Hrdina našich čias
Michail Jurjevič Lermontov
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349152/mid_hrdina-nasich-cias-x94-349152.jpg
4
180
180
Román vzniknutý roku 1840 patrí ku klasickému odkazu ruskej literatúry. Tvorí ho päť samostatných príbehov spojených v celok hlavným hrdinom, o ktorom autor sám vyzdvihol, že v ňom chcel vykresliť súčasného človeka, ako „ho chápe a ako ho príliš často stretával“. Je podobným typom ako Puškinův Onegin, Goetheho Werther, Byronův Manfred či Kain a iní hrdinovia tohto rodu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1975 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Герой нашего времени (Geroj našego vremeni), 1840
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem po dvou letech přečetl znovu a opět mne bavila. Pečorina můžeme zařadit k archetypu "zbytečného člověka", kdy jde o člověka z vyšší třídy, který je znuděný životem a v lásce mu štěstí příliš nepřeje. V díle vidíme, jak se Pečorin střetává s několika dívkami, kdy jeho vztahy s nimi nikdy nekončí dobře. Lermontov tak navíc skrze postavu kritizuje dobovou společnost, která se dle mého názoru moc nezměnila. Lidé jen bezcílně toulají a snaží se různými povrchními požitky obohatit svůj život, ale na to skutečné zapomínají.
Lermontov... Človeče Ty si mi dal. To, čo si napísal, som možno čítal naposledy v Stepnom vlkovi od môjho priateľa Hermanna Hesseho. Dokázal si vytvoriť tak podmanivé, navonok pomerne jednoduché dielo, ktoré je však vo svojej hĺbke majstrovským psychologickým románom, hodným prirovnania k románu môjho priateľa Dostojevského. Kamarát Lermontov, to sa Ti vážne podarilo. Nečudujem sa, že Tvoj román sa dočkal toľkých vydaní. Tá atmosféra, ktorá prenikala ako dym vzduchom mi ešte dlho znela v nose. Toľko hlbokých myšlienok, tak veľa nezodpovedaných otázok, taká hlbina. Hlbina skrývajúca pád už možno je aj sama pádom... Myslíš teda, že Pečorin stále žije? V každom z nás? Áno, nemusíme sa ani domnievať... Lermontov, bolo to skvelé.
Pečorin mě velice zaujal, nezdál se mi vůbec tak hrozný, jako ho všichni popisují, ba naopak! prvních šedesát stran bylo docela nudných, pak už se knížka četla sama. Škoda vlastně tak krátkého obsahu s hlavním Hrdinou jejich doby.
Knihu jsem četl v minulosti. Jedná se o filozofický román, který zobrazuje život mladého ruského šlechtice a intelektuála PEČORINA ve 30. let 19. století. Román je zajímavý tím, že se nejedná o souvislý příběh, ale o sled novel.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Už dávno nežiji srdcem, ale hlavou. Promýšlím a rozbírám své vlastní vášně a city s přísnou zvědavostí, ale bez účasti. Ve mně jsou dva lidé; jeden v plném slova smyslu žije, druhý myslí a soudí jej. První se možná za hodinu navěky rozloučí s vámi a se světem a druhý... druhý...?
Kniha je zajímavá, četla jsem ji v originále, a protože jsem všemu nerozuměla, pořídila jsem si i český překlad. Zpočátku se děj trochu táhne, ale potom se velice zajímavě vyvíjí.
Tuto knihu mi doporučil kamarád a mluvil o ní jako o velmi vydařeném díle. Já sama na ni mám poněkud zmatený názor. Její četba mi rychle utekla, kniha jako taková je velmi hezká jak vzhledově (alespoň mé vydání), zvlášť co se týče ilustrací, zřejmě mědirytin a též řádkování bylo velmi příjemné pro četbu, tak co se týče členění kapitol. Jediné, co mě na jejím konci dosti zamrzelo, byla otevřenost celého příběhu, pokud se to tak dá nazvat. Celkově nemusím zbytečného člověka v knihách, ale romantickou literaturu mám moc ráda, takže už jsem si zvykla na samolibost a hloupost hlavních hrdinů takovýchto knih, i tak mi byl ale Pečorin nepříjemný a nesympatický. Mám velmi ráda ruskou literaturu, a tak i proto dávám tak vysoké hodnocení a jistě doporučuji. Za mě jde o velmi příjemnou oddechovku, která potěší zvlášť čtenáře, kteří mají rádi historii, Rusko a také částečně akci.
Čekala jsem něco na způsob Oněgina a byla jsem příjemně překvapena. Poslouchala jsem audioknihu v originále a místy jsem se přistihla, jak napjatě poslouchám :-) Nevím, jestli je mi Pečorin protivný nebo je mi ho spíš líto... Část Hraběnky Mary mi hodně připomíná de Laclosovy Nebezpečné známosti.
Kniha je zajímavá a čtivá.
Typický příklad ruského romantismu.
"Vždycky říkám, že nic není do lidí, kteří zapomínají na staré přátele..."
Pečorin je velmi inteligentní mladý voják se slušnou kariérou. Má velmi silnou osobnost, díky které dokáže velmi dobře ovládat své okolí a dosáhnout tak každého cíle. Má několik špatných vlastností, které však dokáže také kontrolovat a využívat je ke svému prospěchu stejně, jako ty dobré. Jeho největší slabinou je nuda, neustále potřebuje nová vzrušení. Právě díky těmto vlastnostem je tak přitažlivý pro své okolí i pro čtenáře. Kniha byla velmi dobrá a přímo nabitá dějem. Zprvu se zdála nudná hlavně kvůli suchým popisům cesty, když se však děj rozjel, stala se neuvěřitelně napínavou. Hrdina naší doby má obrovský potenciál a je škoda, že skončil jen na třech nesouvisejících příbězích, protože i další pokračování by jistě mělo úspěch.
