Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
614
614
Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odlehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách. To jsou místa, kam se vydal Aleš Palán, autor audioknižního bestselleru Raději zešílet v divočině, na svých výpravách za samotáři, kteří se rozhodli pojmout život po svém. Nová setkání s lidmi, kteří svou životní filosofii žijí až do krajnosti je poselstvím o svobodě, která má mnoho podob. Od přátelství se zvířaty a blízkého vztahu s přírodou, až po skromný, utajený život jediného českého poustevníka nebo kočování ve starém vojenském náklaďáku. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy solitérů z Čech a Moravy, ve kterých nechybí mystika, svérázná moudrost a humor.... celý text
Přidat komentář
První díl jsem nečetla a obecně také úplně nevyhledávám tento typ literatury, kdy někdo (obvykle známá osobnost) prezentuje svůj životopis a své životní postoje. Ale toto mě nadchlo. Lidé můžou být opravdu zajímaví. Tito rozhodně jsou.
Čtivosti knize přidal i formát, pocit nepřehlcenosti spoustou textu a hlavně ty velkoformátové umělecké fotografie.
Volné pokračování knihy Raději zešílet v divočině. Dalších osm rozhovorů se samotáři žijícími v odlehlých koutech Česka. Láska ke zvířatům, vztah k přírodě, ale i šikovnost houževnatost a skromnost. - to jsou společné vlastnosti všech dotazovaných aktérů, A právě tyto vlastnosti jim dovolí přežívat.
Doporučuji přečíst a zamyslet se nad tím, co nám technika a civilizační vynálezy přinesly a o co nás ochudily.
Opět další skvělé dílo Aleše Palána, který nás tentokrát bere za samotáři nejen ze Šumavy, ale z celé naší krásné země. Pro mě osobně byl nejsilnější příběh z Člověčí, kde žije Kateřina Provázková, úžasná, silná žena. Je obdivuhodné, kolik toho sama dokáže zvládnout a jak je soběstačná i přes pokročilejší věk. Krajina, ve které žije je kouzelná, proto věřím, že jí dokáže dodat energii a sílu. Je po mě velmi nabíjející představit si sama sebe v její kůži. Asi bych to v jiném věku a čase chtěla alespoň na chvíli zkusit. Také vyprávění Brouka a Michaela Stoniše se mi moc líbilo.
Samotné zpracování knihy a doprovodné fotografie Johany Pošové jsou perfektní. Doporučuji k přečtení, určitě vás obohatí a otevře vám nové rozměry žití.
Úžasná kniha, tentokrát pro mě s ještě zajímavějšími lidmi než v Raději zešílet v divočině... nebo jsem prostě jen více vyzrála a lépe to, co jsem se dočetla, dokážu přijmout a zpracovat po svém.
Myslím, že knihu je potřeba číst s otevřenou myslí a brát si z ní to, co je pro nás v tu chvíli nějak uchopitelné, potřebné či zajímavé. Věřím, že za pár let se při čtení pozastavím v textu zase úplně nad něčím jiným. Opět skvost v mé knihovně.
Druhý díl rozhovorů s lidmi, kteří se z různých důvodů stáhli ze společnosti, leckdy vypadli úplně ze systému a uchýlili se do samoty, se mi líbil více než díl předchozí. Výběr samotářů je pestřejší a zajímavější a grafická stránka je prostě nádherná!
Spojkou mezi všemi tentokrát byla schopnost nechat svobodu i jiným, nepoučovat a respektovat. Moudrý praktik mě uchvátil, Člověčí pohladilo a pohoupalo, sečtělý pracant a otevřený osvícenec pohltili a žena poslední nechává mě vykoupat se v otázkách dosud...něco prošumělo kolem, ale fotky jsou živé a "barevné" úplně všechny:).
"A když vidím, že je někdo kretén, tak ho nenapadám, ale nevyhledávám ho. Já tu nejsem od toho, abych někoho vychovával. Ať si je každej, jakej chce bejt."
