Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249464/mid_jeden-den-ivana-denisovica-nIC-249464.jpg
4
1793
1793
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1963 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Jeden den I.D. a maximálně Matrjonina chalupa, zbytek titulu mě doslova nebavil až nudil. ale bylo to symbolické B-) protože shodou náhod jsem se o víkendu dočkal při posledních stránkách po letech chvile, kdy je "bolševik" mimo politický parlamentní vliv...to jsme se načekali , že ??
Sovětské pracovní tábory byly fakt hnusárna. Musel je vymyslet pomatený psychopatický mozek, jemuž na nějakém tom lidském životě moc nesešlo. Zcela podle hesla " один человек неважно, нас много" (na jednom člověku nesejde, nás je mnoho). A k tomu všudypřítomný stihomam, možnost vyřídit si s jinými vlastní účty, využít situace...
Dneska už o tom, co byly gulagy a co se v tehdejším SSSR skutečně dělo, víme hodně, Jeden den Ivana Děnisoviče dobře zapadá do mozaiky podobných děl. Jenže Solženicyn byl první, kdo se odvážil o tom všem napsat a nést vlastní kůži na trh. Bylo to nepředstavitelné a šokující. A i proto stojí zato si jeho knížky přečíst.
Doporučuju.
Dlouhá, nekonečná, rovná silnice. Žádné kopce ani prohlubně, prostě ideální přistávací plocha. Tak přesně takhle mi připadala tato kniha. Příběh, ač byl velmi krátký, vůbec neubíhal, nedělo se zde nic zajímavého, v podstatě žádná zápletka. Chápu, četla jsem svědectví z gulagu, kdy pobyt zde lze přirovnat k těm nejtemnějším nočním můrám. Ovšem i takové svědectví se dá podat trochu "záživněji" tak, aby se čtenář nemusel do čtení nutit, což byl bohužel můj případ.
Dlouho jsem se tomu vyhýbal (knihu nám krásně znechutili už kdysi na střední, když nám jí cpali horem dolem), ale nakonec jsem byl příjemně překvapený čtivostí. Četlo se to tak nějak samo, a ani to není vysloveně depresivní. Samozřejmě podmínky popsané v táboře jsou hrozné, ale třeba Souostroví gulag jsem už asi potřetí odložil, protože mi z toho bylo psychicky do blití.
Je neuvěřitelné, jak dokáže autor popsat hnusné a hrůzné události v jediném dni vězně gulagu. Pro nás absolutní peklo, pro Ivana vlastně hodně šťastný den.
Čtení bylo zdlouhavé a nijak nezajímavé. Autor nepopsal hrůzy v gulagu nijak subjektivně, vše mi přijde takové povrchní. Není zde popsáno nic o skutečném problému zavírání, nelidském zacházení a šílených životních podmínkách.
Pokud to srovnám s podobným typem literatury, hodnotím průměrně, protože jsme se jistě mohli dozvědět mnohem více.
Opis jedného dňa z mnohých. Kedy si človek zvykne naozaj na všetko. A hľadá príjemné veci a drobné radosti aj v zariadení akým je gulag.
Popis jednoho dne v gulagu. Pro někoho, koho tato tematika zajímá, to může být vskutku poutavé svědectví, ale já osobně se obávám, že na knihu poměrně rychle zapomenu. Tím samozřejmě nechci zlehčovat hrůzy a útrapy pracovních táborů.
Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval.
Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni.
I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval.
Pět odkroucených let z deseti.
Jak přežít Gulag? Solženicynův recept je poměrně jednoduchý: "Přežij jeden den a postupně přežiješ celý trest. Pokud Ti ho teda neprodlouží. A to oni asi udělaj, takže kašli, prosím Tě, na nějaké ideály a myšlenky na to, co by mohlo být. Důležité je teď a tady. Trochu toho chleba a tepla. O ničem jiným život ani není. Nebo snad jo?" V tomto duchu se nese celá kniha. Chybělo mi a rušilo mě: 1) charakter hrdiny je neskutečně plytký. O minulosti téměř nepřemýšlí, budoucnost neřeší. Emoce nejsou na pořadu dne. 2) Ideály - Franklovo "A přece žít životu ano" je zajímavé tím, co hlavnímu hrdinovi pomáhalo přežít. Soustředění se na dílo, úkol, psaní knihy. To zde nenajdeme. 3) Jirásek by Solženicyna miloval! Dokáže na 5ti stranách popisovat stavbu zdi. Kam která cihla přijde, kolik malty se přidá a jak je rovná. Proč? Komu tím prospěje?
