Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1963 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Určitě hodnoté a děsivě realistické dílo. Ne svou hrubostí, ale spíše odevzdaností lidí v nelehkém osudu. Musím přiznat, že do knihy jsem se jen těžce začítal. Rozhodně to ale nebude jen jediné dostavení s autorem.
Jedna z knih povinné četby, ke které jsem se dostala až x let po maturitě. Některé pasáže se mi četly hůře - převážně dialogy, ale i tak jsem knihu zvládla za jediný den. Každopádně si myslím, že znova ji asi číst už nebudu.
Zajímavé a kruté čtení...když jen pomyslím, že ta země byla náš "vzor"... hrůza, co se tam dělo.
Konecne jsem se dostala ke klasicke svetove literature, doporucovane uz v cetbe k maturite. Chapu, ze pro nekoho muze byt popis jednoho jedineho dne obycejneho politickeho trestance v gulagu akorat dvousetstrankova nuda, ale ja musim rict, ze jsem se od cteni nemohla odtrhnout a cely ten den jsem prozila se Suchovem, dokonce jsem mela pocit, ze ona strasliva Sibirska zima na me dycha z kazde stranky... Ze me jedine plny pocet hvezd, doporuciji precist ;-)
Překvapivě čtivá kniha. Sice jsem jí po dvaceti stránkách skoro odložila, ale nakonec vše dobře dopadlo a pěkně se to "rozjelo".
Jeden den... byla jedna z těch knih, které jsem chtěl přečíst, když pro nic jiného tak pro její reputaci, ale které jsem se zároveň bál. Ne tak jak se člověk bojí Tolstého a jeho Vojny a mír (četba, která si od čtenáře vyžádá jisté odhodlání), obava z toho, že kniha nenaplní očekávání, které do ni člověk vkládá. Naštěstí mohu prohlásit, že se obava nenaplnila. Kniha je opravdu povedená. Četl jsem ji takříkajíc jedním dechem. Což vzhledem k rozpracované matérii je co říci. Četba dostává úplně jinou rovinu, když si čtenář uvědomí, že to co čte není fikce, tedy alespoň ne v tom smyslu jak se běžně chápe. Co čtenář čte se někomu stalo a to za okolností a způsobem jaký je popsán. A to hrůzné vědomí, že to bylo možné a bohužel nejspíš stále je možné dodává četbě úplně nový rozměr. Podobně jako při četbě Deníku Anny Frankové, když knihu dočtenou odložím zpět do police, tak se nemohu ubránit a v hlavě se mi víří řada myšlenek a otázek a nevím jestli bych i na polovinu z nich chtěl znát odpověď. Pro ty čtenáře, kterým se kniha zalíbila mohu doporučit knihu Král Krysa, taktéž z vězeňského prostředí, tentokrát ovšem z prostředí Japonských vojenský táborů. Rozhodně lze mezi těmito knihami spatřit mnoho paralel.
Život hlavního hrdiny a jeho souputníků z pracovního tábora na daleké Sibiři představuje každodenní boj o přežití. Trestanci jsou zde zbaveni své lidské důstojnosti a postupně ztrácí i víru v lepší budoucnost. Jedinou útěchou a radostí se jim stávají drobné maličkosti: dvojitá porce šlichty, kousek chleba navíc, špetka tabáku,apod.
Autor popisuje běžný pracovní den "kárance"Šuchova, který jako jeden z mnoha tisíců jemu podobných má tu smůlu, že se znelíbil sovětské moci a byl odeslán na nucené práce. Zdánlivě jednoduchý příběh,avšak jaksi mezi řádky si uvědomujeme krutost a zrůdnost stalinistického režimu, smutek a beznaděj, které byly jeho průvodními jevy.
Solženicyn nenávidí socializmus a tak píše. Z gulagu, kde samí nevinní. A rôzne desy besy o svojej vlastnej krajine. Ale basa v Mexiku je iné kafe, páni, a sovieti ju nespravujú.
Inak príbeh nič moc. Náčrt dňa vo výkone trestu. Solženicynova noha sa rozmáchla k hroznému kopancu do sovietska...no a zaluftila, ako sa to tak neliterárne povie. Prečítať sa to dá, samozrejme. No sporná spravodlivosť nie je problémom Sovietskeho sväzu. Je problémom sveta. Aj demokratického. Však, páni Berdychovia, McCarthyovia, a ďalší a ďalší. Tisíce sú ich. A cudziu bolesť necítiť. Tu v novele cítiť hlavne to ako Solženicyn nenávidí sovietsky socializmus. Možno ani nie o moc horší než akékoľvek demokratická veľmoc, hovoriaca lži a páchajúca násilie. Trocha doma, hojne vo svete. Takže posolstvo pre mňa nezaujímavé; literárne dielko priemer.
