Jean Santeuil
Marcel Proust
Autor Marcel Proust známý především jako autor rozsáhlého cyklu Hledání ztraceného času, psal román s přestávkami mezi lety 1895 a 1901. Rukopis byl objeven až několik desítek let po autorově smrti a uspořádán a vydán poprvé v letech 1952. Mladý Proust toto dílo opustil, aniž by je dokončil, a některé části později použil jako základ určitých pasáží svého několikasvazkového arcidíla. Kniha je tedy nejenom skvělým líčením zrání mladého hrdiny s autobiografickými rysy, ale poskytuje i zajímavý pohled na literární zrání autorovo.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
Jean Santeuil, 1952
více info...
Přidat komentář
Krásná, hluboká záležitost. Autor má basnikovu vnímavost i cit pro prozaickou popisnost. Z díla je patrné, že Proust je výjimečný autor. Místy svou analýzou situací a vnitřních hnutí připomíná Kafkovu mentalitu. Na rozdíl od Kafky je ovšem jeho děj podstatně méně paranoidní a více upřednostňuje krásu krajiny , světa a mezilidských vztahů. Jeho styl je humanisticko-filozofický, osobitý a nezaměnitelný.
Román znázorňující ve fragmentech životní cestu nadaného intelektuála. Pěkná je například pasáž Jeanovy diskuze s jeho velkou láskou o lesbické nevěře. Lze v ní nalézt i humor. Je třeba nechat text působit a vnímat spíše jako poezii. Poněkud se vymyká část, pojednávající Dreyfussovu aféru. Tento obrovský skandál zřejmě zasáhl Proustův smysl pro spravedlnost. Proust musel být neobyčejně citlivý člověk s pozorovacím talentem.
Moje seznámení s Proustem. Nádherné používání jazyka, popis krajiny, města i počasí, až má člověk pocit, že se na oněch místech a v onom slunečném či deštivém dni prochází společně se Jeanem a fascinovaně s ním pozoruje okolní přírodu a vdechuje její vůni. Knize ale podle mě hodně uškodilo, že není dopsaná (to dá ale asi rozum). Editoři se sice zřejmě snažili, seč mohli, přesto jsou ale v knize místa, a to celkem častá, kdy jsem buď přemýšlela, jak se zbylým textem souvisí a proč je tam Proust vůbec zařazoval, nebo jsem byla zdlouhavým popisem například soudních sporů tak unavená, že jsem knihu málem nedočetla. Časté jsou poznámky pod čarou, ve kterých editoři upozorňují na chybějící text v rukopisu, na původně jinak napsané jméno či na nesrovnalosti s předchozím textem. Takže trochu zmatek.
Proustův styl psaní mi občas lehce připomínal moje oblíbence Galsworthyho a Woolfovou.
Jako předehra k Hledání ztraceného času kniha posloužila dobře, předpokládám a doufám, že ve srovnání s nedokončeným románem Jean Santeuil bude Hledání propracovanější (či spíše dopracovanější) a moc se na ně těším.
Štítky knihy
francouzská literatura rozhlasové zpracování
Raný román Marcela Prousta – nedokončený Jean Santeuil vyšel až třicet let po jeho smrti, v roce 1952 (přeložil Michal Novotný, vydala Academia 2009). Nebyla to četba jednoduchá, navíc rozsáhlá (728 stran), a musel jsem ji prokládat něčím jiným (Brendelovy básně, Lichtenbergovy aforismy). Kniha, s níž jsem měl občas chuť praštit nebo to vzdát, která mě místy strašlivě nudila a rozčilovala, kniha zdlouhavá a chvílemi velice nudná a nestravitelná nekonečnými popisy. Ale také kniha, která tyto pasáže naštěstí pravidelně vyvažuje stránkami, kvůli nimž stojí za to se s tím poprat a vytrvat: úžasné myšlenky a úvahy (v málokteré knize jsem si zaškrtnul tolik míst jako v této), ironické popisy vysoké pařížské společnosti, líčení milostných vztahů a žárlivosti, úvahy o lásce...
Příprava na četbu Hledání ztraceného času je dokončena, do sedmidílného Hledání o třech tisících stran se pustím od června a už vím, co mě čeká, tedy že jednoduché to nebude, ale těším se...
"Blahobyt, koketerie, mlsnost a přepych jsou příjemní vládci, jejichž nesčetné zločiny, páchané denně a beztrestně už dlouhá staletí, udržují blaženost a zajišťují moc." (s. 111)
"Politika hodně ubližuje. I když máte nejlepší úmysly." (s. 431)
"Velké změny v našem životě se odehrávají bez varování, sami se na nich podílíme jen bezděčně..." (s. 622)
"Láska nás velmi sbližuje a také nás velmi korumpuje. Přizpůsobuje si nás, odcizuje nás." (s. 693)