Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
614
614
Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odlehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách. To jsou místa, kam se vydal Aleš Palán, autor audioknižního bestselleru Raději zešílet v divočině, na svých výpravách za samotáři, kteří se rozhodli pojmout život po svém. Nová setkání s lidmi, kteří svou životní filosofii žijí až do krajnosti je poselstvím o svobodě, která má mnoho podob. Od přátelství se zvířaty a blízkého vztahu s přírodou, až po skromný, utajený život jediného českého poustevníka nebo kočování ve starém vojenském náklaďáku. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy solitérů z Čech a Moravy, ve kterých nechybí mystika, svérázná moudrost a humor.... celý text
Přidat komentář
Další kniha s působivými rozhovory, která mě ale nezaujala natolik, jako její starší sestra "Raději zešílet v divočině". Nemohu se v tomto případě ubránit srovnávání (ano, vím, že to není správné).
Při čtení je nesmírně znát, že se autor za tu dobu mezi první a touto knihou nějakým způsobem změnil - pokládání jeho otázek mi přijde takové uzrálejší. Myslím to tak, že ve většině případů se dokázal díky své emoční inteligenci lépe "napojit na člověka", se kterým se právě bavil a zároveň jsme se tu o autorovi mnohé dozvěděli - i když on byl ten kdo kladl otázky.
Jenže v prvním díle byly rozhovory trochu jiné, z mého pohledu snad i zajímavější a měly jakýsi společný jmenovatel. V každém z nich jsem našla něco, co korespondovalo s ostatními. Ty rozhovory byly většinou o životě tady a teď, byla v nich hluboká filosofie o životě, lásce, štěstí apod. Zatímco v knize "Jako v nebi, jenže jinak" je předmětem rozhovorů současný, ale často i minulý život jednotlivých solitérů - je o zkušenosti, způsobu žití a přežití. Člověk se sice dozvěděl mnoho praktických informací, ale už měl menší vhled do mysli a vnitřního fungování daného člověka. Neříkám, že mi tenhle vhled chyběl u všech osobností, ale u některých určitě ano.
Nicméně i tak mě kniha určitým způsobem obohatila a ráda jsem se dozvěděla, že nejen na Šumavě žijí lidé, kteří žijí stranou od společenského dění.
Každý lidský osud je svým způsobem dechberoucí pro toho, kdo o něm slyší/čte. U každé osobnosti i v téhle knize jsem si říkala, jak moc silní musí být, aby dokázaly ustát a hlavně vydržet ten čas toho přechodu od určitého stylu života na jiný. Někteří mi v hlavě zůstávají i po dočtení, na některé mi trvá vzpomínání o něco déle - ale je to jen o tom, že s názory některých souzním více či méně.
Po Setkání se šumavskými samotáři, jsem se těšila na další sadu rozhovorů, nejenom ze Šumavy, Aleš Palán totiž jejich příběhy tentokrát "posbíral" napříč naší zemí.
A zase to byl zážitek! Nová fotografka a její naprosto úžasné fotografie a osm životních příběhů, které stoji za to si poslechnout! Ne proto, že by životní osudy protagonistů téhle knihy byly nějak inspirativní, spíš, hodné zamyšlení, a to nad rozmanitostí příčin a důsledků, které člověka dokážou dovést, řekněme na okraj společnosti? Nebo spíš, jak jeden z nich řekl, na okraj systému. I když, myslím si, že jenom někteří z nich se tak cítí, někteří to tak asi vůbec nechápou, svůj život spíš berou čistě pragmaticky ... takhle se to stalo, touhle cestou prostě život šel, takhle to mělo být, takhle to muselo být, takhle se to prostě jen semlelo ... a proto jsem se ocitl/la, tam, kde teď jsem.
V téhle knížce máte nejspíš neopakovatelnou šanci se s několika takovými seznámit ...
"Prostě žiju, jak se dá." ... třeba s Bajzou, člověkem svobodným v tom nejširším slova smyslu, dnes už pro úřady, resp. pro společnost, pardon, systém, téměř neexistujícím, nebo spíš neviditelným, a taky s člověkem chudým v tom nejširším slova smyslu, a rovnou říkám, pro mě téměř nepochopitelně nepochopitelným.