Až kupodivu - aspoň pro mě - příjemné čtení! Každodenní problémy, které by se našinci zdály banální, dostanou najednou úplně jiný rozměr...
Čtení knihy pro mě bylo naprosto nekonečné. Ale k maturitě musí být!
Byl to silný, místy až naturalistický příběh.
Četba mi dlouho netrvala, protože už jsem tuto novelu jednou v ruce měla; nicméně čím jsem starší, tím je text silnější, do jisté míry by se dalo říci, že je to umělecká esence Souostroví Gulag. Kniha nejen k reflektování zločinů v pracovních lágrech, ale i pro vlastní úvahy k tomu, jaká je cena lidské důstojnosti.
Klasika. Každý by ji měl číst zvlášť v dnešní době, když tolik lidí projevuje nespokojenost se svým životem, jak hlavní hrdina přežíval v podmínkách, které si nikdo z nás neumí ani představit a jak málo stačí člověku, aby prožíval pocit štěstí.
Mé první seznámení se Solženicynem. Ukázka toho, jak existenciální vypjetí zbystřuje smysl upnout se k drobnostem, které člověku pomáhají překonat další mrazivý den v drsných podmínkách sibiřského vyhnanství. A ten pocit, kdy po dlouhém čtení při ranní jízdě vlakem vystoupíte na nádraží do vánice a kolem se povalují kupy sněhu ... Jakoby se člověk najednou pročetl až do Šuchovova příběhu.
Ťažko k tejto knihe zaujať stanovisko. V prvom rade je desně proti-režimná, až z toho úsilia působí trocha upotene. Je to o výkone trestu za sovietskej éry kdesi na sibíri. Čiže basa. No predsa máte dojem, že je to tam samý nevinný - a tomu by hádam ani najzarytejší chartista neveril. Má to byť o Ivanovi Denisovičovi, ale nedozviete sa o ňom zbla nič, na konci knihy ho poznáte sotva o trochu lepšie než na začiatku. Proste snímka dňa vo výkone trestu v drsnej base. Nasilu politická a nasilu hrozostrašná. No vo svete sú aj drsnejšie basy, a ani ich nezriadil sovietsky establishment. I dnes. Tak neviem. Tuctová novelka od literárneho disidenta, vybavujúceho si účty s režimom. Pre mňa nič moc.
Žádná filozofie, žádná povznášející beletrie, žádné hluboké drama, žádné potěšení. Více než jeden den jednoho vězně v jednom gulagu se mi před očima odvíjí psychologický obraz člověka. Člověka v extrémních podmínkách, kde vše je relativní. Čas, pohodlí, štěstí... Tady platí trojnásob teze "jak málo člověku stačí ke štěstí". Přežít jeden den, neonemocnět, nepřijít o kůrku chleba či o válenky, nezůstat na mraze... Jen morálka a charakter člověka je neměnná a jediná důležitá. Jen ta dá člověku přežít bez ztráty lidství a důstojnosti v krutých a nespravedlivých podmínkách nastavených režimem, utužených jeho služebníky a šikovně využívaných vykutálenými spoluvězni. Ne vždy ale stačí prostě jenom přežít. Rozhodně zajímavé čtivo. Souostroví Gulag čeká...
"Hlavně nehladovět a vydržet."
Útlá knížka,tak akorát na jeden dlouhý zimní večer. Jeden den v gulagu,bez příkras a zbytečného filozofování. Poučení? Člověk může zůstat člověkem i v těch nejkrutějších podmínkách. A chleba si vážím zase o trochu víc..
Prvé stretnutie so Solženicynom. Musel to byť ťažký život, v takej zime, pri ťažkej práci a takmer žiadna nádej dostať sa von z týchto táborov.
Mali by sme si viac vážiť každodennú slobodu ktorú máme.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
Drobnosti
1968
Jaká škoda!
Jeden den Ivana Denisoviče
1962
Matrjonina chalupa
Pravá ruka
Autorovy další knížky
2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
1991 | Rakovina |
2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Autor novely se inspiroval vlastním pobytem v sovětském pracovním táboře. Jak jde vidět, i v takových těžkých podmínkách se vězni snažili žít jako lidé, přestože byli drženi za ostnatým drátem daleko od domova a známých.