Jeden deň Ivana Denisoviča
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92908/jeden-den-ivana-denisovica-92908.jpg
4
1779
1779
Námet legendárnej novely slávneho ruského spisovateľa Alexandra Solženicyna, ktorý ako prvý v bývalom Sovietskom zväze začal zobrazovať hrôzy stalinizmu, vznikol v Ekibastuzskom pracovnom tábore v zime 1950 – 1951. Hlavnú postavu Ivana Denisoviča autor vytvoril podľa vojaka Šuchova, s ktorým bojoval v druhej svetovej vojne, a na základe vlastných skúseností v tábore, kde pracoval ako murár.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2003 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Jeden den Ivana Děnisoviče mi byl doporučován z mnoha stran. Na jednu stranu je nutno uznat, že příběh je poutavý a opravdu drsný, nicméně na tu druhou musím říci, že jsem čekal víc. Možná je za tím snaha o realistický pohled, který se vyhýbá senzaci. Pokud ale člověk četl například nějaké knihy z koncentračních táborů, brzy zjistí, že Solženicynův gulag je oproti tomu jen drobná nepříjemnost. Samozřejmě vím, že z historického hlediska se tyto dvě hrůzy posledního století nedají srovnávat, ale i přesto jsem čekal situaci v gulagu daleko krutější. Místy se až zdálo, že větší nebezpečí hrozí trestancům od svých spoluvězňů, než od věznitelů. Abych knize ale jen nekřivdil chtěl bych zmínit například část, kde se popisuje, jak se Ivan dostal do zajetí . Právě tato pasáž mě velmi zasáhla, protože ukazuje necitlivost a krutost komunistickému režimu, který klidně pošle do gulagu vojáky, kteří by v jiných zemích dostali vyznamenání. Jeden den Ivana Děnisoviče podává surový a realistický obrázek života v gulagu, víc od knihy však čekat nelze. Není to příběh o hrdinství, o boji proti zrůdnému režimu nebo o odvaze. Je to „jen" příběh o neprávem odsouzeném člověku, který si vytrpěl nepřiměřeně dlouhý trest a vrátil se domů.
Realistický příběh z gulagu, který není popisován až tak drsně, jelikož hlavní postava je už zvyklá na poměry v táborech.
Čtivá kniha.
Knížka se dala ... Dej byl napínavý a dramatický ale některé části se mi nelíbili
Už dlouho nemám přehled o seznamech povinné četby ve školách, ale doufám, že tohle dílo tam už 30 let patří.
„Určitě už bude dvanáct,“ prohlásil i Šuchov.
„Sluníčko už je na vršku.“
„Když je na vršku,“ ozval se kapitán, „tak to znamená, že není dvanáct, ale jedna.“
„Jakpak to,“ užasl Šuchov. „To přece věděli už naši předkové, že sluníčko stojí na vršíčku v poledne.“
„To platilo pro dědky!“ houkl kapitán, jako když sekerou utne. „Ale mezitím vyšlo nařízení, a podle toho nařízení stojí slunce nejvýš v jednu.“
„Kdopak to nařízení vydal?“
„Sovětská vláda!“
Mrazivá, temná Sibiř a uprostřed ničeho nápravný tábor. Tábor plný lidí. Někteří jsou zlomení, někteří jsou nezdolní, někteří jsou plní naděje, někteří jsou ztracení v zoufalství, možná naprostá většina je ztracena v zoufalství. Do toho tábora uprostřed tajgy je poslal tyranský sovětský režim. Krátká a velmi působivá novela popisuje jeden den v životě vězně trestaneckého tábora, denní režim, vztahy mezi vězni, chování dozorců, nesmyslné utrpení a úmyslné ponižování vězňů systémovými pravidly, nesmyslnou prací. Vrcholem zoufalství je jednoznačně ukrutná scéna v jídelně při večeři, vyjadřující ve své podstatě zřejmě základní zákon přežití. Přesto je text v jistém smyslu i o naději, naději v zoufalství, naději v bezútěšném vězení. Jakákoliv nadcházející tyranie může podobnou zrůdnost znovu oživit. Rozhodně doporučuji všem.
Skvělá povídka Alexandera Solženicyna popisují jeden "obyčejný" den v sovětském pracovním táboře, kde boj o jídlo, o trochu spánku a o další obyčejné věci je každodenní rutinou. Bohužel je tato povídka toliko věrným odrazem skutečnosti a jako taková podává hrůzný obraz toho, čeho byla sovětská moc schopná. Pro mě osobně je Jeden den Ivana Děnisoviče další z knih po jejímž přečtení u mě převládá vděk za to v jaké době a jaké zemi žiji a a vyvolává u mě uvědomění, jaký obrovský přínos má demokracie a svoboda.
Nič zvláštne, iba jeden obyčajný deň v živote trestanca v sovietskom pracovnom tábore a pritom je to príbeh snáď mrazivejší ako tuhá ruská zima. Ako málo človeku stačí ku šťastiu, aká je len cenná sloboda a aké sú relatívne každodenné "vymoženosti", ktoré berieme ako samozrejmosť. Presne také pocity vo mne kniha po prečítaní zanechala.