Původně jsem v knize hledala inspiraci, jak si víc užívat samoty v době korona-krize. Místo toho jsem našla autentické, otevřené výpovědi velkých osobností. Překvapilo mě, že samotáři nejsou často typičtí introverti, že vlastně ani nejsou samotáři v pravém slova smyslu. Ale každopádně jsou každý po svém sví. Ve výsledku si říkám, využijme cenzury a dopřejme si i my necenzurovanou svobodu být sám sebou.
Jistě se mnou nebude spousta čtenářů souhlasit, proto prosím berte komentář s nadhledem, jedná se prostě jen o dojmy jednoho čtenáře...Začnu lehce pochmurně - po prvním díle byla očekávání jednoduše vyšší. Poustevníci ze Šumavy mi učarovali svou ryzostí a mám pocit, že se v rozhovorech dotkli větší hloubky, než ti v druhém díle. Plaší idealisté a samorosti z jižních Čech jsou tak pro mě o kus lepší čtení. Nemyslím to tak, že by ve druhém díle byli duchovně oploštělí lidé! Jen jsem u většiny z nich nepociťoval tak výrazné odtržení od světa "venku", nehledě na místo, kde žijí...Možná mám jen rád idealisty a samorosty, co se především noří sami do sebe a z hmotného světa užívají jen to nutné k přežití. Nicméně, v Alešově pokračování jsem si přece jen našel svého favorita - paní Provázkovou. Na rozhovor s ní jsem se těšil také proto, že žiji ve stejném kraji a asi proto jsem při čtení viděl vše v živých barvách...Za mě je to čistá duše skrz na skrz a ten způsob vyjadřování, vyprávění...To je přehlídka obnažených principů života, demonstrace síly a nadhledu. Přitom všem paní Provázková stále žije i v něčem vyšším, neviditelném, prostě věří něčemu svému, čistému...To se mi líbí :)
Zajímavé čtení. Po prvních rozhovorech jsem si myslel ( i když se mi líbily), že to bude dál podobné a celé to třeba ani číst nebudu. Jak jsem se zmýlil...Čtení o p.Stonišovi, p.Provázkové, p.Broukalovi a Karin Kocumové mě vtáhnulo do knihy zpět a nyní se již těším, až si přečtu 1.díl.
Hodně zajímavá kniha.... Vůbec sem nevěděl co od toho čekat a byl sem docela mile překvapen.... Rozhovory samotný rozdělil autor od jednodušších až po nejsložitější na konci co se týče chápání bytí dle samotných hrdinů... za mě největší uznání je za tu moudrost těch lidí... líbí se mi jak to mají srovnaný v hlavě a za ničím se zbytečně neženou...
První díl byl průlomový, protože vyprávěl o ne zcela detailně popsaném fenoménu, a co si budeme - na "rarity" se podívá zblízka rád kdekdo... ale jak už to tak bývá, "dvojka" většinou jedničku nepřeválcuje.
Tito samotáři jsou trošku jiní, a kdybych si měla vypůjčit část názvu - jiní, "jenže jinak" než ti v jedničce. Už mi někteří z nich nepřišli tak moc samotářšští... spíš takoví víc podivínští :D Je to celkem doba, co jsem četla Samotáře ze Šumavy, ale měla jsem z nich pocit, že jsou takoví víc odříznutí od civilizace, víc sami pro sebe. Tady mělo několik z nich internet nebo chatu nedaleko jiné chaty, a tak... i když, možná to tak bylo i u těch v prvním díle? Nevím už zcela přesně, soudím podle toho, co ve mně zůstalo. Na druhou stranu "z normálu" vybočoval příběh každého z nich a za každým z nich stál jiný, od ostatních originální životní příběh.
Super nápaditý koncept, jehož kouzlo tkví v tom, že leckterý čtenář se ztotožní s pár názory toho "svého" samotáře :) I když, leckdo je stejně bude považovat za soubor podivínských figur. Ale já jim přeju, aby jejich životy považovali oni sami za naplněné a žili tak, jak v srdci touží :)
Šumavští samotáři jsou nepřekonatelní, co si budeme povídat. Jsou lidští, obyčejní, pokorní a já osobně se s nimi dovedu v devadesáti procentech názorů naprosto ztotožnit.
