Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
614
614
Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odlehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách. To jsou místa, kam se vydal Aleš Palán, autor audioknižního bestselleru Raději zešílet v divočině, na svých výpravách za samotáři, kteří se rozhodli pojmout život po svém. Nová setkání s lidmi, kteří svou životní filosofii žijí až do krajnosti je poselstvím o svobodě, která má mnoho podob. Od přátelství se zvířaty a blízkého vztahu s přírodou, až po skromný, utajený život jediného českého poustevníka nebo kočování ve starém vojenském náklaďáku. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy solitérů z Čech a Moravy, ve kterých nechybí mystika, svérázná moudrost a humor.... celý text
Přidat komentář
Za mě jasných 5*. Volné pokračování Šumavských samotářů, se mi velmi dobře četlo. Super fotografie, krásné zpracování knihy.
Naprosto dokonalé osobité fotografie podtrhující 8 lidských příběhů, které jsou psané formou nenuceného rozhovoru. Líbí se mi, že lidé v této knize se pro život mimo dnešní konzumní a materiální svět rozhodli sami, mají rádi zvířata a přírodu. Někteří samotáři mi byli sympatičtí, někteří méně.
Nejvíce mě oslovil příběh Bajzy a jeho svérázný humor, vynalézavost, zručnost, láska k přírodě a zvířatům. A nejvíce jeho historka o umělém dýchání krávě.
"Sevřeš jí hubu a ucpeš jednu nosní dírku, teda díru. A do tý druhý foukáš. Musíš pořádně, je to kráva, ale rozdejcháš ji, fakt že jo. Nemůžeš to dělat z huby do huby, to by nešlo, protože ona má hubu přes celou tlamu. Takže do nosu, nezapomeň!"
Když potřebuji pohladit na duši, vezmu knížku, prohlížím její nádherné fotografie a sním.
Zo šumavských samotárov som bola nadšená, preto ma veľmi prekvapilo skoré vydanie tejto knihy, ktoré je akoby voľným pokračovaním. Viac samotárov, zo všetkých kútov Čiech a Moravy, opäť hlboké rozhovory o ich živote, názoroch. Ale ku mne to proste nepreniklo. Možno, keby bol väčší odostup medzi knihami, ale takto mi to prišlo už trošku komerčné. Mrzí ma to, pretože šumavských samotárov som ohodnotila ako knihu roka 2018. Nuž, stáva sa, do ďalšieho voľného pokračovania už nepôjdem.
Vďaka za túto nádhernú knihu p. Palánovi, pre mňa veľmi obohacujúce a dojímavé čítanie, ktoré sa ma miestami hlboko dotýkalo. Áno, je dobré vedieť, že takýto ľudia tu niekde žijú, a že nám niekto ich životy a myšlienky sprostredkoval. A áno, aj keď je jednému akože jasné, kde je stred a kde okraj, predsa, keď to vidí napísané čierne na bielom v inom kontexte, môže dostať nečakaný plný zásah... Takže nakoniec za 5*.
Doufal jsem, že to bude opět za pět, ale stejně jsem spokojený, a děkuji Prostoru za další výpravnou, dotaženou knihu. Je osvěžující číst otázky empatického tazatele, i poctivé, syrové, v lecčems jaksi starosvětské odpovědi lidí, kteří netráví svůj čas tam, "kde je to celé ze středu vymknuté, šíleně roztočené", v komfortu, informační mlze (podle výzkumu přijímáme za den tolik informací, jako člověk před sto lety za celý rok) a téměř permanentním soužití s jinými lidmi se všemi klady i zápory jako většina z nás, ale v tichu, které často přináší trochu jiné poznání, jistou moudrost, a v neposlední řadě vertikalitu, o kterou se většina z nás dobrovolně ořezala do té míry, že paradoxně ani trochu nechybí. Je dobré, důležité a povzbuzující vědět, že takoví lidé vedle nás stále žijí, a o čem zrovna oni přemýšlejí. (O čem přemýšlí většina z ostatních, víme většinou o mnoho víc, než bychom vědět chtěli.) A že se takový člověk "ocitá blíž centru nenásilného a přirozeného běhu věcí", kde "v míru všecko plyne a vzájemně se přátelsky stýká". Prostě jako v nebi, jenže jinak.
Oproti samotářům ze Šumavy mi tohle přišlo poněkud slabší, ale velmi se mi líbil rozhovor s volnomyšlenkářem a malířem Michaelem Stonišem, který si dokonce oblíbil zlínskou knihovnu, kam chodím každý den, takže mám tu čest znát tohoto zajímavého pána i od vidění :-)
Úžasná kniha! Nádherné fotky. Silný čtenářský zážitek. Zajímaví lidé, s některými bych se rád potkal. Každý mě svým způsobem obohatil a někteří mi byli velmi blízcí. Děkuji...
Po šumavských samotářích opět zážitek... Seznámení s lidmi, na něž člověk běžně nenarazí - a se způsobem života, který stojí za úvahu.
Jak samotáři ze Šumavy, tak i tato kniha ke mně přišla asi v tu pravou chvíli, kdy jsem na rozcestí, co se svým životem dál. Nejvíce mě oslovil asi příběh Michaela Stoniše, ten mi opravdu ve spoustě myšlenkách mluvil z duše.
Jako v nebi, jenže jinak se mi líbila ještě o trochu více než kniha první, určitě stojí za přečtení :-)
Když člověk na svět nahlédne nepatrně shůry, přindó mu na mysl krásné věci a na duši je mu nádherně. Díky za tuto knihu!
