Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
614
614
Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odlehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách. To jsou místa, kam se vydal Aleš Palán, autor audioknižního bestselleru Raději zešílet v divočině, na svých výpravách za samotáři, kteří se rozhodli pojmout život po svém. Nová setkání s lidmi, kteří svou životní filosofii žijí až do krajnosti je poselstvím o svobodě, která má mnoho podob. Od přátelství se zvířaty a blízkého vztahu s přírodou, až po skromný, utajený život jediného českého poustevníka nebo kočování ve starém vojenském náklaďáku. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy solitérů z Čech a Moravy, ve kterých nechybí mystika, svérázná moudrost a humor.... celý text
Přidat komentář
Další zajímavá kniha rozhovorů s lidmi, kteří nežijí klasickým konzumním způsobem života. Některé rozhovory mě bavily více, některé méně. Fotografie jsou skvělé a dobře dokreslují atmosféru celé knihy.
Kniha trošku jiná než ta předchozí, ale opět úžasné fotografie a skvěle vedený rozhovor s neobyčejnými (nebo vlastně obyčejnými) lidmi napříč republikou.
"Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že existuje". Ok. Základ je to fakt dobrý, nicméně nesmírně záleží, jak to pocítí také čtenář. Nemálo z 8 lidských osudů možná pro někoho nebude až tolik fascinujících/zajímavých/inspirativních. To je ostatně i velké plus – Palán je schopný hovořit se všemi bez předsudků, nehodnotí, ačkoliv se mu nějaké výroky mohou příčit.
Čtenář ale hodnotit může. Velmi dobré jsou pasáže, když samotáři líčí nějaké historky; ty bývají mnohdy neotřelé, podivné, lidské. Společným rysem je také velmi citlivý vztah k přírodě, přičemž mnoho lidí si pěstuje své vlastní plodiny. Jenže – neděje se tohle náhodou bez ohledu na umístění našeho bydlí? Nebo už takové věci bereme jako kuriozity, za kterými se musíme vydávat do divočiny? Zároveň je mnoha samotářů (byť mnozí minimálně) finančně zajištěna, takže odpojení od systému pro ně není tak těžké.
Další iritující věc je ta, že mnoho samotářů si svou "exkluzivitu" velmi dobře uvědomuje, načež to někdy spadá až do fádní excentričnosti. Také tím, že se jedná spíš o pokec než o nějaký "vážný rozhovor" pak dochází k tomu, že se jedná spíš o monolog a hrne se na nás spousta slov, které bychom vůbec slyšet nemuseli. Autor to mohl ukočírovat, usměrnit, když někdo sklouzl k chrlení balastu. Palán neklade dotazovanému překážky, kvůli čemuž také dost často klouže po povrchu, zásadní otázky ohledně velmi specifické izolace často neklade. Na druhou stranu pak jednotlivé rozhovory působí plynule a některé jsou velmi sugestivní. Pár osob je vskutku zajímavých a zároveň velmi přirozených – třeba tzv. Brouk, který má malou farmu uprostřed polí v Polabí. Tam cítím velkou provázanost s přírodou, zároveň sofistikovaně formulované názory, někdy zas humorně zvlažené frázemi typu "Ty blázne, ti musejí mít mozkovnu!". Podobně na mě zapůsobil bývalý potápěč a chovatel huskyů Petr Lobeč. Někteří bohužel často zabředávají ve spirituálních tématech, což je v této knize všeobecně kámen úrazu. A některé rozhovory jsou téměř nesnesitelné, jmenovitě ten s bratrem Andělem.
Obrazový doprovod je moc pěkný, stejně jako ticho, které mnoho samotářů vychvaluje. Jenže právě "momenty ticha" občas v knize chybí, kdyby Palán víc vážil slova a redaktor víc škrtal, mohlo dojít k trochu celistvějšímu obrazu.
Spíš než knihu bych si dokázal představit návštěvy samotářů jako dokument – jednotlivé záběry by točily detaily kolem obydlí, nezajímavé pasáže by se osekaly, zároveň by byla zřejmá i akustická odlišnost mluveného projevu.
Takhle, hodnoceno velmi subjektivně, je to jenom dobrý.
Tyto krátké návštěvy neobyčejných lidí pro mě byly snad ještě zajímavější než Raději zešílet v divočině (Nevidím ani tmu mě teprve čeká). Jemně nahlížíme do mysli lidí, kteří vnímají svět jinak než většina populace, ale rozhodně s mnohem větší pokorou a úctou. Asi některé rozhovory spíše klouzaly po povrchu, ale mě to přišlo jako záměr a měla jsem pocit, že by hlubší zásah mohl ublížit. Jiné rozhovory pro mě zase byly hodně hluboké, intenzivní, nutí mě k zamyšlení a ukládají se. Až budete číst, nezapomeňte svou mysl nechat otevřenou.