Velmi zajímavý příběh, který originálně vykresluje, jak Šuchov vidí mnohem odlehčeněji život než ostatní na tak příšerném místě, jako je gulag.
Jeden den Ivana Děnisoviče je specifický postavou Šuchova. Když se podívám na jakoukoli fotku 11 let zesnulého Solženicyna, vidím na něm stejný klid a pohodářství, které na mě čiší i z postavy Ivana Děnisoviče. I když byl odsouzený nespravedlivě je smířený se svým údělem a nezaobírá se zbytečnými myšlenkami "co by kdyby" nebo nenávistí vůči jeho soudcům a trýznitelům. Žije teď s přáním přežít a být člověk. Vzhledem k beznadějné situaci v jaké se nacházel (v táboře byli odsouzenci třeba na 20 let, a to se jim ještě často zvyšovalo) obdivuji jeho nasazení a silného ducha.
Neméně jsem byl zaujat fungováním ruských pracovních táborů. Překvapil mě především systém "part", které jsou donucovacím prostředkem k maximální efektivitě. Každý člen je svým konáním zodpovědný za celou partu; pracuje-li hodně, dostane celá parta vyšší příděl. Na rozdíl od nacistických vyhlazovacích táborů, kde byl každý člověk jen číslo určené k likvidaci, vnímám gulag mnohem lidštější. Uvnitř part je společenství, přátelství a lidskost. To je možná pro sovětské dozorce nechtěný dopad tohoto systému. Samozřejmě netvrdím, že tam s nimi bylo zacházeno lidsky. Smrt byla na každém rohu v podobě mrazu, hladu, vyčerpání, kulky v hlavě nebo trestných opatření, tzv. korekcí. Ty znamenají pobyt v kamenném vězení na samotce v ̶z̶i̶m̶ě̶ sibiřském mrazu a s minimálním uspokojením základních lidských potřeb.
Každý jeden den znamenal vážné ohrožení fyzického i psychického zdraví a boj o vlastní lidskost. A "takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát. A že jsou přestupné roky — o tři dny víc…"
Příběh Ivana Děnisoviče jsem už kdysi četla jako součást nějakého souboru povídek a pamatovala jsem si z ní hlavně drsnou zimu a nástupy vězňů. Tentokrát mě zaujaly jiné pasáže. O životě tady a teď, o prožívání okamžiku a o jediné touze – přežít.
„V táborech si Šuchov kolikrát vzpomněl, jak se dřív na vsi jídávalo: plné pánve brambor, plné železňáky kaše a ještě předtím než přišly kolchozy, pořádné špalky masa. A mlíko se lokalo, div pupek neprask. A nebylo to dobře, v táborech to Šuchov pochopil. Jíst se má ta, aby člověk neměl myšlenečku jinde než u toho jídla, zrovna tak jako teď – ukusuješ ty maličké kousky, jazykem je hněteš, v ústech pocucáváš – a jak ti krásně voní ten černý, nedopečený chleba.“
„Šuchov ani ostatní zedníci už necítili mráz ....... Nohy jim nemrzly, to bylo nejdůležitější, a nic jiného, ani lehký větřík, který vytrvale pofukoval, nemohlo odpoutat jejich myšlenky od práce.“
„Šuchov usínal úplně spokojen. .......... Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.“
Zajímavé shrnutí jednoho dne v tisících dalších dní, které mohly vypadat na chlup stejně. Kniha nenutí čtenáře k tomu, aby se více vcítil do jednotlivých postav, protože v jednom dni a v několika málo stránkách nejsou popsány nijak podrobně, ale spíše nabádá ke vcítění do jakéhokoli "káry" v gulagu. Vnímání vězňů je ovlivněné bojem o holý život. Jsou to stále lidé, ale všichni, stejně jako Ivan Děnisovič, žijí ze dne na den se strachem spíše o to, aby dnes dostali teplé jídlo než o to, jestli se z tábora dostanou za dvacet pět nebo deset let. Roky snad plynou všechny stejně, vždyť přece i jejich dny jsou všechny stejné. Krutost zacházení i prostředí, ve kterém trestanci žijí, dříve či později eliminují touhu po útěku, proto se o něm v knize ani tak příliš nemluví. Není tu žádné vydlabávání tajných chodeb ven a podobné vymoženosti příběhů z vězeňského prostředí. Kam by asi tak šli? Jestli by je nepostříleli, v mrazu by brzy pochcípali (Solženicyn se nebojí popisů lidských aktivit jazykem, který využíváme u zvířat - vždyť i chování vězňů má často blíže k chování zvířat v klecích). A kdyby nepochcípali a opravdu se jim podařilo utéct, a to je, dle mého, jedna z nejzásadnějších otázek, kterou kniha klade - co by tam venku vůbec dělali? Jsou lidé, co něčím takovým projdou ještě schopni prostého života v lidské společnosti?
