho čerešňou. Hermann Hesse je autor, pre mňa možno jediný, v ktorého knihách som našiel pocit hrejivého porozumenia. A to je vzácne. A patetické. Ale však noačo.