Jaro v domě
Jaroslav Havlíček
Posmrtně vydaná novela z autorovy pozůstalosti vypráví o životě obyvatel činžovního domu na pražském předměstí ve 20. letech.
Přidat komentář
Tahle kniha se mi moc nelíbila. Pořád jsem si říkala, že by to chtělo upravit, tuhle odebrat, tuhle přidat, a když jsem si pak přečetla doslov, tak jsem pochopila, že ani Havlíček nebyl s knihou spokojen a kdyby nezemřel, ještě by jí určitě přepracoval, možná rozšířil...
"I lidé byli vyprahlí a podobní poušti. Jen večer, když panoráma tisíců světel zazářila z údolí, a měsíc visel v blouznivém oparu, podoben lampiónu, lidé oživovali a užívali svého procitnutí k úštěpkům, klepům a zlomyslnostem. Řeči, které se tady vedly, byly tak bezvýznamné, úvahy tak sprosté, zájmy, jež zde se rýsovaly, byly tak ubohé, že ten, kdo ještě v tomto století věří v lidskou duši, byl by ztratil veškerou iluzi, kdyby přišel mezi tyto lidi a nahlédl do jejich pustého života."
Kdybych byla školáče, napsala bych do komentáře: Kniha se mi nelíbila.
Nelíbila se mi, protože z ní prosakoval pocit téměř zadostiučinění, že věci jdou špatně, nic dobrého se nikdy nepovede a všechno cenné se stejně utopí v banalitě. Ošklivit si zlo považuji za normální, odhalovat zlo považuji za rozumné, ale "radovat" se z něj (je to skutečně radost v uvozovkách, cynická imitace radosti zrozená z únavy, hněvu, bolesti či kdovíčeho...) mi nepřipadá zdravé. Většina lidí z toho naštěstí vyroste.
Ale možná je to přecitlivělost, možná to jiný čtenář bude vnímat odlišně.
Melancholicko-depresivní pojednání o ubohosti lidí v jednom domě. Se špatným koncem. Nechtěla bych tam žít. Dost často utíkám před lidskou nízkostí, která se zakládá na pomluvách, vzdychání jak to dřív bylo lepší nebo pravidech, které si kdosi vymyslel (matka má dělat..., děti musí...). Uff, pryč s touto knihou.
Právě dočteno. Škoda, že konec byl trochu nedotažený, zajímalo by mě, jak dopadli ostatní obyvatelé domu a i samotná Gat s Hamáčkem..
Po pár přečtených knížkách jsem si říkala, že Havlíček je taková princezna v pekle - píše o všech těch hnusech okolo tak poeticky a nakonec vám jemně oznámí přicházející herdu do zad - a přímo v téhle knížce Havlíček sám píše o princezně v pekle (až mě potěšilo, že se mé přirovnání tak samovolně trefilo :D), které ji, na rozdíl od všech pohádek, bohužel sežehlo. Další z realit, kde je všechno marnost nad marnost, člověk by nejraději navždy zůstal doma.
Novela byla nalezena v letních měsících roku 1927, a ukázalo se, že jde o první dílo, do té doby nepublikované od bankovního úředníka Jaroslava Havlíčka, který vynikl především jako autor psychologicko-realistických novel a románů.
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Hned na začátku mě potěšila bravurně vylíčená charakteristika postav, díky které jsem se těšila, že budu klasicky vtažena do děje, jak to tak většinou u Havlíčkových děl mívám. Nicméně děj v mnohém pokulhával, většina postav mi přišla ve výsledku nepodstatná. Od půlky jsem se k novele vracela jen proto, abych knihu dočetla. Ale vzhledem k tomu, že jde o autorovu prvotinu, chápu jisté nedostatky a i přes ně jsem po přečtení z celkového příběhu cítila melancholickou atmosféru, kterou pak nalézáme v jeho pozdějších dílech. Těch 150 stran mi za přečtení stálo, ale znovu se k nim vracet určitě nebudu.