Příběhy lidí samotářů, kteří zůstali sami nebo zůstat sami se rozhodli. Některé jsem si přečetl se zájmem, jiné mě tolik neoslovili a konec kapitoly jsem už už vyhlížel. Rozhodně pozoruhodná sbírka, doplněná fantastickými fotkami :-)
Pro mne absolutně nezajímavé osoby, všichni. V ničem neinspirativni, nuda život na hraně živoření, měsíc o hladu, ze ji lišejníky? Nuda. Už mi to přijde, jako vykrádání sebe sama. Po Nevidim vi než tmu slabé, o ničem, žádná přidána hodnota, jen mluvení …
Autory chválím za nápad ukázat nám něco ze života alternativních lidiček, i za vlastní zpracování nejen textu, ale i obrazové části. Občas je jistě více než dobré si uvědomit, že jsou i jiné varianty života a jeho prožívání. Zrovna tak, že všemu a každému nemůžeme rozumět, i kdybychom se sebevíce snažili. Třeba to časem vykvasí a něčemu v nás i mimo nás ještě trochu pomůžeme.
3,5* Četla jsem knihu fyzicky (kvůli fotografiím), ale zároveň i ušima, ani tentokrát (jako i u předchozí knihy Raději zešílet v divočině) se bohužel nehlásím ke skupince absolutních nadšenců z knihy. V této knize si cením, že jsou rozhovory dělány se samotáři v rámci celé České republiky, má to takovou zajímavější vypovídají hodnotu. Také se mi líbila rozmanitost oslovených osob, jejich postoje, víra, názory, atd. Fotografie jsou také velmi povedené. Zároveň ale vím, že kniha ve mě nic nezanechá, za týden, dva, už mi příběhy budou splývat a myšlenky se mi k ní také vracet nebudou. Za mě tedy úplně knihu doporučit nemůžu, ale zároveň jsem ráda, že jsem si ji přečetla :-)
Podle mě snad nejde hodnotit jestli jsou lepší první samotáři ze Šumavy nebo tenhle nebesky nazvaný díl....obě knížky k sobě prostě patří, jsou provázané stejně jako příběhy všech samotářů byť je každý z nich naprosto rozdílný. Z mého pohledu tentokrát možná méně šílenosti, více smíření, méně hledání, více nalezení sebe sama.....každopádně opět neuvěřitelný zážitek nad tím jakým způsobem se dá v dnešní době existovat a najít v tom pocit naplnění, štěstí, klidu.....A fotky opět naprosto fantastické, snad se ještě o něco více povedlo zachytit to, co tahle sorta lidí ve svém způsobu života hledá i když to je spíše můj čistě subjektivní dojem z právě dočtené knihy. Fakt to stojí za to.
Další osobnosti českých samotářů, kteří se do prvního dílu nevešli. Neméně zajímavé osudy a nevšední názory, tentokrát bych řekla, že ještě s nádhernějšími fotografiemi, které mi nutí vzít v brzké době batoh a vydat se VEN do přírody. Nebo prostě jen tady ve městě, kde pobývám, žít svobodněji, sebevědoměji a nebát se za svojí osobitost nebo názory, které když nikomu neubližují, nemusí patřit k většině.
Pro každého je tu na světě místo, jen si to své, kde je mu nejlíp, musí každý najít sám. Ať je to místo kdekoli (v rámci možností, někdy to není volba úplně dobrovolná, jen nejmenší "zlo", jen ta nejlepší z možných variant)…
Dnes otevřeli maloobchody, jdu do knihkupectví a knihy si zakoupím, tyto knihy mi prostě odrovnaly svojí originalitou, melancholickým vtipem, skromností i pohledem do jiných světů!
A ještě pozvánka ke třetímu dílu, který v doslovu shrnuje zkušenosti autora se samotáři:
… „SAMOTÁŘI JSOU UČITELÉ, učí: „Žij po svém. Je to tvůj život, nedávej ho nikomu jinému.“ „ Když je potřeba, uteč.“ „Pokud prohraješ, přijmi to.“ „Měj své oblíbené místo. Nemusíš tam chodit často, ale měj ho.“ „Riskuj a buď zodpovědný. To nejsou protiklady.“ „Připravuj se na zimu, ale neboj se jí. Strach člověka stejně nezahřeje.“ „Vděk je lék.“ „Nebe bude možná vypadat tak, jak si ho představuješ. Představuj si ho.“
Děkuju Vám, samotáři. Děkuju Vám, tvůrcům knihy za fantastický nápad na tuto knižní trilogii.
Tato knížka mě bavila ještě víc, než předchozí. Příběhy jsou opět zajímavé a k přemýšlení. Fotky mají širší záběry a v mé představě znázorňují právě tu velkou svobodu v přírodě. Pro mne je takové žití hodně vzdálené i když mám přírodu a samotu ráda.
