Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
614
614
Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odlehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách. To jsou místa, kam se vydal Aleš Palán, autor audioknižního bestselleru Raději zešílet v divočině, na svých výpravách za samotáři, kteří se rozhodli pojmout život po svém. Nová setkání s lidmi, kteří svou životní filosofii žijí až do krajnosti je poselstvím o svobodě, která má mnoho podob. Od přátelství se zvířaty a blízkého vztahu s přírodou, až po skromný, utajený život jediného českého poustevníka nebo kočování ve starém vojenském náklaďáku. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy solitérů z Čech a Moravy, ve kterých nechybí mystika, svérázná moudrost a humor.... celý text
Přidat komentář
Moc dobrá kniha o lidech, kteří žijí nekonformně. Všech osm je obdivuhodných, ne všichni následováníhodní;-) Osobně mě nejvíc zaujali Brouk, Stoniš, Anděl, Kateřina; nejvíc nablízko se autor dostal v nejdelším příběhu, Karin. Doporučuji.
Po "Šumavských samotářích" jsem se na tuto knížku velmi těšil. Všichni zpovídaní lidé to mají nějak srovnané, dohromady nic nepotřebují (a co ano, to si obstarají) a vesměs je život v "normální společnosti" dráždí. Nevím proč, ale část mi jich přišla nějak "vyšinutá" - a to i v rámci samotářské vyšinutosti. To není odsudek, jen pocit. Kniha byla super, u pána s vytřaskou nebo u lidí se psy jsem se výborně bavil, bratr Anděl už mi ale nesedl a vysloveně na jiné vlně byla paní z posledního rozhovoru. Ale i tak jsem si rozhovory užil a třeba se dočkáme i třetího pokračování.
Vyborne cteni, zadne vymysly, ale pekna realita. Prvni dil byl vynikajici, u druheho uz clovek vi, co to bude. Opet jsem cetla jako prvni pribehy zen, ty v prvni knize zaujaly mnohem vic. Nejvice me bavil pan s velkymi vedomostmi ohledne genetiky a slechteni, ten, co choval psy. Velice rozumny pohled na zivot. Vubec me neoslovil frantiskan (taky proto, ze na cirkev mam vyhraneny nazor), clovek neustale se modlici, ctouci jen a pouze bibli. Odpovidat na otazky dokazal pouze citacemi a prirovnavanim k pribehum z bible. Velmi omezeny zpusob zivota...
Jinak kniha bavila, libi se mi, ze pan Palan necha rozhovor nenasilne plynout. Ale vice ve mne zanechal dil prvni. Nicmene doporucuji, tyhle sondy do nevsednich zivotu jsou vzdy zajimave a prinosne.
Další setkání se samotáři bylo opět velmi zajímavé a svým způsobem i inspirující. Asi bychom se všichni měli zamyslet nad tím, co opravdu potřebujeme k životu. V této knize se setkáme s osudy osmi lidí, kteří toho potřebují velmi málo a přesto, nebo právě proto, jsou ve své samotě šťastní. Samozřejmě, že to není životní styl pro každého z nás, ale v každém případě je tato jejich volba pro životní prostředí méně devastující, než náš pohodlný a často zbytečně komplikovaný způsob života...
8 zajímavých osobností, autorovy skvělé otázky, hodně zajímavých myšlenek, spousta nových pohledů na zažité věci, soužití s přírodou a navíc? Doplnění o nádherné fotografie Johany Pošové, tuhle knížku prostě chcete mít doma! Já se k ní budu určitě vracet.
krásná kniha i jako objekt (a příjemný povrch desek jsem si často bezděky pohladila).. dobře, že je tak velká, že se nedá vzít na čtení do MHD. V klidu domova si ji člověk vychutná líp. Zajímavé sledovat sebe samu, jak každý ze zpovídaných ve mně vyvolával jiné pocity.. nejvíc se projevily jako dva protipóly - úžasná silná paní z Člověčí (včetně okouzlujícího autentického přepisu) a nemluvný poustevník, který mě prostě dráždil. Stokrát jsem v duchu pocity zaháněla a chtěla zůstat "nestranná".. marně :-)
Doopravdy se mi líbil jen příběh Michalea Stoniše. Z posledního příběhu o zabíjení panenek mám dost špatné pocity, nevím, jestli takhle uvažuje duševně zdravý člověk, upřímně doufám, že paní je v pořádku a nehrozí žádný prů.er. Čtyři hvězdičky kvůli překrásným fotografiím.
Děkuji, tak dojemné, milé, veselé, jaksi rezonují. Slzy v očích, Člověčí, jak kdybych tam někdy v minulosti žila...díky za ty příběhy, za ty lidi, za autora.