Docela podobně je na tom i další ze solitérů, Petr Lobeč ... "Mám svoje hovězí nápady a musím je realizovat." ... původně technik, teď důchodce, který je spokojený, tam, kde teď je, protože má na rozdíl od bývalých kolegů celé dny spoustu činnosti, a večer tak padne do pelechu únavou a čte si, až z toho usne ...
"Nedokážu si představit, že bych byl celé dny zalezlý v bytovce, hledal ptákoviny na internetu a přeposílal je známým.
_Ty to raděj zažíváš, viď? To by v Praze nešlo?
Tady mi to jde líp. Už jsem v Praze nechtěl dál bejt."
Víte na co jsem si vzpomněla? Na scénu z Vratných lahví, kdy pan Svěrák říká, proč už nechce být ve škole: "Já už tam prostě nejsem rád." A takhle se stalo, že si Petr na stará, důchodcovská, kolena, všechny ty své "hovězí nápady" plní, a to je přece obdivu, či chvály hodné, že? "Pořád mě baví hrát si s věcmi, vymýšlet."
A pak tu máme jeden nádherně poetický název místa pro život, místa, kde je naprosto "liduprázdno ... hluboký les lemuje cestu skoro až na vrchol, teprve tam ustupuje a otevírá se nádherná prosluněná planina s dalekým výhledem. Uprostřed ní stojí osamělé stavení. Říká se tu na Člověčím." Přiznám se, že navzdory tomu úžasnému názvu, si neumím představit, kdo by tam, po vyslechnutí vyprávění paní Kateřiny, chtěl trvale žít ...
_"Mluvila jste o sousedech, ti jsou ale za lesem a na druhé straně kopce, není tam od vás vidět, není tam slyšet. ... Bez elektřiny tu musela být fascinující tma." Její vyprávění bylo hodně zajímavé.
Fascinující tma, čertovská, byla i u Zdeňa Sátory, jen trochu jinak ...
_"Když jsem tu byl poprvé, připadal jsem si trochu jako v čertovské kuchyni ze starých pohádek. Mýlil jsem se."
Zdeňa totiž úplně naplno prožívá každý kalíšek, gesto i každou větu, a hlavně, radostně!
_"Snad jsem ho opravdu potkal: člověka, který žije v přítomnosti."
Díky tomu je možná tak zajímavý i jeho pohled na zdraví a náš zdravotní systém :-) ...
_"Vy jste zdravý?
Su, ale nemožu za to. Co léčí, je kořalka a špek. Zuby nemám žádné, vypadaly mi a su spokojený.
_Chodil jste s nimi k doktorovi?
Ja sa doktora bojím."
Ostatně, k doktorům má podobný vztah i další "případ" ... Dobler, který asi nejvíc ze všech splňuje premisu, člověka žijícího čistě pragmatický život ...
_"Žiješ naplněný život? Blížíš se k nějaké jeho podstatě?
Člověče, to nevím. Možná ani nemám odvahu nad takovými věcmi přemýšlet. Snažím se žít správně."
PS: doporučuji zaměřit se na poslední otázku - o demokracii ... velmi zajímavý názor!
A asi nejčistší "prototyp" člověka samotáře, žijícího ne mimo společnost, ale mimo systém je Michael Stoniš, k čemuž má, stejně jako všichni ostatní, spoustu důvodů ...
"neseme totiž v sobě příliš velký nános, balvan memů, za těch deset tisíc let."
Přitom "k životu stačí strašně maličko", což se vám bude snažit vysvětlit bratr Anděl, vlastně je to jedna z mála vět, které mě zaujaly z rozhovoru s ním, a pak snad ještě ... "Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm."
Až dosud jsem neměla vůbec tušení, a nikdy jsem ani neslyšela, že by v naší zemi žil nějaký poustevník, bylo to pro mě docela zajímavé zjištění, ale přiznám se, že mě bratr Anděl fakt příliš neoslovil, nebo jsem prostě jen neporozuměla jeho úsilí, které mi trochu přišlo jako promarněný život ... "Chce to pevnou vůli a pevné lidi. A srdce na dlani otevřené dokořán. Tohle dělá člověka šťastným." ... sám si totiž trochu protiřečil, nevěřím totiž že v ústraní, vyhýbajíce se lidem má člověk pro ostatní srdce dokořán, nevím, možná by, jako duchovní svou pevnou vůli mohl napřít víc, nebo smysluplněji, právě opačným směrem, a to směrem k lidem.