Šumavští samotáři mě bavili, ale pokračování je za mě ještě lepší. Tihle samotáři měli tak nějak víc co říct, co předat, zajímali mě svými názory, přístupem k životu i tím, co měli za sebou. I fotky mi sedly více než ty od Jana Šibíka z prvního dílu. Určitě doporučuji. Kniha člověku nastaví zrcadlo v tom, jak malicherné problémy občas řešíme, jak zbytečně se obklopujeme věcmi, které (ne)potřebujeme, jak třeba celé dny trávíme v poklusu a nekonečném kolečku práce-povinnosti-škola-práce doma-a tak pořád dokola, aniž bychom si uvědomili takové to "tady a teď". Jsem ráda, že jsem si obě knihy koupila.
Svoboda těchto lidí je neuvěřitelná.
Úcta,souznění, porozumění, pokora ....
Úžasný zážitek, nádherné fotky.
Zajímavá mozaika „nestandardizovaných“ jedinců. Trochu jiná, než první díl - tady se kromě občasných hlubších myšlenek sem tam našly i vtipné hlášky. Někdo je smířený, někdo podivín či exot a někdo žije rád bez ohledu na okolnosti - můžete si vybrat.
Tentokrát mne příliš neoslovily fotky (pan Šibík nasadil laťku hooodně vysoko). Krajina, lidé i zátiší s bordelem jsou sami o sobě fotogenické, ale u fotek Johany Pošové jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle by nafotil každý druhý, fotkám chyběl šmrnc ("neurazí-nenadchnou"), měly základní kompoziční chyby (a přitom by často stačilo jen upravit výřezy).
Ačkoli některé perly by se daly tesat do kamene, z celkového dojmu ubírám hvězdičku.
---
„– Od čeho máš na čele ten šrám?
– Já? Na čele?
– Jo, vypadá čerstvej.
– Nevím, zrcadlo tu nemám, furt bych se v něm zhlížel, jestli nejsem nejkrásnější. To bude asi od toho, jak jsem odřezával porybnýmu kolo tou flexou. No fakt, že jo, i brejle mám od krve. To je jedno, ono to brzo dokape.“
---
„Jinak jsem zdravej. Snad jen, že esemesku už nepřečtu bez brýlí. A ubyly mi zuby. Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zase dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie.“
Dokonalá kniha, obdivuju lidi o kterých autor píše a setkal se s nimi. Tak jako první díl jsem se začetl a o každé volné chvíli četl dál. Podvědomě mě takovýhle život láká, proto je pro mě tohle téma opravdu dech beroucí. Je to opravdu odvážné rozhodnout se žít jinak než je běžné a nevzdát to při prvních komplikacích a navíc se v tom najít a mít to jako vlastní štěstí.
Nádherná kniha o fascinujících lidech. Bylo to trochu jiné než jednička, nebylo tam už to okouzlení z prvního setkání s tímhle druhem osobností. Ale v něčem to možná bylo i bohatší. Dvojka mi přijde o něco zajímavější z hlediska typu osobností. Někteří zpovídaní jsou obyčejní lidé z lidu, kteří si ale dokázali udělat v té obyčejnosti nesmírně originální život (paní Kateřina z Člověčí!), jiní jsou umělci svého oboru a vlastně velice vzdělaní a specializovaní lidé, ať už jde o chov zvířat nebo umění. Přemýšlím, jestli v tomhle případě byl někdo, u koho bych si řekla, že jde úplně mimo mě (v jedničce se mi to stalo) - asi ani ne. Trošičku z jiného světa je Karin, ale pořád je to to hezký bytí z jinýho světa.
Krásná, inspirující a obohacující kniha.
Opět povedené dílko, byl jsem překvapený, jak je kniha díky fotogafiím těžká :) Autorovi se povedlo vybrat zajímavé lidi se kterými vskutku souzním, obzvláště v této "pitomé" době. Určitě se ke knize ještě vrátím a pevně věřím, že bude pokračvání...
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Něco je u nich jinak. Jsou originální, individualističtí, nespolečenští, určitě však více či méně zajímaví. V jednotlivých příbězích jsem přepínal mezi humorem, vírou, pragmatizmem, blouznivostí, bídou, filozofií, minimalismem, nemocemi, láskou k přírodě, vzdělaností i lidovostí, obezřetností vůči lidem. Účinek je tu založen na citlivém vyptávání autora, který se musel napojit na vlnu vypravěčů (někomu tyká, jiným vyká), rozpovídat je a nechat vyjevit jejich vzpomínky, názory a životní filozofii. Mezi tím si většinou sami musíme vyvodit, proč se z nich stali samotáři.
95 % (aktuálně 415 hodnotících s průměrem 89 %).
P.S.
Sourozenecké paradoxy ve stylu Okamura: jeden samotář je bratrem šéfredaktora Reflexu, jiná je sestrou reprezentantky v běhu na lyžích a liberecké političky.