Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/290717/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-cue-290717.jpg
4
1818
1818
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány. Moldavan utíká jak malá myš, hlavu má vraženou mezi ramena. „Stát!“ křičí strážný. A zapisuje si K-460. „Kdes byl?“ A už jde na něho a otáčí pušku pažbou kupředu. Z davu všichni křičí: „Svině! Chcíplotino! Hajzle!“ Ale někteří ztichli ihned, jakmile seržant začal obracet pušku. Chlap ani nemuká, hlavu má sehnutou, couvá před strážným. Zástupce z dvaatřicítky vystoupil z řady: „Zalezl si dobytek na lešení, schovával se tam přede mnou, pak se tam zahřál a usnul.“ A bác ho pěstí za krk! A bác ho do týla! Tím ho odehnal od strážného. Moldavan ucouvl, ale hned proti němu vyskočil Maďar, taky z dvaatřicítky, a kop ho do zadnice! A ještě jednou! Tohle je, kamaráde, jinší kafe než dělat špiona. Dělat špiona, to dokáže každý pitomec. Takový špion si žije, ručičky si nezašpiní a je mu veselo. Ale zkus to odkroutit si v kárném deset tvrdých s krumpáčem a lopatou! Strážný nechal pušku klesnout. A velitel eskorty řve: „Od-stoupit od vrat! Po pěti ná-stup!“ Potvory, zas budou počítat! Jaképak teď počítání, když je to stejně jasné? Chlapi začali hučet. Všechen vztek se teď od Moldavana obrátil proti eskortě. Chlapi hučí a nehýbají se od vrat.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2016 , Leda , RozmluvyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi líbila. Je dobré přečíst ji ,, na jeden zátah ,, . Dějová linka je zajímavá mimo jiné i tím, že se opravdu jedná o prožití jednoho dne a vše je řečeno jen jako mimoděk.
Není to kniha, která by popisovala hrůzy gulagu hrůzně. Člověk je musí skoro hledat mezi řádky a domýšlet si je, protože Ivan Děnisovič si nestěžuje, žije, aby přežil.
Je to vlastně moc pěkná a laskavá knížka o tom, že lidskost je možné si zachovat i v takových podmínkách, tolik let.
---
„Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.
Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takových dní bylo v jeho trestu, od zvonění do zvonění, tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky - o tři dny víc...“
Dokonalé, stejně jako celé Solženicynovo dílo.
Na rozdíl od jiných autorů, kteří se věnují podobným tématům, mám u S. jednu příjemnou jistotu. Že není jenom spisovatel, ale i pečlivý badatel. A tak má všechny reálie pečlivě odzdrojované.
Z jeho knih cítím, že mu mohu věřit. Bez příkras, padni komu padni, je to poctivec. A takoví to nemají lehké v žádném režimu.
Klasika lágrové literatury, stále aktuální, výborně napsaná. V současném zaplavení trhu děsivě napsanými příběhy z koncentračních táborů, kdy reálie nejsou reálie, příběh je naivní a doslova působí medvědí službu - v prvé řadě obětem, v další řadě opravdu skvostným literárním dílům - je Jeden den Ivana Děnisoviče nebeský úkaz.
Jeden den I.D. a maximálně Matrjonina chalupa, zbytek titulu mě doslova nebavil až nudil. ale bylo to symbolické B-) protože shodou náhod jsem se o víkendu dočkal při posledních stránkách po letech chvile, kdy je "bolševik" mimo politický parlamentní vliv...to jsme se načekali , že ??
Sovětské pracovní tábory byly fakt hnusárna. Musel je vymyslet pomatený psychopatický mozek, jemuž na nějakém tom lidském životě moc nesešlo. Zcela podle hesla " один человек неважно, нас много" (na jednom člověku nesejde, nás je mnoho). A k tomu všudypřítomný stihomam, možnost vyřídit si s jinými vlastní účty, využít situace...
Dneska už o tom, co byly gulagy a co se v tehdejším SSSR skutečně dělo, víme hodně, Jeden den Ivana Děnisoviče dobře zapadá do mozaiky podobných děl. Jenže Solženicyn byl první, kdo se odvážil o tom všem napsat a nést vlastní kůži na trh. Bylo to nepředstavitelné a šokující. A i proto stojí zato si jeho knížky přečíst.
Doporučuju.
Dlouhá, nekonečná, rovná silnice. Žádné kopce ani prohlubně, prostě ideální přistávací plocha. Tak přesně takhle mi připadala tato kniha. Příběh, ač byl velmi krátký, vůbec neubíhal, nedělo se zde nic zajímavého, v podstatě žádná zápletka. Chápu, četla jsem svědectví z gulagu, kdy pobyt zde lze přirovnat k těm nejtemnějším nočním můrám. Ovšem i takové svědectví se dá podat trochu "záživněji" tak, aby se čtenář nemusel do čtení nutit, což byl bohužel můj případ.