A pak je tu poslední, Karin, která mě přesvědčila především o tom " jak umí být člověk slepý k vlastním chybám", protože mi to přišlo, že se ze všeho nejvíc se snaží "přiblížit se /jen a jen/ co možná nejvíc sobě." To se jí povedlo tak moc, až mi její vyprávění přišlo, navzdory jejímu humánnímu postoji ke všemu živému, tak nešťastně sebestředné. Souhlasím s Alešem, i pro mě je její životní cesta v podstatě mimo limity chápání?
A právě proto mu za všechny tyhle zprostředkované cesty za hranice běžného chápání životní reality děkuji. Děkuji, že nám čtenářům připomněl, že způsobů prožívání reality je tolik, kolik je lidí na světě, protože to je čistě jedinečná, více méně nesdělitelná zkušenost, jak zakoušíme svět kolem sebe, jak ho prožíváme, je to totiž tak, že stejně ho neprožívá nikdo druhý, vždycky je to jen naše vlastní cesta a naše vlastní zkušenost se světem, a přesně tohle je dobré si občas připomenout.
Takže, ještě jednou díky a těším se na další, téměř nesdělitelné, příběhy života!
Četl jsem již předchozí Šumavské samotáře, tahle kniha mě bavila o něco víc (jako Moraváka jsem rád za příběhy o paní z Karlovic, chlapovi z Karpat). Jediné s čím jsem bojoval byly různé duchovní filozofie, kterým někteří věří. Na to jsem moc omezený, městský člověk, věřící jen faktům.
S pusou otevřenou , dech se mi zatajil, to není možné, co dokáží dvě slova. Zdenek Sátora. Náš pasekář ?! O něm se píše ? Ten Sátora , co na našich pasekách prolézal kontejner na komunální odpad a byl štastný, když našel vyhozenou lampičku s průhozím vypínačem a petku s neurčitým obsahem, který se snažil prozkoumat. Ti lidé v knize jsou reální. Mají svůj život a samota může být krásná . Pochopila jsem to z této knihy, protože já určitě samotář nejsem. Každý z nich má jiný pohled na život a je spokojený. Vyrovnaní, nikam nespěchají .Bohatí lidé. Nejbohatší na světě.
Kniha se mi moc líbila, vlastně ještě víc než Samotáři, je pohodovější a optimističtější, některé příběhy mě zaujaly víc, některé méně, ale všechny na mne zapůsobily svou upřímností a bezprostředností.
Naše společnost má (myslím) tendenci si myslet, že lidí žijící jinak než drtivá většina ostatních tak činí z donucení nebo jen kvůli neblahým životním osudům. Vždyť i spousta bezdomovců by vám řekla, že na ulici chtějí zůstat... Takhle knížka mýtus vyvrací. Všichni si samotu a život více méně mimo systém zvolili dobrovolně. To považuju za své poznání, které jsem si z ní odnesla. :-)
Skoro mi bylo líto, že už jsem tuto třetí knížku o samotářích dočetla. Byla z trochu jiného soudku, nežli ty šumavské příběhy, ale stejně zajímavá, zdála se mi víc e optimistická. Lidé z těchto příběhů si život o samotě zvolili sami, mnohdy na dohled od obydlených míst a nestraní se tak úplně společenství ostatních. Dojala mě osoba bratra Anděla, už z fotografie mu září krásné oči plné lidství a souzněla jsem s paní Kateřinou z beskydské samoty. Všichni lidé z příběhů žijí ve svém malém světě, poskládaném podle svých představ a možností a čtenáři je s nimi příjemně. Příběhům opět prospělo množství krásných fotosnímků, byla to ta pověstná třešnička na dortu.
.
Při výběru poslední knížky jsem šlápla vedle, tak jsem si chtěla spravit čtenářskou chuť a naservírovala jsem si tuhle už od pohledu delikatesu. A bylo to přesně tak skvělý jak jsem čekala. Šťastný výběr samotářů, zajímavé otázky, skvělé podněty k přemýšlení i spousta nenucených mouder servírované velmi čtivou formou. A samozřejmě fotografie, které to celé posunují ještě výš.
Opět velmi povedená kniha.Nejvíce me oslovilo Člověčí a bratr Anděl, ti dva lidé mě velmi zahřáli u srdce.
