Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29304/bmid_jatka-c-5-NfO-29304.jpg
4
1097
1097
Billy Pilgrim, válečný veterán, jenž jen náhodou přežil až neskutečně hrůzný nálet na Drážďany, není schopen na tuto zkušenost zapomenout. Stane se z něho psychicky labilní člověk. V ústavu pro duševně choré se setkává s Rosewaterem a oba společně rekapitulují své dosavadní životy, v nichž nejsou schopni nalézt žádný smysl. Rozhodují se tedy přetvořit sami sebe i svůj vesmír a tím se vymanit jak z tísnivé historie, tak ze současnosti.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1997 , Volvox GlobatorOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Strašně miluju ten jeho styl vyprávění, kdy ze začátku jakoby skáče od jednoho k druhýmu a vy si řikáte - co to zase mele? Ale postupně se začnou nitky pospojovávat a na konci vydechnete - jo takhle!
O Vonnegutově silné humanitě v jakékoliv jeho knize snad ani nemusím mluvit.
No a samozřejmě úžasný hlášky a příměry - aspoň jeden za všechny: "Rosewater byl statný muž, ale nijak zvlášť silný. Vypadal, jako by byl uhněten z holubů z nosu."
Chtěli byste vidět čas jako Tralfamadořani? Určitě to musí být míň smutný než to naše. Nebo víc?
Výzva: Kousek příběhu se odehrává v zoo a to podle mě JE vězení! A pro rejpaly, děj se odehrává i v zajateckém táboře...
Jatka č.5 je mou první knihou od Vonneguta, ke které sem se dostala a pro začátek jen řeknu, že u ní nekončím. Autor mistrně kombinuje v několika rovinách vyprávění hrůzu, grotesku, fantazii, nechutnosti války - to a mnohém více tak surově, jak jen to jde, aby to lidé četli. Dostal se podle mě na hranici obsahové únosnosti (z hlediska zbůsobu a míry zobrazování války), kterou „normální” čtenář zvládne, ale i tak je na to potřeba silný žaludek. Zároveň má tato kniha skvělou informační hodnotu, protože sem vkládá mnoho historických faktů, které společně se subjektivně vyprávěným příběhem pomáhají nám, kteří jsme válku nezažili, složit si o ní obrázek. K tomu je text zajímavě dělený, člověk nečeká, kam a do jakého času se v další větě dostane - no a nakonec do toho ještě Vonnegut vkládá svůj černý humor. Stručnost této knihy je děsivá.
Tím vším se podle mě vymyká „tuctovým” knihám o válce. Doporučuji.
Literární klasika, kterou už jsem četl x-krát. Kdo přistoupí na autorovu "hru", skvěle se pobaví. A ta jeho klasická kombinace mainstreamu a science fiction... Spolu s jeho Snídaní šampionů patří k mým nejoblíbenějším od Vonneguta.
Vonnegut je pre mňa taký Bukowski sci-fi literatúry.
Jatka som čítala kedysi na strednej a veľa som si z toho nepamätala, len som na sto percent vedela, že je to o nejakom chlapíkovi, ktorého uniesli mimozemšťania. Takže ma teraz dosť zarazilo, že jak čítam tak čítam, je to o nejakom chlapíkovi, ktorému preskočilo. Holt, stratené ilúzie. Tak to chodí.
Čo sa nezmenilo ani za tých skoro 15 rokov je, že mi kniha ale že dosť liezla na nervy. Bola psychadelická, roztrieštená a rezignovaná. Napriek tomu dávam 4 hviezdičky, pretože mám slabosť pre Vonnegutov štýl a smutný humor, pretože (de)kadencia jeho viet ma vždy dostane, a pretože v tom jeho "tak to chodí" sa mu podarilo pomerne presne vystihnúť nezmysel života.
Veta, čo by sa krásne vynímala ako epitaf:
Já, Billy Pilgrim zemřu, zemřel jsem a stále budu umírat třináctého února roku 1976
Koukám, že tady nemám komentář, tak napravuji. Poprvé jsem četla vydání z roku 2002, ale doma mám to z roku 2008, které svou nádhernou obálkou mate (protože jsou v ní fakt děsivě nádherný sr@#&y), poprvé čteno v roce 2010.
Vonnegut byl pro mě něco jako fata morgána a nechápala jsem, co na něm všichni mají. Dokud jsem si to taky nepřečetla. Protože v ten moment se mi to zdálo jako něco snového a nevěděla jsem, zda to je realita nebo ne. Papír v mojich rukách říká, že to bylo skutečné...
Dala jsem autorovi druhou šanci, ale ještě jsem se u žádné knihy tolik nenudila. A napsat to o sci-fi, to je co říct.
Bohužel styl je příšerný. Rušilo mě neustálé omílání autorovy mantry. "Tak to chodí" - jako reakce na všechno, až jsem si v určité chvíli říkala, že kdyby mi z tohoto literárního zážitku povolily svěrače, dalo by se to tou větičkou prostě omluvit. Ani utírat bych se nemusela.
V každé x té větě jméno hlavního hrdiny. "Billy udělal tohle, pak zase tamto."
Též na povolení svěračů, ano.
Nedoposlouchala jsem, bohužel. Říkám si, že existuje spousta jiných příběhů, které si můj čas zaslouží. Tenhle to není.
Tak to chodí.