Skvěle vedené rozhovory bez manipulace nebo navádění k očekávaným odpovědím. Vážím si Aleše Palána za to, že i s lidmi, o nichž říká, že nejsou žádní intelektuálové, dokáže mluvit s úctou a respektem k jejich jedinečnosti, že se dokáže naladit na jejich vlnu. A o tom právě kniha je. O jedinečnosti lidí, kteří se rozhodli žít po svém bez ohledu na to, jak to vnímají nebo hodnotí ostatní. V knize "Jako v nebi, jenže jinak" jsou dle mého ještě zajímavější osobnosti než v díle o šumavských samotářích. Nejedná se o žádné ztroskotance, ale o lidi, kteří si v "samotě" (i když život se zvířaty za samotu v pravém slova smylu nepovažuji) našli smysl života. Klobouk dolů také před fotografkou Johanou Pošovou, jejíž snímky daly knize ještě další rozměr. Za mě určitě ano, kniha stojí za přečtení a pozastavení se nad tím, v jak uspěchané době žijeme. Jak zaznělo v jedné kapitole - možná bychom měli život na samotě zkusit čas od času všichni. Třeba jen na týden. Možná bychom opravdu začali vidět spoustu věcí jinak. Kdo ví? Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné z kapitol našla člověka, kterého jsem kdysi dávno znala. Už tehdy žil pro své psy...
Stojí za přečtení. Co příběh, to solitér. Někteří více, někteří méně stylizovaní. V knize probleskují pravdy, které - v dnešním konzumním světě - určitě stojí za zamyšlení. Vyžít se dá s málem a přitom lze žít dobrý a naplněný život.
Další sbírka podivínů. Podle mě tentokrát o něco pestřejší. A dost mě překvapilo, že dva mám dokonce hned za humny.
Přidávám se k hodnocení uživatele pajaroh, opravdu mě v tomto díle zaujaly zejména fotky, které ač někdy zobrazují třeba "jen" detail psího ucha nebo hrnečku s kávou, skvěle zachycují atmosféru. Další nádherné dílo, které sice nebylo takovým zjevením jako první kniha, ale opět pohladilo po duši.
"Žiješ rád?"
Žiju ráda a ráda čtu knihy jako je tahle.
Musím vyzdvihnout práci fotografky Johany Pošové - fotky mají duši, vystihují jednotlivé osobnosti i krajinu, ve které žijí. Trochu mi přijde, jako by byly hlavní osou knihy fotky a psaný text byl doprovod. Každopádně jedná se o "doprovod" velmi dobrý, A. Palánovi tento způsob vyptávání, setkávání a psaní vyloženě sedí a i během zdánivě tuctových otázek se dostane do hlavy samotáře.
Jednotlivé osobnosti jsou prostě krásně své, mnohé z nich bych chtěla osobně potkat, povykládat si s nimi, možná zkusit jejich způsob života či přežití, některým bych se vyhla... ale i to dělá z knihy zajímavé čtení.
"Ticho je krásné a samota nádherná."
Osm samotářů vypráví svůj životní příběh, některé z nich mne velmi zaujaly, některé mne vůbec neoslovily a nebavily. U některého nechyběl svérázný humor - hlavně se mi líbil první příběh Bajzy, putuje se svými šesti koňmi a psy, naprosto nezávislý na systému, nepobírá žádné dávky, žádný důchod, nechodí k doktorům. V zimě běžně drží měsíc hladovku než sežene něco k jídlu, když je nejhůř, příjdou na řadu "sibiřské řízky".
" Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trochu mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno."
Ze všech příběhů jsem si něco odnesla,např. že se dá přežít a spokojeně žít takřka bez prostředků, že příroda a klid je lék na duši.
Ani napodruhé kouzlo nevymizelo!
Mám velké štěstí, že v životě potkávám spoustu zajímavých lidských typů. Do této knihy by se nehodily, neb se obvykle pohybují v městské džungli, ale rozhovory s nimi jsou někdy laděny podobně. Snad je i sama vyhledávám, snad si najdou ony mě, každé takové setkání je pro mě ale určitým způsobem obohacující a úlevné. Úleva přichází z potvrzení, že se u nás pořád najdou lidé, kteří "mají koule" na to žít si úplně po svém. Jasně, ne všichni si tuhle cestu vybrali úplně dobrovolně, někteří do toho prostě spadli, ale naučili se s tím žít. Pro někoho jsou to příživníci, pro mě sympaťáci.
Jak v knize praví jeden z nich: "(...) nějaká paní se ptala, co ti samotáři vlastně dělají pro společnost. Přitom je to úplně absurdní, oni toho dělají pro společnost strašně moc, protože vystoupili ze systému. Té paní se plete systém se společností. Měla se ptát: Co dělají samotáři pro systém? Nedělají pro něj, zaplať pánbůh, nic."
A ještě jedna perla: "Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zas dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie."
Tak o takových lidech si budu vždycky číst stokrát radši než o politicích a samozvaných celebritách. Výborné rozhovory.
Příběhy lidí, kteří žijí za rohem a přitom jakoby na jiném kontinentu. Chtělo by se napsat "inspirativní" čtení, ale asi málokdo z nás by následoval hrdiny knížky do jejich existence. Ale přesto - ukazují, že žít se dá různě, jednoduše, pravdivě. Tímto směrem se můžeme vydat do nějaké míry my všichni, aniž bychom hned kupovali maringotku na samotě. Doprovodné fotografie mají stejnou sílu jako text. Díky za tento dnes tak užitečný vhled do "jinam".
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Krásné čtení.