Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92908/jeden-den-ivana-denisovica-92908.jpg
4
1779
1779
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2003 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Skutečný skvost světové literatury. Strhující popis poměrů na Sibiři. Pokud čtete v zimě ve zcela ne prohřátém autobuse, mrazí vás o to více. Skutečně popis zimy a nuzných podmínek je tak realistický, že se zima přenášela i na mě. Krátká publikace, kterou by si měl přečíst každý. V hlavě mi například zůstala myšlenka, jak jen někdo může při jídle dělat něco jiného, či jen myslet na něco jiného, ne, užívat si chuť každého sousta.
Vyprávění mi přišlo takové...neosobní. Tím, že je to od začátku do konce jeden souvislý text bez kapitol se mi knížka dost špatně četla.
V podstatě reportážní román, který zcela záměrně bez jakýchkoli emocí zachycuje jediný den v životě vězně sovětského kulaku. Solženicyn nechce šokovat, nechce vzdělávat, nechce poučovat, chce jen napsat pravdu o tom, jaké podmínky měli lidé, kteří se nebáli říci pravdu, nebo měli tu smůlu, že za války sloužili na špatné frontě. Popis podmínek, které už si dnes naštěstí nedokážeme ani představit, je místy opravdu mrazivý a zejména momenty, kdy si Šuchov musí schovat kůrku od chleba, aby měl s čím vytřít misku a aby měl vůbec co do pusy, patří k tomu vůbec nejsilnějšímu v knize. Velice zajímavé a vydařené je zpodobnění táborové hierarchie, kdy nejdůležitější slovo neměli dozorci, ale vůdci jednotlivých part, kteří zajišťovali stravu a dobře si pamatovali, jak kdo pracuje. Je pravda, že je to všechno přes krátký rozsah knihy trochu zdlouhavé a některé pasáže se "špatně" čtou a zhýčkanému čtenáři zvyklému na polopatické vysvětlování a rychlé vyprávění nebudou vhod, přesto tahle kniha má i dnes svůj význam. Solženicyn sice není úplně přístupný a oddechový, jeho dílo má ale obří hodnotu a už jen kvůli mrazivé realističnosti a nepřikrášlování se vyplatí si minimálně Jeden den Ivana Děnisoviče přečíst. 70%
Jeden den vězně od budíčku po večerku, vyprávění není moc zábavné jak jsem čekala, ale dá se přečíst a člověk se dozví, jak se s lidmi v gulagách zacházelo.
Ano, v knize se toho moc neděje, tedy alespoň ne nic akčního. Když jsem si však zkusila představit, jak se musí cítit člověk, který prožívá toto den co den a ví, že takto žít bude možná až do konce života, jelikož trest se mu bude pořád a pořád nastavovat, hned jsem povídku viděla v jiném světle. Nedokážu si sice představit, jaké to pro takového trestance v pracovním táboře musí být, ale už ten pokus mi vynesl pocit bezmoci a bezvýchodnosti. V tom je, myslím, síla příběhu.
2 hvězdy nejsou snad proto, že by kniha byla špatná, nezáživná, o ničem,... Ale pokud hledáte příběh, emoce, tak ano, ona opravdu byla nezáživná a byla o ničem. Přesněji o jednom dnu, doslova.
Jak pak ale mám hodnotit knihu mezi něčím, co to všechno, příběhy, emoce nebo gradaci má, když Ivan Denisovič to postrádá? Těžko. A právě proto nemůžu dát knize více. Pokud se mě někdo zeptá, co číst, nepadne mě na mysl relativně krátká povídka o útrapách v gulagu, i když to je čtení zajímavé. Jenže, pokud nevyhledáváte Denisoviče z nějakého konkrétního důvodu (třeba oblíbenost gulagů), tak budete od knihy podle mě vždycky očekávat víc. A to je trochu problém...
Až kým som nečítal Šalamovove Kolymské poviedky, myslel som si, že je to najdrsnejšie z gulagovej prózy. Ale výborné čítanie. Solženicyn vedel.
Popravdě.. nevím, jak tuhle knihu ohodnotit. O knize s takovýmto tématem se mi až příčí říci, že byla nudná.. ale bohužel. Přesto ale.. tolik takovýchto nudných a stereotypních dnů museli vězni v gulagu prožit? Nespočet.
Přesto jsem od knihy očekávala něco jiného. Možná proto mě zklamala.
Páni! Nuda? pro mne určitě ne. Přestože jsem knihu četla v rámci povinné četby, četla jsem ji ráda, popis jediného obyčejného dne v gulagu úplně stačí, aby měl člověk jasnou představu o krutosti tamějšího života. A ta závěrečná věta na konci dne, v němž se cítí být Ivan takřka šťastný, no , větší paradox jsem nečetla ani v románu Na západní frontě klid.
Skutečně jeden den. Nejprve jsem četl rozsáhlé Souostroví Gulag a tak tohle pro mě bylo jako vrátit se na chvíli na místo, které je mi věrně známé a kde jsem "doma".
Občas si zde někdo stěžuje, že Solženicyn je moc popisný a nedává do toho emoce. Ale to je přesně tak, jak to chce. Chce tak navodit ten pocit monotónosti, který člověka pohltí, když stejný scénář prožívá, v případě Ivana Děnisoviče, 3 653 dní za sebou. Přesně ukazuje ty drobné radosti a úspěchy, které nám připadají nicotné, ale které jsou vše, na co se trestancův život scrvrkl, a které každý den činí rozdíl mezi životem smrtí.
