Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92908/jeden-den-ivana-denisovica-92908.jpg
4
1818
1818
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2003 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Žádná filozofie, žádná povznášející beletrie, žádné hluboké drama, žádné potěšení. Více než jeden den jednoho vězně v jednom gulagu se mi před očima odvíjí psychologický obraz člověka. Člověka v extrémních podmínkách, kde vše je relativní. Čas, pohodlí, štěstí... Tady platí trojnásob teze "jak málo člověku stačí ke štěstí". Přežít jeden den, neonemocnět, nepřijít o kůrku chleba či o válenky, nezůstat na mraze... Jen morálka a charakter člověka je neměnná a jediná důležitá. Jen ta dá člověku přežít bez ztráty lidství a důstojnosti v krutých a nespravedlivých podmínkách nastavených režimem, utužených jeho služebníky a šikovně využívaných vykutálenými spoluvězni. Ne vždy ale stačí prostě jenom přežít. Rozhodně zajímavé čtivo. Souostroví Gulag čeká...
"Hlavně nehladovět a vydržet."
Útlá knížka,tak akorát na jeden dlouhý zimní večer. Jeden den v gulagu,bez příkras a zbytečného filozofování. Poučení? Člověk může zůstat člověkem i v těch nejkrutějších podmínkách. A chleba si vážím zase o trochu víc..
Prvé stretnutie so Solženicynom. Musel to byť ťažký život, v takej zime, pri ťažkej práci a takmer žiadna nádej dostať sa von z týchto táborov.
Mali by sme si viac vážiť každodennú slobodu ktorú máme.
Kniha se četla poměrně dobře už od začátku. Až na to, že nejdřív jsem si říkalo, že to jde a půjde, že i kdyby nic jinýho tak se to čte dobře. Ale pak mi stočtyřka přirostla k srdci a už to frčelo. A nakonec... On to přece jen byl vydařenej den.
Kniha mě nezaujala. Autor volí pochmurné téma, s pro mě omezenou slovní zásobou, takže jsem některá slova musela vyhledávat nebo se někoho zeptat, a fakt, že jsem to četla v ruštině, to ještě víc ztěžoval. Ke konci jsem se musela hodně přemáhat, abych to vůbec přečetla. Po knize podruhé dobrovolně nesáhnu.
K vlastní knize se přímo vyjadřovat nebudu, ale zaujalo mne průvodní slovo audioknihy, kdy interpret vyjevil takovou myšlenku, že to, co se v knize popisuje bylo hrozné a že se snad už nic takového neděje a dít nebude... Navedl ho někdo?? Žije v izolaci??? Každému, kdo má podobné dojmy z tohoto světa, lze zcela jistě doporučit v prvé řadě začít číst běžný tisk a za druhé řadu knih. Já za všechny doporučuji knihu Nebeský muž.
Drsný popis jednoho dne vězně v pracovním táboře v Rusku. Drsný ve smyslu, co vše je schopen vydržet lidský jedinec v drsných, naprosto beznadějných podmínkách. Pro mě skvělá příprava na celou sérii Souostroví Gulag. Skoro se nechce věřit, že to všechno se opravdu stalo a co vše je schopen udělat člověk člověku... Když jsem to četla, najednou jsem si uvědomila, jaké mám štěstí že ležím v teplé posteli. A jak dlouho bych asi v těch podmínkách sama vydržela.
Po tejto knihe má ovládol pocit z 1984, bože nech sa to deje iným nie mne. Asi treba z času na čas okoreniť život štipkou beznádeje, aby si človek začal vážiť bežné veci.
Bavilo mě to, nedokázala jsem si představit myšlenky a jednotlivé úkony pracovního vězně. A jsem velmi překvapená, jak čtivá kniha se nachází v povinné četbě. Nenásilné a přesto oči otevírající.
... Kilgas dostal pětadvacet let. Před časem bylo jedno takové šťastné období: to linýrovali všem deset jako podle pravítka. Ale od devětačtyřicátého přišla nová etapa – všichni bez rozdílu dostávali pětadvacet. Deset let se ještě dá utáhnout a nechcípnout, ale pětadvacet – ať to někdo zkusí.
... Podle papíru zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal – ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německá výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali – prostě úkol. Šuchov uvažoval jednoduše: nepodepíšeš – kabátek z prken, podepíšeš – aspoň chvíli si tu ještě pobudeš. A podepsal.