"Jeden případ, ze kterého jsem neměla radost. Mám kámen, který vyzařoval hodně pozitivně a silně. Půjčila si ho do ruky kamarádka, měla velké problémy, a v té ruce ho držela dlouho, hodně dlouho. Ať jsem pak dělala, co jsem dělala, byl ten kámen vyčerpanej. Nechci být nezdvořák, abych tu kamarádku, která má už beztak dost problémů, ještě zatížila vědomím, že není dost dobrá pro kámen. Každopádně se v tom kameni udála změna. Už se aspoň částečně spravil."
Už při první knize mě napadlo, že by bylo dobré mít ji doma. Druhá mě o tom přesvědčila. Čte se sice velmi lehce, ale bez ohledu na to, zda s daným člověkem souzníte či nikoli, zda je vám sympatický nebo protivný, v každém rozhovoru je „něco“, k čemu je třeba se vrátit. Přemýšlet o tom. Porovnat se svými názory, myšlenkami, představami, tužbami.
Tato kniha oproti prvnímu dílu přináší také poutavé nádherné fotografie. To z ni dělá ještě komplexnější dilo.
de facto druhej díl "raději zešílet v divočině". což je ale v pořádku, protože první kniha se mi líbila. tentokrát jsou zmínění podivíni a samotáři často vlastně ve svým světě šťastní. což v tom prvním imho tak úplně nebylo, ale kdo ví. divné knihy o opuštěných divných lidech. krásné fotky, ne sice již od pana šibíka, avšak poetické. hodně vnitřní, životní, rozervaný příběhy. člověk si po přečtení nafackuje - a řekne si ok, jsem v pořádku.
3*
Po prvních Šumavských samotářích jsem se hodně těšil, nakonec mě pokračování, šité na míru většině, zklamalo.
Místo hlubšího poznání jako u první osmičky se tady jelo čistě po povrchu a někteří \'podivíni\' si prostě jen vyprávěli své pravdy a jejich odpovědi jsem přeskakoval rovnou po přečtení přitakávající otázky. Místo životních zkušeností a (mnohdy neradostných) příběhů z prvního dílu to byla čistá exhibice dotazovaných s minimální přidanou hodnotou.
Samozřejmě že některé životní příběhy byly opravdu zajímavé a přečetl jsem je jedním dechem, když jsem se ale dostal k dalšímu brouku Pytlíkovi, na pár dní jsem knihu odložil, což u prvního dílu rozhodně nehrozilo.
Šité horkou jehlou.
Když jsem zjistila, že tato kniha existuje, tak jsem ji prostě musela mít :) Udělala jsem tu chybu a řekla si o ní Ježískovi a musela čekat do Štědrého dne, ale vyplatilo se! K těmto samotářům jsem měla mnohem blíže než k těm šumavským, přece jen většina z nich byla tak říkajíc více méně normálních. Ti šumavští byli více "exoty", ne všichni samozřejmě. Co mě na knize uchvátilo byly fotografie. Neskutečné povedené a dotvářely perfektně atmosféru.
Při čtení první knihy o šumavských samotářích jsem měl problém nějak souznít či vcítit se do osudů a životů lidí ,které pan Palán k rozhovorům vybral.U této druhé knihy jsem naopak čtení naprosto propadl a užíval si nádherných fotografií,tentokrát nikoliv Šibíka ,ale Johany Pošové.Čím to je ,na to asi nepřijdu a k chvále knihy si pomůžu vykradením a parafrází samotného Aleše Palána:
"Bylo mi ctí a živou radostí nahlédnout do malých osobních světů,poskládaných podle svých představ .
Ejchuchu!"
Na knížku jsem se moc těšila a teď dočteno. Jedním slovem skvělé! Zajímavé, místy dojemné, inspirující a nutící k přemýšlení. Fotografie dokonale podtrhují text. Po přečtení mám chuť začít číst znovu od začátku a zjistit, co mohu použít ve svém životě.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Dlouho jsem knížku viděl na čtyři hvězdy, nicméně nakonec jsem stránkami proplul k plnému počtu pěti. Přesvědčilo mě poctivé a krásné zpracování knihy, kdy zejména fotografie jsou opravdovým skvostem. Naopak od příběhů jsem si sliboval mnohem víc, čekal jsem hloubku života v samotě, odpovědi na otázky proč, ale většinou jsem měl pocit, že život tak dotyčným vyplynul, než že by se cíleně vyčlenili a působili svým myšlením jako inspirace. Trochu škoda, téma je skvělé.