Kniha si udržela vysokou kvalitu provedení, změna fotografa neměla vliv na kvalitu fotek. Hvězdičku oproti Raději zešílet v divočině jsem strhl, protože příběhy byly pro mně většinou jaksi méně strhující. Možná to bylo tím, že tato osmička zpovídaných z větší části žije na místech, kde žili jejich rodiče, nebo si je zakoupili za účelem odchodu od tuctové společnosti. Přesto nelituji, že jsem si knihu přečetl.
tak dočten i druhý díl..nebo spíše pokračování...(opět zapůjčeno od kamaráda)..přistupovala jsem spíše s mírným odstupem, druhé díly, přeci jen...
a co jsem dostala : celkem zajímavé pokračování...aakorát výbě osob mi tentokrát přišel takový..hm. První příběh naprosto nezaujal.Dala jsem šanci dalšímu...a pořád lehce kroutila hlavou. Hodnocení zvedla paní Kateřina...asi proto že Beskydy jsou mému srdci velmi blízké, žiju tam část roku a rodina mého muže z Beskyd pochází...takže stejná vlna..stejné kořeny, stejně těžké osudy v rodu...akorát si myslím, že podobných samotářů/samotářek by se zrovna i v těch Beskydech našlo (ČT měla pěkný dokument "Samotáři z Černé Vroble" třeba...). A proto také mi byl sympatický i Zbyňa z Chřibů...opět jsem viděla postavičky z našeho okolí z Beskyd...takové samorosty z hor, kde přežili celý život a kde i dožijí..nepolíbeni systémem v podstatě...
Postava poustevníka Anděla byla zjímavá už jen tím, jak se vymykal veškerým vzorcům a škatulkám...
takže za mě - pár výborných, pár horších, první se líbila víc. Poctivých 3,5*, jelikož ale pořád jde o zajímavý počin, kloním se k vyššímu hodnocení.
Pokračování bestselleru "Raději zešílet v divočině" se mi líbilo ještě o něco víc než první díl. A to se mi kniha o šumavských samotářích líbila fakt hodně! :-)
Samotáři z "Jako v nebi..." mi byli takoví bližší a lépe pochopitelní. Na rozdíl od těch šumavských mi nepřišlo, že by před něčím utíkali, ale spíš že si prostě jdou za "tím svým", ať už je to cokoliv. Mými favority jsou paní Provázková a bratr Anděl, hodně materiálu k přemýšlení mi poskytla paní Karin, u které mě omráčila její bezmezná úcta ke všemu živému (a vlastně i neživému - tedy podle většiny lidí), a to včetně myší, klíšťat nebo... kamenů.
A samozřejmě smekám před výborným Alešem Palánem i skvělými fotografiemi, které text doprovázejí.
Povedená kniha, líbily se mi otázky na míru od pana autora, opravdu s potěšením jsem se přenesla do jiného "čistšího" světa. Samotáři jsou mi blízcí vztahem k přírodě a nelpěním na materiálním a komerčním žití.
První setkání se samotáři se mi zdá povedenější...nebo jsem se jich "přejedla"...u některých osob jsem si nebyla jistá se "samotářstvím", resp. s upřímností jejich volby...
Pokud bych zpětně dal Palánově knize Raději zešílet v divočině řekněme čtyři hvězdy, tak této druhé bych dal nejméně šest. :) Metoda i u druhé knihy rozhovorů ze setkání s podivíny a samotáři zůstala stejná, ale v té druhé jsou prostě mnohem zajímavější, hlubší lidé, takže už nemáte pocit, že je na nich zajímavější to, že jsou "divní", než že jsou samotáři. Hluboké, místy velmi hluboké čtení. Aleši, skvěle, a velký dík!
Je to zase trochu jiné čtení, doplněné o nádherné fotografie, za ty je poslední hvězda. Moc hezká kniha.
Během čtení jsem se občas opravdu cítila jako v nebi, jenže jinak....tolik nových myšlenek k přemýšlení a inspiraci! Skvělá možnost vykouknout ze své sociální bubliny a nahlédnout do životů tolik odlišných od toho mého.
Různorodost samotářů z prvního dílu zůstala zachována a možná je zde i trošku větší, což je za mě rozhodně plus. Skoro až autorovi závidím osobní kontakty s tak zajímavými lidmi, i když si samozřejmě uvědomuji, že mu jen tak nespadly do ruk.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
kniha o samotářích byla stejně zajímavá jako její první díl, doplněno skvělými fotkami. Velmi mě bavilo