Jatka č. 5

17.03.2011

Zprvu jsem byl na vážkách, když Vonnegut rovnou přiznal, že jeho pokus o zpracování tématu selhal. Jenže vzhledem k výsledku bylo takové selhání asi na místě. Ve stylu slavné vlny amerických protiválečných filmů (týkajících se ovšem spíše Vietnamu) ukazuje roztříštěným vvyprávěním zběsilou absurditu a zvrácenost války, která z lidí vysává veškerou lidskost a dělá z nich naprosté trosky. Ukazuje válku jako místo, kde není prostor pro žádné ctnosti: hrdinství, odvahu, idealismus a podobně. Je tu místo jen pro šílenství, ponížení a smrt.

Dobrá je při takovém vhledu příměs humoru, nacházející se na každé stránce. Konec konců ta absurdita válečných úskalí je vlastně podivuhodným způsobem směšná, což se projevuje u různých groteskních postaviček, které hrdina ve válce potkává. Ta komika krutosti asi vychází více z podstaty věci než z Vonnegutovy invence, byť i té je zde hojně.

Vynikající je sci-fi linie o putování v čase. Ukazuje se díky ní válka v kontextu celého života, nebo alespoň různých jeho částí. Právě ten kontext, díky kterému postavy, které pozorujeme, nejsou vojáci, ale obyčejní lidé obyčejných životů, dodává celé knize největší vypovídající hodnotu a podtrhává vše o čem zde píši.

Ne nadarmo zní podtitul "křížová výprava dětí".

Netradiční a dobré psaní o válce a proti válce.

11.01.2011

Umím si představit ten zmatek ve Vonnegutovi. Perfektní námět a zkušenosti a vědom si toho sdělení, neví, jak to zpracovat. Nicméně jedna z Kurtových nejlepších knih. Napoprvé budete nejspíš lehce zklamaní, ale ta originalita chce svůj čas. Je to poměrně krátké, když si odečtete tu předmluvu o tom, jak kniha vznikla, tak jde o 130 str. a Vonnegut to ze sebe soukal roky, takže u čtení nespěchejte.

Po druhém přečtení jen dodávám, že Vonnegut je nesmírně originální už jen v tom prvku, že o samotném bombardování má kraťoučký odstaveček. 98% spisovatelů by z toho udělalo melodrama a věnovali tomu 3/4 knihy. Přesto mě mrzí, že ve Vonnegutových knihách je přítomna ona citová odtažitost a strohost. Empatie se nedočkáte, postavy jsou totiž jen figurky, ne lidské bytosti. To by se dalo tolerovat u takové Snídaně šampionů, ale jinde ne. Možná, že to Vonnegut dělal úmyslně, řeknete si, aby vynikla absurdita války - jenže on to tak dělal neustále, téměř v každé knize. A u tohohle mě trochu mrzí, že je to taková absurdní šleha na tak strašně krátkém prostoru.

Přese vše jde o, dle mého, pozoruhodnější, komplexnější a zajímavější dílo, než třeba 'Hlava 22' nebo 'Jak jsem vyhrál válku', díla, která nám jsou opakovaně předsouvána. Jatka č. 5 tratí na žánrovosti (sci-fi) a absurditě zahnané až na naprostý vrchol. Navíc by mnoha učitelům asi hodně zavařilo, jak vlastně prezentovat toto dílo stravitelně.