Dlouho jsem se tomu vyhýbal (knihu nám krásně znechutili už kdysi na střední, když nám jí cpali horem dolem), ale nakonec jsem byl příjemně překvapený čtivostí. Četlo se to tak nějak samo, a ani to není vysloveně depresivní. Samozřejmě podmínky popsané v táboře jsou hrozné, ale třeba Souostroví gulag jsem už asi potřetí odložil, protože mi z toho bylo psychicky do blití.
Je neuvěřitelné, jak dokáže autor popsat hnusné a hrůzné události v jediném dni vězně gulagu. Pro nás absolutní peklo, pro Ivana vlastně hodně šťastný den.
Čtení bylo zdlouhavé a nijak nezajímavé. Autor nepopsal hrůzy v gulagu nijak subjektivně, vše mi přijde takové povrchní. Není zde popsáno nic o skutečném problému zavírání, nelidském zacházení a šílených životních podmínkách.
Pokud to srovnám s podobným typem literatury, hodnotím průměrně, protože jsme se jistě mohli dozvědět mnohem více.
Opis jedného dňa z mnohých. Kedy si človek zvykne naozaj na všetko. A hľadá príjemné veci a drobné radosti aj v zariadení akým je gulag.
Popis jednoho dne v gulagu. Pro někoho, koho tato tematika zajímá, to může být vskutku poutavé svědectví, ale já osobně se obávám, že na knihu poměrně rychle zapomenu. Tím samozřejmě nechci zlehčovat hrůzy a útrapy pracovních táborů.
Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval.
Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni.
I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval.
Pět odkroucených let z deseti.
Jak přežít Gulag? Solženicynův recept je poměrně jednoduchý: "Přežij jeden den a postupně přežiješ celý trest. Pokud Ti ho teda neprodlouží. A to oni asi udělaj, takže kašli, prosím Tě, na nějaké ideály a myšlenky na to, co by mohlo být. Důležité je teď a tady. Trochu toho chleba a tepla. O ničem jiným život ani není. Nebo snad jo?" V tomto duchu se nese celá kniha. Chybělo mi a rušilo mě: 1) charakter hrdiny je neskutečně plytký. O minulosti téměř nepřemýšlí, budoucnost neřeší. Emoce nejsou na pořadu dne. 2) Ideály - Franklovo "A přece žít životu ano" je zajímavé tím, co hlavnímu hrdinovi pomáhalo přežít. Soustředění se na dílo, úkol, psaní knihy. To zde nenajdeme. 3) Jirásek by Solženicyna miloval! Dokáže na 5ti stranách popisovat stavbu zdi. Kam která cihla přijde, kolik malty se přidá a jak je rovná. Proč? Komu tím prospěje?
Takže celkově mě kniha dost nudila nekonečnými nezáživnými popisy a povrchním hrdinou. Kdyby měl Jeden den popsat dnes, popsal by den průměrného dělňase, který maká někde ve skladu, detailně by sklad vylíčil, každou plechovku a zákoutí, každou minutu směny. Doma by ho nikdo nečekal a vlastně by o tom ani nepřemýšlel. Proč by to někdo četl? Inu - některé popisy jsou zajímavé. Fungování gulagu a jeho hierarchie například. Hlavním hrdinou vlastně není Ivan Děnisovič, ale gulag samotný. O ten jde především. Popsat jeho strukturu a duši. Jednotlivec není podstatný. A jeho touhy a přání už vůbec ne. Takže čtěte, jen pokud jste vyloženě racionální typ, který miluje strukturu a popisy a na emoce si nepotrpí. jinak vás čeká zklamání.
Solženicynova kniha je zajímavé svědectví o tom, že člověk si zvykne opravdu na všechno a někteří lidé si i v takové mizérii dokážou najít malé radosti, něco pozitivního, něco pro co má smysl žít - a právě díky tomu dokážou přežít. Zároveň nám Solženicyn ukazuje - a to se mi také líbilo - že ne všichni dozorci jsou bezcitná monstra vyžívající se v utrpení, ale obyčejní chlapi, kteří při službě na takovém místě vyhlížejí konec dne stejně úpěnlivě jako sami vězni. Poselství knihy přesně vystihuje ve svém komentáři KejmlP.
Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději.
Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit.
Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.
Výstižný popis toho, jak to vypadalo v gulagu, a to z pera nepovolanějšího - autora Souostroví Gulag. Rozhodně to stojí za přečtení.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
 |
Drobnosti 1968 |
|
Jaká škoda! |
|
Jeden den Ivana Denisoviče 1962 |
|
Matrjonina chalupa |
|
Pravá ruka |
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Stojí za to si přečíst. Pokud nechcete dlouhé romány z ruského prostředí a přesto chcete vědět, jaké poměry panovaly v gulagu, poskytuje tohle dílo od Solženicyna velice dobrý vhled. Celkem se mi líbí, že to není vyloženě tesklivé - hlavní postava, Šuchov, svůj osud bere tak, jak je a poměrně suše a objektivně popisuje to, co se v gulagu děje.