... Ve skutečnosti to bylo takhle: v únoru ve dvaačtyřicátém roce obklíčili na Severozápadní frontě celou jejich armádu. Z letadel jim neshodili kouska žrádla, ostatně žádná letadla ani nebyla. Došlo to tak daleko, že lidi ostrouhávali kopyta z koňských zdechlin, máčeli tu rohovinu ve vodě a jedli ji. A do pušky ani patrona. Tak je Němci postupně schytali po lesích a hnali do zajetí. V jedné takové zajatecké skupině si Šuchov pobyl pár dní a ještě tam, v lesích, jich pět zas uteklo. A znova se začali schovávat po lesích a po bažinách – až se nakonec zázrakem dostali ke svým. Jenže dva složil na místě samopalník, třetí podlehl zraněním, a tak došli jenom dva. Kdyby byli bývali chytřejší, byli by řekli, že bloudili v lesích, a nic by se jim nestalo. Ale oni se přiznali, že jako jdou z německého zajetí. Ze zajetí? No počkejte, vy děvky! Kdyby jich bylo pět, možná by si srovnali výpovědi a uvěřili by jim, ale dvěma, kdepak: s tím útěkem, to prý se, lotři, smluvili.
Zase jedna tvrdá lekce o realitě totalitního režimu.
100 % (1048 hodnocení, z toho průměr 85 %).
Dobře napsaná kniha o hrozných věcech. Jeden den mi bohatě stačil, muselo být hrozné prožívat takových stovky, tisíce... Na rozdíl od Souostroví Gulag se četla sama.
Čas od času je nutné opláchnout slovanskou duši ruským autorem, neboť to nikdo jiný tak dobře neumí. V těžkých podmínkách se život redukuje na základní potřeby, radost přináší úplné drobnosti a tváří v tvář vší té beznaději vydrží jen ti psychicky nejodolnější.
viem, že to bola pre nás bomba, objaviť túto knihu. priniesol ju spolužiak a na konci 70. rokov to bolo ako svetlo v dobe absolútneho temna. navyše to zaváňalo problémami, takže sme ju všetci poctivo a radi prečítali. a potom už mohol súdruh Brežnev hovoriť naozaj hocičo a s Honeckerom mohli urobiť aj 69, pochybujem, že im ešte niekto veril...
Víceméně jsem se ke knize vrátila, když jsem si s již dospělými dětmi u kávy povídala o ruské literatuře - jakou mají kliku, že jim tohle čtení nikdo násilím nenutil a mohli si ji přečíst sami a dobrovolně, bez patosu a s vědomím MUSÍŠ.
Kniha se četla sama a mám z ní pocity... Samozřejmě, že doba byla hrozná, to víme, ale tohle je prostě tak dokonale napsáno- začtete se hned a až bezútěšná doba- čtení podlehnete hned.
Jeden den, jeden dlouhý, nekonečný, bezútěšný den. Jeden další zmařený život, díky rozhodnutí jednoho člověka. Jeden velký pocit marnosti, jeden velký pocit Zmaru. A jen jeden cíl - přežít.
Knihu jsem si vzala jako čtení na dovolenou, což uznávám, že nebyla úplně dobrá volba :-). Nicméně knížka se mi četla dobře, téma mě celkově zajímá. Líbí se mi, že autor se hodně věnoval popisu banálních a jednoduchých každodenních činností, které ale v důsledku pro člověka znamenají v daném místě přežití. Takové drobnosti, jako boj o misky s jídlem, o radost z vítězství když člověk získá dvě porce místo jedné, o schovávání kůrky chleba do slamníku a o té radosti když ji tam člověk večer najde .... to tu hrůzu z představy daného místa jen umocňuje.
Četla jsem v roce 1967. Tenkrát pro nás byl šok, že kniha vyšla a chvíli se dala i koupit. Jedno z prvních seznámení s hrůzami, které se děly.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
 |
Drobnosti 1968 |
|
Jaká škoda! |
|
Jeden den Ivana Denisoviče 1962 |
|
Matrjonina chalupa |
|
Pravá ruka |
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Ťažko k tejto knihe zaujať stanovisko. V prvom rade je desně proti-režimná, až z toho úsilia působí trocha upotene. Je to o výkone trestu za sovietskej éry kdesi na sibíri. Čiže basa. No predsa máte dojem, že je to tam samý nevinný - a tomu by hádam ani najzarytejší chartista neveril. Má to byť o Ivanovi Denisovičovi, ale nedozviete sa o ňom zbla nič, na konci knihy ho poznáte sotva o trochu lepšie než na začiatku. Proste snímka dňa vo výkone trestu v drsnej base. Nasilu politická a nasilu hrozostrašná. No vo svete sú aj drsnejšie basy, a ani ich nezriadil sovietsky establishment. I dnes. Tak neviem. Tuctová novelka od literárneho disidenta, vybavujúceho si účty s režimom. Pre mňa nič moc.