I přesto ale v knize často zaznívá lidskost, která nejde umlčet ani zničit. Většina pomáhá druhým jen pro vlastní prospěch, jen pro princip "něco za něco", jen pro trošku více večerní šlichty anebo vajgl z cigarety, ale pořád jsou tu i ti, kteří zůstávají dobří nezištně, i přes to všechno zlé, co se v táboře děje, jsou tu i ti, kteří se tím, že utrpení prostě přijmou, stávají nezranitelnými. Vnímám, že přes všechnu tu zvířeckost z knihy zaznívá jasné humanistické poselství o nezlomnosti dobroty člověka, o tom, že lidská přirozenost, ačkoli je zkoušena a mučena jakýmikoli prostředky totalitních režimů, zůstává stále dobrá.
Kruté. Ale po víceméně dokumentárním Souostroví Gulag téměř odlehčovací. Přečteno poprvé po převratu, do té doby pro mě nesehnatelné. Doporučuji všem, kdo se chtějí dozvědět něco o sovětských poměrech a při tom být potěšeni brilantním vypravěčským uměním autora. A doporučuji i ten Gulag, nezbytné čtení pro pochopení světa.
Než jsem knihu začala číst, tak jsem měla obavy, že to bude zdlouhavé a budou v ní pasáže, kterými se budu muset dlouze prokousávat. Ale tak tomu vůbec nebylo! Do knihy jsem se po pár stránkách začetla, dostala se do děje a zapomněla na okolní svět.
„Vasile Fjodoryči! Ti mrzáci z proviantu nás vzali na hůl: měli jsme dostat po devíti stech čtyřikrát a fasovali jsme jenom třikrát. Komu mám teď ubrat?“
Řekl potichu, ale celá parta to samo sebou slyšela a zatrnula: někomu ten krajíček večer odříznou.“
Příběh, ač se odehrává pouze v jednom dni, byl velmi obsáhlý.
Zaznamenal vše podstatné a neuvěřitelně popsal koncentrační tábor, pocity vězňů a jejich denní boje o kousek jídla / o život.
„A právě při téhle večerní prověrce je pro vězně, který se vrací táborovými vraty zpátky – nejvíc ošlehaný větrem, vymrzlý a vyhladovělý -, právě teď pro něho jedna naběračka vřelé večerní šlichty totéž co déšť v době sucha. Zhltne ji celou naráz. Ta naběračka je teď pro něho víc než svoboda, víc než celý budoucí život.“
Nerád to znehodnocujem ale toto naozaj nebola moja šálka kávy. Nejak sa mi plietli postavy,kto je kto... Ale ked už som si tú knihu kúpil, tak sa k tomu časom ešte raz vrátim a snád to hodnotenie vylepším :)
Moje první setkání se Solženicynem a to už v době prvního vydání z roku 1963, někdy v roce 1968, tedy jako dvacetiletý. A pak přišla normalizace.
Díky, Alexandře Isajeviči, zůstal jste nezapomenut. A dnešní doba, která Vás začala vynášet do nebes a strkat do čítanek, opět Vás z nebes i čítanek nenápadně sundává, jen dokazuje Váš význam!
Tomu se říká mistrovské umění. A mluvím teď o Solženicynovi nebo Šuchovovi? On ne každý umí popsat den v gulagu tak, že to vyzní celkem pozitivně, a ne každý umí přežít den v gulagu tak, že to vypadá celkem ucházejícně. On se ale každý den nepodaří schrastit dvě šlichty nebo tabáček, a ne každý je takový čiperný pozitivník jako Šuchov. A těch dnů nebylo tři tisíce šest set třiapadesát ale celkem milióny a milióny za všechny zničené osudy. Díky, Alexandře Isajeviči, že jste nám představil Ivana Děnisoviče. A díky vám, Ivane Děnisoviči, že jste i za takové bídy dokázal vyloudit na rtech čtenáře úsměv - na mých teda určitě.
Nenechte se odradit tím, že jste se o ní učili ve škole, vážně to stojí za přečtení. A je to tenké!
Je zajímavé, jak může být kniha z lágru tak strašně pozitivně vyprávěná. Zvlášť autorem, který by sám měl být hrozně zahořklý, když tam sám strávil osm let jen za to, že byl tak drzý a přežil.
Autor novely se inspiroval vlastním pobytem v sovětském pracovním táboře. Jak jde vidět, i v takových těžkých podmínkách se vězni snažili žít jako lidé, přestože byli drženi za ostnatým drátem daleko od domova a známých.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Co byste si představili pod pojmem "všední den"? Toto je jednoznačně kniha, která přivede k úvaze, jak se mohou představy ohromně lišit v závislosti na tom, v jaké jsme situaci, v jaké žijeme době a jaké máme zrovna "štěstí". Koneckonců, známe to v současné době dokonale na vlastní kůži. Co bylo "všedním dnem" včera, nemusí být již "všedním dnem" zítra. Dobrá kniha.