Tihle samotáři byli od sebe velmi odlišní a dokázala jsem si najít cestu asi jen k paní Kateřině na Človečím a panu Zdeňovi - moc se mi líbila i jejich hantýrka. A ta jednoduchost, kterou v Palánových knihách hledám. Oproti tomu Kocumová mi velmi vadila.
Ale zopakuji opět svůj názor od šumavských samotářů - respekt všem těmto lidem, kteří se rozhodli žít opravdový život.
No, samotáře ze Šumavy jsem nečetla a asi budu muset přečíst. Závidím některým těmto lidem jejich svobodu a blízkost přírody. Nežijí přežitkama a užívají si každý den jakoby byl poslední.
Doporučuji
Moc pěkná kniha, u které člověk zapomene na svoje starosti a žije v jiné době...
“Myslím, že všechny nemoci souvisí s tím, že nejdeš po své cestě.”
Další rozhovory, další samotáři, tentokrát nejen ze Šumavy, ale z celé ČR. Lidé v této knize se mi zdáli víc “při zemi” než v minulé knize, krom jedné výjimky, což bylo vidět i na obydlí, ve kterých žijí. Obě knihy jsou doplněny nádhernými fotografiemi. Určitě stojí za přečtení.
Fascinuji me pribehy lidi,kteri jsou schopni prezit v drsnych podminkach a obdivuji ty,co se rozhodli zit mimo civilizaci. Jak "Sumavsti samotari",tak tato knizka me ctenarsky uspokojily,a zaroven jsem se pokochala nadhernymi fotkami.Tesim se jeste na Navrat do divociny
Jako “šumavští samotáři”, jenže jinak a zase skvělé a zajímavé čtení. Životní filozofie samotářů, navzdory tomu, že samotářství není moje parketa, je pro mě hodně inspirativní. Snad nejvíc ve smyslu neztratit pozornost k vlastnímu životu a k přírodě.
Po "prvním" dílu, který mne velmi zaujal a působil jako zjevení v té záplavě knih, jsem přistupovala k tomuto pokračování-nepokračování docela skepticky. Nějak mi to přišlo moc zištné (snad i proto, že dotisk Raději zešílet v divočině byl o stovku dražší-hm..). Nicméně jsem to nechala uzrát a přišla vhodná chvíle, po knize jsem sáhla a přečetla na jeden zátah.
Čtyři rozhovory mi přišly naprosto skvělé a čtyři mi vlastně nic moc neříkaly, což se liší od předešlé knihy, kdy mi ty rozhovory přišly tak nadupané, že jsem je nechávala tak dva, tři dny doznít.
Nicméně za ty čtyři rozhovory (Kateřina, Michael, Anděl, Karin) a za fotky (nesmím zapomenout! ) moc děkuji, protože mne obohatily.
Kniha je to pěkná - text je dle mého soudu skvěle redakčně upraven, fotky mají správnou atmosféru - ale... je to prostě pokračování. A tak už čtenář nezažije takové překvapení, jaké ho mohlo potkat při čtení příběhů šumavských samotářů - podivínů. Těžko říct, čím to je - možná už podivíni ve druhém díle nebyli tak moc podivní, možná proto chybí těm rozhovorům hloubka, jako by se už jen klouzalo po povrchu.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Pro mě schůdnější než první díl, přijatelnější "hrdinové". Jako koňáka a pejskaře mi nejvíc straší v hlavě pro mě spíš záporné postavy. Bajza, který si v zimě z hladu peče placky z lišejníku a přitom má k živení 6 koní..., Petr Lobeč, jeho neuvěřitelné potápěčské historky a huskyové uvázaní v tom šíleném bordelu na krátkých řetězech... A pak na ženy náročný množitel psů Petr Broukal. Tak ten se trochu vymyká, protože při ceně za štěně musí být od ostatních postaviček žijících převážně z invalidního či starobního důchodu / i když ten pobírá snad i on, pokud si dobře pamatuji / značně vzdálen. Vygooglila jsem si ho. Tři plemena - 12 fen a 1 chovný pes. To je pro mě množírna, jak vyšitá, i když on je přesvědčen o opaku.