S Pečorinem se v knížce seznamujeme postupně, když si pak na konci knížky spojíme všechno do sebe, zjistíme, že jeho osobnost je nesmírně zajímavá a unikátní. Pečorin je cynický floutek, kterému je lhostejné úplně všechno. Výjimku netvoří ani jeho vlastní život, což dokazuje např. jeho odvážná zkouška existence tzv. předurčení. Jeho pocit zbytečnosti a znuděnosti životem, nejde vypudit ani láskou k ženě ani přátelstvím k lidem, pokaždé je znechucen opakujícími se lidskými vlastnostmi a prokouknutelností svých "subjektů". Vysoká inteligence mu umožňují manipulovat s lidmi, čehož nezodpovědně využívá např. k zblbnutí ženských srdcí. Pečorin se na ženskou náklonnost dívá jen jako na "potravu své duševní síly" a lásku nikdy neopětuje, dokonce se zdá, že to ani nedokáže. Charakter Pečorina pro mě znamenal nádherný knižní zážitek.
Neuvěřitelně současná kniha jak novátorskou kompozicí, tak i hlavní postavou. O jakém hrdinovi "naší doby" Lermontov píše, když ústy Pečorina, s odkazem na někdejší naivní lidskou víru ve vyšší smysl, říká: "Kdežto my, jejich bídní potomci, zmítaní na zemi bez víry a hrdosti, bez rozkoše a strachu, my už nejsme ničeho schopni kromě bezděčné bázně, svírající srdce při myšlence na nevyhnutelný osud, my nejsme schopni velkých obětí pro blaho lidstva, ba ani pro svoje vlastní štěstí, protože známe jeho nemožnost, a lhostejně přecházíme od nejistoty k nejistotě, jako upadali naši předkové z bludu do bludu..." Nemohu si pomoct, píše o nás! Pečorin je vlastně kunderovsky cynický antihrdina a po Josefu K. z Kafkova Procesu můj nejoblíbenější.
První část knihy mne příliš nebavila, ale druhá byla skvělá. Škoda, že Lermontov nezkrátil příběh vypravěče a nepřidal více Pečorinových deníků. Obsahují skvělé myšlenky a příběhy na několik románů. Mrzí mě, že je kniha tak málo známá. Skoro každý ví o Puškinově Oněginovi, prototypu zbytečného člověka, ale Pečorin, také zbytečný člověk, téměř upadl v zapomnění. Přitom je podle mě daleko srozumitelnější pro čtenáře a bohatější na myšlenky.
Pečorinovy sociální experimenty, zábava s loutkami, přebíjení nudy za každou cenu? Pečorin byl rozhodně mnohovrstevnou postavou, ztížil životy ostatním, jejich šedivé, konvencemi svázané životy...
Musím říct, že Pečorin na mě působil trochu jinak, než jak je napsáno níže u ostatních komentářů. Připadal mi jako floutek, který jen využívá ostatní a manipuluje s nimi, není schopen citu a nezná nic jiného, než sebe. I přes tuto "averzi" mi ho však bylo líto, především pro to bloudění světem a hledání čehokoli k zachycení. Knihu jsem přečetla jedním dechem a ačkoli mi byl Pečorin v mnoha ohledech značně nesympatický, v jistém slova smyslu pro něj mám pochopení.
Od Lermontova mám raději poezii, přesto i tento román mě velmi zaujal. Zajímavá hlavní postava Pečorina je celý Lermontov, tak jak ho popisovali jeho současníci.. a jak vyznívají Lermontovovy básně.
Pěkná kniha. Pečorin mi padl do oka, protože jsem ho chápala. Někomu třeba přijde divný, že ho nic nebaví, ale v tý společnosti, kde pobýval, se mu vůbec nedivým. Byl mi velmi sympatický a tuhle knihu řadím k těm nejlepším, co jsem četla.
Edit: Přečteno znovu po deseti letech a dojem z knihy je ještě lepší. Škoda, že je tak krátká. Pečorin je hodně zajímavej týpek a takových 600 stran by si určitě zasloužil a myslím, že bych se s nim nenudila. Spousta zajímavých postřehů a myšlenek, fakt škoda, že to není rozsáhlejší. Mám pocit, že mi dal Lermontov jen ochutnat. Jen do něčeho nahlédnout a pak hned zavřít před nosem. Viz ta poslední událost. Chjo... Asi to bylo záměrně.
Další podoba "zbytečného člověka", musím říct, že pro mne bližší než u Puškina. Pečorin je na rozdíl od Oněgina zbytečným člověkem dobrovolně, vybral si cestu mimo společenské standardy a i když je to znuděný floutek, má v sobě bouřlivou esenci, která mě u této knihy spolehlivě udrží.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Démon |
| 1983 | Hrdina naší doby |
| 1978 | Z plamene a jasu |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 1916 | Básně |
klasická ruská romantika a Pečorin s jeho "nemocí století"
čtu předmluvu a co vidím! Lermontov to pozoroval a pojmenoval už v roce 1840:
"Naše obecenstvo je dosud tak mladé a prostomyslné, že neporozumí bajce, když v ní nenajde na konci mravní ponaučení. Nepochopí žert a necítí ironii. Je zkrátka špatně vychováno. Neví ještě, že ve slušné společnosti a ve slušné knize není zjevná nadávka na místě, že současná vzdělanost vynalezla zbraň mnohem ostřejší, téměř neviditelnou, tím ale neméně smrtící, která zasahuje neomylnou a jistou ránu pod pláštěm lichocení."