Takže celkově mě kniha dost nudila nekonečnými nezáživnými popisy a povrchním hrdinou. Kdyby měl Jeden den popsat dnes, popsal by den průměrného dělňase, který maká někde ve skladu, detailně by sklad vylíčil, každou plechovku a zákoutí, každou minutu směny. Doma by ho nikdo nečekal a vlastně by o tom ani nepřemýšlel. Proč by to někdo četl? Inu - některé popisy jsou zajímavé. Fungování gulagu a jeho hierarchie například. Hlavním hrdinou vlastně není Ivan Děnisovič, ale gulag samotný. O ten jde především. Popsat jeho strukturu a duši. Jednotlivec není podstatný. A jeho touhy a přání už vůbec ne. Takže čtěte, jen pokud jste vyloženě racionální typ, který miluje strukturu a popisy a na emoce si nepotrpí. jinak vás čeká zklamání.
Solženicynova kniha je zajímavé svědectví o tom, že člověk si zvykne opravdu na všechno a někteří lidé si i v takové mizérii dokážou najít malé radosti, něco pozitivního, něco pro co má smysl žít - a právě díky tomu dokážou přežít. Zároveň nám Solženicyn ukazuje - a to se mi také líbilo - že ne všichni dozorci jsou bezcitná monstra vyžívající se v utrpení, ale obyčejní chlapi, kteří při službě na takovém místě vyhlížejí konec dne stejně úpěnlivě jako sami vězni. Poselství knihy přesně vystihuje ve svém komentáři KejmlP.
Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději.
Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit.
Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.
Výstižný popis toho, jak to vypadalo v gulagu, a to z pera nepovolanějšího - autora Souostroví Gulag. Rozhodně to stojí za přečtení.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Trochu jsem se toho bál, že to bude koncentráková (pardon, kárná) depka. Nakonec je z toho "příjemný" příběh o nepříjemném období života/dějin. Popis ledového pekla, všeobklopující mráz a beznaděj, přesto je příběh tak nějak přívětivý, a od druhé poloviny skoro až radostný. Kárové si prostě dokázali najít to svoje štěstí a malé radosti kdykoliv to jen šlo.
Chvílemi mi příběh evokoval Krále Krysu, ale kdybych je měl mezi sebou srovnat, tak Solženicynův příběh rozhodně ztrácí.
Když to budete mít v životě někdy naprd, sáhněte místo vodky po Solženicynovi. Možná zjistíte, že by to mohlo být daleko horší.
Na jeden den v gulagu toho bylo až dost, aby si člověk mohl udělat představu, jak to tam chodilo. Kniha líči opravdu jen jeden celý den. Příběh to není nijak komplikovaný. Děj plyne v poklidném tempu, o to to možná bylo horší. Při čtení jsem si uvědomila, co vlastně mám a že to není samozřejmost a jakou to má pro mě hodnotu. Jsem za to vděčná.
Tady si opravdu prožijeme jeden celý den v gulagu. Rozhodně zajímavě pojato.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
Drobnosti
1968
Jaká škoda!
Jeden den Ivana Denisoviče
1962
Matrjonina chalupa
Pravá ruka
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Klasika lágrové literatury, stále aktuální, výborně napsaná. V současném zaplavení trhu děsivě napsanými příběhy z koncentračních táborů, kdy reálie nejsou reálie, příběh je naivní a doslova působí medvědí službu - v prvé řadě obětem, v další řadě opravdu skvostným literárním dílům - je Jeden den Ivana Děnisoviče nebeský úkaz.