Obávám se, že výběr téhle knihy jako vůbec první k přečtení od Kurta Vonneguta, Jr. nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Kniha na mě udělala tak silný dojem, až mám obavy, že už ji žádná další nemůže překonat. (snad se pletu, určitě nějakou další zkusím, a k téhle se ještě hodlám vrátit)
Výrazně expresivní, lehce fantasmagorický příběh, vyprávěný vyšinutou myslí, a to takovým způsobem, že z něj emoce prýští na všechny strany, mi ani na chvíli nedovolil zapochybovat o autorově genialitě.
Vonnegut si znamenitě hraje s časem, skáče dopředu, vrací se, zastavuje ho, nechá ho běžet pozpátku. Ironií, černým humorem ani absurdnem nešetří, a všechno skvěle míchá s prvky scifi.
Tahle kniha neopakovatelným způsobem ukazuje absurditu válečného běsnění v celé jeho nahotě.
Doporučuji.
Nemůžu říct, že by se mi tahle knížka líbila, ale rozhodně mě zasáhla. Válečné příběhy obvykle nečtu (tady jsem udělala výjimku kvůli čtenářské výzvě) právě proto, že popisují hrůzy války a K.Vonnegut je popisuje opravdu bravurně. Se vším tím chaosem a věcným přístupem mi dokázal dost názorně ukázat, co prožitek války s člověkem může udělat.
Myslím, že při větě "Tak to chodí." mě bude ještě dlouho mrazit...
Tahle knížka je “tak krátká a zmatená a rozvrzaná, protože o masakru se nic inteligentního říct nedá.” A přitom toho řekne tak moc. Tak to chodí.
Ač mám válečné příběhy ráda, něco na autorově stylu psaní mi prostě nesedlo. Ano, zabralo mi to asi jen čtyři cesty tramvají, ale moc toho ve mně nezanechalo. Nemohla jsem se s knihou ztotožnit, postavy mi nepřirostly k srdci. Ani nádech magického realismu tomu moc nepřispěl...
Tragikomický příběh hlavního hrdiny Billyho Pillgrima, který cestuje časem do různých etap svého života. Čtenář tak nahlíží do někdy veselých - komických, někdy smutných - tragických příběhů, které Billy za celý svůj život prožil. Jeden z jeho časových výletů je i Billyho účast ve druhé světové válce, co by vojína americké armády. Tuto dějovou linku prožil i sám autor knihy. Příběh je okořeněn špetkou sci-fi, kdy se hlavní hrdina setkává s mimozemskou civilizací ( skutečně se tak stane a nebo je to přelud, vyvolaný zraněním hlavy ? ). Kniha má originální styl, text je dělen krátkými kapitolami....stávalo se mi, že jsem se musel díky vtipnému stylu, v tragických situacích i pousmát...
Výborná kniha. Myšlenka pojetí času mimozemšťany posloužila jako inspirace pro předlohu k filmu Arrival od spisovatele Ted Chiang (Příběhy tvého života je myslím český název).
Utrpení je v životě člověka nevyhnutelné. Lepší je to přijmout a soustředit se na příjemnější chvíle.
Bavily v mě v knize náměty knih spisovatele Kilgore Trout.
modlitba z knihy i její shrnutí zároveň:
Dopřej mi, bože, síly přijímat s jasnou myslí vše, co nemohu změnit, odvahu změnit, co změnit mohu, a moudrost vždycky rozpoznat, co je co.
Tak to prostě chodí.... Všechny knihy týkající se války, jsou plné beznaděje a bolesti lidí, kteří museli být její součástí. Nadčasovost s kapkou sci - fi, která přidává na čtivosti.
Asi tak, tahle kniha Vám prožene mozek mlýnkem na maso a její první a poslední kapitola ho zase dá dohromady. Jen ne úplně přesně... Něco už bude navždy jiné...
Tak to chodí.
A odložím si zde, s Vaším dovolením, pár vět bez ladu a skladu:
"Proč nenapíšete knihu proti ledovcům?" (Ty se také nedají zastavit.)
"O masakru se nic inteligentního říct nedá."
"A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluju, neboť to bylo velice lidské."
Čtivá kniha s úžasným pojetím času. Filosofie Tralfamadořanů mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Možná až do smrti...Tak to chodí. :)
Na to, aká to bola tenká kniha mi dala zabrať a musel som sa k nej opakovane vracať.
Kurtove osobné zážitky z vojny písané zvláštnym štýlom, na ktorý sa ale pri troche snahy dalo zvyknúť. Možno zafungovalo to, že som knihu podvedome vnímal ako určitú kultovku, uz odkedy som ju x rokov dozadu vyhrabal v mestskej knižnici, no teraz som jej nejak nevedel prísť na chuť (a to ma knihy takéhoto žánru celkom zaujali). Časom a po opakovanom prečítaní možno hodnotenie zmením.
A že je krátka a chaoticka? Tak to chodí. O masakri sa nikdy nedá napísať nič chytrého .
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Veľmi zvláštna kniha, ako obsahom tak aj štýlom písania. Jednoducho autor skáče hore-dole z témy na tému, cestuje z miesta na miesto, alebo planétu ako sa mu zachce, ale má to šťavu. Z počiatočného chaosu sa postupne poskladá príbeh a čitateľ zistí, že v knihe nič nie je náhodné, ani samoúčelné. Každý detail skladačky zapadne na svoje miesto a dostaneme krásny obraz. A viem, že ak si knihu prečítam druhýkrát, tak si ju určite ešte viac vychutnám - možno aj zdvihnem hodnotenie. Len jedna vec ma neskutočne rozčuľovala a to je opakovanie jednej vety XY krát. No čo už, tak to chodí.