Zdá se mi, že nuda této knihy byla jednou z věcí, kterou chtěl autor ukázat. Mě inspirovala k četbě Souostroví Gulag, se kterým se nyní peru. Ale ani tato kniha není příliš čtivá. To ale neznamená, že by z knihy nečišela šílenost té doby a bezmoc jakkoli se zvůli bránit.
Od knihy jsem čekala něco víc.. proto mě až tolik nenadchla. Zdála se mi tak "nudná", že jsem chvílemi odbíhala myšlenkami úplně jinam. Je to však skvělé dílo poválečné doby, realisticky popisující život v táboře a jeho krutou realitu.
Jeden den v gulagu jsem si představovala asi mnohem horší než to popsal Solženicyn. Kniha se celkem dobře čte, trochu mi vadilo velké množství popisů a nemůžu si pomoct, ale čekala jsem, že život v gulazích a v koncentračních táborech v Německu si byl velmi podobný. Tady dostávali jídlo, balíčky, dokonce se k nim chovali jako k lidem. Zajímavé, ale nejspíš se k tomu již nevrátím
Velice dobře popsán jeden den kárance v gulagu na Sibiři. Bohužel, ale bez citů. Vypráví to jako kdyby to bylo naprosto normální.
"Obyčejný" mrazivý den v pracovním táboře. Byla jsem ráda, že při čtení můžu sedět hezky v teple a pohodlí svého pokoje. Obdivuhodné je, že v knize není kapka hořkosti, Ivan Děnisovič je se svou situací vyrovnaný, nic jiného mu vlastně ani nezbylo, než se přizpůsobit a snažit se vydržet i v takovémto hrozném otupujícím prostředí.
"Raduj se, že jsi ve vězení! Tady máš čas pomyslet na duši."
- jeden z nejúžasnějších citátů, jaký jsem kdy četla. V těch málo slovech je ukryta pouhopouhá, čistá pravda.
Ale ta čistá pravda je vlastně ukryta v každém slově knihy... a taky utrpení, bída, smutek... A přesto - přesto mi příběh vždycky připadal optimistický, nadějný. Asi taky proto, že sám hlavní hrdina bral všechno tak nějak - tak nějak, že to tak prostě je.
Je to kruté a opravdové - ruské - a všichni můžeme být rádi, že to Solženicyn sepsal... Asi z toho budu mít napořád takový zvláštní pocit – směsici nostalgie, smutku, radosti a beznaděje...
Do knihy jsem se musela občas nutit. Ale co mě naopak úplně nadchlo je, že popis sibiře mě dokázal ochladit i ve 40°C tohoto léta.
Výborná kniha. Nečekala jsem, že mě až tak pohltí. Připadalo mi, že jsem v gulagu spolu s vězni. Vůbec mi nepřišlo, že by byl děj málo akční. Neshledala jsem ani jeden moment, kdy bych se nudila, nebo si říkala, že je kniha moc popisná - a to je u děje v jednom dni opravdu kumšt.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Chystáte-li se podniknout výlet, patrně si jej naplánujete na den, na který předpověď slibuje co možná nejvydařenější počasí a tím pádem příjemný zážitek. Málokoho by nadchla vyhlídka, že se bude trmácet krajinou za té nejhorší sloty. Ke stejné logice se přiklonil i Solženicyn, když se rozhodl pozvat čtenáře na první poznávací cestu souostrovím gulag.
Měřítkem každodenní reality opravdového gulagu totiž zažívá nebohý Ivan Děnisovič skutečně jeden z prosluněných dnů. Když se ráno vzbudí, sice jej, pravda, trochu pokouší nemoc, leč může chodit, vidí, slyší a – světe div se – nikdo ze spoluvězňů mu přes noc neukradl nic z jeho skrovného majetku. Jak denní program Ivana Děnisoviče ubíhá pod dohledem bdělých strážných, žádný z nich nejeví zájem si na muklovi zchladit žáhu. Také spoluvězni v okolí Ivana Děnisoviče jsou veskrze slušní lidé, tedy snad až na kojota Feťukova, ale dokonce i on je na versty vzdálen nemilosrdné táborové logice „dnes chcípni ty, já až zítra“, kterou kriminálníci v těch neknižních gulazích vypilovali na úkor politických vězňů k dokonalosti. Vydávané jídlo sice žádná sláva, leč je – a to jde především. Přidělená práce Ivana Děnisoviče dokonce baví natolik, že ji dělá poctivě, a s klidným srdcem tak porušuje jedno z přikázání lágrového desatera: tuftu alias předstíranou práci šetřící trestancovi síly pro další den… a tak bychom mohli pokračovat dál.
Solženicyn musel v Ivanu Děnisoviči ze zřejmých důvodů líčit gulag mnohem shovívavěji, než jaký ve skutečnosti byl. V té době, kdy se konečně smělo o gulagu vůbec veřejně mluvit a první zvídaví návštěvníci se odvážili obezřetně vstoupit do temnot hrůzyplné říše lágrového souostroví, by bylo nemoudré nechat vyplynout na povrch všechnu krutost, nemilosrdnost a nelidskost gulagu – laik by neuvěřil a neopatrný autor by se kvapem vrátil tam, odkud přišel – zpátky na Souostroví. Proto se výlety pořádají za hezkého počasí: každý bude zaručeně spokojen. Leč cesta za poznáním občas vyžaduje snést nějaké to mokro v botech a jiné ne právě příjemné zážitky. Kdo chce pohlédnout hlouběji do děsivého nitra sovětských lágrů, ať po úvodní slunné procházce s Ivanem Děnisovičem sáhne po Souostroví gulag, kde se Solženicyn pouští do jeho hrůz naplno.